Deník Referendum Svět

Jaký je původ a politický kontext hnutí Nuit Debout?
U zrodu hnutí stojí film režiséra Françoise Ruffina s názvem Merci Patron! Vypráví příběh zaměstnance koncernu luxusních značek LVMH. Byl propuštěn a Ruffinovi se pro něj podařilo sehnat čtyřicet tisíc euro od předsedy a výkonného ředitele LVMH Bernarda Arnaulta, což je jeden z předních francouzských podnikatelů. Dotyčnému zaměstnanci navíc zajistili u společnosti smlouvu na dobu neurčitou.

Ten film je tak povzbudivý a podněcuje takovou energii, že si lidé řekli: „Měli bychom něco udělat.“ Celková situace vypadala ale velmi dvojznačně: smutná a beznadějná, a to v mnoha ohledech, ale zároveň velice slibná, nasycená hněvem, který vyčkával na něco, co jej konečně vyburcuje. Film zafungoval jako rozbuška pro toto podhoubí.

Proto jsme se jednoho večera na konci února sešli, abychom společně probrali nejen film, ale také to, co bychom mohli udělat obecně. Připadalo nám, jako by politika byla beznadějně sklerotická hra nejrůznějších skupin. Potřebovali jsme proto jiný typ hnutí, hnutí pracujících, v němž by se lidé mohli setkávat bez prostředníků – jako Occupy Wall Street nebo 15M ve Španělsku.

Ten nápad vzešel během veřejného promítání filmu na Place de la Republique v Paříži, a pak se rozšířil na další místa. Poté přišel návrh na reformu zákoníku práce od El Khomri, nové ministryně práce, což dodalo nový impuls naší iniciativě a záměrům. Naším sloganem se stalo „Po demonstraci se nevrátíme domů“. A skutečně jsme zůstali.

V Itálii byl odpor proti podobným reformám naprosto nekoordinovaný. Ve Francii se místo toho mluví o „sjednocování zápasů“. Co to znamená?
Tím si vlastně už odpovídáte. Dokud takové zápasy zůstanou lokální, oddělené a rozptýlené, budou selhávat a budou odsouzené k tomu, aby začínaly stále znovu. Veškeré naše úsilí spočívá v neustálém hledání společného jmenovatele všech protestů za účelem vytvoření kritické masy.

Pak je možné spojit dohromady pracující – jakéhokoli postavení, klidně i natěrače – nezaměstnané, zaměstnance na částečný úvazek, ale také vysokoškoláky a středoškoláky, jejichž budoucností je prekarizovaná práce. Ale můžeme také zapojit farmáře, kteří sice neberou mzdu, ale také na ně dopadají důsledky logiky kapitalismu.

Cílem je pořádat setkání a diskuze mezi levicovými frakcemi, které si od sebe jindy drží odstup a dívají se na sebe s podezřením. Stručně řečeno: na jedné straně městští radikálové, kulturní a vysoce vzdělaní mladí lidé, mnohdy mizerně placení intelektuálové, a na straně druhé sdružené pracující třídy, jejichž zvyklosti jsou velmi odlišné.

Protesty se musí stupňovat a pojmenovat své skutečné cíle: námezdní práce pojímaná jako vydírání, kapitál jako tyranizující moc. Foto versobooks.com

Takové sdružení je rozhodující pro sílu sociálního hnutí. A snad ještě zásadnější je spojení s mládeží na předměstích, pro kterou je typická naštvanost a životní nutnost probít se. Domnívám se, že toto spojení je nejvýznamnější, protože až se tak stane, vládě se začnou třást kolena. Pak hnutí už jen stěží zastaví.

Říkáte „Nic nepožadujeme“, protože požadavky předchozích hnutí byly titěrné. Co tím myslíte?
Celá naše snaha spočívá v přeměně samotné logiky protestů. Samozřejmě musíme i nadále klást požadavky, kdykoli je k tomu příležitost! Ale je třeba si uvědomit, že takové požadování je obranný postoj, který implicitně přijímá předem daný rámec, v němž jsme uvězněni. Jako bychom byli bez možnosti zpochybnit tento rámec samotný.

Nyní je ale nezbytné jej změnit! Nikoli pouhým vznášením požadavků, ale vytyčením konkrétních podmínek politiky, které si sami chceme vytvořit. Podstatné totiž je, že tu není nikdo, od koho bychom mohli tyto jiné podmínky „požadovat“. Je na nás, abychom se této otázky chopili a udělali to po svém.

Takže požadavky a postoje bychom měli formulovat takto: říkáme „NE novému zákoníku práce od El Khomri, NE světu podle El Khomri“. Vznášíme požadavek – zbavit se zákona –, ale zároveň tvrdíme, že chceme jiný svět než ten, který tvoří takové zákony. Pokud zůstaneme pouze v horizontu vznášení pouhých požadavků, pak budeme jen donekonečna odrážet podobné příkazy, jeden za druhým, v ryze obranném kontextu, do něhož nás neoliberalismus uvěznil během posledních tří dekád. Musíme přejít do ofenzívy, a to znamená přestat říkat, co nechceme, a začít prosazovat, co skutečně chceme.

Španělští Podemos opakovaně zdůrazňovali, že bychom už neměli mluvit o levici a pravici, ale spíše o vrcholu a dnu, o jednom procentu proti devětadevadesáti procentům. Souhlasíte s tím?
S tímto postojem Podemos naprosto nesouhlasím. Ve Francii takové popření škály levice-pravice dopadlo velmi špatně. Slýchali jsme to z úst, řekněme, klasické i nové pravice zaměřené na řízení globálního neoliberalismu i z úst krajní pravice. Kdo ve Francii říká „nejsem nalevo ani napravo“ je bezpochyby pravicově zaměřený nebo brzy bude.

Stejně tak si nemyslím, že finanční nerovnost – kvůli které Podemos zavrhli rozdělení levice-pravice – by byla klíčovým politickým tématem. Téma nerovnosti je nyní takový bezvýrazný konsenzus: dokonce i OECD nebo liberální magazíny typu The Economist o ní hovoří...

Veškeré naše úsilí spočívá v neustálém hledání společného jmenovatele všech protestů za účelem vytvoření kritické masy. Na jedné straně městští radikálové a na straně druhé sdružené pracující třídy. Foto challenges.fr

Skutečnou otázkou přece není nerovnost příjmů nebo bohatství, ale otázka základní politické nerovnosti, kterou kapitalismus ustavuje: totiž že námezdní pracovníci žijí ve stavu podřízenosti a poslušnosti. Námezdní vztah není ani tak problémem finanční nerovnosti jako právě vztahem dominance. A dominance je právě principem základní nerovnosti, nerovnosti politické.

A lidé naprosto přesně chápou, o čem je nový zákoník: jako nikdy dřív se upevňuje suverénní vůle nadřízených, kteří nyní mohou dělat pracovním silám, co se jim zachce. Toto je skutečně zásadní problém: říše kapitalismu vládnoucí jednotlivcům i celé společnosti.

A levice je projekt bojující proti této svrchovanosti kapitálu. Kdybychom se zbavili levicového projektu, proklouzne nám mezi prsty to, co se právě nyní nově rodí po dekádách neoliberální šikany. Lidé se nyní osmělují a znovu zvedají hlavy. Protesty se musí stupňovat a pojmenovat své skutečné cíle: námezdní práce pojímaná jako vydírání, kapitál jako tyranizující moc. Zbavit se levice by bylo značnou strategickou chybou.

Jaký je účel téhle mobilizace: politická reprezentace a začátek ústavního procesu?
Ano, to je něco, čemu zásadně věřím. Ústavní postup se podle mě skutečně nabízí, a to ze dvou důvodů. Zaprvé poskytuje řešení toho, co bych nazval jako rozpor Podemos a hnutí Occupy Wall Street. Occupy bylo mohutné hnutí, ale naprosto neproduktivní.

Nebyli schopni se vybavit politickými cíli a politickou strukturou, tím se odsoudili k rozpadu. Naopak Podemos představovali politický výsledek 15M, ovšem podle zcela klasického scénáře se tak stalo za cenu zrazení vlastního původu: běžná strana s běžným vůdcem, který hraje běžné volební hry a nakonec se ocitají v blátě parlamentních koalic, stejně jako běžné tradiční strany.

Jak se můžeme dostat z pasti těchto protikladů? Podle mě je jedinou odpovědí nikoli návrat k institucím, ale jejich znovuvytvoření. A takové nové tvoření institucí znamená přepsání ústavy.

A druhý důvod pro zpochybnění ústavy je protest proti kapitálu. Skoncovat s vyděračským vyplácením mezd, s vlastněním výrobních prostředků pouze za účelem zisku. Takové vlastnění je totiž posvěceno už v textech ústavy.

Abychom ukončili říši kapitalismu, což je říše podpořená ústavou, musíme vytvořit ústavu novou. Takovou ústavu, která zruší soukromé vlastnění výrobních prostředků a zavede vlastnictví určené ke skutečnému užívání: výrobní prostředky patří těm, kteří je užívají a kteří je budou užívat k jiným účelům než jen k navyšování kapitálu.

MARTA FANA

Z ilmanifesto.global přeložil LUKÁŠ SENFT