Věnováno památce Jiřího Dienstbiera staršího a Jaroslava Šabaty, mužů, kteří promýšleli mezinárodní politiku, jako kdyby záleželo na demokracii, přírodě a míru

Česká republika vstoupila do svobodných poměrů jako součást Československa listopadovou revolucí v roce 1989. Ač zahraniční politika nemusí být vždy spolehlivým odrazem domácích politických poměrů, a zejména u velmocí to tak často nebývá, v případě posledního čtvrtstoletí českých zemí se v zahraniční politice náš domácí vývoj zrcadlí vcelku věrně: od humanistických, stavem světa inspirovaných a svět inspirujících ideálů roku 1989 přes poměrně rychlé vystřízlivění a nástup reakce, jejíž součástí byl i sám rozpad Československa, k plytkému zápecnickému pohybu s proudem k „obnově kapitalismu bez přívlastků“, který vcelku klidně a fádně plynul, dokud nepřipraven nenarazil na peřeje krize západních demokracií a obnovených velmocenských aspirací Ruska a Číny.

Příběh polistopadové české zahraniční politiky je historií státu, který neví, proč vznikl, pozapomněl na své zakladatelské osobnosti a jejich ideály, postupně ztrácel schopnost sama sebe spravovat a nyní stojí hluboce vnitřně oslaben vprostřed dějů, jimž málo rozumí, na něž není připraven a do nichž nedokáže vstupovat takovým způsobem, aby hájil své zájmy, na kterých se notabene nedokáže jádro politické veřejnosti ani shodnout. Kdyby ještě žil Samuel Beckett, mohl by o tom napsat další román v duchu kréda: „I can’t go on. I’ll go on.“

Zahraničněpolitická doktrína roku 1989: heretická geopolitika

Ačkoli dnes panují dokonce spory o tom, zda se v roce 1989 u nás vůbec konala revoluce, zda nešlo jen o jakési vyjednané předání moci, máme za to, že pojmy jsou tu nakonec druhořadé. Většina pamětníků tehdejších dějů je jako revoluční zvrat prožívala a ne každá revoluce musí obnášet jako průvodní jev potoky krve. Masaryk mluvil v roce 1918 o světové revoluci, i když se zrovna v Praze moc předávala vcelku klidně. A bez hrubého násilí se obešla i komunistická revoluce v roce 1948, byť k němu tehdy zajisté byli Gottwaldovi lidé přichystáni. Leč teror přišel až po Únoru.

Je zde ovšem podstatnější okolnost, proč je vhodné rok 1989 pokládat za revoluční zvrat. Tím je samozřejmě diskontinuita politických priorit a společenského směřování.

Revoluce málokdy končí tím, co si její strůjci předsevzali — meziválečné Československo je v tom, jak velice se blížilo Masarykovu projektu, úkazem spíše výjimečným. Bylo by každopádně chybou pokládat vývoj, jenž reálně nastal, za jediné možné vyústění revoluční akce. Neplatí to o Rusku roku 1917 ani o Československu 1989.

Je samozřejmě plně namístě zkoumat, nakolik byl reálný výsledek v původních ideálech i aspiracích obsažen, nakolik k němu „dláždily cestu“. Stejně tak je ale správné analyzovat, co bylo původní aspirací revolucionářů a z jakých důvodů se nenaplnila. Ne vždy, ba dokonce snad ani zpravidla, není příčinou jejich pošetilost, nýbrž reakční děje, jež sice mohli předvídat, s nimiž se přesto byli ochotni či nuceni dát do křížku. Máme mít za zlé svým předkům, že se v roce 1968 pokusili o svobodu, když nakonec skončili v režimu horším, než z jakého vyšli?

Abychom podobné kritické otázky mohli klást ve vztahu k roku 1989, musíme ovšem vědět, co bylo programem „sametové revoluce“. Máme štěstí, že takový dokument existuje. A je s podivem, jak málo je znám, jak málo se z něj cituje a jak málo se na něj pokoušíme navazovat: formuluje vizi společnosti mnohem svobodnější, pluralitnější a civilizačně vyspělejší, než je ta, jakou dnes obýváme. Dokument se jmenuje Demokracii pro všechny a vznikl jako zakladatelský manifest Hnutí za občanskou svobodu, kterým československý disent v roce 1988 v reakci na čím dál dynamičtější dění ve východním bloku přešel z pozice obhájců lidských práv v otevřenou politickou opozici.

Text formuluje spoustu smělých tezí. Mluví třeba o „hledání nových forem společenského vlastnictví podniků, včetně forem samosprávných“, říká, že „Ústava by měla zavést institut referenda o některých otázkách závažného celospolečenského významu“, či prohlašuje, že „je třeba zásadně změnit myšlení i praxi v celé naší ekonomice a pochopit konečně, že z perspektivního hlediska jsou ekologicky závadné provozy i ekonomicky nejnevýhodnější. Nelze už nadále vykořisťovat vlastní budoucnost a za okamžitý ekonomický efekt platit tím, že naši vnukové budou obklopeni pouští“. Podepsáni jsou tu mimo jiné Václav Benda, Vladimír Mlynář či Milan Uhde — samozřejmě vedle všech dalších „obvyklých

podezřelých“.

Pro nás je ale nezajímavější, co text formuluje o zahraniční politice. Věnuje se jí poslední dvanáctý bod nazvaný „Československo — součást Evropy“. Základní teze o představách budoucího uspořádání Evropy a světa je tu bohužel formulována relativně vágně: „Zároveň nám jde o rozchod s dědictvím studené války, s tradiční politikou rovnováhy zájmů dvou velmocí v Evropě a s pochybným přesvědčením, že jediné, co lze dělat pro mír, je upevňovat status quo. Trvalý a pravý mír může být založen pouze na vzájemné důvěře svéprávných národů a demokratických států. Tato důvěra se ovšem nezrodí v kabinetech diplomatických vyjednávačů.“

Abychom porozuměli koncepci, která stojí za citovanými větami, musíme se pohroužit do textů a úvah mužů, kteří byli hlavními zahraničněpolitickými mysliteli v prostředí československého disentu: byli to Jiří Dienstbier, Jaroslav Šabata a v dřívějších fázích také ministr zahraničních věcí z roku 1968 Jiří Hájek. V rozporu s všeobecně sdílenou představou mezi osobnosti, které by téma nějak zvláště promýšlely, nepatřil Václav Havel. Právě Šabata a Dienstbier se na autorství dokumentu podíleli — Šabatův autorský rukopis prozrazuje jeho oblíbená citace z Masarykovy Světové revoluce o zápase, jenž by měl vyústit v „člověčenstvo jako přátelský všecelek“.

Šabata i Dienstbier ale své zahraničněpolitické představy formulovali již dříve a jejich přemýšlení vyústilo v dokument, kteří mnozí pokládají za vůbec nejdůležitější veřejné vystoupení Charty 77 za celou její existenci. Jedná se o Pražskou výzvu z roku 1985 adresovanou Mírovému kongresu v Amsterdamu. Dokument se proslavil tím, že nastolil v dané situaci — pár měsíců po nástupu Gorbačova v Moskvě, když ještě o perestrojce a 

glasnosti nebylo ani vidu, ani slechu — smělou vizi opětovného sjednocení Německa.

Bez porozumění dobovému kontextu nelze docenit, jak filigránsky přesná a královsky velkorysá to tehdy byla idea. V Evropě vrcholila studená válka, Západ vedený Spojenými státy a Východ vedený Sovětským svazem se předháněly ve zbrojení a možnost, že svět se zlikviduje jadernou válkou, se zdála velmi reálnou. Stačila malá rozbuška, omyl, selhání lidského faktoru... Ostatně s odstupem času se ukazuje, že svět pohromě opravdu unikl jen o vlásek.

V takové atmosféře se v západní Evropě vzmáhalo mohutné mírové hnutí, které se domáhalo jednostranného odzbrojení, jehož nejradikálnější okraje prosluly heslem „raději rudý než mrtvý“ a které v principu akceptovalo poválečné rozdělení Evropy na „sféry vlivu“, jak byly vyjednány v Jaltě, jako neměnný fakt.

Jaroslav Šabata nalezl a v obsáhlém eseji, stylizovaném jako dopis hlavě britského protijaderného hnutí, profesoru E. P. Thompsonovi, zformuloval tezi, která prakticky převáděla mírové západoevropské hnutí a východoevropské hnutí za lidská práva na společného jmenovatele. Jednoduše řečeno: aby mohl v Evropě nastat mír, musí být nejprve evropské vlády v míru se svými občany, tvrdil Šabata.

Jiří Dienstbier Šabatovu myšlenku přijal za svou a společně ji vetkli do Pražské výzvy. Sám Dienstbier ji potom dále rozvinul do rozmanitých detailů v knižním eseji Snění o Evropě.

O jaké Evropě snili Dienstbier a Šabata? Byla to Evropa bez vojenských bloků, tedy jak bez Varšavského, tak bez Severoatlantického paktu. Dle jejich představ je měla nahradit nová kontinentální bezpečnostní organizace.

Dienstbier ve Snění o Evropě píše: „Velmoci tedy přijaly neutralitu ve střední Evropě jako pozitivní aspekt vlastní bezpečnosti. Můžeme proto uvažovat o způsobech, jakými by se vhodné rozšiřování neutrálního pásma ve středu či ze středu Evropy oběma směry mohlo stát nosným politickým programem.“ A dále: „Evropský celek nevyzařující žádné nebezpečí expanze a zaměřený na mírovou integraci při zachování a pěstování národních a kulturních identit by zcela změnil bezpečnostní nároky.“

Polský badatel Kacper Szulecki se jejich tehdejším snažením před nedávnem teoreticky zabýval a ve své stati jej označuje jako „heretickou geopolitiku“. Čili geopolitiku, která namísto projekce velmocenských, imperiálních či partikulárních zájmů, dle klasického pojetí diplomacie jako pokračování války jinými prostředky, usiluje o proměnu mezinárodní politiky v nástroj odvěkých emancipačních lidských aspirací. Szulecki popisuje, jak Šabatovo a Dienstbierovo myšlení nalezlo ohlas v Polsku, kde vedlo ke vzniku tamějších mírových hnutí, a jak se promítalo do evropských debat na sklonku studené války i bezprostředně po jejím konci.

Ač jsme to dnes prakticky zcela zapomněli, právě tato, na nejlepší československé tradice Masaryka a roku 1968 navazující doktrína zahraniční politiky jako úsilí o proměnu „člověčenstva v přátelský všecelek“ neboli „heretická geopolitika“ byla součástí revolučního programu 1989. A právě s ní nastoupil Jiří Dienstbier na ministerstvo zahraničních věcí.

Vavrouškovo poslední hurá v Riu

Nemůžeme zabíhat do podrobností překotného vývoje let 1989 až 1992, jenž se prchavým příslibem sladké svobody a živé „demokracie pro všechny“ podobá vývoji let 1945 až 1948. Jisté je, že jeho konec byl zcela jiný, než si strůjci revoluce v roce 1989 představovali. Součástí režimu, který vznikl po rozpadu Československa pod vedením Klausovy ODS, jež spojovala nacionální a neoliberální akcenty, byl i pečlivě střežený a pěstovaný mýtus o tom, že právě její politika představovala zákonité vyústění

listopadové revoluce a její faktický program. Byl to podvod, na nějž v plné míře doplácíme teprve dnes.

Klausova politická koncepce fakticky civilizačně navazovala na kulturní vzorce z doby normalizace: už tím, jak blahořečila sobecké sledování privátních zájmů, a to i bez ohledu na právní rámce. Jen si všimněme, jak blízko má Klausův úprk před právníky k normalizačnímu krédu „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Jak napsal už TGM v Ideálech humanitních: „A ještě něco! Liberalismus měl a má také nechuť k morálce. Všichni ti liberální teoretikové, zejména národní hospodáři, kteří zřejmě a výslovně morálku také odmítají, jsou a byli také učiteli marxismu.”

Vůle prosazovat zánik obou vojenských bloků v situaci, kdy se Západ rozhodl využít vnitřního oslabení Sovětského svazu k dobytí vítězství ve studené válce metodou fait accompli, se postupně rozdrolovala. Pokud existovala vůle k rozpuštění vojenských bloků, možná už s vojenským zásahem kolabující sovětské moci proti emancipačním snahám pobaltských zemí v roce 1991 vymizela. V Moskvě převážily panické reakce na to, že se uvolňování režimu vymyká z rukou a že Západ nemá v úmyslu držet se dohod, což nakonec vyvrcholilo neúspěšným pokusem o kontrarevoluci, Gorbačovovým pádem, zánikem Sovětského svazu a nástupem Borise Jelcina.

Snad i bylo možno očekávat, že se v krátkém údobí po listopadové revoluci, které dávalo příležitost k jinému, mírumilovnějšímu, „postimperiálnímu“ uspořádání mezinárodních vztahů, Jiří Dienstbier a Jaroslav Šabata postaví Margaret Thatcherové a Georgi Bushovi, aby jim osobně vysvětlili, že mají rozpustit Severoatlantickou alianci. Ale museli by mít mnohem pevnější domácí zázemí.

To ovšem bylo oslabováno „kontrarevolučním“ vývojem. Dienstbier, nemaje dostatečnou podporu Václava Havla, ztrácel půdu uvnitř Občanského fóra, kde nedokázal čelit Klausovu privatizačně-restitučnímu populismu, jenž byl domácím odrazem triumfu neokonzervativních přístupů k mezinárodním vztahům.

Navíc nejzákladnějším „zahraničněpolitickým“ vztahem se v Československu stal ten vnitřní: mezi oběma zeměmi probuzené federace. Transparenty „Dosť bolo Prahy, vládnime si sami“ se mávalo na Slovensku ani ne rok od listopadu 1989. Vztahy mezi oběma zeměmi federace prakticky zcela pohlcovaly pozornost Jaroslava Šabaty jako ministra české vlády, do níž navíc nastupoval notně oslabený jedním z prvních výronů antikomunistického jakobínského třeštění, jehož se stal obětí.

Je příznačné, že oba stratégové heretické geopolitiky byli příkrými odpůrci rozpadu Československa. Šabata často zasmušile citoval německého diplomata, který mu na nějaké diplomatické recepci krátce po rozpadu Československa řekl: „Stali jste se malými.“ A obvykle k tomu dodával i následný uštěpačný komentář jeho polského kolegy: „No, nakonec z vás budou zase dva landy.“

K tomu všemu ale bylo v roce 1990 přece jen ještě daleko. Právě tehdy se začínala chystat světová konference o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janieru, která se o dva roky později stala posledním velkým diplomatickým vystoupením Československa — a také korunním důkazem, že koncepce heretické geopolitiky byla živou a reálnou aspirací Jiřího Dienstbiera i po jeho nástupu k moci.

Konference uskutečněná v Riu v červnu 1992 byla do té doby největším setkáním hlav států v dějinách. Připravovala se v atmosféře stále ještě prodchnuté optimismem po konci studené války. Mnozí si tenkrát představovali, že svět konce soupeření dvou vojenských bloků využije k přenesení uvolněných sil do rozvoje sociálně a ekologicky nadchnuté demokracie. Jedním z těch, kdo přemýšleli přesně takto, byl první a poslední československý ministr životního prostředí Josef Vavroušek.

Už tehdy, krátce před svou padesátkou, byl živoucí legendou československého ekologického hnutí. Jeho mírná a pevná povaha vyzařovala spontánní autoritu. Nepatřil k disidentům, poněvadž působil na akademické půdě. Ale vědělo se, že se pohyboval na „nejtmavším“ okraji šedé zóny, dodával opozici informace o stavu životního prostředí a snad se i podílel na formulaci některých dokumentů Charty k danému tématu. Volba jeho osobnosti československým ministrem životního prostředí byla podobně jasná jako v případě Dienstbierova příchodu na ministerstvo zahraničních věcí.