Varoufakis v Berlíně: čím inspiruje a co scházelo

Janis Varoufakis s přáteli v Berlíně ohlásil vznik politického hnutí, jež si klade za cíl od základu proměnit charakter Evropské unie: změnit ji v pluralitní prostor živé demokracie, založené na solidaritě a ekologické udržitelnosti.

Jakub_cb

Jakub Patočka

11.02.2016 10:58

Související

Souběh obou událostí nemohl být výmluvnější a působí takřka jako dějinný žert. V den, kdy do Berlína přijel Janis Varoufakis, řecký myslitel, ekonom a charismatický ministr financí ve vládě Syrizy vloni rozdrcené evropským neoliberálním establishmentem, ohlásit vznik svého politického hnutí Demokracie v Evropě – DiEM 25, největší německá banka Deutsche Bank se podle zpráv tamějšího tisku ocitla na pokraji kolapsu.

Ač se o tom přímo nezmínil, Varoufakisovi taková kulisa nutně musela lahodit. Otřesná řecká zkušenost s reálným fungováním evropských institucí obnažila v plné nahotě jejich povahu: technokraticky pojaté zásady ekonomického provozu, ačkoli páchají škody i podle svých vlastních kritérií, v dnešní EU stojí nad veškerými legitimními a demokraticky formulovanými zájmy občanů. Právě Německo, při všem obdivu, jejž k němu z dobrých důvodů dnes můžeme chovat, má bohužel na takto hrozném stavu EU lví podíl.

Janis Varoufakis je zřejmě největší současný evropský politický disident. Jeho osobní prožitek radikálně nedemokratické podstaty současného fungovaní evropského politického provozu se promítá do konstrukce ustavujícího manifestu DiEM 25; leží v jeho základu. Je imponující, že se nevrátil do akademického prostředí, kde by mohl žít pohodlně v ústraní, ale pokračuje dál v politickém zápase.

Asi v nejsilnějším momentu svého úvodního vystoupení v Berlíně se obrátil na své politické odpůrce. „Když jsem se stal řeckým ministrem financí, dozvěděl jsem se nedaleko odsud, v úřadu kolegy Schäubleho, že nelze dovolit, aby výsledky voleb změnily fungování ekonomiky. A tak se ptám vás, liberálů, křesťanských demokratů, sociálních demokratů, zda jste s takovým způsobem fungování Evropské unie srozuměni? Zda pokládáte za demokracii systém, v němž je scestná ekonomická ortodoxie nadřazena výsledkům svobodných demokratických voleb? My ne, a proto jsme dnes tady.“

Pokus zachránit Evropu před přízraky z minula
Varoufakisovo politické hnutí Demokracie v Evropě 25 (DiEM 25) by snad mohlo získat přízeň osvícenějších ze svých odpůrců přinejmenším v tom, že to, co všichni příznivci loňského řeckého jara prožívali jako střet s radikálně nedemokratickou praxí Evropské unie, nepřetavuje v její břitké odmítnutí. Naopak: jedná se o hnutí vědomě a explicitně navazující na tradice evropského humanistického universalismu.

Evropskou integraci, ani Evropskou unii nezavrhuje, ale volá po principiální proměně jejího obsahu. DiEM 25 se kromě rytmu svého názvu podobá Chartě 77 i v tom, že bere kritizovanou instituci za slovo: tak jako Charta chtěla po československé komunistické moci, aby dodržovala podepsané mezinárodní závazky, DiEM 25 po Evropské unii požaduje, aby se chovala dle toho, co o sobě sama – jako nositelka Nobelovy ceny míru – prohlašuje.

Chtít po někom, aby se choval dle svých vlastních slov, je vyzkoušená, revolučně subversivní a mimořádně účinná technika. Foto Jakub Patočka, DR

To se dnes očividně neděje. Vinou slabosti a vpravdě historického selhání evropské demokratické levice v čele s Evropskou sociální demokracií se jako základní politická alternativa ke krachujícímu neoliberalismu dnes v Evropě nabízí katastroficky reakční regres ke xenofobii, k eskalaci nenávisti, k noční můře Evropy navzájem soupeřících nacionalismů.

Bojíme se vzestupu v minulosti dávno již na hlavu poražených ideologií, jejichž nositeli jsou Marie Le Penová či česká reinkarnace Mussoliniho Martin Konvička. Přízraky krysařů z minula, těžící z krize demokracie v Evropě, zvyšují hlas na domnělé či svévolně zkonstruované nepřátele, stupňují ve společnosti nenávist a šíří strach, jejž se pak snaží ke svému prospěchu mocensky osedlat.

Jako třetí možnost pro Evropu – vedle neoliberalismu, jejž jeho vlastní rozpory ženou ke kolapsu či k autoritářství, a vedle úpadku k nenávistí prostoupenému světu navzájem soupeřících nacionalismů – se nabízí ještě jedna cesta: sociální a ekologické, živé demokracie, která obnoví robustní redistribuci příjmů i majetku a nekompromisně podřídí finanční zájmy sociálním, ekologickým, kulturním i dalším politickým prioritám společnosti.

Tento druh ušlechtilého populismu, vyrůstající z emancipačních tradic evropské radikální demokracie, stál u volebního vítězství Syrizy v Řecku, promítá se do politického vzestupu hnutí Podemos ve Španělsku, stojí v podtextu politických změn v Portugalsku a je základním zdrojem síly, která přivedla k moci v britské Labour Party Jeremyho Corbyna a která učinila konkurenceschopného kandidáta v amerických prezidentských primárkách z Bernieho Sanderse.

Jedná se o politické myšlení, které se od konce studené války tříbilo po celém světě v prostředí sociálně-ekologických hnutí odmítajících ekonomickou globalizaci, prohlubovalo se na Světových sociálních fórech, stalo se základem nové levice, která v posledních dvou desetiletích slavila úspěchy v Latinské Americe, prosadilo se postupně jako hlavní proud světové zelené politiky, sytilo sociální hnutí „rozhořčených“ všeho druhu od amerických Occupy až po rozmanitá evropská hnutí proti politice škrtů a osekávání sociálního státu, jejichž tuzemským výrazem bylo hnutí ProAlt. A dnes tedy tvoří jádro snah o obnovu demokratické levice v západním světě.

Patrně základní smysl a užitek Varoufakisova podniku spočívá v tom, že se pokouší všem občanským iniciativám, sociálním hnutím, novým i starým politickým formacím působícím na půdě parlamentní politiky poskytnout společnou platformu či prostor, díky němuž se mohou navzájem posilovat a inspirovat; a především účinněji přesvědčovat evropskou politickou veřejnost, že jiná, lepší Evropská unie je skutečně možná. Zda a nakolik se to bude dařit, se teprve uvidí.

Přehlídka intelektuální a organizační síly evropské levice
Právě proto, že se jedná spíše než o nový politický subjekt o platformu, která si klade za cíl spojovat všechny, kdož se dnes pokoušejí principiálně navazovat na evropské emancipační tradice, stojí za to dobře si povšimnout volby osobností, jimž se dostalo pozvání vystoupit na pódiu berlínského divadla Volksbühne. Dramaturgie byla promyšlená. Po Varoufakisově úvodu následovala vystoupení čtyř žen, političek působících na parlamentní půdě, dvou reprezentantek radikální demokratické levice a dvou zelených.

A zřejmě nebylo náhodou ani to, že jejich kvartet zastupoval největší západoevropské národy. Mluvily tu postupně Němka, Francouzka, Angličanka a Španělka, dvě z nich přes telemost: Katja Kippingová předsedkyně Die Linke, Ada Colauová, fenomenálně progresivní starostka Barcelony, první a dosud jediná zástupkyně zelených v britském parlamentu Caroline Lucasová a francouzská zelená politička Cécile Duflotová, která opustila Hollandovu vládu, když se ukázalo, že nebude provádět tak zásadovou politiku, jakou původně slibovala.

Obsah vystoupení všech čtyř žen se ve všech základních důrazech shodoval s úvodním projevem Janise Varoufakise a de facto odpovídá duchu zakládajícího prohlášení DiEM 25. Stručně shrnuto: současný způsob fungování Evropské unie je neudržitelný a směřuje ke krachu, protože staví mocenské zájmy korporací a finanční oligarchie nad demokratický způsob života, nad sociální soudržnost a nad ekologickou udržitelnost.

Akce ve velikém divadle Volksbühne byla beznadějně vyprodaná. Repro DR

Samozřejmostí všech vystoupení bylo principiální přihlášení se k tradici evropského humanismu, jež dnes spočívá ve volání po větší solidaritě s uprchlíky, po větší vstřícnosti k nim. Jaroslav Foldyna, Vojtěch Filip či Martin Bursík by patrně žasli, jaká je skutečná tvář současné evropské levicové a zelené politiky. A patrně by žasli i nad tím, v jaké míře se překrývají. A asi by zůstali zírat při vědomí, že jim takový postoj neubírá na popularitě.

V podobném duchu večer pokračoval. Vystoupení celebrit evropské i světové levice, přenášená telemostem – Žižek, Assange, Galbraith – se střídala s proslovy ne tak proslulých, zato osobně přítomných, představitelů občanských iniciativ, sociálních hnutí či politických stran, nových i starých: mluvila mladá radikálka z německého hnutí občanské neposlušnosti proti politice škrtů Blockupy, představitel jednoho z největších německých odborových svazů, politici představující novou důslednou levici či zelené v Portugalsku, Španělsku, v Dánsku či v Irsku.

Když v samém závěru vystoupil legendární britský hudební producent U2 či Davida Bowieho Brian Eno, člověka maně napadlo, zda ve finále nepřijde i videozdravice od papeže Františka, Pabla Iglesiase, Naomi Kleinové či Jeremyho Corbyna. Do dramaturgie večera by to zapadlo.

Poznámky k Německu a k anatomii zdrženlivosti Gesine Schwanové
Videozdravice od Františka tentokrát chyběla, ale přesto večer vygradoval impozantním způsobem, o to podmanivějším, že nebyl plánován. Janis Varoufakis si po vystoupení Briana Ena všiml v publiku veteránky německé sociální demokracie, jedné z nejvlivnějších myslitelských postav SPD a její dvojnásobné kandidátky – v letech 2004 a 2009 – na prezidentku Gesine Schwanové.

Politoložku a bývalou rektorku univerzity ve Frankfurtu nad Odrou Varoufakis představil jako svou jedinou spojenkyni v německém politickém establishmentu během zkrušujících loňských vyjednávání o řeckém dluhu. Doplnil, že se ji snažil získat jako jednu ze zakládajících osobností hnutí DiEM 25, což se mu nepodařilo, aniž by to nicméně narušilo jejich vztah hluboké vzájemné úcty. A požádal ji, zda by svou zdrženlivost publiku nevysvětlila. Varoufakis dokáže okouzlovat neokázalými projevy respektu k odlišným názorům.

Improvizované vystoupení jedné z předních osobností německé intelektuální levice tak snad ani nemohlo mít lákavější úvod. Schwanová zdůraznila, že Varoufakisovu podniku přeje úspěch, avšak pozvání k účasti nepřijala, neboť se v jednom zásadním bodě rozchází v analýze příčin, které porážku Syrizy způsobily.

Schwanová se s protagonisty Varoufakisova hnutí shoduje v příkrosti odsudku nepřijatelného počínání evropských institucí vůči Řecku a shoduje se rovněž ve formulaci kýženého cílového stavu evropské politiky. O to zajímavější je seznámit se s anatomií její zdrženlivosti vůči Varoufakisovu podniku.

Zatímco prohlášení DiEM 25 klade důraz na netransparentnost jednání orgánů Evropské unie a na jejich demokratický deficit, a řešení tudíž spatřuje především ve zprůhlednění politických procedur, podle Schwanové byl základní příčinou řecké porážky charakter politické většiny v EU; a řešení tedy leží především zde: ve změně podstaty evropské politické většiny. Jednoduše řečeno: nikoli ve formě, nýbrž v obsahu.

Schwanová se v této souvislosti označila za příznivkyni rudo-rudo-zelené koalice v Německu. Jasně odsoudila politiku vedení SPD vůči Řecku a zdůraznila, že při svých četných setkáních s členskou základnou německých sociálních demokratů se ani v jednom jediném případě nesetkala s tím, že by s postupem vedení SPD v této věci řadoví členové souhlasili. To by mohlo znamenat, že v samé podstatě německého sociálně-demokratického hnutí dnes dříme podobný konflikt, jaký nedávno v Británii vyvřel na povrch zvolením Jeremyho Corbyna předsedou labouristů.

Podobně jako Schwanová k tomuto tématu hovořil i již zmíněný německý odborář, který označil právě ostudnou německou politiku za příčinu řecké porážky. Jasně deklaroval, že obnovit evropanský a sociálně-demokratický charakter německé politiky se dnes jeví jako základní úkol, který před německou levicí leží. Síla a kompetence politického myšlení je dnes v Německu bohužel o několik pater výše nežli u nás.

Jakkoli si Německo od své odsouzeníhodné role v řecké krizi znovu a po zásluze vydobylo značný respekt evropské humanistické veřejnosti svým postupem v uprchlické krizi, Schwanová užitečně vypíchla souvislost mezi politikou škrtů a vzestupem xenofóbní nacionalistické pravice. „Zatímco dříve se říkalo: ‘za každým fašistou hledej kapitalistu,‘ dnes platí, že za každým xenofobním šovinistou najdeš hlasatele politiky škrtů,“ poznamenala ve zřejmé polemice s nekonzistentní politikou Angely Merkelové.

Gesine Schwanová: Celým svým politickým životem jsem reformistka. Ale dobře vím, že reformisté mohou uspět jedině tehdy, mají-li vedle sebe radikální sociální hnutí; a naopak.

I to pro ni ale nakonec bylo argumentem na podporu postoje, který je vůči Varoufakisovu podniku vstřícný, leč vposledku přece jen zdrženlivý. Schwanová za klíč k potřebné změně charakteru EU nepovažuje prosazení transparentnosti v rozhodování jejích orgánů, ale tvorbu progresivní levicové většiny, sahající od radikálních stran nové levice přes zelené, až po sociální demokraty.

Je jasné, že klíčovým cílem musí být dosažení vzniku takovéto aliance v Německu. Ale snažit se o ni je třeba všude v Evropě. To pochopitelně předpokládá vstoupit v produktivní dialog se sociálně-demokratickým prostředím, hledat společného jmenovatele všude, kde je to ještě možné, a především zodpovědět si základní otázku: chce Varoufakisovo hnutí evropskou sociální demokracii integrovat, anebo stojí spíše o „partnerský“ vztah, o kterém mluvila Schwanová?

Ta svou distanci od Varoufakisova hnutí nakonec vyměřila velmi jasným výrokem: „Celým svým politickým životem jsem reformistka. Ale dobře vím, že reformisté mohou uspět jedině tehdy, mají-li vedle sebe radikální sociální hnutí; a naopak.“ Vidí Janis Varoufakis ve svém projektu jen radikální sociální hnutí, anebo reformátorský proud?

Dle svých slov chtěl mít z Gesine Schwanové zakladatelskou osobnost hnutí DiEM 25, což naznačuje, že by byl rád, kdyby i na půdě německé, potažmo evropské sociální demokracie nalezlo jeho snažení pevnou oporu. Jakou dá se svými přáteli nakonec odpověď na otázku, proč se to zatím nepodařilo, bude patrně jedním z klíčů k dalšímu vývoji jeho podniku.

Nakonec totiž snaha o budování politické aliance dostatečně široké, aby mohla změnit základní směřování evropské politiky nemusí končit ani u sociálních demokratů. Nemají-li být většiny, k nimž se nová politika propracuje, křehké, zranitelné a pouze přechodné, tak jako tomu bylo po vítězství Syrizy v Řecku, je třeba hledat pro novou politiku zázemí i v prostředí křesťanské demokracie.

A tu je skutečně zapotřebí vidět v papeži Františkovi i prvotřídního politického spojence. Aliance progresivních křesťanů a socialistů bývala ostatně královskou ideou evropské levice 60. let, kdy naposledy v Evropě měla kulturně-politickou iniciativu i převahu.

Co si ještě pamatujeme o DiEM 1989?
Jeden zřejmý deficit Varoufakisova podniku tloukl do očí. Spočíval v úplné absenci jakýchkoli osobností z bývalého sovětského bloku mezi postavami, které hnutí prezentovaly na pódiu Volksbühne. Fakt, že tu promluvil i Varoufakisův intelektuální přítel, mladý chorvatský filosof Srečko Horvat – a skrze telemost taky Slavoj Žižek – na tom mění pramálo, především proto, že Jugoslávie součástí sovětského bloku nebyla, nýbrž podobně jako Řecko či země Pyrenejského poloostrova obohacuje evropské poválečné dějiny o svou velmi specifickou, úctyhodnou, historickou cestu a zkušenost.

Nepřítomnost Středoevropanů, Východoevropanů či Pobalťanů z postkomunistických zemí je samozřejmě vysvětlitelná tím, že naše země procházejí mimořádně obtížným obdobím, politická veřejnost je tu v důsledku spojených účinků cynismu posledních dekád sovětského socialismu a čtvrtstoletí mimořádně brutální verze neoliberálního globalizovaného kapitalismu zdevastována natolik, že se tu prakticky nevyskytují politické struktury či intelektuální proudy, jež by mohly přinášet celoevropskou inspiraci, tak jako tomu bylo v šedesátých, v osmdesátých a dílem ještě i v devadesátých letech minulého století.

Přesto je škoda, že se Varoufakis a jeho přátelé nepokoušejí udělat víc pro to, aby v našem regionu nalezli společníky, s nimiž má nejen smysl spolupracovat, ale u nichž by se dokonce jeho hnutí mohlo s užitkem inspirovat. Na interních debatách aktivistů a intelektuálů zakládajících Varoufakisovo hnutí, jež večeru předcházely, bylo fascinující, že během bloku, v němž se mělo mluvit o inspiraci minulými úspěchy, nenašel se ani jeden jediný člověk, který by – v Berlíně – promluvil o evropském občanském hnutí, jež předcházelo zboření berlínské zdi. Zažili jsme nějaký větší úspěch občanského aktivismu během našich životů?

Fakt, že československá Charta 77, polská Solidarita a další středoevropské disidentské struktury dokázaly revolučně změnit sovětský režim a opravdu na kratičký moment v dějinách nastolit demokracii v Evropě, je přece výkonem, na nějž každé další hnutí s podobnou aspirací musí navazovat, navzdory tomu, že další společenský vývoj v našich zemích šťastný nebyl. Mnozí z nás mají sklon vinou některých nešťastných politických eskapád Václava Havla (podpora, byť přechodná, Václava Klause, vyklizení pozic při rozdělení Československa, mesaliance se Zdeňkem Bakalou a zejména podpora zločinného přepadení Iráku) chovat se k dědictví našeho disentu macešsky, jako by bylo s postavou Havla totožné.

Přehlížíme přitom, že Charta 77 byla fenomenálním intelektuálním, občanským i politickým výkonem, který přímo navazoval na nejlepší československé, a tedy i evropské, humanitně-demokratické tradice, že dobrou polovinu jejích klíčových postav tvořily přední osobnosti roku 1968, že nositeli jejího politického obsahu jsou v podobné míře jako Havel osobnosti jako Jiří Dientsbier starší či Jaroslav Šabata a že nakonec i Havel sám jako ústřední hybatel dění v Chartě se hlásil k progresivním emancipačním tradicím, když byl mimo jiné signatářem manifestu Sto let českého socialismu.

To vše se mimochodem promítalo do dnes již prakticky zapomenutých představ československého disentu o tom, jak by měla být v Československu uspořádána po porážce sovětského autoritářského režimu ekonomika, jež navazovaly v značné míře na Šikovy koncepce z roku 1968. A konečně Havel sám byl přece i autorem Moci bezmocných, která o naší dnešní situaci hovoří tím nejsoučasnějším, nakažlivě inspirativním jazykem.

Jedním z hvězdných momentů Charty 77 byla takzvaná Pražská výzva z roku 1985. Jednalo se o dopis mírovému kongresu v Amsterdamu, jehož principiálními autory byli Jaroslav Šabata a Jiří Dienstbier sr. Zformulovali v něm strategii, jak převést západní mírové hnutí – svou povahou velmi podobné tomu, co dnes reprezentuje Varoufakisův podnik – na společného jmenovatele s hnutími za lidská práva v sovětském bloku.

Vzdálenost mezi oběma proudy byla přinejmenším taková, jakou zformulovala ve svém vystoupení v Berlíně Gisele Schwanová – a za povšimnutí stojí, že Václav Havel tenkrát Pražskou výzvu doprovodil esejem Anatomie jedné zdrženlivosti, v němž způsobem dosti podobným promluvě německé političky popsal, co mu bránilo přijmout beze zbytku za své pozice tehdejší západní radikální levice.

Jak je možno v Berlíně opomenout, jaké občanské hnutí za demokracii v Evropě přivodilo pád zdi? Repro DR

Pražská výzva byla nicméně prvním politickým textem, který nastolil téma znovusjednocení Německa jako konkrétní politickou vizi. V roce 1985 se to zdálo absurdně smělé. Ale za pět let se to stalo skutečností.

Zvlášť pokud si Varoufakisovo hnutí zvolilo jako místo ohlášení své existence Berlín, a to dokonce bývalý východní Berlín, a ne například Brusel, čímž už samým rozpoznáním současného centra hlavní moci v Evropě stvrdilo svou nespornou politickou kompetenci, je opomenutí revoluční tradice občanských hnutí, jež přivodila pád berlínské zdi, závažnou vadou na kráse jeho iniciativy.

Politická teorie později popsala tehdejší smělý pokus zformulovat radikální vizi demokracie v Evropě zahrnující sjednocené Německo jako „heretickou geopolitiku“. Varoufakis a jeho souputníci by o tom měli vědět, protože se sami pokoušejí uspět v totožné disciplíně.

Čím může DiEM 25 inspirovat v českých zemích?
Kolega Jaroslav Fiala uvažoval zřejmě v něčem podobně, když napsal Janisi Varoufakisovi otevřený dopis, v němž ho nabádal, aby neopomněl postkomunistický svět do svých úvah zahrnout. Jeho dopis je sympatickým pokusem vstoupit do dialogu s nejprogresivnějším výhonkem současné evropské politiky.

Ale nezískal – a snad ani nemohl získat – vřelejší Varoufakisův ohlas, který by se třeba promítl do pozvání na pódium Volksbühne, zřejmě právě proto, že vězí v ekonomicky redukcionistických, třídních, a tedy de facto naruby neoliberálních, výkladech naší zpackané transformace a zdejšího politického debaklu, jímž bylo poslední čtvrtstoletí. Leč vůbec nijak konkrétně neodkazuje na naše vlastní inspirativní, jakkoli třebas rozporuplné, tradice. Dokud se z nich nenaučíme čerpat, dokud se s nimi nedokážeme tvořivě vyrovnávat, zajímavými pro ostatní Evropu se prostě nemáme proč a čím stát.

Tím se dostáváme k tomu, v čem naopak může být dnes Varoufakisovo hnutí inspirativní pro nás. Jeho reálný dopad na evropskou politickou praxi může být nejspíše dvojí: jednak spojením všech pramínků současné evropské kritické radikálně demokratické politiky může zmnožit jejich sílu, jednak může inspirovat další podobné pokusy. A přesně v tomto smyslu se berlínská akce týká i nás.

Uvažujeme-li analogicky o proudech, které by se mohly takto setkat v jedné místnosti v českých zemích, nebyla by to přece vůbec nezajímavá společnost. Vezmeme-li jako kritéria ekologickou, sociální, humanistickou a demokratickou zásadovost, jež obnáší i principiální odmítnutí neoliberální ortodoxie, muselo by se v českých podmínkách jednat o lidi, kteří naleznou shodu

  • v nutnosti přejít na bezuhlíkovou a bezatomovou energetiku včetně odmítnutí prolomit limity těžby,
  • v přijetí všech požadavků českých odborářů,
  • v názoru, že Česká republika by měla přijímat a integrovat, bude-li toho zapotřebí, každoročně desetitisíce uprchlíků bez ohledu na jejich vyznání,
  • a v přesvědčení, že Česká republika musí začít tvořivě a ofenzivně prohlubovat demokratickou politickou kulturu, aby nepodlehla vábení populistů Babišova, Zemanova, Haškova či Konvičkova typu.
Pokus replikovat Varoufakisovo hnutí v českých podmínkách by tedy znamenal do jedné místnosti přivést lidi z Kliniky i z Masarykovy demokratické akademie, z Pirátů i ze Strany zelených, ty, kteří se inspirují v českých humanitně-demokratických dějinách, i ty, kteří se inspirují v současných myšlenkových výbojích radikální evropské levice, autory Alarmu i Deníku Referendum, aktivisty z Prahy i z Brna, zkrátka všechny, kteří by se dokázali v uvedených základních bodech shodnout a jsou ochotni myslet a chovat se velkoryse k lidem s názory v něčem odlišnými, protože nad ně staví podstatnější shodu.

Velmi nám tu pomáhají nedávné změny ve Straně zelených. A za výborné znamení doby lze pokládat skutečnost, že se berlínské akce účastnil její nový místopředseda Michal Berg.

Za výborné znamení doby lze pokládat skutečnost, že se berlínské akce účastnil i místopředseda Strany zelených Michal Berg. Repro DR

Je v našich silách scelit ve společném zájmu všechny švy a různosti, jež si neseme z minula a jež nás rozdělují? Uvážíme-li, jak katastroficky u nás upadá veřejná debata, jak zdivočele se chová hlavní proud české společnosti, máme ale vůbec jinou možnost? Nedlužíme si to náhodou všichni navzájem? A nedlužíme to nakonec i české společnosti?

Tato úvaha není formulována jako otevřený dopis. Leč pokud by se jí můj kolega Jaroslav Fiala jako autor otevřeného dopisu Janisi Varoufakisovi cítil osloven, možná bychom mohli společně zkusit takové setkání uspořádat. Kdo by naše společné pozvání mohl odmítnout?

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Ono by se našlo více lidí, kteří by do toho šli Pátek, 12.Února 2016, 16:14:57

Jistě i lidé pomáhající uprchlíkům ad.

Odboráři ale chtěli prolomit limity a jak jsou na tom se stanoviskem k antifosilnímu zákonu? A k bezatomové energetice?

Petrasek Milan - penzista

J.V. otázky a odpovědi jsou úderné, ale Pondělí, 15.Února 2016, 11:55:2

odhalují nereálná srovnání, které J.V. čerpá z řecké situace....."Pokládáte za demokracii systém, v němž je scestná ekonomická ortodoxie nadřazena výsledkům svobodných demokratických voleb? My ne, a proto jsme dnes tady"...... Popravdě..... svobodná tvorba návrhů hlubokých ekonomických změn a tím i možnost demokratické legitimace jejich výsledků, zůstává v lůnu neoliberálního společenského režimu stále pouze zbožným přáním okrajových proudů.
Světu dnes dominuje zatím jiná ožehavá otázka ....Pokládáte za demokracii systém, ve kterém je autoritativní světonázor populistických partají velmi úspěšný?.....
Skutečnosti blízká a přínosná odpověď na takovouto otázku je spíše v naší kompetenci.
S odpovědí na otázku jak nastolit ekologickou, sociální, humanistickou a demokratickou zásadovost, jež obnáší i principiální odmítnutí neoliberální ortodoxie bych raději mezi námi vyšegradskými moc nehauzíroval......bych doporučil.
V umění vyhnout se úskalím neoliberalismu nadále zaostáváme stejně tak jako Havel, tenkráte na počátku naší cesty do liberálního kapitalismu.....bych za naši rodinu odpovědně prohlásil.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.