Míříme se třemi přáteli v sobotu 6. února po šesté večer tramvají devítkou na žižkovskou Kliniku. Z Brna jsme přijeli ráno vlakem, spolu s několika desítkami účastníků „zájezdu“ na demonstraci „Solidarita bez hranic: proti pevnosti Evropa“, již v Praze pořádala iniciativa Ne rasismu. Podle „umírněných“ usmiřovačů, jako je Cyril Höschl a Petra Hůlová, prý patříme k jednomu ze dvou stejně zavrženíhodných pólů konfliktu o interpretaci současné migrační krize, který již po víc než rok otřásá českou společností. Dovolujeme si totiž zastávat zhola neuvěřitelný, kacířský názor, že lidé jsou si rovni, že lidská práva mají platit stejně pro všechny a že poskytnout útočiště uprchlíkům z války je morální imperativ natolik samozřejmý, že jej nelze zpochybňovat.

Na Kliniku míříme proto, že ji máme rádi a jelikož obýváme kout republiky vlastní klinikou dosud neobdařený, nedostaneme se tam často. Těšíme se na to, jak si v samoobslužném baru za dobrovolnou cenu dáme pivo či limonádu a v družném ovzduší rozptýlíme napětí, jež nám po vypjatých událostech celého dne lpí na kůži. V České republice totiž, i přes teplý únor, přituhuje společensky. Sem tam již mrazí až do morku kostí. Po maketách šibenic se začíná lynčovat doopravdy: muslim, pobodaný za neutuchající pomoc lidem prchajícím z války, žil v naší zemi čtrnáct let, než někoho napadlo jej napadnout nožem. Kde se vzaly takové nápady?

Všichni víme, kdo tu lidem chce upírat práva: na Hradčanském náměstí řečnil Konvička o „vlastizrádcích“ a „kolaborantech“. Adam B. Bartoš nechal na svém mítinku střílet neonacistu do vzduchu, zatímco prohlašoval, že „možná nepůjde počkat až do voleb“. Konvičkovci obviňovali minulý týden své odpůrce z toho, že chtějí „vyvolat občanskou válku“, rozuměj: dovolují si nesouhlasit s hlásáním mnohokrát vyvrácených lží. Jediného násilí během demonstrací se ale dopustila třicítka maskovaných neonacistů, kteří antirasistický průvod napadli dlažebními kostkami a lahvemi.