Soucit s Německem
Janis VarufakisŘekové by v časech, kdy Německo čelí kolapsu svého ekonomického modelu, mohli cítit zadostiučinění. Bývalý řecký ministr financí však vyzývá, abychom se místo sentimentu chopili šance a vytvořili skutečně demokratickou federativní Evropu.
Jistě není nic příjemného zjistit u ranní kávy, že obchodní model vaší země selhal. Člověk si nerad přiznává, že ho političtí představitelé po desetiletí vodili za nos, když ho ujišťovali, že jeho těžce vydobytá životní úroveň není nijak ohrožena. Opravdu není nic příjemného uvědomit si, že vaše nejbližší budoucnost teď závisí na blahosklonnosti cizinců, rozhodnutých vás zničit.
Stejně tak není snadné uznat, že Evropská unie, v níž jste měli plnou důvěru, se podílela na soustavném maskování ekonomické situace a že vaši unijní partneři, na které se teď obracíte s prosbou o pomoc, na vás hledí jako na darebáka, který měl už dávno dostat na frak.
Není nijak snadné se vypořádat s tím, že domácí i zahraničně-ekonomické elity hledají stále nové způsoby, jak zajistit, aby vaše země zůstala v jejich područí. A nic příjemného není ani očekávání bolestivých změn, které pro vás do budoucna nepřinesou nic pozitivního.
Řekové tyto pocity dobře znají. Zakusili jsme je počátkem roku 2010. Dnes musí záplavě blahosklonnosti, antipatií, a dokonce i posměchu čelit Němci.
I když se to může zdát paradoxní, nikdo z Evropanů není schopen lépe než právě Řekové pochopit, že si Němci zaslouží lepší zacházení: jejich současná svízelná situace je důsledkem našeho kolektivního, evropského selhání. Škodolibost nepomůže nikomu — a nejméně ze všech dlouho strádajícím lidem z Řecka, jižní Itálie, Španělska a Portugalska (označovaných dříve zkratkou PIGS, podle počátečních písmen názvů zemí v angličtině; zkratka evokuje slovo „prasata“).
Konec německého modelu
Německý hospodářský model se dlouho opíral o stlačování mezd a levný ruský plyn; vynikal středně vyspělým strojírenstvím — zejména výrobou aut se spalovacími motory. Důsledkem byly během čtyř poválečných období obří obchodní přebytky.
Nejprve to bylo pod patronátem USA za brettonwoodského systému, který zajišťoval pevné směnné kurzy a přístup na trhy v Evropě, Asii a Amerikách. Po zhroucení brettonwoodského systému se pro německý export jako velice lukrativní ukázal jednotný evropský trh.
Následně vlilo německému modelu novou krev do žil zavedení eura — financování formou odložených půjček otevřelo brány německému zboží a kapitálu na evropskou periferii. A naposled, když krize eura utlumila poptávku po německém zboží v jižní Evropě, zachránil ho čínský hlad po meziproduktech a konečných výrobcích německého zpracovatelského průmyslu.
Němci se teď pomalu vyrovnávají se zánikem svého ekonomického modelu a začínají odhalovat velikou lež, kterou jim jejich elity po tři desetiletí opakovaly. Fiskální přebytky totiž nebyly důsledkem prozíravosti, ale spíš kolosálním selháním — během let mimořádně nízkých úrokových sazeb se neinvestovalo do čisté energetiky, kritické infrastruktury ani dvou zásadních technologií budoucnosti: baterií a umělé inteligence.
Závislost Německa na ruském plynu a čínské poptávce nebyla nikdy dlouhodobě udržitelná. Nejde o chyby, které by bylo ve stávajícím modelu možné odstranit: změnit se musí celý systém.
Jako nepravdivé se ukazuje také tvrzení, že německý model byl slučitelný s evropskou měnovou unií. I bez existence fiskální a politické unie by Evropská unie stejně zatížila vlády, banky a podniky středomořských zemí nesplatitelnými dluhy.
To by nakonec donutilo Evropskou centrální banku vybrat si, zda nechá padnout euro, nebo se bude snažit o trvalé maskování bankrotu. Němci si to dnes uvědomují, když vidí, jak je Evropská centrální banka ochromená. Pokud ECB výrazně zvýší úrokové sazby, způsobí bankrot Itálie a dalších zemí, ale pokud je nezvýší, povede to k pádivé inflaci.
Úlohou Evropské centrální banky nikdy nebyla záchrana eura spočívajícího na velmi chatrných základech. Němci teď ale aspoň vidí, že jim jejich politici lhali, když tvrdili, že jejich hospodářský model dokáže ekonomickou krizi po roce 2008 přežít, budou-li ostatní země eurozóny dostatečně šetřit. Uvědomují si rovněž, že fóbie jejich politických lídrů ze stimulace ekonomiky vedla k vytvoření socialismu, ale jen pro někoho: pro jihoevropské oligarchy, francouzsko-německé bankéře a všemožné manažerské zombie cirkulující mezi korporacemi.
Výhoda německé suverenity a potřeba evropské demokratické federace
V minulosti jsem patřil mezi ty, kdo kritizovali představu, že by všechny země eurozóny měly začít napodobovat Německo. Namítali jsme, že německý model funguje právě proto, že jej nikdo další nepřijal za svůj. Dnes — s koncem levného plynu a s novou studenou válkou Ameriky s Čínou — je německý model kaput i ve vlastním Německu.
Německý export zřejmě znovu nabere dech — přispěje k tomu nízká hodnota eura. Volkswagen nejspíš prodá mnohem víc elektromobilů, jakmile se obnoví dodavatelské řetězce. Agrochemický koncern BASF se vzpamatuje, až se podaří zajistit nové dodávky energií.
Co se však už nevrátí, je německý hospodářský model: značná část příjmů Volkswagenu poputuje do Číny, odkud pocházejí bateriové technologie, a velká část hodnoty se z chemického průmyslu přesune do odvětví souvisejících s umělou inteligencí.
Někteří němečtí přátelé upínají svoji naději ke klesajícímu euru, jež, jak doufají, znovu oživí německý model. To se nestane. Země s nízkými úsporami a strukturálním obchodním deficitem, jako je Řecko nebo Ghana, z devalvace skutečně těží; země s vysokými úsporami a strukturálním obchodním přebytkem však nikoli — neprospívá jim, vede pouze k tomu, že chudnoucí domácí spotřebitelé dotují bohatší vývozce, což je přesný opak toho, co by německá sociální ekonomika potřebovala.
Můj vzkaz německým přátelům je prostý: hlavu vzhůru. Přeskočte očekávatelné fáze popírání, hněvu, smlouvání a deprese a začněte hned pracovat na novém ekonomickém modelu. Na rozdíl od Řeků máte stále ještě dostatečnou suverenitu, abyste tak mohli učinit bez svolení věřitelů.
Nejprve ale musíte vyřešit zásadní politické dilema: chcete, aby si Německo zachovalo politickou a fiskální suverenitu? Pokud ano, váš nový model nebude v současné eurozóně fungovat.
Pokud se nechcete vrátit k německé marce, potřebujete model ukotvený v rámci skutečně demokratické evropské federace. Cokoli jiného bude pokračováním velké lži, s níž se nyní tak bolestivě vyrovnáváte.
Z anglického originálu Sympathy For Germany publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil DAVID DADUČ a DR.
Je skutečně hodné podivu, s jakou vytrvalostí si určitá část levice za svůj idol a za svého guru ekonomických analýz dokáže pěstovat a udržovat někoho, kdo se opakovaně vyznačuje buďto naprostým ekonomickým diletantismem, anebo - to spíše - nestoudným překrucováním prakticky veškerých ekonomických realit.
V celém tomto Varufakisově "rozboru" současné evropské, a jmenovitě německé ekonomiky není možno nalézt snad jedno jediné opravdu pravdivé tvrzení; ale je v nich možno nalézt celou řadu takových, které by bylo možno právem bez dalšího označit za zjevnou lež.
Takže podle Varufakise "německý ekonomický model selhal" - a v čem pak vlastně?... Pandemie covidu, a především ruská agrese na Ukrajině má ovšem dramatické důsledky pro celou světovou ekonomiku; proč a z jakých důvodů Varufakis v jakési extrémní existenční krizi vidí jenom a pouze ekonomiku německou? (Ostatně i sám Varufakis přiznává, že ta má dobré vyhlídky už v dohledné době se zase začít zvedat.)
Podle Varufakise prý tento "německý model ekonomiky" spočíval na nízkých mzdách. (!) Že by zrovna německý dělník u montážních pásů Mercedesu nebo BMW trpěl nějakými "hladovými mzdami"?!...
Další "zvěstování", kterým Varufakis oblažuje světovou (a především německou) ekonomickou veřejnost je jeho tvrzení, že dosavadní úspěch německé ekonomiky byl prý založen jenom na jakýchsi měnových disproporcích. Takže kdyby těch nebylo, německá ekonomika by podle Varufakise zřejmě stagnovala někde na úrovni Mongolska; nikdo by nekupoval její vysoce vyspělé průmyslové produkty, nikdo by se nezajímal o její velmi sofistikované technologie... Chudák Německo, podle Varufakise ho teď očekává už jenom nezadržitelný sestup do bídy, zřejmě ještě hluboko pod úroveň Řecka, Varufakisovy rodné země.
Mimochodem, prodej automobilů: podle Varufakise německý ekonomický model vynikal "středně vyspělým (!!) strojírenstvím; zejména výrobou automobilů se spalovacími motory".
Tak si tedy poněkud poopravme Varufakisova tvrzení: právě a především v sektoru automobilového průmyslu německá technologie vynikala nikoli snad "střední vyspělostí", nýbrž naopak tvořila absolutní světovou špičku! Právě proto (a ne v důsledku jakýchsi měnových disproporcí) mohli a mohou Němci produkty svého automobilového průmyslu vyvážet úspěšně do celého světa. Navíc se produkty německého strojírenství tradičně vyznačují vysokou kvalitou svého zpracování, což je ovšem další, velice významná konkurenční výhoda.
Dále. Varufakis Německu vytýká, že prý "se neinvestovalo do čisté energetiky, kritické infrastruktury ani dvou zásadních technologií budoucnosti: baterií a umělé inteligence".
Pravdou oproti tomu je: už dávno před vypuknutím současné energetické krize bylo Německo naopak vedoucí zemí ve vývoji zelených technologií (a jejich prodejem do světa německá ekonomika ostatně vydělávala dobré peníze). Stejně tak není pravda, že by Německo nějak zaostalo ve vývoji (automobilových) baterií; že se jejich samotná produkce dislokovala do Asie, to byla - díky mnohem tamější levnější práci - víceméně ekonomická samozřejmost. Ovšem poté co se ukázala problematičnost závislosti na dodávkách z tohoto regionu (především Číny), už nějaký čas v tomto ohledu Německo podniká protiopatření. Právě v Německu se staví nebo je v plánu celá řada tzv. "gigatováren" právě na baterie; a tento projekt byl nastartován ještě před vypuknutím současné krize.
Ještě jednou tedy: není prakticky jedno jediné tvrzení ultralevičáka Varufakise, které by nebylo buďto přímou lží, nebo přinejmenším překroucením skutečnosti na základě velice selektivního výběru, a velice svérázného výkladu faktů. (Mimochodem: Varufakis sice svým "německým přátelům" doporučuje nějaký zcela jiný - zřejmě velice úspěšný - ekonomický model; ovšem sám nijak neodhaluje, v čem by tento "spásný" model měl vlastně sestávat.)
Když jsem svého času po mém (jen velmi krátkodobém) přidružení se ke straně "Levice" Varufakise označil za "potrhlého", vzbudil jsem tím vlnu nelibosti a odporu; bylo mi sděleno že mnozí členové Levice v něm stále vidí svého ideového vůdce. Nyní musím konstatovat, že charakterizovat Varufakise jako "potrhlého", je skutečně naprosto nepřiměřené. Neboť on své černé dílo činí ne z pouhé nevědomosti či pomýlenosti; nýbrž on je zcela vědomým a zlovolným manipulátorem, který místo seriózních ekonomických analýz do světa vypouští kouřové clony z čarodějných dýmovišť pod znamením muří nohy. Ještě jednou je nutno vyslovit podivení nad tím, jak jeho žlučovité výlevy ještě vůbec někdo může brát vážně.
je tragikomické, jak vy, němečtí zaměstnanci (v případě p. Poláčka možná už bývalý), hájíte zájmy německého velkokapitálu, a ne německých pracujících.
no nejdřív si prostudujte všechny ty odkazy, které v článku jsou. Nejsou to Varufakisovy texty, ale jiných, zpravidla velmi renomovaných odborníků.
Víte, jak se vyvíjely reálné mzdy v Německu v období zhruba 2000 - 2015?
Pak se můžete ohánět tím, že V. lže.
Pane Plevo, Váš výrok o "hájení zájmů německého velkokapitálu" je čirá ideologická floskule, kterou se snažíte uhnout před mnou předestřenými argumenty.
Jistě, Varufakis své ekonomické fantasmagorie opírá formálně o ty či ony ekonomické údaje; ale jak už jsem napsal, tyto údaje vybírá naprosto selektivně, a závěry které z nich činí jsou naprosto svévolné. Sotva by asi bylo možno nalézt seriózní odborníky z oboru ekonomie, kteří by tyto Varufakisovy vývody podpořili, respektive kteří by je vůbec vzali vážně.
Ostatně, tato manipulace s fakty je u Varufakise jeho zcela standardní "pracovní" metodou. Na naprosto konkrétních příkladech to svého času doložil bezpochyby větší odborník na ekonomiku nežli já, Radovan Bartošek: https://denikreferendum.cz/clanek/33590-euro-evropu-nestepi
v Německu, tak tady je statistika:
Pane Plevo, je skutečně záhadou, co Vy respektive Varufakis těmto statistikami vlastně chcete dokázat.
Varufakis ve svém článku sugeruje, jako by prý nízké mzdy bylo jakousi záměrnou německoui vládní politikou.
Tak za prvé: i z těch grafů které jste předložil naprosto jasně vyplývá, že mzdy v daném časovém období neustále stoupaly. Nominálně dokonce o celých 60 procent! Už jenom tímto jediným údajem jsou všechna Varufakisova tvrzení v tomto ohledu zcela jednoznačně vyvrácena. Že tento nárůst nominálních mezd byl do značné míry pohlcen nárůstem cen - to je sice fakt, ale s tím nemá vláda samotná naprosto nic společného. Vláda nemůže žádnému výrobci či prodejci diktovat, za jaké ceny své produkty bude prodávat, to by snad i Vám mohlo být jasné. (Zřejmě to ale nijak není jasné "odborníkovi" na ekonomii Varufakisovi.)
A stejně tak - a to je především rozhodující bod - vláda nemá nic společného ani s růstem mezd! To je čistě záležitostí dohody (respektive boje) mezi stranou zaměstnavatelů a zaměstnanců!
Je tedy naprosto jasně vidět, jak Varufakis naprosto nestoudně manipuluje s fakty; jak údaje z jedné sféry využívá/zneužívá pro podporu svých tvrzení, se kterými tyto údaje ve skutečnosti nemají naprosto žádnou věcnou souvislost.
všiml jste si, že např. v České republice za minulé vlády reálné mzdy (mluvit o nominálních je bezpředmětné) stoupaly?
Ale vláda s tím nemělo co dělat, že?
A proč ji za to teda tolik lidí (opozice, ekonomové) kritizovali?
Statistiku už Pavel Kolařík de Torquemada taky zakázal...