„Brutální lekce z geopolitiky“ — tak označil berlínský deník Der Tagesspiegel oznámení o vzniku AUKUS, nového bezpečnostního partnerství Austrálie, Velké Británie a Spojených států. Dohoda není jen velkou finanční ranou pro Francii, jejíž kontrakt na dodávku dvanácti ponorek do Austrálie za padesát miliard australských (tedy šestatřicet miliard amerických) dolarů byl při tomto procesu bez okolků shozen ze stolu.

Snad ještě důležitější byla skutečnost, že se americký prezident Joe Biden rozhodl oznámit vznik AUKUS způsobem, který nelze interpretovat jinak než jako záměrné ponížení Francie. A potažmo i zbytku Evropské unie.

Není to první brutální lekce, kterou USA v poslední době Unii uštědřily. Když Donald Trump nedostál smlouvě, kterou společně uzavřeli bývalý americký prezident Barack Obama a Evropská unie s cílem ukončit jaderný program Íránu, byla jedním z jeho důvodů snaha ukázat Německu, kde je jeho místo.

Jen pár hodin poté, co německá kancléřka Angela Merkelová oznámila, že unijní firmy budou Trumpovy sankce ignorovat a dál obchodovat s Íránem, německé korporace přišly s vlastním prohlášením. Protože nebyly ochotny nechat se vystrnadit z amerického trhu a nechat si ujít Trumpovy škrty korporátních daní, raději samy přestaly v Íránu obchodovat.

Oba uvedené incidenty posloužily jedinému cíli: udržet americkou finanční a geostrategickou hegemonii nad Západem. A oba incidenty rozlítily evropské představitele natolik, že uvažovali o odplatě.

Trumpova hrozba sankcí vůči firmám se sídlem v Evropské unii, které budou dál obchodovat s Íránem, rozvířila diskuse o odpovídajících evropských sankcích vůči americkým společnostem. Francouzský prezident Emmanuel Macron reagoval minulý týden na Bidenovo ohlášení vzniku AUKUS počinem, jenž dříve představoval nejzazší krok před vyhlášením války: odvolal francouzské velvyslance z Washingtonu a Canberry.

Lze předpokládat, že jakmile vztek pomine a hrozby vyšumí, začnou evropští představitelé střízlivě řešit prapříčiny svého slabého postavení vůči USA. Tato šaráda by však neměla nikoho zmást.

Jakmile se evropské firmy smířily s Trumpovými sankcemi vůči Íránu, evropští činitelé dospěli vcelku rozumně k závěru, že dokud USA kontrolují platební systém, bude jim Evropa vydána na milost v jakémkoliv střetu o peníze. Usoudili tedy, že Evropa potřebuje platební systém, který americká vláda nebude moci blokovat. Fiasko kolem paktu AUKUS zase odhalilo palčivou potřebu mít soudržnou evropskou armádu.

V obou případech by však vytvoření evropských institucí potřebných k narušení americké hegemonie vyžadovalo od evropských lídrů krok, o kterém nechtějí ani uvažovat. Začněme ambicí vytvořit platební systém založený na eurech, v němž by firmy a státy mohly obchodovat nezávisle na finančním systému ovládaném Američany.

Má-li takový systém fungovat, musí být likvidní, což znamená, že musí být schopen přilákat i jiné peníze — japonské, čínské, indické a rozhodně také americké. A to zase vyžaduje, aby Neevropané disponující hromadou eur měli v eurech bezpečné aktivum, do něhož budou svoji hotovost investovat na jeden den nebo na deset let.

V dolarovém světě ovládaném USA takové aktivum nejen existuje, ale dennodenně roste spolu s kolosálními půjčkami americké vlády. Evropská unie však nemá žádný ekvivalent „US Treasuries“, dluhopisů vydaných americkým ministerstvem financí. Německé dluhopisy jsou možná bezpečné až na půdu, ale není jich tolik, aby mohly podpořit eurovou konkurenci mezinárodního platebního systému založeného na dolarech.

Evropští činitelé vědí, že vytvoření evropského ekvivalentu „US Treasuries“, tedy tolik diskutovaných, leč nikdy nerealizovaných eurobondů, je hudba vzdálené budoucnosti. Emise eurobondů v nezbytném objemu by koneckonců předpokládala vysoký všeevropský dluh. Ten by zase vyžadoval společné ministerstvo financí, které lze legitimizovat pouze zavržením mezivládní architektury Evropské unie ve prospěch největší noční můry evropských elit: demokratické federace.

Odcházející německá kancléřka neblokovala během svých šestnácti let u moci vytvoření eurobondů z nedůtklivosti ani z antipatií vůči bezpečnému evropskému aktivu. Blokovala ho, protože neměla zájem střetávat se s evropskými elitami odhodlanými zastavit unijní integrační proces dříve, než vznikne cokoliv, co by mohlo připomínat demokratickou federaci.

A o vojenské integraci platí totéž. Ani skromný projekt sestavení pětitisícové evropské jednotky rychlého nasazení nemůže být nikdy ničím více než symbolickým aktem. Kdo pošle tyto muže prolévat krev v jakési vzdálené válce? Francouzský prezident? Německá kancléřka? Předseda Evropské komise?

A kdo bude mít právo je v nezbytném případě promptně stáhnout? Bez federální vlády, která by taková rozhodnutí činila s podporou suverénního parlamentu, nemůže žádná evropská armáda hodná toho jména vzniknout.

Evropští představitelé mají, co si zaslouží. Když jim kterýkoliv americký prezident vlepí facku, aby jim připomněl, kdo je tady šéf, nemají jinou možnost než nastavit druhou tvář, protože to byli oni, kdo dal přednost vlastním současným výsadám před evropskou nezávislostí. Každá facka je rozezlí natolik, že začnou hrozit a odvolávají velvyslance. Pak ovšem narazí na vlastní odpor vůči všemu, co by bylo zapotřebí k vysvobození Evropy z americké hegemonie.

Chce-li Evropa předejít ponížení, jaké Trump uchystal Merkelové, potřebuje eurobondy. Chce-li předejít ponížením, jaká Biden připravil Macronovi, potřebuje společnou armádu. Eurobondy a společná armáda však vyžadují, aby se vládnoucí vrstvy v jednotlivých evropských zemích — zejména v těch věřitelských — vzdaly vlastní přemrštěné moci a přihlásily se k radikální myšlence nadnárodního hlasování za nadnárodní federální vládu.

Jejich dilema je zřejmé: proměnit Evropskou unii v demokratickou federaci, a tím se připravit o přemrštěnou moc nad evropskými občany, kterou v dnešní nedemokratické EU disponují, nebo se podrobit rituálnímu bičování ze strany toho, kdo právě sedí v Bílém domě. Zdá se, že evropští lídři mají navzdory kouřové cloně svých periodických protestů v této otázce jasno.

Sloupek Janise Varufakise psaný pro Project Syndicate z angličtiny přeložil JIŘÍ KOBĚLKA.