Ve veřejné debatě o společné bezpečnostní a obranné politice Evropské unie se čím dál častěji objevují zmínky o evropské armádě. Některé, převážně nacionalistické formace využívají tuto debatu k dalšímu strašení o ztrátě národní nezávislosti a posilování EU. Pravdou je přitom opak: funkční obranná politika Unie může významně rozšířit obranné kapacity jednotlivých členských států.

Lidi to chtějí

Evropané si společnou politiku EU v oblasti obrany a bezpečnosti z velké většiny přejí. Podle zjištění Eurobarometru z roku 2017 až 68 % Evropanů (a dokonce 71 % Čechů) chce, aby se Unie více věnovala tématu společné obrany. Nadpoloviční většina účastníků průzkumu (55 %) by dokonce uvítala společnou evropskou armádu.

Není se čemu divit — důvodů pro užší bezpečnostní spolupráci Unie je mnoho. Migrační krize v roce 2015, nepředvídatelnost amerického prezidenta Trumpa v otázkách mezinárodní bezpečnosti, vleklý konflikt na Ukrajině nebo současné agresivní výpady Turecka jako člena NATO vůči syrským Kurdům - to vše a nejen to jsou pádné argumenty pro intenzivnější spolupráci mezi členskými státy.

Zavádění prvků společné obrany předpokládá i Lisabonská smlouva ve svém článku 42, přičemž zároveň ponechává členským států volnost při formování vlastní obranné politiky (s ohledem na členství státu v NATO nebo na jeho vojenskou neutralitu). Společný přístup k obraně EU však vychází z dřívějších dohod. Už v roce 1998 byla podepsána Deklarace ze Saint Malo, která požadovala zakcechopnění Unie pro vojenské zásahy v době mezinárodních krizí. V roce 2003 byl podepsán soubor dohod mezi EU a NATO s názvem Berlín Plus, který umožňoval využití prostředků NATO pro potřeby EU v krizových situacích. Samotná vize společné evropské armády je ale mnohem starší, v určitých podobách o ní uvažovali už i Masaryk nebo Churchill.

Obranná spolupráce EU

Členská státy od roku 2016 budují společnou bezpečnostní a obrannou politiku silněji, jejich spolupráce má však stále řadu mezer a nedostatků. Tím nejvážnějším je nehospodárné a neefektivní utrácení. Kvůli nadbytečným a duplicitním investicím, nadměrným kapacitám a komplikacím při zadávání zakázek se v unijních výdajích na obranu promrhá přes 26 miliard eur ročně. Následující infografika Evropského parlamentu srovnává vojenské kapacity EU a USA a dobře poukazuje na další vážný problém s evropskou obranou: nedostatečné investice do výzkumu a vývoje.

↗

Rámec evropské obranné politiky dnes tvoří následující mechanismy:

• CDP

  : Plán rozvoje schopností pro určení priorit a identifikování příležitostí pro kooperaci včetně dlouhodobých trendů ovlivňujících evropskou obranu.

• CARD

  : Koordinovaný každoroční přezkum v oblasti obrany, který má poskytnout přehled o možnostech obranné spolupráce.

• PESCO

  : Stálá strukturovaná spolupráce mezi 25 členskými státy EU, která v současnosti zahrnuje 34 konkrétních projektů v oblasti obrany a bezpečnosti.

• EDF

  : Evropský obranný fond vytvořený v roce 2017, který je prvním přímým využíváním rozpočtu EU na spolufinancování projektů obranné spolupráce.

• MPCC

  : Útvar schopnosti vojenského plánování a vedení zřízený rovněž v roce 2017 v rámci Vojenského štábu EU. Má přispět ke zlepšení krizového řízení operací EU.

• EDA

  : Evropská obranná agentura založená už v roce 2004 za účelem poskytování podpory projektům spolupráce při rozvíjení vojenských zdrojů členských států EU (s výjimkou Dánska).

Už dnes je tedy spolupráce na posilování evropských obranných možností rozsáhlá a robustní, svému tradičnímu neduhu se ale EU ani tady nevyhnula: administrativa měla původně situaci napomoci, ale její přemíra ji nakonec spíš komplikuje, vznikají alternativní tělesa s podobnou funkcí apod. Dobrým příkladem je Evropská intervenční iniciativa, projekt francouzského prezidenta Macrona, na kterém v současnosti participuje deset členských států. Z velké míry jde ale pouze o konkurenci PESCO — vidíme tedy jeden z nežádoucích prvků takzvané „vícerychlostní Evropy“.

↗

Evropané si společnou politiku EU v oblasti obrany a bezpečnosti z velké většiny přejí. Foto Flickr.com

Pojďme dělat víc

Dosavadní vývoj společné obranné a bezpečnostní politiky EU dokládá, že účinná spolupráce může přinést výrazná zlepšení obranných možností jednotlivých členských států, ať už například v oblasti hybridních a kybernetických hrozeb, vytváření vojenských kapacit a jejich koordinovaných cvičení nebo v rozvoji vojenského průmyslu a výzkumu.

Společné snahy je však nutné lépe plánovat a realizovat. K tomu by mohla přispět společná vojenská doktrína například ve formě Bílé knihy o obraně, která by mohla být prvním krokem k dlouhodobé strategie společné obrany EU a jednou snad i k vzniku stálé evropské armády. A právě tu dle mého potřebujeme, pokud chceme ve světě vyvažovat vliv Ruska, Číny nebo i USA, pokud by se někdy v budoucnosti formát NATO ukázal být nefunkční.

Nejde přitom jen o čistě bezpečnostní důvody. Společná armáda vytváří z Evropské unie pevnější společenství. Můžeme to vidět na příkladu společných německých a nizozemských vojenských jednotek — spolupráce mezi vojáky z různých zemích odbourává nacionalistické tendence a napomáhá vzájemnému pochopení.

Užší spolupráce mezi armádami členských států rozšiřuje jejich vojenský potenciál, ale přináší i potřebnou společenskou osvětu. Evropa už není plná znesvářených národů, které si nesou své staleté křivdy. Tvoří ji státy s vzájemnou ochotou spolupracovat na mírovém rozvoji. Chránit mír a prosperitu na území Evropy by měl být ostatně hlavní úkol společné evropské armády. Protože bezpečnosti na kontinentě a potažmo v každé jednotlivé zemi nejlépe dosáhneme tím, svůj přístup budeme koordinovat. V první řadě ale musíme opustit národní politikaření a nalézt vůli k plnění závazků, které takový koordinovaný přístup přinese.