Varoufakis: Egoismus postkomunistických zemí ohrožuje Evropu

Jakub Patočka

Yanis Varoufakis v rozhovoru pro Spiegel upozornil na souvislost politiky škrtů a šíření xenofobie. A pochválil postoj Merkelové k uprchlíkům: „Nic mi nedělá takovou radost jako možnost ocenit dobrotu a zásadovost politického protivníka.“

Bývalý řecký ministr financí a hvězda evropské intelektuální levice Janis Varoufakis poskytl u příležitosti svého vystoupení na diskusi v Berlíně stručný rozhovor týdeníku Der Spiegel. Mluvil v něm mimo jiné o uprchlické krizi a postojích postkomunistických států k ní, kterými podle něj ohrožují Evropskou unii. Myslí si, že EU přežije jen tehdy, pokud se dokáže přetvořit ve federaci.

Varoufakis se vyslovil k novým plánům Tsiprasovy vlády. Je podle něj úplně jedno, zda se nové řecké vládě podaří vydržet celé období, protože má nyní „menší pravomoci než radnice v Drážďanech“. Podle Varoufakise nová Tsiprasova vláda nemůže uspět ani v ohlášeném tažení proti oligarchům, protože ti jsou pod ochranou Trojky — Evropské centrální banky, Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu.

Redaktoři Spiegelu se Varoufakise ptali, proč tedy taková opatření neprosadil sám, dokud byl ministrem financí, proč například vyššími daněmi nezatížil loďařské magnáty. Varoufakis vysvětil, že většina z nich jsou britští občané a jejich sídla v Aténách jsou vlastněna firmami s adresami v daňových rájích.

Současně upozornil, že hlavním problémem jsou jiní oligarchové: majitelé stavebních firem, kteří se obohatili na předražených silnicích, bankéři, kteří posud kontrolují banky, přestože obdržely tak obrovské prostředky z veřejných zdrojů, či vlastníci supermarketů, kteří kartelovými dohodami zvyšují ceny. Varoufakis zopakoval, že Syriza v době, kdy k ní patřil, s tím vším chtěla skoncovat, ale instituce Trojky se nechtěly bavit o ničem jiném než o zvyšování daní a snižování důchodů.

Podle Varoufakise Tsiprasova vláda vstoupila s Trojkou do „faustovské smlouvy“, která povede ke zničení Řecka. Na dotaz Spiegelu, zda se opravdu domnívá, že takový má Trojka cíl, vyloučil, že by se jednalo o úmyslné spiknutí proti Řecku: „Nejsme tak důležití. Jedná se o konflikt Německa a Francie o to, jak zachránit euro. Wolfgang Schäuble chce zavést disciplinující měnovou unii, která by měla rozsáhlou kontrolu i nad francouzským státním rozpočtem. Francouzi tomu vzdorují. Na tomto pozadí jsme se velkým hráčům s našimi alternativními návrhy jevili jen jako protivný hmyz.“

V tomto kontextu Varoufakis glosoval i odpor států jako Slovensko a Lotyšsko vůči řeckým návrhům. Pobaltské republice se podle něj dostávalo neopodstatněné chvály za vlastní politiku škrtů, takže ji nyní vyžaduje po ostatních. Uvádí, že v Lotyšsku částečně uspěla i proto, že velká část Lotyšů během krize opustila zemi, takže se tu zákonitě snížila nezaměstnanost (lotyšská populace mezi lety 2010 a 2011 poklesla o neuvěřitelných sedm procent). Pracovní místa, jež tu vznikají, jsou navíc podle něj z velké části tak nízké kvality, že by nad tím EU neměla jásat.

Na dotaz redakce německého týdeníku po budoucnosti Evropské unie Janis Varoufakis připustil, že se může rozpadnout, ale nepokládá takový vývoj za nevyhnutelný. Dává za příklad Spojené státy, které na každou krizi dokázaly zareagovat zřízením vhodné federální instituce a soustavně se pokoušely slaďovat zájmy různých skupin obyvatel.

Problém Evropské unie vidí řecký ekonom v tom, že už od svého vzniku jako Společenství uhlí a oceli byla koncipována jako apolitické sdružení. Evropská unie tak může podle něj přežít jedině tehdy, pokud se skokově zpolitizuje: nedemokratickou euroskupinu by měla dle jeho mínění nahradit federální evropská vláda.

Redaktoři Spiegelu David Böcking a Andreas Wassermann se věnují i uprchlické krizi a namítají, že Evropskou unii nyní postoje k ní naopak spíše štěpí. A vybídli Varoufakise, zda by nějak neokomentoval svůj příznivý postoj k německému přístupu vůči uprchlíkům: „Pochválil jsem osobně i Angelu Merkelovou, nic mi nedělá takovou radost jako možnost ocenit dobrotu a zásadovost svého politického protivníka,“ poznamenal k tomu rytířsky řecký ekonom.

Naopak velmi kriticky promluvil o přístupu postkomunistických zemí, v nichž spatřuje souvislost mezi politikou škrtů a vzestupem xenofobie. Krize eura rozpoutala odstředivé tendence, z nichž těží ultranacionalisté a krajní pravice, kteří říkají: „Chceme být v Evropě, ale chceme zavřít své hranice před cizinci, nechceme žádné černochy, muslimy, Řeky nebo Portugalce.“ Varoufakis k tomu lakonicky poznamenává: „To není slučitelné s Evropskou unií.“

Redaktoři Spiegelu se v závěru Varoufakise ptají, zda podporuje ideu Oscara Lafontainea a dalších členů Die Linke, aby se součástí jimi ohlášeného „Plánu B pro Evropu“ staly i akce občanské neposlušnosti — odpověď, které se jim dostalo, zní: „Už jsem si to přece vyzkoušel jako řecký ministr financí.“

    Diskuse
    MP
    October 11, 2015 v 9.50
    Varufakis opět boduje
    Povinné čtení pro všechny, kdo si myslí, že "protiuprchlické" postoje jsou slučitelné s levicovostí.
    PM
    October 11, 2015 v 10.28
    Jeden z mála, který umí a smí poodhrnout záclonu
    Tajemstvím zůstává otázka odkud vzít politický potenciál , který skokově zpolitizuje téma dominujících nedemokratických euroskupin tak, aby je mohla nahradit demokratická federální evropská vláda.
    Zatím je na místě pouze otázka - kterýpak oligarcha si to vezme na futro.........bych si tu zafňukal.
    October 11, 2015 v 13.14
    Kdo tu má protiuprchlické postoje?
    Kdo je slučuje s levicovostí?
    October 11, 2015 v 15.57
    Abych byla v obraze...
    co to znamená zaujímat egoistický protiuprchlický postoj? Nerada bych z něj byla podezřelá. Jaký názor, jakou pochybnost konkrétně člověk nesmí vyslovit? Co přesně musí říkat?
    Přiznám se, že když se chci před některými lidmi vyjádřit k otázce uprchlíků či migrantů, mám tendenci pokaždé začít slovy: "Jsem pro uprchlíky, ale..." A pak teprve řeknu, co jsem doopravdy chtěla říct. Dříve jsem to dělala podobně, když byla řeč o záležitostech spojených s Romy: Cítila jsem se povinna začít větou: "Nemám vůbec nic proti Romům..." A pak teprve jsem se odvážila vyslovit nějakou kritiku. Nedávno jsem se ovšem setkala v diskusi s názorem, že Karel Čapek označil lidi, kteří takto mluví, za "alelidi". Nechtěla bych k nim být počítána, proto už nebudu začínat slovy "jsem pro uprchlíky, ale..." nebo "nejsem proti Romům, ale..." Raději si to, co by mělo následovat za tím "ale" zcela odpustím a budu říkat jenom: Nejsem proti Romům, nejsem proti Romům, nejsem proti Romům, nejsem proti Romům.... A nebo: Jsem pro uprchlíky, jsem pro uprchlíky, jsem pro uprchlíky, jsem pro uprchlíky.... Myslím, že pokud nás takových bude víc, skvěle se domluvíme.
    October 11, 2015 v 19.59
    podstatná nuance - jak bránit solidaritu?
    v podstatě souhlas - xenofobie a kulturní rasismus nejsou se skutečnou levicovostí slučitelné.
    Ale je snad protiuprchlický postoj upozorňovat na kapacitní a jiné limity pomoci ?
    nebo chtít aby se v EU i v této věci rozhodovalo s ohledem na situaci v členských zemí, tedy ne diktátem?
    Ona se totiž solidarita s uprchlíky musí obhájit ne jen před nadšenými aktivisty ale i před zpanikařenými občany.
    nadpoloviční odpor vůči uprchlíkům je v ČR politický fakt se kterým se musí naložit promyšleně
    FO
    October 11, 2015 v 20.43
    Paní Hájková,
    v posledním příspěvku jste myslím velmi trefně a vtipně vystihla důležitou věc.
    October 11, 2015 v 22.13
    Smekám klobouk
    Člověk skutečně občas musí připustit, že i někdo s odlišnými názory k němu má v jiném tématu blízko. V tomto ohledu mě Varoufakis příjemně překvapil.
    October 12, 2015 v 5.23
    Pane Outrato,
    kde mezi lidmi schází důvěra, zaujme obvykle její místo něco jiného. Například ideologie.
    PM
    October 12, 2015 v 10.23
    Prostor bez demokratů,
    pane Dolejši, vystavuje nejen levicové politiky nebezpečí nárokovat si skutečnou znalost a schopnost humanistických standardů demokratického režimu a dokonce takovou schopnost upírat svým politickým soupeřům/kolegům .
    Xenofobie a kulturní rasismus nejsou slučitelné se skutečnou jak levicovostí tak pravicovostí .......se občas slýchává v prostoru osídleném demokraty.
    Prostory bez demokratů si vynucují diktáty, a to dokonce od demokratů, kteří z toho mají hlavu v pejru......jsem si všiml
    JP
    October 12, 2015 v 13.18
    Alelidi
    Ono nakonec vždycky přijde na to, kam to "ale" skutečně směřuje, paní Hájková.

    Docela dobrým měřítkem pro to, jaké skutečné intence za tím "ale" stojí, je zkouška, jestli je možno dané souvětí také obrátit.

    To znamená, jestli je dotyčný/dotyčná s naprosto stejným důrazem a s naprosto stejným vnitřním přesvědčením vedle věty: "Nic proti uprchlíkům nemám, ale nemáme tu pro všechny dost místa" schopen/schopna vyslovit také větu: "Pro všechny uprchlíky nemáme samozřejmě dost místa, ALE jsme mravně povinni jim pomoci alespoň natolik, kolik je reálně v našich možnostech a silách!"

    Je to právě tahle druhá věta, tohleto druhé "ale", které naprosto chybí u současné české (respektive východoevropské) politické reprezentace, a stejně tak i u většiny populace.

    Hledají se stále jenom nějaká "ale" pro odůvodnění, proč uprchlíkům nelze pomoci, a proč jedinou "pomocí" jim je vysílání ozbrojených složek na hranice - ale kdo už dokáže vyslovit to druhé "ale"? Tak nějak ve smyslu německé kancléřky Merkelové, která samozřejmě také ví, kolik problémů se do její země spolu s uprchlíky valí, která nicméně dokázala veřejně vyhlásit: "ALE my to zvládneme!"

    Tak tohle je ten jemný rozdíl, paní Hájková, mezi lidmi vstřícnými, a mezi těmi "alelidmi" podle Karla Čapka.
    October 12, 2015 v 13.52
    Samozřejmě, že pro mě není problém souvětí obrátit, pane Poláčku.
    Jde mi jen o to, aby každý mohl vyslovit svůj názor bez jakýchkoliv obav a nemusel ho v sobě dusit. Aby se nebál mluvit, i když jeho myšlenky nejsou z hlediska morální většiny úplně košer.
    Nikdy si nemůžeme být úplně jisti, že zrovna my máme pravdu. Ale to neznamená, že nemůžeme mluvit. Nakonec stejně každý časem může svůj názor přehodnotit.
    October 12, 2015 v 21.05
    Jsem pro to, aby každý "mohl vyjádřit svůj názor bez jakýchkoliv obav, ALE
    to ještě neznamená, že s tím názorem musím souhlasit. Mám dojem, že ta "morální většina" se dnes cítí persekvovavaná už, když s ní někdo z menšiny nesouhlasí.

    Jinými slovy: Menšiny maji právo nesouhlasit s názorem většiny, ALE to neznamená, že by většiny neměly právo vyjadřovat svůj názor.

    Já jsem teď v menšině, ale slibuji, že právo současných většin na vyjádření jejich názoru budu uznávat i kdyby se staly menšinami.
    October 12, 2015 v 21.37
    Ještě se člověk taky může přiklánět chvílemi k menšině, a chvílemi k většině, ne? Ono totiž nejde o jeden jediný názor, na který se dá odpovědět ano či ne. Jde o celou škálu názorů, týkající se problematiky. Mně vadí právě to, že člověk je neustále do tlačen do jedné ze dvou imaginárních "skupin": Buď jsi pro uprchlíky nebo jsi proti a basta. Vždycky to k tomu sklouzne.
    Tak to přece vůbec není a žádné takové "skupiny" ve skutečnosti neexistují.
    October 12, 2015 v 22.26
    A vůbec... Já nakonec napíšu, jak to vlastně je. Mně osobně uprchlíci nevadí ani v nejmenším. Dokonce mi nevadí téměř v jakémkoliv množství, už třeba jen proto, že s nimi s největší pravděpodobností v mém zapadákově ani nepřijdu do kontaktu.
    Vadí mi, když se lidé kvůli nim neustále hádají. Zvlášť známí lidé.
    A potom se mnou diskutujte :-)
    JP
    October 13, 2015 v 11.48
    Svobodný názor menšiny?
    To je dost problematická záležitost, paní Hájková. Na jedné straně Vás plně chápu - v podstatě celý svůj život vyjadřuji myšlenky a názory, které jdou proti proudu, proti obecnému či vládnoucímu mínění, a za to jsem pravidelně uzavírán do příslušných ideologických škatulek (klasicky jako "levičák" či "pravičák", podle vlastní ideové perspektivy dotyčného).

    Na straně druhé v kontroverzních tématech je opravdu krajně obtížné dokázat udržet opravdu vyváženou pozici; a i když třeba leckteří chtějí budit dojem vyváženosti, nestrannosti a objektivity, ve skutečnosti inklinují jenom k jednomu z obou možných náhledů. Někdy je to opravdu velice obtížné odlišit (alespoň zpočátku), kdo kde vlastně doopravdy stojí. Zda se mu opravdu jedná o co možná nejlepší řešení dané věci, anebo jestli jenom dovedně ukrývá svou vlastní předpojatost.

    A s tím "svobodným názorem menšiny" to také není tak úplně jednoduché. Zrovna včera jsem na internetovém fóru, které spravuji, dal veřejnou výstrahu jednomu z účastníků, že ho z tohoto fóra vyloučím, pokud v něm bude pokračovat v šíření svých nenávistných antiislamistických výlevů.

    Takže - dopustil jsem se tímto počinem aktu útlaku proti svobodnému zastávání vlastního názoru? Možná ano; ale tuto svou výstrahu jsem doprovodil vysvětlením, že jsem sice ochoten v rámci diskusí tolerovat mnohé, ale že v žádném případě nebudu trpět šíření xenofobních či dokonce rasistických projevů.

    Takže: i to "svobodné šíření názorů", ať už menšiny nebo většiny, také není jedinou, absolutní a nezpochybnitelnou hodnotou. A vždycky je nutno znovu a znovu posuzovat, co je v daném případě tou hodnotou vyšší.
    October 13, 2015 v 12.10
    O svobodném názoru menšiny jsem vůbec nic nepsala. Naopak jsem zpochybnila, že nějaké dvě skupiny či tábory (menšina a většina) reálně existují. Napsala jsem, že jsme do nich jakousi nepochopitelnou silou neustále tlačeni, přičemž já se rozhodně nikam vtlačit nedám.
    PM
    October 13, 2015 v 12.23
    Jenže paní Hájková žijeme jako demokraté v republice
    existující na základě schopnosti ústupků v tlačenici parciálních zájmů.
    A to je ten jeden z malých rozdílů mezi tlačenicí vaší a tlačenicí se kterou se musel potýkat Jan Hus. .....bych dodal.
    October 13, 2015 v 22.29
    ale, ale, ale
    Krásně jste to vyjádřila paní Hájková: jsem pro uprchlíky. Tohle je třeba z příslušných pozic jasně říkat a v tom se odlišuje frau Merkel od pana Sobotky.

    Skvěle jste to řekl pane Poláčku, že i to "ale" se dá obrátit: víme, že lidé se uprchlíků bojí, možná, že je jich dokonce víc, nežli jsme v současnosti schopni přijmout, ale mohli bychom e vůbec podívat do zrcadla, kdybychom se jim nesnažili pomoci seč můžeme?

    A do třetice pan Kubička: ano, to, že někdo může vyjádřit svůj názor ještě neznamená, že s ním zároveň musím souhlasit. O tom, co mi přijde důležité říkat o vztahu většin a menšin jsem před časem napsal článek - http://denikreferendum.cz/clanek/19673-nastal-vek-mensin

    Je mi jasné, že je to pohled menšinový, ale už žádná "ale". Naučme se říkat "a"!
    JN
    October 15, 2015 v 0.41
    Josefu Poláčkovi – "Jeden z obou možných náhledů"
    "I když třeba leckteří chtějí budit dojem vyváženosti, nestrannosti a objektivity, ve skutečnosti inklinují jenom k jednomu z obou možných náhledů."

    Myslím si, že pokud člověk považuje za možné náhledy náhledy dva, pak se mu logicky také bude zdát, že jakýkoliv názor (i takový, který se "snaží budit dojem" vyváženosti) vždy inklinuje k jednomu z těchto dvou možných náhledů.
    JP
    October 15, 2015 v 15.27
    No ano, pane Nushrate, je tomu tak: když někdo uzná reálnou možnost dvou protichůdných názorů (a tedy sám inklinuje ke středové, vyvážené pozici), ten je v tom nezáviděníhodném postavení, že všechny ostatní názory (kromě právě toho středového) se mu zdají být jednostranné buďto jedním, anebo druhým směrem.

    Kdo stojí na vrcholku kopce, z jeho optiky se všichni ostatní nacházejí na úbočí - ať už přicházejí zprava nebo zleva.
    PM
    October 15, 2015 v 15.53
    A nejhorší je pane Poláčku,
    když na kopci je plno a po úbočí se na nejkrkolomněších úsecích producírují jen anarchisté a dogmatisté, a na úpatí bohorově v trávě poposedávají rodinky oportunistů a apatiků.
    A co teď, když ta budoucnost je v rukou a optice toho středu - těch, kteří mají neomezený rozhled na všechny strany.
    Říkávalo se v podobné situaci "a král je nahý" - dnes je nahá demokracie - tedy seskupení naháčů na vrcholu kopce .........bych bezradně dodal.
    JP
    October 16, 2015 v 13.40
    Putování středem věcí a demokracie
    Především bych, pane Petrasku, tu "nahou demokracii" bez dalšího neztotožňoval s těmi, kteří "stojí na vrcholu a mají rozhled".

    Já jsem - v dané souvislosti - použil příměr s vrcholkem kopce; ale v zásadě daleko spíše používám přirovnání s horským hřebenem.

    Kde vede jenom velice úzká, uzounká stezka - a je velice obtížné a velice náročné, na této tenké stezičce dokázat udržet rovnováhu. Nesklouznout ani na jednu, ani na druhou stranu.

    A právě protože toto hledání a udržování rovnováhy je naprosté většině živočišného druhu homo sapiens příliš namáhavé a únavné, pak se tento národ se své naprosté většině shlukuje v údolích pod tím horským hřebenem - napravo a nalevo. Tam je pobyt jednoduchý a bezpečný - není už kam dále spadnout.

    A tak se nám náš svět hezky úhledně rozdělí na ty, kteří jsou v údolí na pravici od onoho horského hřebenu - a na ty, kteří jsou od něho na levici.

    A protože už je to tak nějak zařízeno v mentalitě tohoto druhu homo sapiens, že on vždycky musí uplatňovat nárok na absolutní pravdu, tak ti nalevo házejí posměšky a hrubými slovy na ty napravo, že stojí na té zcela špatné straně, neboť je přece naprosto jasné, že jediná správná strana je ta nalevo. A to co jsou v tom údolí napravo - no tak ti dělají přesně a naprosto totéž, jenom s opačným znaménkem.

    To jediné v čem se obě strany, obě údolí vždycky spolehlivě shodnou, je míra jejich nedůvěry, až přímo zášti k těm, kteří svou cestu vpřed hledají na tom vysokém horském hřebenu.

    Za prvé, z jejich optiky ten uprostřed je vždycky "z druhé strany", tedy z té strany zásadně a nezpochybnitelně špatné. A za druhé: on je všechny, bez rozdílu všechny provokuje právě tím, že se opovážil vylézt tak vysoko. Oni ti "údoláci" zprava a zleva k sobě v určitém smyslu nemají zase až tak daleko - i když jsou nesmiřitelně rozděleni na takové a makové, přesto ti i oni nakonec jednají, myslí a svůj hněv šíří podle toho samého psychologického vzorce.

    Ale ten nahoře - ten který se dokázal povznést nad jednostrannost jak údolí levého, tak i údolí pravého - ten je nakonec ohrožuje ze všech nejvíc, neboť staví v potaz samotný základ jejich existence. A proto se nakonec obě údolí shodnou na tom, házet na toho uprostřed kameny z obou stran. Prostě, aby neprovokoval. Aby jim nerušil jejich kruhy bohorovné jistoty, že tím jediným správným způsobem existence je pohodlné spočívání dole v údolí.


    --------------------------------------------------


    Co se pak ale demokracie a tohoto příměru týče - pak demokracie (v její stávající dominující podobě alespoň) ve skutečnosti není ničím jiným, nežli cementováním právě toho života ve dvou údolích. Demokracie lidem říká: rozdělte se svobodně, každý podle svých zálib a podle svých osobních předpojatostí, napravo a nalevo, a štěkejte pak na sebe jako psi - to je ta pravá demokracie, a nikdo po vás nebude a ani nesmí žádat, abyste se namáhali vzestupem tam někam nahoru. Stejně kdo ví, co tam nahoře vlastně je, nejspíš něco podezřelého. V každém případě se tam pohybují jenom samá podivná individua, která nechtějí splynout ani s tím davem napravo, ani s tím zástupem nalevo.


    P.S. Nutno ještě připojit, aby nedošlo k omylu: být čistě jenom lokálně, geometricky uprostřed - to ještě zdaleka nemusí znamenat, že daný jedinec je skutečně také "nahoře", že dospěl k výšinám onoho rovnovážného a vyváženého pohledu. Je určitá skupina takových, kteří nejsou ani napravo ani nalevo - ale ve skutečnosti je jejich postojem "ani ryba ani rak", neslaní nemastní. Ti jsou pouze jakousi nárazníkovou zónou mezi oběma tábory; ale na to, aby se namáhali vzestupem do těch výšin nahoře, jim nakonec chybí motivace stejně tak jako všem těm ostatním.
    PM
    October 16, 2015 v 23.05
    Dnes tu probíhá "svobodný" spor o pokrok mezi těmi,
    kteří "stojí na vrcholu a mají rozhled", a kteří o způsobu dosažení společenského pokroku mají mlhavé představy.
    Tomuto režimu se říká demokratický, jehož pravost je stejně tak nejasná jako způsob dosažení společenského pokroku.
    Poznání vlastní omezenosti - vlastní nahoty - tudíž pociťuje každý občan v demokratickém režimu a to i ten, který dospěl k "výšinám rovnovážného a vyváženého pohledu".
    V té souvislosti pane Poláčku bych chápal výtku pana Ruska: ....Musím zde připomenout vaši iracionální nechuť k řadě možných doplňkových prvků k systému demokracie, jako třeba volbu losem nebo častější střídání nebo princip rotace........
    Výtku chápu jako upozornění, že každý z nás je vystaven úsilí svou nahost zakrývat - usilováním o pokud možno široce nejuspokojivější oděv.......bych usilovně dodal.
    JN
    October 17, 2015 v 1.37
    Velmi pěkné přirovnání
    s tím horským hřebenem. Terén na horách bývá členitý a vrcholky často zahalují mraky, takže člověk mnohdy neví, zda stojí na úzké stezce nad propastí, nebo jen na nepatrné vyvýšenině.

    Pan Poláček dělí příslušníky druhu Homo sapiens podle toho, kde v tomto horském terénu stojí, tedy podle jejich mentality.
    Já bych toto dělení i pro případ hezkého počasí a dobré viditelnosti ještě rád doplnil. Když se někteří lidé s vynaložením zvýšeného úsilí skutečně vydrápou nahoru na hřeben, mohou se ještě dělit na ty, kteří shora pokřikují na ostatní dole: "Héč héč, já jsem tady nahoře!" a pak na ty, kteří shora věcně sdělují těm dole, co vidí, popřípadě vybízejí ostatní, aby se nebáli vylézt za nimi nahoru, ukazují jim, kudy vede bezpečná cesta, kam šlápnout a kde se chytit.
    JP
    October 17, 2015 v 11.48
    Demokracie jako sebepoznání vlastní omezenosti?
    Opět bych s Vámi polemizoval, pane Petrasku - jmenovitě s Vaší větou, že "poznání vlastní omezenosti - vlastní nahoty - tudíž pociťuje každý občan v demokratickém režimu"; a tvrdil bych naprostý opak, totiž že zásadní humánní omezenost této demokracie spočívá právě v tom, že každému jednotlivci plně umožňuje setrvávat v jeho blahém přesvědčení, že zrovna on je zahalen v zářivém královském hermelínu jedině pravého poznání, zatímco ti všichni ostatní jsou zastánci zcela falešných ideologií.

    Jinak řečeno: "nazí" jsou vždycky jenom ti z toho náprotivného údolí.

    Takže to "poznání vlastní omezenosti" se tady prostě nekoná.

    V demokracii (na rozdíl od diktatury) sice zastánce té či oné ideologie s vnitřním skřípěním zubů akceptuje skutečnost, že svého názorového protivníka už nemůže ani umlčet ani zavřít do vězení - ale to ještě zdaleka neznamená, že by začal být ochoten o argumentech svého protějšku začít závažně přemýšlet.

    V tomto smyslu demokracie není nic jiného, nežli pokračování diktatury jinými, poněkud umírněnějšími prostředky.


    ---------------------------------------

    Ostatně, pane Petrasku, proč se domníváte, že odmítání uvěřit, že principiální a systémové závady tzv. demokracie je možno účinně překonat nějakými čistě technickými triky jako je volba losem či rotační princip, je iracionální?...

    Mimochodem, s tím principem "rotace kádrů" svého času s velkou slávou přišli němečtí Zelení - aby po pár letech strávených v reálném demokratickém provozu německého parlamentu tento princip v tichosti zase opustili.
    JP
    October 17, 2015 v 12.08
    Ukazovat cestu?
    Pane Nusharte, k té "cestě na vrchol" se v prvé řadě musí rozhodnout a odvážit každý sám, pro sebe a za sebe.

    To není primárně záležitost intelektu, nýbrž charakteru. Každý si sám pro sebe musí zodpovědět otázku, jestli si chce pro celý svůj život vystačit s tím, že bude na celý svět nahlížet jenom pod jedním jediným úhlem pohledu, že bude neustále dokola opakovat posvátné kánony jedné jediné ideologie. Anebo jestli bude ochoten - a to opět v prvé řadě sám sobě - přiznat, že svět je přece jenom trochu více, nežli to jeho vlastní neotřesitelné přesvědčení, a že alespoň část pravdy by mohla být i v tom "údolí na té druhé straně".

    Ukazovat cestu je možno jenom tomu, kdo je sám ochoten a připraven se na tu cestu k vrcholu vypravit.

    A svým způsobem, už samotný akt vykročení na tuto cestu je zároveň jejím nalezením.
    PM
    October 17, 2015 v 23.03
    Prosazování moci v lidové demokracii a liberální demokracii
    se neliší v tom, že obě společenské formy používají represivní instrumenty k prosazení zákona.
    Liší se ale, pane Poláčku ve způsobu tvorby zákonů.
    Jeden z těchto demokratických režimů sebezáchovně usiluje o co nejširší účast emancipovaných občanů - tedy občanů znalých i svých limitů/nahoty tvářívtvář skutečnosti - na tvorbě společenskopolitických rozhodnutí.
    Druhý z těchto demokratických režimů sebezáchovně usiluje o co nejužší účast .........
    Jen jeden z těchto typů demokracie je schopen/ochoten nabídnout podporu emancipace schopným.
    Demokracie naše a dnes s takovou nabídkou tak trochu škudlí .............bych mínil.
    JP
    October 18, 2015 v 11.37
    Občan a člověk
    Pane Petrasku, sám jste - i když jenom tak trochu letmo - naznačil něco, co je ve skutečnosti pravým jádrem problému, a pravým kamenem úrazu.

    Zdá se, že napřed bychom si měli zcela jednoznačně ujasnit, o čem vlastně vedeme tento disput: zda o demokracii ideální, anebo ale o demokracii faktické. Víme už totiž velice dobře z vlastní historie, jak zásadní rozdíl byl mezi socialismem ideálním, a jeho "reálněsocialistickým" paskvilem.

    Pokud je řeč o demokracii ideální - ano, ta bezpochyby usiluje o účast co nejširších vrstev obyvatelstva, tedy těch občanů "znalých a emancipovaných".

    Jenže, demokracie reálná ve skutečnosti nestojí ani na lidu, ani na občanu (ačkoli obojí stále navenek předstírá a tvrdí).

    Reálná demokracie jako svůj zcela první krok - hned po uchopení státní moci - učiní přesně to, co jsme si tu popsali výše: totiž r o z p o l t í celý státní lid do různých táborů, které se mezi sebou sváří zčásti v boji protichůdných zájmů, zčásti v boji nesmiřitelných ideových postojů.

    Marx svého času napsal, že novodobý (tedy: demokratický) stát se napohled povznese nad každodenní třídní boj občanské společnosti, a tomto povzneseném postavení si může navenek hrát na neutrála, na nezaujatého "zástupce všech". Ve skutečnosti ale právě tím, že udržuje státní pořádek (a dané hierarchie moci), slouží třídě vykořisťovatelů, neboť chrání a konzervuje její faktickou nadřazenost nad třídou pracujících.

    I kdybychom z dnešního pohledu byli poněkud skeptickými ohledně bezprostřední relevance onoho "třídního boje", sám tento Marxův model si zachovává svou přesvědčivost a platnost v tom ohledu, že ani dnes zde nemáme žádnou homogenní, jednolitou společnost vedenou společným duchem a společným zájmem, nýbrž naopak, společnost je stále roztržena do navzájem znepřátelených zájmových skupin. Současný demokratický stát si opět (či spíše: stále ještě) hraje na neutrála, který se ze všech svých sil snaží pokud jen možno vyrovnat ty protichůdné zájmy a střety; ale ve skutečnosti nehne ani prstem pro to, aby skutečně odstranil samotné k o ř e n y všech těchto destruktivních napětí ve společnosti.

    Aby stát (demokratický) něco takového opravdu učinil, musel by

    1) odstranit kapitalismus, s jeho sociálními protiklady - anebo alespoň vyhlásit projekt závazného hledání progresivnější dějinné alternativy; a

    2) musel by veřejně proklamovat, že bezduché setrvávání na té či oné ideologii (tj. to, co jsme si tu připodobnili tím příměrem se dvěma údolími) - že tohle sice může být právem občana, ale že to v žádném případě nikdy nemůže být právem člověka. Neboť toto zakonzervování se jenom na jeden jediný náhled, jedno jediné dogma vždycky a za všech okolností omezuje, zkracuje lidskou bytost v naplnění jejího prapůvodního univerzalistického charakteru respektive potenciálu. A být respektive zůstávat omezencem - to sice může být právem občana (jakožto individua), ale nikdy nemůže být autentickým právem samotného člověka.

    Jak vidíme, zcela zásadně se nám tu rozcházejí práva občana a práva člověka - to je právě to, co liberální demokracie bez rozdílu (a bez rozmyslu) háže do jednoho a téhož pytle.

    Přesněji řečeno, liberální (tedy: "reálná") demokracie člověku poskytuje jenom a pouze práva občana; ale předstírá (falešně), že mu už jenom tím zaručuje a poskytuje také práva člověka. Ta však leží opravdu někde naprosto jinde.
    October 18, 2015 v 15.21
    K metafoře politiky jako pohoří
    musím kriticky podotknout, že vůči jakémukoli vyvyšování se nad ostatní, ať už si ho ospravedlňujeme jakkoli (třeba tím, že se cítíme být mluvčími nějaké objektivní pravdy) mám bytostný odpor.

    Mluvit o politickém středu, z něhož je rozhled na pravé i levé údolí, mi tak připadá právě jako ono vyvyšování, po němž často následuje ono zmiňované kamenování zprava i zleva (neboť většina je rovnostářská), případně doprovázené prohlubováním ideových i ideologických zákopů na obou stranách.

    Tahle metafora je sice jednoduchá, a jak známo, v jednoduchosti je síla (v tomto případě schopnost mobilizovat masy), leč mě připadá zavádějící. Na společenskou krajinu nás totiž nutí pohlížet z pozice moci. Právě moc se totiž dívá z nadhledu a jako ideál si představuje kompletně přehlednou krajinu mezilidských i sociálních vztahů.

    Lze však vůbec míti takovýto nadhled a přehled? A pokud to možné je, je to také žádoucí? Nevede právě tento pohled k tomu, co se realizuje jako všudypřítomný pohled Velkého Bratra, který vám vidí do emailů, eviduje s kým se stýkáte a pro vaše vlastní bezpečí by vám nejraději znemožnil spáchat jakýkoli přečin?

    Cesta k alternativnímu pohledu vede skrze to, co vypíchnul pan Petrasek, totiž skrze uvědomění si toho, že každý režim usiluje o svojí sebezáchovu. Jinak řečeno, že společnost sestává ze vzájemně proletených a často na sobě závislých autoreferenčních sociálních systémech. Metaforicky zjednodušeno, i stát je takové "zvířátko", které nás (lidi) používá pro své vlastní účely a za účelem vlastního zachování vyvíjí různé strategie jak lidi přimět dělat to, co tomuto zvířátku prospívá. Jinýmy druhy "sociálních zvířátek" jsou firmy, korporace či rodiny. I tahle zvířátka usilují o přetrvání a jsou součástí ekosystému sociálního i biologického.

    Když tuhle (eko)systémovou metaforu natáhnu ještě o kus dál, kde už si to lze mnohem hůře vizualizovat, jiným druhem "sociálních zvířátek" jsou funkční systémy, jako třeba ekonomie, politika, právo, věda či vzdělávání. I tyhle sociální systémy usilují o zachování a vyvíjejí strategie, jak nejlépe rozvinout a využít zdroje (zpravidla lidské), které společnost nabízí. Tyhle systémy jsou ale mnohem více propletené, proto se tu hodí spíše metafora orgánových soustav: ekonomie jako trávící systém, právo jako systém imunitní, věda jako systém vnímání, politika jako vůle, která drží jednotivé soustavy v jednom "těle" a jejímž výsledkem (když jsou urovnány vnitřní konflikty a sladěny zájmy) je směr, kterým ono tělo kráčí, stejně jako směr, kterým se rozvíjí.

    Zároveň ale bacha na tuhle metaforu! Společnost není tělem, ale spíše diverzifikovaným ekosystémem, kde každý druh plní určitou roli, a tvoří prostředí, na kterém závisí další druhy. A ten ekosystém je křehký a zároveň uzpůsobený určitým "environmentálním" či planetárním limitům.

    Připadá mi, že to, čemu říkáme "režim" jsou právě určité sociální limity, jinak řečeno, limity toho, co je ve společnosti přípustné, a kde v případě jejich překročení dochází k akcím, které onu nebezpečnou výchylku vrátí do lidsky obyvatelných mezí (záměrně nechci říkat "do normálu"). Režim přitom nelze ztotožňovat se státem a vzniká jako výsledek interakce mezi všemi výše zmíněnými systémy. Za totalitní režim lze přitom považovat ten, kde jeden ze systémů vládne (nastavuje parametry soužití) všem.

    Poznali jsme totalitu státní, a dnes čelíme totalitě ekonomické. Pokud ale opravdu usilujeme o to, abychom rostli a vzkvétali opravdu všichni, je třeba ideu (nad)vlády, stejně jako ideu oddělení sebe sama od ostatních opustit úplně a přijmout realitu vzájemné závislosti - a tedy i potřebu spolupráce. A v tom nám koncept vládce, nepřítele, ani ono machivalistické "rozděl a panuj" v žádném případě nepomáhá.
    PM
    October 18, 2015 v 16.32
    právo občanské a právo lidské
    Liberální demokracie nabízí občanské právo v takovém společenském hávu/režimu, který budí v člověku ochotu/touhu po uskutečnění práva lidského, a to aktivní podporou procesu emancipace.
    Tudíž nejde o projev lidské falše, ale o projev jedné lidské kondice, kterou je touha po vymanění se ze své omezenosti/nemohoucnosti.
    Ano pane Poláčku právo lidské ve vašem pojetí leží opravdu někde naprosto jinde mimo svět boží a na hony vzdáleno.
    A notabene je k němu vzhlíženo prizmem lidské omezenosti ..........bych dodal.
    JP
    October 19, 2015 v 18.35
    Emancipace?...
    "Emancipace" - tak to bylo slovo, které velmi často používal Karel Marx.

    A mně vlastně opravdu až po hodně dlouhých letech došlo, že - je to právě toto napohled tak nevinné či progresivně působící slůvko, v kterém je zakódováno celé neštěstí, celá omezenost toho marxistického projektu finální dějinné revoluce!

    Totiž: ta "emancipace" má nakonec jenom čistě negativní charakter. Znamená: emancipovat se od kapitalismu, emancipovat se od nadvlády panující třídy nad pracujícím lidem, emancipovat se od podřízení celého lidského života pod slepé mechanismy trhu.

    Ano, to všechno jsou bez jakýchkoli pochyb naprosto bohulibé a humánní záměry a projekty.

    Jenže!! Zároveň je v tom obsaženo i to naprosto typické marxistické spoléhání se na to, že naprosto a zcela postačí člověka, lidskou bytost právě tímto způsobem "emancipovat" - a hop! z krabičky dosavadních dějin nám tu vyskočí hotový a vlastně dokonalý člověk nové, komunistické společnosti. Aniž bychom se nějak ještě dál museli namáhat s tím, toho nového, humanistického, solidárního, obětavého, nesobeckého atd.atd. člověka v sobě samých nějak vypěstovat.

    Takže, pane Petrasku, buďme velice opatrní i s tou emancipací v hávu liberální demokracie; mohlo by se totiž velice rychle ukázat, že její reálné ambice nesahají ani o krůček dál, nežli u té - ztroskotané - emancipace komunistické...
    PM
    October 19, 2015 v 22.51
    To co mi kladete na srdce pane Poláčku
    si rád beru za své.
    To také odpovídá mému temperamentu a způsobu skeptické kritiky .....bych pyšně i sebekriticky dodal.
    Erich Mühsam - wir Anarchisten sind meine Überzeugung nach die bewusstesten unter den Bohemiens, die sich vor aller Welt in das Lager der erbittersten Gesellschaftsfeinde stellen und mit aller Macht gegen das Grundübel all der Widerwärtigkeiten im sozialen und individuellen Leben............
    October 20, 2015 v 10.54
    Emancipace znamená osvobození z podřízeného postavení. Podřízené postavení může být dvojího druhu:
    1. zákonem uznané
    2. zákonem neuznané, ale společností de facto uznávané.
    JP
    October 20, 2015 v 11.24
    Takže, anarchista Petrasek?... ;-)
    JP
    October 20, 2015 v 11.32
    Podřízenost čemu?
    Jde o to, že existují ještě podřízenosti zcela jiného druhu. Vedle podřízeností vnějších jsou také podřízenosti či závislosti vnitřní - na nevyspělosti a nevědomosti své vlastní mysli.

    Této druhé závislosti si byla ještě plně vědoma antika - a proto snahu o její překonání si vytkla jako jeden ze svých hlavních cílů, ještě více nežli odstranění oné závislosti vnější.

    Stejně tak třeba buddhismus - ten svým způsobem není ničím jiným, nežli cestou osvobození se od nevědomosti, od této vnitřní závislosti.

    Je to ovšem právě naše "moderní" euroamerická civilizace, která tento druhý způsob lidské závislosti zcela opomíjí, odsouvá do pozadí či zcela popírá, a veškerou svou spásu hledá jenom a pouze v odstranění oné závislosti vnější.

    Veškeré úsilí o lidskou emancipaci se tak z autentického okruhu lidského bytí přesunulo jenom do oblasti politiky. Touto cestou může ale vzniknout nanejvýš emancipovaný občan, ale nikdy skutečně emancipovaný, vědoucí a osobně zralý člověk.

    Ale to už jsme zase u toho už zmíněného rozdílu mezi občanem a člověkem.
    PM
    October 20, 2015 v 11.50
    Anarchista Erča
    Já si jen zrovna v něm pročítám kapitoly/dokumenty o cestách touhy po svobodě, když vnitřní i vnější závislost je v náručí křesťanské civilizace.
    PM
    October 20, 2015 v 13.10
    Dodatek ke kořenům křesťanské touhy po svobodě
    Drama lidské svobody v křesťanské interpretaci 
    je zapeklité a již jeho vznik se zakládá na nesoulad naznačujícím biblickém příběhu. 
    V rajské zahradě stojí pod zákazem konzumace jak strom života, tak strom poznání "dobra a zla".
    Následek porušení zákazu je lidská smrtelnost a vědomí ztráty své původní nesmrtelnosti - zákaz je tedy poznání které poznání zakazuje.
    A tvářívtvář takovémuto dilema byl člověk postaven před "svobodnou" volbu - buď akceptovat zákaz svobody poznání, nebo jej překročit.
    Jak známo k tomu došlo, a tak ve chvíli, kdy vstoupí na scénu vědomí svobody nastává konec rajským poměrům - poznání si se svobodou neví rady.........bych dodal.
    October 20, 2015 v 13.47
    Panu Poláčkovi
    Nevědomost a nevyspělost je ovšem velmi relativní pojem a opět závisí na hodnocení společnosti, v níž člověk žije. Afričané, kteří byli kdysi dávno prodáváni do otroctví, byli u sebe doma plně vyspělí a samostatní, zatímco po přemístění do jiného typu společnosti začali najednou být chápáni jako nesamostatní, protože v nových podmínkách zkrátka "neuměli chodit" a tak si to otroctví museli nechat líbit.
    October 20, 2015 v 14.03
    No a víte, co se stane se společností, respektive se systémem, který svou složitostí čím dál většímu množství lidí znemožňuje, aby se v něm stali plně vyspělými?
    Nastane jeho kolaps.
    JP
    October 24, 2015 v 16.20
    Ovoce ze stromů rajských jíme
    Po několika dnech odmlky způsobených totálním kolapsem mého počítače se mohu opět zapojit do diskusí na DR.

    Takže, strom poznání: tímto způsobem jsem tento biblický příběh také dlouhá léta pojímal - že se jednalo o (ovšemže naprosto nespravedlivý) trest za to, že člověk měl odvahu stát se právě člověkem, to jest myslícím tvorem.

    Ovšem, ono se zde - přinejmenším zčásti - jedná i o něco jiného.

    A to sice o to, že člověk - už jenom tím že pojedl malý kousek ovoce z jistého stromu - propadl pocitu velikášství, že už jenom tím je roveň (vševědoucím) bohům.

    Člověk tímto aktem svého vlastního sebestvoření jakožto myslící bytosti na straně jedné ztratil svou nevinnost čistě přírodního tvora - ale na straně druhé v žádném případě nezískal pravé poznání pravdy, jaké mají (pouze) bohové.

    Pravý hřích člověka tedy spočívá v tom, že má pravidelně pouze částečné, omezené, jednostranné poznání - ale toto parciální a relativní poznání pravdy stejně tak pravidelně považuje a vydává za pravdu celou! A to se všemi důsledky které z toho plynou - ideové, názorové, náboženské sváry, střety a války, kdy se naprosto dokonale projevuje právě ta zvířecí stránka člověka, ovšem už bez jeho původní nevinnosti či přinejmenším nezaviněné nevědomosti.

    Takže, onen biblický příměr o ovoci ze stromu poznání může mít ještě poněkud hlubší zázemí, než by se na první pohled mohlo zdát...
    JP
    October 24, 2015 v 16.28
    Kritérium nevědomosti
    Jistě, paní Hájková, ti příslušníci dejme tomu přírodních národů nebyli o sobě nijak méně inteligentní nežli průměrný bílý Evropan, a jejich znalosti jejich vlastního prostředí a světa byly mnohdy fascinující.

    Nicméně, pokud je řeč o nevědomosti v nadčasovém smyslu, pak tomu opravdu není tak, že by tu nebyla žádná kritéria, která umožňují rozlišit mezi nižším a vyšším stupněm kulturní vyspělosti, a tedy i mezi vyšším a nižším stupněm poznání.

    Za takový zcela zásadní rozdíl v dosaženém stupni lidského poznání a lidského vědomí je to, co je možno nazvat "schopností reflexe".

    To jest: člověk není už pouze tvorem, který jedná víceméně spontánně, jako svou bezprostřední reakci na jeho životní prostředí a okolí.

    Schopnost reflexe - to je právě ten moment, kdy člověk jaksi vystoupí z tohoto přirozeného proudu svého žití a bytí, postaví se stranou, a začne uvažovat: co se to tady vlastně vůbec děje? Se mnou, s ostatními, s celým světem? Je to tak dobré, nebo ne? A jestliže ne, bylo by možno nějak lépe?

    Takže, tato lidská schopnost reflexe je prvním, základním krokem člověka od pouze přirozené k vědomé existenci.
    PM
    October 28, 2015 v 10.50
    Opomenuté pro pana Holubce k závěru z 18.10.:
    ......Pokud ale opravdu usilujeme o to, abychom rostli a vzkvétali opravdu všichni, je třeba ideu (nad)vlády, stejně jako ideu oddělení sebe sama od ostatních opustit úplně a přijmout realitu vzájemné závislosti - a tedy i potřebu spolupráce......
    Domnívám se že pravděpodobnost aby lidská společnost úplně opustila svůj základní existenční předpoklad - pyramidu společenské moci - je skutečnosti ještě vzdálenější, než společnost ve které alespoň slabá občanská většina je schopna akceptovat a prosadit režim ......vycházející z reality vzájemné závislosti - a tedy i potřeby spolupráce, která zneškodní destruktivitu moci - koncept vládce, nepřítele, i ono machiavelistické "rozděl a panuj" ......vašimi slovy.
    Voní to nelibě po nelibé nadřazenosti, ale pud sebezáchovy mnohdy nutí stát na nelibě vonících vratkých nohách..... jak se tak po svém životaběhu ohlížím.
    + Další komentáře