Pokud by před 20 lety bylo o vstupu do NATO referendum, nejspíš bych hlasoval proti. Rozšiřovat alianci v situaci, kdy nám nehrozilo žádné zjevné nebezpečí, nedávalo na první pohled smysl, a vytvářelo naopak podstatné riziko paranoidní reakce Ruska, k jehož hranicím se území bývalého úhlavního protivníka postupně blížilo.

Asi už nikdo nezjistí, jestli jsem měl pravdu a zda se věci mohly vyvíjet jinak a lépe, než se vyvinuly. Tedy jestli opravdu bylo možné se s Ruskem doopravdy spřátelit a zabránit tomu, aby opět začalo považovat Západ za svého nepřítele.

Obecně nemám rád sebeobviňování, že Západ si Hitlera vyrobil špatně nastaveným versailleským systémem, globální hospodářskou krizí a následnou politikou appeasementu. Primární vina samozřejmě leží na Hitlerovi samém a těch, kteří ho zvolili a udržovali u moci.

Přesto lze těžko přehlédnout, že výše zmíněnými chybami pomohl Západ vytvořit podmínky, které Hitlerovi život velice usnadnily. Putin samozřejmě není Hitler, ale paralela se nabízí sama: Západem naordinovaná katastrofální ruská ekonomická „transformace“ devadesátých let, ignorování — byť nepodložených — obav našich východních sousedů z postupného „obkličování“ a celkově blahosklonný způsob, jak jsme s nimi po jejich porážce ve studené válce jednali, měl určitě svůj podíl na tom, že se tolik Rusů tak ochotně vrhlo do Putinovy autoritářské náruče.

↗

Nežít v traumatu, že jsme se nebránili. Repro DR

Z fáze příčin jsme se tak bohužel přesunuli do fáze důsledků, a z rybí polévky akvárko zpátky jen tak snadno neuděláme. Současný kremelský režim projevuje čtyři vlastnosti, které považuji za nebezpečné samy o sobě, a ve vzájemné kombinaci pak za potenciálně smrtící: a) revizionistická a stále agresivnější zahraniční politika včetně touhy po obnovení původní sovětské sféry vlivu, b) masivní zbrojení a obnovení vlivu vojensko-průmyslového komplexu na politické rozhodování, c) autoritářství, d) vnímání liberální demokracie obecně, a té evropské zejména, jako nejen geopolitického, ale především hodnotového úhlavního nepřítele.

Pokud by dnes bylo referendum o NATO, hlasoval bych proto pro vstup. Jsem rád, že v NATO jsme, protože poskytuje základní — byť nikoliv stoprocentní ¬— záruku před tím, že nám liberální demokracii někdo zruší útokem zvenčí.

Že se to může stát, jsme v našich moderních dějinách bohužel zažili hned dvakrát. Před rizikem, že si ji necháme sebrat domácími autoritáři, nás ovšem NATO neochrání, jak by mohli barvitě vyprávět v Turecku či v Řecku. NATO nestačí i z dalšího důvodu: současné hlavy států disponujících dvěma největšími armádami NATO a více než devadesáti procenty jeho jaderných zbraní mají politicky očividně blíže k Putinovi než k liberálně demokratické Evropě.

Potřebujeme proto funkční evropskou armádu, která dokáže EU ubránit v případě potřeby sama i bez spojenců. Svou aktivistickou kariéru jsem zahájil před devětadvaceti lety pacifistickými protesty proti povinné vojenské službě. Jen o něco málo později jsem podvodem (který už je naštěstí promlčený) získal modrou knížku.

Dnes, s padesátkou na krku, jsem se stal členem Aktivních záloh AČR v hodnosti vojína a v létě se pojedu do Vyškova učit zabíjet lidi. Zalíbení v tom jistě nenaleznu a doufám, že to nikdy nebudu potřebovat.

Přijde mi nicméně rozumné přispět svým nepatrným dílkem k tomu, že nikoho nenapadne zkusit v Estonsku, v Rumunsku či u nás východoukrajinský nebo jihoosetinský scénář. A pokud ne a došlo by k nejhoršímu, nebudu snad aspoň jako naši dědové a otcové žít v traumatu z toho, že jsme se nebránili.