Rozhovor o protestech ve Francii: Musíme zastavit moc kapitálu
Redakce DRVe Francii pokračují demonstrace hnutí Nuit Debout. Neprotestují ovšem pouze proti reformám zákoníku práce. Filosof a ekonom Frédéric Lordon zdůrazňuje, že nestačí klást požadavky — podstatné je změnit celý politický rámec.
Jaký je původ a politický kontext hnutí Nuit Debout?
U zrodu hnutí stojí film režiséra Françoise Ruffina s názvem Merci Patron! Vypráví příběh zaměstnance koncernu luxusních značek LVMH. Byl propuštěn a Ruffinovi se pro něj podařilo sehnat čtyřicet tisíc euro od předsedy a výkonného ředitele LVMH Bernarda Arnaulta, což je jeden z předních francouzských podnikatelů. Dotyčnému zaměstnanci navíc zajistili u společnosti smlouvu na dobu neurčitou.
Ten film je tak povzbudivý a podněcuje takovou energii, že si lidé řekli: „Měli bychom něco udělat.“ Celková situace vypadala ale velmi dvojznačně: smutná a beznadějná, a to v mnoha ohledech, ale zároveň velice slibná, nasycená hněvem, který vyčkával na něco, co jej konečně vyburcuje. Film zafungoval jako rozbuška pro toto podhoubí.
Proto jsme se jednoho večera na konci února sešli, abychom společně probrali nejen film, ale také to, co bychom mohli udělat obecně. Připadalo nám, jako by politika byla beznadějně sklerotická hra nejrůznějších skupin. Potřebovali jsme proto jiný typ hnutí, hnutí pracujících, v němž by se lidé mohli setkávat bez prostředníků — jako Occupy Wall Street nebo 15M ve Španělsku.
Ten nápad vzešel během veřejného promítání filmu na Place de la Republique v Paříži, a pak se rozšířil na další místa. Poté přišel návrh na reformu zákoníku práce od El Khomri, nové ministryně práce, což dodalo nový impuls naší iniciativě a záměrům. Naším sloganem se stalo „Po demonstraci se nevrátíme domů“. A skutečně jsme zůstali.
V Itálii byl odpor proti podobným reformám naprosto nekoordinovaný. Ve Francii se místo toho mluví o „sjednocování zápasů“. Co to znamená?
Tím si vlastně už odpovídáte. Dokud takové zápasy zůstanou lokální, oddělené a rozptýlené, budou selhávat a budou odsouzené k tomu, aby začínaly stále znovu. Veškeré naše úsilí spočívá v neustálém hledání společného jmenovatele všech protestů za účelem vytvoření kritické masy.
Pak je možné spojit dohromady pracující — jakéhokoli postavení, klidně i natěrače — nezaměstnané, zaměstnance na částečný úvazek, ale také vysokoškoláky a středoškoláky, jejichž budoucností je prekarizovaná práce. Ale můžeme také zapojit farmáře, kteří sice neberou mzdu, ale také na ně dopadají důsledky logiky kapitalismu.
Cílem je pořádat setkání a diskuze mezi levicovými frakcemi, které si od sebe jindy drží odstup a dívají se na sebe s podezřením. Stručně řečeno: na jedné straně městští radikálové, kulturní a vysoce vzdělaní mladí lidé, mnohdy mizerně placení intelektuálové, a na straně druhé sdružené pracující třídy, jejichž zvyklosti jsou velmi odlišné.
Na straně druhé, ani on nenabízí žádné reálné řešení. "Nová ústava, která zruší soukromé vlastnění výrobních prostředků" - tak za prvé, revoluce (systémové) se opravdu nedělají tak, že se prostě napíše "nová ústava". Kodifikované právo, to je až tím úplně posledním aktem revoluce (systémové změny).
A za druhé: ten projekt se zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků jsme tady už jaksi měli. A například i československá (kontra)revoluce roku devětaosmdesátého měla svůj materiální původ právě v naprosté frustraci populace z dramatické nevýkonnosti a produkční neschopnosti právě onoho NEsoukromého typu vlastnictví.
Právě tohle je ta skála, o kterou se rozbíjejí všechna snění o nějakém snadném řešení problémů kapitalismu. Pokud někdo chce opět zavést nějaké společné vlastnictví produkčních prostředků, musí také dokázat předložit realistický model, jak by to mohlo v praxi fungovat.
Přičemž, ta poslední věta "výrobní prostředky patří těm, kteří je užívají a kteří je budou užívat k jiným účelům než jen k navyšování kapitálu" není sama o sobě nikterak marná, víceméně přesně vystihuje, jakého stavu by bylo zapotřebí dosáhnout.
Jenže, část levice stále ještě propadá pokušení, vlastní ideály zaměňovat za realitu.
Hegel svého času pronesl svůj - následně velmi kontroverzně diskutovaný - výrok o tom, že "co je rozumné, to je skutečné". A ta zmíněná část levice zřejmě setrvává u přesvědčení, že "co je sociálně spravedlivé, to je skutečné".
Bohužel, realita světa, člověka a společnosti si obvykle kráčí svou vlastní cestou, a příliš nehledí na na to, jaké si o ní kdo vytváří představy. O tom se musel přesvědčit jak Hegel, tak i dobrodušní příslušníci levice.
Návrat k naturálnímu hospodářství (tedy k výrobě ryze užitných hodnot) sotva už kdy bude možný; a tak se nějak budeme muset vyrovnat i s tou existencí kapitálu. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.
Vzpomínám na dějepis, jak koncem osmnáctého století zdejší vrchnosti úzkostlivě tajili před poddanými zprávy o Velké francouzské revoluci, a říkám si, jestli to velké mlčení dnes opravdu znamená naději. Je to velké, má to šanci uspět, všichni o tom mlčí, protože naši mocní z toho mají strach.
Noc vzhůru zatím vydala prohlášení k celému světu. Francouzští aktivisté zvou všechny na víkend 7.–8. května do Paříže na náměstí Republiky, a tam se chtějí především domluvit na celosvětových akcích o týden později. Na 15. května, výročí španělského hnutí Rozhořčených, vyzývají k Noci vzhůru po celém světě.
Pokusil jsem se to prohlášení přeložit:
http://www.evropsky-rozhled.eu/jiz-vzhuru-psanci-teto-zeme/