Ve veřejné debatě o společné bezpečnostní a obranné politice Evropské unie se čím dál častěji objevují zmínky o evropské armádě. Některé, převážně nacionalistické formace využívají tuto debatu k dalšímu strašení o ztrátě národní nezávislosti a posilování EU. Pravdou je přitom opak: funkční obranná politika Unie může významně rozšířit obranné kapacity jednotlivých členských států.

Lidi to chtějí

Evropané si společnou politiku EU v oblasti obrany a bezpečnosti z velké většiny přejí. Podle zjištění Eurobarometru z roku 2017 až 68 % Evropanů (a dokonce 71 % Čechů) chce, aby se Unie více věnovala tématu společné obrany. Nadpoloviční většina účastníků průzkumu (55 %) by dokonce uvítala společnou evropskou armádu.

Není se čemu divit — důvodů pro užší bezpečnostní spolupráci Unie je mnoho. Migrační krize v roce 2015, nepředvídatelnost amerického prezidenta Trumpa v otázkách mezinárodní bezpečnosti, vleklý konflikt na Ukrajině nebo současné agresivní výpady Turecka jako člena NATO vůči syrským Kurdům - to vše a nejen to jsou pádné argumenty pro intenzivnější spolupráci mezi členskými státy.

Zavádění prvků společné obrany předpokládá i Lisabonská smlouva ve svém článku 42, přičemž zároveň ponechává členským států volnost při formování vlastní obranné politiky (s ohledem na členství státu v NATO nebo na jeho vojenskou neutralitu). Společný přístup k obraně EU však vychází z dřívějších dohod. Už v roce 1998 byla podepsána Deklarace ze Saint Malo, která požadovala zakcechopnění Unie pro vojenské zásahy v době mezinárodních krizí. V roce 2003 byl podepsán soubor dohod mezi EU a NATO s názvem Berlín Plus, který umožňoval využití prostředků NATO pro potřeby EU v krizových situacích. Samotná vize společné evropské armády je ale mnohem starší, v určitých podobách o ní uvažovali už i Masaryk nebo Churchill.

Obranná spolupráce EU