Zastrašit se nenecháme, ustupovat nebudeme

Když autor s přáteli v sobotu večer mířil tramvají na žižkovskou Kliniku, netušil, že se spolu s dalšími brzy stane terčem politicky motivovaného násilí. Přes traumatickou zkušenost je rozhodnutý nenechat se zastrašit.

Pato_kaj

Josef Patočka

08.02.2016 09:09

Související

Míříme se třemi přáteli v sobotu 6. února po šesté večer tramvají devítkou na žižkovskou Kliniku. Z Brna jsme přijeli ráno vlakem, spolu s několika desítkami účastníků „zájezdu“ na demonstraci „Solidarita bez hranic: proti pevnosti Evropa“, již v Praze pořádala iniciativa Ne rasismu. Podle „umírněných“ usmiřovačů, jako je Cyril Höschl a Petra Hůlová, prý patříme k jednomu ze dvou stejně zavrženíhodných pólů konfliktu o interpretaci současné migrační krize, který již po víc než rok otřásá českou společností. Dovolujeme si totiž zastávat zhola neuvěřitelný, kacířský názor, že lidé jsou si rovni, že lidská práva mají platit stejně pro všechny a že poskytnout útočiště uprchlíkům z války je morální imperativ natolik samozřejmý, že jej nelze zpochybňovat.

Na Kliniku míříme proto, že ji máme rádi a jelikož obýváme kout republiky vlastní klinikou dosud neobdařený, nedostaneme se tam často. Těšíme se na to, jak si v samoobslužném baru za dobrovolnou cenu dáme pivo či limonádu a v družném ovzduší rozptýlíme napětí, jež nám po vypjatých událostech celého dne lpí na kůži. V České republice totiž, i přes teplý únor, přituhuje společensky. Sem tam již mrazí až do morku kostí. Po maketách šibenic se začíná lynčovat doopravdy: muslim, pobodaný za neutuchající pomoc lidem prchajícím z války, žil v naší zemi čtrnáct let, než někoho napadlo jej napadnout nožem. Kde se vzaly takové nápady?

Všichni víme, kdo tu lidem chce upírat práva: na Hradčanském náměstí řečnil Konvička o „vlastizrádcích“ a „kolaborantech“. Adam B. Bartoš nechal na svém mítinku střílet neonacistu do vzduchu, zatímco prohlašoval, že „možná nepůjde počkat až do voleb“. Konvičkovci obviňovali minulý týden své odpůrce z toho, že chtějí „vyvolat občanskou válku“, rozuměj: dovolují si nesouhlasit s hlásáním mnohokrát vyvrácených lží. Jediného násilí během demonstrací se ale dopustila třicítka maskovaných neonacistů, kteří antirasistický průvod napadli dlažebními kostkami a lahvemi.

Jakmile na kliniku dorazíme, přichází hláška, že zřejmě právě tito nevítaní návštěvníci teď míří na Žižkov, vyřídit si to s nenáviděným sociálním centrem, jež se provinilo pořádáním sbírek šatstva pro prochladlé syrské rodiny na srbských hranicích. Namísto vytouženého klidu nastupují obavy a dokola se točící debaty „co dělat, až to přijde“. V domě nás není víc, než dvacet. Bdělí kluci, kteří jsou tu „domácí“, jdou hlídkovat ven a chystají si pepřové spreje. Ty si pořídili na podzim po prvních roztříštěných okenních tabulkách. Navzájem se uklidňujeme, že jsme paranoidní. Pak ale přichází hláška druhá. A třetí. Po ní už není na klid ani pomyšlení. Vzrušeně pobíhám od okna k oknu a vypisuji první zprávy kamarádům, kteří se zdrželi jinde ve městě. „Pojďte na Kliniku, jdou sem prej náckové.“

A pak, najednou a strašně rychle, to přijde. „Alarm, alarm,“ křičí z předsíně hlídka. Později kluci povídají, jak se na ně po přístupové cestě řítil shluk postav v bílých kuklách. Ve chvíli, kdy zamykají dveře a přirážejí k nim nábytek, vlétnou do oken předsíně první kameny i kusy betonu velké jako půllitr. Všechno je najednou hrozně zpomalené. Vbíhám do baru varovat ostatní, sbíráme se a domlouváme, že zůstaneme v klidu a ve skupině. V tu chvíli před mýma očima exploduje okno. Pak do místnosti vlétá druhý kámen a třetí. Jedno okno po druhém. Někdo ječí leknutím. Vbíháme do chodbičky mimo dosah kamenů.

Zmateně pobíháme, kamarád volá policii, křičí „Jeseniova 60, přijeďte, útočí na nás neonacisti“. Stále ještě čekáme, že se někdo pokusí dostat dovnitř. Popadnu poblíž ležící lopatu a po zbytek paniky chodím po domě s ní – později si připadám směšně: že bych ji dokázal použít, jsem nepřesvědčil ani sebe. Kolem mne probíhá statečnější obránce, z obličeje se mu řine krev. Všechno netrvá déle, než deset minut. Dopadnou poslední kameny a v nastávajícím tichu oddechujeme a čekáme, až se rozptýlí dým.

Teprve po půlminutě nám dochází, že dým houstne a line se z přízemí. Poplach číslo dvě – požár, vzniklý ze světlice či zápalné lahve, se do přízemí řítí hasit opět zkrvavený hrdina dne. Pálí nás oči, slzíme a kašleme, dýcháme přes namočené kapesníky. Ještě drahnou chvíli se ale neodvážíme vyjít na vzduch – ne dokud neuslyšíme dostatečně blízko hasičské sirény.

Otupěle sledujeme zasahující hasiče, vymlácené a ožehnuté průčelí domu. Zraněného frajera odváží „na zašití“ sanitka – později se ještě vrátí zametat střepy. Pak přijíždí konečně i policie. A v neuvěřitelné rychlosti neuvěřitelné množství lidí, jež ukazuje, jakou má Klinika spontánní podporu.

Klinika den poté. Foto Ondřej Mazura, DR

Poprvé v životě jsem byl terčem politicky motivovaného násilí, dvakrát v průběhu téhož dne a pravděpodobně ze strany jednoho a téhož komanda. Poprvé ten den odpoledne během demonstrace blízko Malostranského náměstí. Znovu se jasně ukazuje, že bát se nepotřebujeme fanatiků a násilníků islamistických, ale především těch vlastních, českých. Viním policii z toho, že maskovaným neonacistům dovolila volně se pohybovat po městě a ani po prvním útoku neučinila zřejmě žádná opatření k tomu, aby se nemohl opakovat. Viním šovinistické hlupáky z Bloku proti islámu, bojující proti vlastním fantaziím, že vytvořili atmosféru strachu a nenávisti, v níž se zbabělí vrahouni neštítí usilovat lidem o život. A viním českou vládu, že již přes rok davové psychóze ustupuje, místo aby jí čelila. Na vlastním jednání nebudu ale měnit vůbec nic.

Cílem všech fanatiků a teroristů světa, ať už českých nebo muslimských, je své odpůrce zastrašit, paralyzovat strachem. Mám proto pro útočníky z Kliniky i všechny Konvičky a Hamply nepříjemnou zprávu: nebojíme se vás! Zastrašit se nenecháme a ustupovat nebudeme. V tvářích stovek lidí, kteří včera přišli svou přítomností a prací Kliniku podpořit, byste našli veselí, vážnost, přátelství i odhodlání. Strach ale ne. Násilí a nenávist vždycky nakonec prohrají. Vydržme a zvítězíme.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Veliký dík, pane Patočko Pondělí, 8.Února 2016, 10:13:57

Veliký dík, pane Patočko, za Váš příklad statečnosti a odhodlání k pomoci bližnímu.

Zcela s Vámi souhlasím. Zejména bych vypíchl Váš předposlední odstavec.

Pokud se násilí, které je ve společnosti přítomno a ze všelijakých nečistých důvodů tolerováno, obrací proti lidem z Kliniky, lidem, kteří konají jednoznačně dobro, pak vězme, že ohroženi jsou všichni, kdo o dobro usilují a nestydí se za to.

S velikými díky panu Patočkovi za příkladný postoj a skvělou reportáž,

Jiří Vyleťal

Luděk Ševčík - OSVČ

Vydržme a zvítězíme? Pondělí, 8.Února 2016, 16:19:22

Proboha jak si představujete demokracii? Jako nějakou revoluci?
Napadlo vás, děti něšťastný, že se nelíšíte od nácků? Že jste obojí posedlí tím, že zrovna vaše pravda musí zvítězit? A je smutné, že se najdou ještě dospělí lidé, kteří vás v tom podporují....Když tak, tak už nevěřte nikomu, komu je nad 30.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Ševčíku, Pondělí, 8.Února 2016, 20:33:51

a jak si představuje demokracii ten hradní patron českých nácků?
Doufám, že jako slušný člověk už od této chvíle o té osobě nepronesete jediné přívětivé slovo...
A jinak, na výrok roku bych nominoval vaši moudrost, že se napadený neliší od útočníka...

Martin Profant - Praha 7

Martinovi Plevovi Úterý, 9.Února 2016, 09:02:32

Ona je spíš otázka, jak si představuje demokracii Luděk Ševčík, z jeho reakce se zdá, že nechci-li být považován za nácka:

a) Uteču, když mě začne terorizovat banda křiklounů v kuklách a budu se pokojně dívat, jak házejí do míst, kde jsem pobýval zápalné láhve a vytloukají okna.

b) Nebudu se snažit prosadit své názory a přesvědčení, protože to by mohlo působit nedemokraticky.

Zdá se, v tomto podání se mohu být demokratem pouze tehdy, pokud budu důsledně ustupovat nestátnímu násilí a držet hubu k pokřiku samozvaných davových vůdců.

Inu, hnědnutí mozku neprospívá myšlení.

Petrasek Milan - penzista

Co je ten správný postoj levice, pane Ševčíku? Úterý, 9.Února 2016, 14:10:59

Podstatou aktuálního problému je trvalé masakrování nemajetných, které slouží k překrytí principů zištných zájmů majetných.
Přirozený a skrytý nezájem majetných na ukončení masakrů vyústil v absurdní mocenskopolitickou situací.
Pravolevé, nebo levopravé koalice jsou pověřeni pouhou správou následků podstaty krizových stavů.
Jde o natolik absurdní situaci, že někteří levicového
smýšlení považují vstřícný postoj vůči náhodou nezmasakrovaným lidem za zradu nejen levicového poslání, ale i demokracie samé.
A někteří levicového smýšlení považují za jedinou možnost, ponejprv zkrotit majetné a poté zbavit ostatní spoluobčany pomatené vyděšenosti .......jak to vidíte vy pane Ševčíku?

Luděk Ševčík - OSVČ

Tak vida. Vysvětlit mladým lidem, že demokracie není válkou, Úterý, 9.Února 2016, 16:50:30

ve které zvítězíte nad svými nepřáteli, je už tedy hnědnutím mozku. A to jsem se prosím nevyjadřoval k osazenstvu Kliniky, neshledával jej mírně řečeno anarchistickým, ba nepodsouval jsem mu kriminální činy, či nenaznačoval, že napadení Kliniky nese znaky provokace, jak to dnes v Právu píší politikové zprava doleva.
Pedagogové, kteří by měli mladé lidi učit demokracii, ji asi sami nejsou schopni pochopit. Pak to vypadá, jak to vypadá.
Pane Petrásku, já tuším, že je to nějak tak, jak píšete. I když jsem se už naučil, že ne každý, kdo volá po pomoci, ji potřebuje v té podobě, kterou si vyžaduje.
Ale celé to vlastně dokumentuje tu zoufalou situaci, ve které se levice ocitla. Opravdu už jen provádí správu následků podstaty krizových stavů. A ve stavu, kterém je, ani to nemůže dělat pořádně. Navíc se zaplétá na jedné straně s přísavkami na státní finance a na druhé straně s extremisty. Svoji energii
pak věnuje jen exkluzivním skupinám, což vše v konečném důsledku odpuzuje běžné občana. A tím se odstředivý kruh uzavírá a levici se smršťuje elektorát na těch pár vybraných skupin, které k volbám ani moc nechodí.
Levice to v globálním světě nemá lehké. Ale že by si to ulehčovala, tak to ani náhodou.

Jiří Nushart - Telč

"Podle 'umírněných' usmiřovačů, jako je Cyril Höschl a Petra Hůlová ..." Úterý, 9.Února 2016, 19:56:36

Pane Patočko, ta SITUACE NENÍ takto jednoduše SCHEMATICKÁ, jak Vy ji popisujete. Mnoho lidí, kteří s Vámi nesouhlasí, tak nečiní proto, že by snad chtěli (na rozdíl od vás "Mirků Dušínů") zpochybňovat rovnost lidí, upírat některým z nich jejich lidská práva a že by odmítali (na rozdíl od vás "Mirků Dušínů") pomáhat uprchlíkům z války. Toto prostě není to místo, ve kterém se názorově rozcházíte s Cyrilem Höschlem, Petrou Hůlovou a nakonec i většinou ostatních lidí. O těch skutečných rozporech Vy však "taktně" mlčíte.

Podsouvat druhým zavrženíhodné motivy, které ve skutečnosti nemají, to je dosti zavrženíhodný způsob, jak se stát "morálně lepším".

Jistě se dá najít ještě mnoho známých lidí, kteří s Vámi nebudou v názorové shodě. Pokud je chcete všechny "morálně zneuctít", máte před sebou ještě hodně práce...
Co třeba takový Jacques Rupnik, nebo Václav Bělohradský, to by mohly být pěkné "trofeje", které by Vám každý záviděl.
Víte co? Udělejte si takový seznam lidí, co s Vámi nesouhlasí. Můžete to nazvat třeba Seznam zrádců a kolaborantů, on Vám už s tím Adam Bartoš pomůže.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.