Chci přispět X

Zrazené dědictví české heretické geopolitiky

Cyklus tří esejů, příspěvků do sborníku o Čtvrtstoletí české a slovenské zahraniční politiky dnes zakončujeme textem šéfredaktora DR.

Jakub_cb

Jakub Patočka

18.03.2018 10:44

Ji_dienstbierstrihadraty

Jiří Dienstbier se stal po listopadu 1989 ministrem zahraničních věcí s velkolepou zahraničněpolitickou koncepcí, na níž jsme pozapomněli. Repro DR

Maximum možného?

Hbs-kniha-1024x599

25 let české a slovenské zahraniční politiky


Soubor esejů, které vyšly pod titulek „Maximum možného?“ přináší tucet reflexí čtvrtstoletí české a slovenské zahraniční politiky. Vydaly jej společně Asociace pro mezinárodní otázky a Inštitút pre verejné otázky za Podpory Heinrich Böll Stiftung. Se svolením vydavatelů tři eseje postupně vydáváme v Deníku Referendum.

Jak píší editoři Vít Dostál a Grigorij Mesežnikov v předmluvě: „Soubor esejů se souhrným titulem „Maximum možného?“ nesrovnává, kdo si od (oproti jiným státům poklidného) rozchodu vedl lépe, nebo čí politici toho stihli udělat víc. Tato kniha nabízí jedinečný vhled do právě uplynulého českého a slovenského čtvrtstoletí z pohledu zahraniční politiky. Připomíná osoby či události, na něž uplynulá léta nakladla už příliš mnoho informačního prachu. Autorky a autoři zkoumají a kriticky komentují, na které myšlenky obě země při ustavování vlastní zahraničněpolitické identity navazovaly, kde se od nich odchýlily a kterou cestou se ubírají nyní.“

Autorem jednoho z příspěvků je šéfredaktor Deníku Refrendum Jakub Patočka. Jsme rádi, že můžeme tímto způsobem zprostředkovat cennou debatu i čtenářům DR. Celý sborník si lze stáhnout ve formátu PDF.

Související

Věnováno památce Jiřího Dienstbiera staršího a Jaroslava Šabaty, mužů, kteří promýšleli mezinárodní politiku, jako kdyby záleželo na demokracii, přírodě a míru


Česká republika vstoupila do svobodných poměrů jako součást Československa listopadovou revolucí v roce 1989. Ač zahraniční politika nemusí být vždy spolehlivým odrazem domácích politických poměrů, a zejména u velmocí to tak často nebývá, v případě posledního čtvrtstoletí českých zemí se v zahraniční politice náš domácí vývoj zrcadlí vcelku věrně: od humanistických, stavem světa inspirovaných a svět inspirujících ideálů roku 1989 přes poměrně rychlé vystřízlivění a nástup reakce, jejíž součástí byl i sám rozpad Československa, k plytkému zápecnickému pohybu s proudem k „obnově kapitalismu bez přívlastků“, který vcelku klidně a fádně plynul, dokud nepřipraven nenarazil na peřeje krize západních demokracií a obnovených velmocenských aspirací Ruska a Číny.

Příběh polistopadové české zahraniční politiky je historií státu, který neví, proč vznikl, pozapomněl na své zakladatelské osobnosti a jejich ideály, postupně ztrácel schopnost sama sebe spravovat a nyní stojí hluboce vnitřně oslaben vprostřed dějů, jimž málo rozumí, na něž není připraven a do nichž nedokáže vstupovat takovým způsobem, aby hájil své zájmy, na kterých se notabene nedokáže jádro politické veřejnosti ani shodnout. Kdyby ještě žil Samuel Beckett, mohl by o tom napsat další román v duchu kréda: „I can’t go on. I’ll go on.“

Zahraničněpolitická doktrína roku 1989: heretická geopolitika
Ačkoli dnes panují dokonce spory o tom, zda se v roce 1989 u nás vůbec konala revoluce, zda nešlo jen o jakési vyjednané předání moci, máme za to, že pojmy jsou tu nakonec druhořadé. Většina pamětníků tehdejších dějů je jako revoluční zvrat prožívala a ne každá revoluce musí obnášet jako průvodní jev potoky krve. Masaryk mluvil v roce 1918 o světové revoluci, i když se zrovna v Praze moc předávala vcelku klidně. A bez hrubého násilí se obešla i komunistická revoluce v roce 1948, byť k němu tehdy zajisté byli Gottwaldovi lidé přichystáni. Leč teror přišel až po Únoru.

Je zde ovšem podstatnější okolnost, proč je vhodné rok 1989 pokládat za revoluční zvrat. Tím je samozřejmě diskontinuita politických priorit a společenského směřování.

Revoluce málokdy končí tím, co si její strůjci předsevzali – meziválečné Československo je v tom, jak velice se blížilo Masarykovu projektu, úkazem spíše výjimečným. Bylo by každopádně chybou pokládat vývoj, jenž reálně nastal, za jediné možné vyústění revoluční akce. Neplatí to o Rusku roku 1917 ani o Československu 1989.

Je samozřejmě plně namístě zkoumat, nakolik byl reálný výsledek v původních ideálech i aspiracích obsažen, nakolik k němu „dláždily cestu“. Stejně tak je ale správné analyzovat, co bylo původní aspirací revolucionářů a z jakých důvodů se nenaplnila. Ne vždy, ba dokonce snad ani zpravidla, není příčinou jejich pošetilost, nýbrž reakční děje, jež sice mohli předvídat, s nimiž se přesto byli ochotni či nuceni dát do křížku. Máme mít za zlé svým předkům, že se v roce 1968 pokusili o svobodu, když nakonec skončili v režimu horším, než z jakého vyšli?

Abychom podobné kritické otázky mohli klást ve vztahu k roku 1989, musíme ovšem vědět, co bylo programem „sametové revoluce“. Máme štěstí, že takový dokument existuje. A je s podivem, jak málo je znám, jak málo se z něj cituje a jak málo se na něj pokoušíme navazovat: formuluje vizi společnosti mnohem svobodnější, pluralitnější a civilizačně vyspělejší, než je ta, jakou dnes obýváme. Dokument se jmenuje Demokracii pro všechny a vznikl jako zakladatelský manifest Hnutí za občanskou svobodu, kterým československý disent v roce 1988 v reakci na čím dál dynamičtější dění ve východním bloku přešel z pozice obhájců lidských práv v otevřenou politickou opozici.

Text formuluje spoustu smělých tezí. Mluví třeba o „hledání nových forem společenského vlastnictví podniků, včetně forem samosprávných“, říká, že „Ústava by měla zavést institut referenda o některých otázkách závažného celospolečenského významu“, či prohlašuje, že „je třeba zásadně změnit myšlení i praxi v celé naší ekonomice a pochopit konečně, že z perspektivního hlediska jsou ekologicky závadné provozy i ekonomicky nejnevýhodnější. Nelze už nadále vykořisťovat vlastní budoucnost a za okamžitý ekonomický efekt platit tím, že naši vnukové budou obklopeni pouští“. Podepsáni jsou tu mimo jiné Václav Benda, Vladimír Mlynář či Milan Uhde – samozřejmě vedle všech dalších „obvyklých
podezřelých“.

Pro nás je ale nezajímavější, co text formuluje o zahraniční politice. Věnuje se jí poslední dvanáctý bod nazvaný „Československo – součást Evropy“. Základní teze o představách budoucího uspořádání Evropy a světa je tu bohužel formulována relativně vágně: „Zároveň nám jde o rozchod s dědictvím studené války, s tradiční politikou rovnováhy zájmů dvou velmocí v Evropě a s pochybným přesvědčením, že jediné, co lze dělat pro mír, je upevňovat status quo. Trvalý a pravý mír může být založen pouze na vzájemné důvěře svéprávných národů a demokratických států. Tato důvěra se ovšem nezrodí v kabinetech diplomatických vyjednávačů.“

Abychom porozuměli koncepci, která stojí za citovanými větami, musíme se pohroužit do textů a úvah mužů, kteří byli hlavními zahraničněpolitickými mysliteli v prostředí československého disentu: byli to Jiří Dienstbier, Jaroslav Šabata a v dřívějších fázích také ministr zahraničních věcí z roku 1968 Jiří Hájek. V rozporu s všeobecně sdílenou představou mezi osobnosti, které by téma nějak zvláště promýšlely, nepatřil Václav Havel. Právě Šabata a Dienstbier se na autorství dokumentu podíleli – Šabatův autorský rukopis prozrazuje jeho oblíbená citace z Masarykovy Světové revoluce o zápase, jenž by měl vyústit v „člověčenstvo jako přátelský všecelek“.

Šabata i Dienstbier ale své zahraničněpolitické představy formulovali již dříve a jejich přemýšlení vyústilo v dokument, kteří mnozí pokládají za vůbec nejdůležitější veřejné vystoupení Charty 77 za celou její existenci. Jedná se o Pražskou výzvu z roku 1985 adresovanou Mírovému kongresu v Amsterdamu. Dokument se proslavil tím, že nastolil v dané situaci – pár měsíců po nástupu Gorbačova v Moskvě, když ještě o perestrojce a
glasnosti nebylo ani vidu, ani slechu – smělou vizi opětovného sjednocení Německa.

Bez porozumění dobovému kontextu nelze docenit, jak filigránsky přesná a královsky velkorysá to tehdy byla idea. V Evropě vrcholila studená válka, Západ vedený Spojenými státy a Východ vedený Sovětským svazem se předháněly ve zbrojení a možnost, že svět se zlikviduje jadernou válkou, se zdála velmi reálnou. Stačila malá rozbuška, omyl, selhání lidského faktoru... Ostatně s odstupem času se ukazuje, že svět pohromě opravdu unikl jen o vlásek.

V takové atmosféře se v západní Evropě vzmáhalo mohutné mírové hnutí, které se domáhalo jednostranného odzbrojení, jehož nejradikálnější okraje prosluly heslem „raději rudý než mrtvý“ a které v principu akceptovalo poválečné rozdělení Evropy na „sféry vlivu“, jak byly vyjednány v Jaltě, jako neměnný fakt.

Jaroslav Šabata nalezl a v obsáhlém eseji, stylizovaném jako dopis hlavě britského protijaderného hnutí, profesoru E. P. Thompsonovi, zformuloval tezi, která prakticky převáděla mírové západoevropské hnutí a východoevropské hnutí za lidská práva na společného jmenovatele. Jednoduše řečeno: aby mohl v Evropě nastat mír, musí být nejprve evropské vlády v míru se svými občany, tvrdil Šabata.

Jiří Dienstbier Šabatovu myšlenku přijal za svou a společně ji vetkli do Pražské výzvy. Sám Dienstbier ji potom dále rozvinul do rozmanitých detailů v knižním eseji Snění o Evropě.

O jaké Evropě snili Dienstbier a Šabata? Byla to Evropa bez vojenských bloků, tedy jak bez Varšavského, tak bez Severoatlantického paktu. Dle jejich představ je měla nahradit nová kontinentální bezpečnostní organizace.

Dienstbier ve Snění o Evropě píše: „Velmoci tedy přijaly neutralitu ve střední Evropě jako pozitivní aspekt vlastní bezpečnosti. Můžeme proto uvažovat o způsobech, jakými by se vhodné rozšiřování neutrálního pásma ve středu či ze středu Evropy oběma směry mohlo stát nosným politickým programem.“ A dále: „Evropský celek nevyzařující žádné nebezpečí expanze a zaměřený na mírovou integraci při zachování a pěstování národních a kulturních identit by zcela změnil bezpečnostní nároky.“

Polský badatel Kacper Szulecki se jejich tehdejším snažením před nedávnem teoreticky zabýval a ve své stati jej označuje jako „heretickou geopolitiku“. Čili geopolitiku, která namísto projekce velmocenských, imperiálních či partikulárních zájmů, dle klasického pojetí diplomacie jako pokračování války jinými prostředky, usiluje o proměnu mezinárodní politiky v nástroj odvěkých emancipačních lidských aspirací. Szulecki popisuje, jak Šabatovo a Dienstbierovo myšlení nalezlo ohlas v Polsku, kde vedlo ke vzniku tamějších mírových hnutí, a jak se promítalo do evropských debat na sklonku studené války i bezprostředně po jejím konci.

Ač jsme to dnes prakticky zcela zapomněli, právě tato, na nejlepší československé tradice Masaryka a roku 1968 navazující doktrína zahraniční politiky jako úsilí o proměnu „člověčenstva v přátelský všecelek“ neboli „heretická geopolitika“ byla součástí revolučního programu 1989. A právě s ní nastoupil Jiří Dienstbier na ministerstvo zahraničních věcí.

Vavrouškovo poslední hurá v Riu
Nemůžeme zabíhat do podrobností překotného vývoje let 1989 až 1992, jenž se prchavým příslibem sladké svobody a živé „demokracie pro všechny“ podobá vývoji let 1945 až 1948. Jisté je, že jeho konec byl zcela jiný, než si strůjci revoluce v roce 1989 představovali. Součástí režimu, který vznikl po rozpadu Československa pod vedením Klausovy ODS, jež spojovala nacionální a neoliberální akcenty, byl i pečlivě střežený a pěstovaný mýtus o tom, že právě její politika představovala zákonité vyústění
listopadové revoluce a její faktický program. Byl to podvod, na nějž v plné míře doplácíme teprve dnes.

Klausova politická koncepce fakticky civilizačně navazovala na kulturní vzorce z doby normalizace: už tím, jak blahořečila sobecké sledování privátních zájmů, a to i bez ohledu na právní rámce. Jen si všimněme, jak blízko má Klausův úprk před právníky k normalizačnímu krédu „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Jak napsal už TGM v Ideálech humanitních: „A ještě něco! Liberalismus měl a má také nechuť k morálce. Všichni ti liberální teoretikové, zejména národní hospodáři, kteří zřejmě a výslovně morálku také odmítají, jsou a byli také učiteli marxismu.”

Vůle prosazovat zánik obou vojenských bloků v situaci, kdy se Západ rozhodl využít vnitřního oslabení Sovětského svazu k dobytí vítězství ve studené válce metodou fait accompli, se postupně rozdrolovala. Pokud existovala vůle k rozpuštění vojenských bloků, možná už s vojenským zásahem kolabující sovětské moci proti emancipačním snahám pobaltských zemí v roce 1991 vymizela. V Moskvě převážily panické reakce na to, že se uvolňování režimu vymyká z rukou a že Západ nemá v úmyslu držet se dohod, což nakonec vyvrcholilo neúspěšným pokusem o kontrarevoluci, Gorbačovovým pádem, zánikem Sovětského svazu a nástupem Borise Jelcina.

Snad i bylo možno očekávat, že se v krátkém údobí po listopadové revoluci, které dávalo příležitost k jinému, mírumilovnějšímu, „postimperiálnímu“ uspořádání mezinárodních vztahů, Jiří Dienstbier a Jaroslav Šabata postaví Margaret Thatcherové a Georgi Bushovi, aby jim osobně vysvětlili, že mají rozpustit Severoatlantickou alianci. Ale museli by mít mnohem pevnější domácí zázemí.

To ovšem bylo oslabováno „kontrarevolučním“ vývojem. Dienstbier, nemaje dostatečnou podporu Václava Havla, ztrácel půdu uvnitř Občanského fóra, kde nedokázal čelit Klausovu privatizačně-restitučnímu populismu, jenž byl domácím odrazem triumfu neokonzervativních přístupů k mezinárodním vztahům.

Navíc nejzákladnějším „zahraničněpolitickým“ vztahem se v Československu stal ten vnitřní: mezi oběma zeměmi probuzené federace. Transparenty „Dosť bolo Prahy, vládnime si sami“ se mávalo na Slovensku ani ne rok od listopadu 1989. Vztahy mezi oběma zeměmi federace prakticky zcela pohlcovaly pozornost Jaroslava Šabaty jako ministra české vlády, do níž navíc nastupoval notně oslabený jedním z prvních výronů antikomunistického jakobínského třeštění, jehož se stal obětí.

Je příznačné, že oba stratégové heretické geopolitiky byli příkrými odpůrci rozpadu Československa. Šabata často zasmušile citoval německého diplomata, který mu na nějaké diplomatické recepci krátce po rozpadu Československa řekl: „Stali jste se malými.“ A obvykle k tomu dodával i následný uštěpačný komentář jeho polského kolegy: „No, nakonec z vás budou zase dva landy.“

K tomu všemu ale bylo v roce 1990 přece jen ještě daleko. Právě tehdy se začínala chystat světová konference o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janieru, která se o dva roky později stala posledním velkým diplomatickým vystoupením Československa – a také korunním důkazem, že koncepce heretické geopolitiky byla živou a reálnou aspirací Jiřího Dienstbiera i po jeho nástupu k moci.

Konference uskutečněná v Riu v červnu 1992 byla do té doby největším setkáním hlav států v dějinách. Připravovala se v atmosféře stále ještě prodchnuté optimismem po konci studené války. Mnozí si tenkrát představovali, že svět konce soupeření dvou vojenských bloků využije k přenesení uvolněných sil do rozvoje sociálně a ekologicky nadchnuté demokracie. Jedním z těch, kdo přemýšleli přesně takto, byl první a poslední československý ministr životního prostředí Josef Vavroušek.

Už tehdy, krátce před svou padesátkou, byl živoucí legendou československého ekologického hnutí. Jeho mírná a pevná povaha vyzařovala spontánní autoritu. Nepatřil k disidentům, poněvadž působil na akademické půdě. Ale vědělo se, že se pohyboval na „nejtmavším“ okraji šedé zóny, dodával opozici informace o stavu životního prostředí a snad se i podílel na formulaci některých dokumentů Charty k danému tématu. Volba jeho osobnosti československým ministrem životního prostředí byla podobně jasná jako v případě Dienstbierova příchodu na ministerstvo zahraničních věcí.

Josef Vavroušek jako ekolog a idealista dobře věděl, že ekologické problémy neznají hranice a je nutné hledat cesty k jejich mezinárodnímu zvládnutí. Jsa inspirován kacířským geopolitickým myšlením svých chartistických přátel a zřejmě také pod vlivem svých studentských zážitků z expedice Afrikou do nemocnice Alberta Schweitzera, formuloval smělý návrh reformy OSN, který – s Dienstbierovým a Havlovým posvěcením – v Riu přednesl.

Vavroušek byl systémový inženýr, nebyl literát. Jeho texty nejsou žádná kratochvilná četba, ale v daném návrhu se jeho schopnost „myslet o věcech v maticích“ skvěle zhodnotila. Jeho návrh je geniální ve své jednoduchosti. Těžkopádný systém OSN navrhl reformovat přehlednou koncepcí kontinentální, tematické a na nich vystavěné celosvětové samosprávy.

Dle československého návrhu z roku 1992 měly na každém kontinentu vzniknout čtyři rady: bezpečnostní, hospodářská, sociální a ekologická. Zástupci jednotlivých kontinentálních rad pak měli tvořit čtyři rady světové. Je to elegantní, přehledné, mohlo by to fungovat, Vavroušek se ostatně sám z vlastní iniciativy pokusil rozběhnout daný typ spolupráce mezi evropskými ministry životního prostředí, když je všechny sezval v roce 1991 na konferenci do Dobříše. Do širší debaty v OSN se československý reformní plán ale uvést nepodařilo, natožpak ho prosadit.

V dopise E. P. Thomsonovi, zakládajícím textu československé heretické geopolitiky, Jaroslav Šabata v roce 1983 napsal: „Svět není slepenec národů, států, kontinentů a bloků. Je vnitřně strukturovaným celkem. Nový demokratický obrat v Evropě by radikálně prohloubil demokratický vývoj celého průmyslově vyspělého Severu – tedy i Spojených států a Japonska. Novodemokratický obrat Severu by uvolnil nepopsatelně mohutné zdroje pro řešení globálních problémů lidstva, postavil by na nový základ vztahy mezi Severem a Jihem: vytvořil by předpoklady pro vznik mezinárodního ekonomického řádu, o němž mluví nezúčastněné země jako o novém a demokratickém, otevřel by cestu k reformě OSN (počínaje revizí Charty, již požaduje většina členských zemí a kterou odmítají hlavní velmoci), položil by základ pro nová a účelnější fóra regionální a univerzální integrace.“

Je dosti dobře možné, že citovaná pasáž z dopisu, který se ve své době stal evropskou politickou událostí, Vavrouškovi utkvěla a svým návrhem v Riu jí jen dal organizační rámec. Už v Šabatově tezi je ale také obsaženo vysvětlení, proč návrh neuspěl: nevyhovoval velmocím. Přesto zůstává hvězdnou, byť prakticky zcela zapomenutou, hodinou těchto tří politických velikánů, Dienstbiera, Šabaty a Vavrouška, že se jim podařilo plán představit na historické konferenci OSN.

Shromážděným delegátům Vavroušek mimo jiné řekl: „Nemáme šanci uvést myšlenku trvalé udržitelnosti v život bez podstatných změn v lidských hodnotách, v nichž posud až příliš často převládají egoismus a sobectví, plenění přírody a nabubřelé přeceňování našich vědomostí. Je třeba znovuobjevit hodnoty, jako je skromnost, altruismus, solidarita či ‚úcta k životu‘, jak o ní hovoří Albert Schweitzer. Musíme se rozzpomenout, že lidé kdysi znali tajemství života v souladu s přírodou a že toto poznání je dosud v některých částech světa živé. Současně je zapotřebí, abychom analyzovali ohromné množství vědeckých poznatků, které lidstvo shromáždilo, a osvojili si obecná pravidla lidského chování slučitelná s udržitelnějšími a méně sobeckými způsoby života.“

Československá delegace byla jednou z mála, kterou tehdy nevedla hlava státu, nýbrž ministr životního prostředí. Konference se totiž v roce 1992 konala ve stejné dny, kdy se u nás ve volbách nepřímo rozhodovalo o zániku Československa. Voliči tenkrát mimo jiné poslali Dienstbiera, Šabatu a Vavrouška do mimoparlamentní politiky.

Ve světě namísto příchodu mírové, sociální a ekologické demokracie nastávala éra ekonomické globalizace, která systematicky oslabovala struktury demokratických států v zájmu velkokapitálu stojícího za nadnárodními korporacemi, jak to popsal ve své geniálně jasnozřivé knize When Corporations Rule The World již v roce 1995 americký ekonom David Korten.

A postupem času svět navíc znovu začal sklouzávat do schématu obnoveného soupeření velmocí: k ortodoxní geopolitice. Josef Vavroušek se krátce před svou tragickou smrtí ve slovenských Tatrách stal – mimo jiné právě s Davidem Kortenem – zakládajícím členem Mezinárodního fóra o globalizaci – intelektuální aktivistické platformy, která jako první zřetelně a podnes podmanivou pronikavostí analyzovala hrozby obsažené v ekonomické globalizaci a formulovala vůči ní humanitnědemokratickou alternativu.
 
Dvě desetiletí nudného provozu bez ambicí
Česká republika se věru stala malou. Vlády střídaly vlády, ministři ministry, ale těžko si vzpomenout na cokoli pamětihodného, co by kdokoli z nich na poli zahraniční politiky vykonal. Naše země se přidala k proudu západních demokracií, pro něž jako by studenou válkou skončily dějiny. Vstoupila do NATO, vstoupila do EU, integrace do západních struktur se stala opakovanou mantrou stejně jako „transformace“, která trvala tak dlouho, že vlastně nikdo dnes už nedokáže říct, zda, kdy a čím přesně skončila.

Mezi ministry od Zieleniece po Schwarzenberga těžko vzpomínat na někoho, kdo by zaujal nějakým zvláštním výkonem, něčím, co by tkvělo ve všeobecném povědomí jako vzor. Nemá to znamenat, že se snad nedělo nic užitečného, že by v českém diplomatickém sboru nebyli lidé vykonávající namnoze různé, byť šířeji nezpozorované, ušlechtilé činy. Na druhou stranu po celou dobu české země také čile vyvážely produkty svého zbrojařského průmyslu, aniž by stát vnesl do systému pravidla zohledňující především humanistické ohledy, jinak řečeno aniž bychom se nějak zvláště zatěžovali tím, kdo koho českými výrobky zabíjí.

Jedinou výjimku v rutinním provozu Černínského paláce po roce 1992 mezi všemi ministry zřejmě představuje Jan Kavan, který je ovšem v mnoha prostředích brán za postavu – jemně řečeno – mimořádně komplikovanou. Jeho česko-řecká iniciativa, která byla pokusem o průlom do vojenského řešení konfliktu o sebeurčení Kosova, měla ve skutečnosti základ v původním zaměření československé zahraniční politiky roku 1989. Kavan také na jedné straně prosadil rezoluci kritizující porušování lidských práv na Kubě, na straně druhé pomáhal latinskoamerickým zemím vymanit Kubu z letité izolace. Pokoušel se o vyváženější politiku k Blízkému východu. Radu bezpečnosti OSN navrhl rozšířit o pět stálých členů: Německo, Japonsko a zástupce Afriky, Asie a Latinské Ameriky. To vše vedlo k tomu, že byl zvolen předsedou Valného shromáždění OSN. Vinou hlubokých předsudků polistopadové české liberální elity vůči všemu přicházejícímu zleva ale Kavanovy přednosti česká diplomacie či zahraniční politika nikdy nedokázaly využít.

Řádově větší pozornost v určování vzorců společenského smýšlení o zahraniční politice tak připadla nakonec namísto vládě prezidentům. U Václava Havla je to pochopitelné, neboť čerpal ze své přirozené a zasloužené autority ústřední osobnosti předlistopadové opozice a hlavního symbolu listopadové revoluce. Jeho působení bylo samozřejmě především kladné, byl součástí humanitnědemokratické tradice, a je tedy politikem úplně jiné kategorie nežli oba jeho nástupci, jež lze pokládat za postavy v úhrnu temné. Přesto se i Václav Havel dopustil několika těžkých chyb, na něž doplácíme dodnes.

Ta první přišla už v raném období po listopadu, kdy opustil příchylnost ke svým starým přátelům z disentu, jako byli Dienstbier a Šabata, i k jejich tvůrčím ideálům, ať už se jednalo o zahraniční politiku nebo třeba o hospodářskou reformu, a namísto toho dopřál sluchu lidem jako Pavel Tigrid, Saša Vondra či Václav Klaus, kteří mu radili nic nevymýšlet, nic nekomplikovat a prostě kopírovat a dohánět Západ. Do tohoto prvního slabého Havlova období spadá i relativní lehkost, s jakou se vzdal Československa. V druhé půli devadesátých let se pak vzepjal ke konfliktu s Klausem a znovu byl po nějakou dobu oporou všem snahám o posuny českých zemí příznivým směrem.

Druhé, pravděpodobně ještě podstatnější, slabé období Václava Havla se právě týká především zahraniční politiky. Přivedla jej k němu nekritická příchylnost ke Spojeným státům, a to nikoli jako k nositeli ideálu svobody, což by ještě bylo samo o sobě pochopitelné, byť i tak v lecčems problematické, nýbrž ke Spojeným státům jako k instituci, jež představuje globální dobro bez ohledu na to, kdo ji zrovna spravuje.

„Omámení Amerikou“ Václava Havla přivedlo k jednomu z nejtemnějších momentů české polistopadové zahraniční politiky, jímž je jeho podpis dopisu vyjadřujícímu podporu ilegální a smyšlenými záminkami zdůvodněné americké intervenci v Iráku. Dopis obsahuje mimo jiné strašnou větu: „...jsme dali jasně, pevně a jednoznačně najevo, že chceme svět zbavit nebezpečí, které pro něj představují zbraně hromadného ničení Saddáma Husajna.“ Především dopis podkopával nohy tehdejšímu francouzsko-německému odporu proti ilegálnímu vpádu do Iráku, který způsobil úplný rozvrat země a dodnes nekončící utrpení jejích obyvatel, jak to výmluvně ilustruje například pět a půl hodiny trvající, cenami ověnčený film Abbase Fahdela Homeland: Iraq Year Zero. A také hluboce zdestruoval pověst Ameriky i Západu po celém světě.

Ba co hůř, Václav Havel za svého života nikdy svůj mylný postoj veřejně nerevidoval, takže nedal příležitost očistit své dědictví v zahraničněpolitickém působení jistou katarzí, kterou lidem dopřávají západní politicky činní humanisté podnes – v listopadu 2017 o svých trvajících výčitkách kvůli Iráku například mluvil David Miliband, byť se osobně stal ministrem zahraničních věcí až v roce 2007. Jacques Rupnik tehdejší selhání středoevropských disidentů hořce glosoval slovy, že vyměnili inspirativní ideu „života v pravdě“ za podporu „války ve lži“.

Havel tím také hrubě zatížil svou předcházející podporu intervenci v Jugoslávii. Ne každá vojenská intervence je totiž zavrženíhodná. Akce kvůli čistkám v Kosovu nepostrádala legitimitu, zvláště vzhledem k předcházející mnohaleté agónii Bosny. O věci se přinejmenším dalo diskutovat a nahlížet ji z obou stran – Jaroslav Šabata byl tehdy pro, zatímco Jiří Dienstbier proti. Slovo o bombardování s humanitárním motivem mělo své oprávnění. Teprve podpora ilegálního a falešnými záminkami zdůvodněného vpádu do Iráku postavila onen Havlův výrok do neudržitelného světla.

Událostí má smysl se zabývat takto podrobně, protože na relativizaci ideálů, jichž byl Václav Havel ve veřejném prostoru symbolem, doplácíme dodnes. Málo na věci mění, že Václav Havel byl nositelem zahraničněpolitických idejí disentu v mnohem menší míře než právě Dienstbier či Šabata – za zmínku zde stojí, že Havel doplnil už v roce 1985 dopis mírovému kongresu, Pražskou výzvu, esejem vyjadřujícím určitou osobní distanci vůči západnímu mírovému hnutí nazvaným Anatomie jedné zdrženlivosti. Je to, řadě pronikavých postřehů navzdory, určitě jeden z jeho nejslabších textů z období Charty, v němž už lze rozpoznávat zárodky jeho pozdějších politických chyb a občasných sklonů k měšťácké přezíravosti vůči některým typům emancipačního aktivismu – viz například věta: „Nechci se feminismu vysmívat, málo o něm vím a jsem připraven věřit, že zdaleka není jen vynálezem nějakých hysterek, znuděných paniček nebo zhrzených milenek.“

Přesto platí, že úhrn působení Václava Havla jak ve světě tak doma je zářivě kladný. Lidí v nouzi, kterých se šlechetně zastal, se nikdo nedopočítá. Havlovo dědictví je o to blyštivější, že mu kontrast obstarávají jeho dva nástupci.

Pozvolná eroze vztahu Čechů k Západu
Byli to totiž oba Havlovi nástupci, kteří sehrávali v české společnosti klíčovou úlohu při pozvolné erozi jejího vztahu k Západu, využívajíce v tom při každé příležitosti výše popsaných chyb svého, o tolik je převyšujícího předchůdce, zejména popsané servility vůči americkému republikánskému establishmentu. Zatímco totiž Václavu Havlovi můžeme snad vytýkat, že nebyl vždy dostatečně důsledný v obhajobě ideálů, k nimž se v Chartě 77 spolu se svými souputníky přihlásil, Václav Klaus a Miloš Zeman se na Hradě projevovali jako jejich nadšení a přesvědčení odpůrci.

Václavu Klausovi se za jeho soustavné okopávání kotníků Evropské unii mnozí smáli, dlouhodobě ho upozorňovali, že ODS má nejproevropštější voliče ze všech stran, ale on byl ve svém „tažení proti Bruselu“ neobyčejně vytrvalý a také dosti vynalézavý. Nic na tom, že jeho argumenty zpravidla postrádaly věcný základ, nic na tom, že je oproti svým šlechetným protivníkům formuloval v těžkopádném jazyce, který, přistoupíme-li na tezi Ferdinanda Peroutky, podle níž je slovesný styl věrným odrazem osobnosti, zrcadlil neúprosně jeho přízemní, maloměšťácký charakter.

Za všechny Klausovy bezděčně komické výroky si vezměme jeden ze samého počátku jeho politické kariéry: „Někdy až nebudu premiérem, chtěl bych zhodnotit například vliv, který měl na celou řadu lidí v naší zemi Jan Patočka, kam je zavedl, od čeho je odvedl a jak významným způsobem se vepsal do myšlení řady intelektuálů u nás – a přitom není a nemůže být sporu o tom, že to byla také jedna z těch slepých cestiček filozofie.“

Klaus jako by vypadl z Renčínova vtipu o Češích, nad nimiž se pozastavuje Pán Bůh shovívavě shlížející z nebes a jako by koutkem úst glosující: „Úžasný národ, tihle Češi. Škoda, že chyběli při stvoření světa. Mohli poradit.“ Pokud existuje člověk, kterému to nepřipadá vtipné, jmenuje se Václav Klaus. Musí brát jako křivdu, že chyběl. Tolik věcí by zařídil lépe: Němce by poučil o energetice, Brazilce o fotbale, Američanům opravil ústavu a Jana Patočku by naučil filozofovat aspoň tak dobře jako klimatology studovat klima.

Leč ponecháme-li hořce komické stránky Klausovy povahy stranou, musíme uznat, že jeho strategie podemílání důvěry v Evropskou unii byla účinná: zasévala pochybnosti a nedůvěru, která se v kritický moment překlopila do jejího příkrého odmítání velkou částí české společnosti. Klausovi se v tom podařil trik nikoli nepodobný manévru britských konzervativců spjatých s brexitem.

Klaus i britští konzervativci byli nositeli, zastánci a vehementními průkopníky politiky neoliberalismu, která bořila bariéry obchodu, oslabovala státy a ničila jejich demokratické kontrolní mechanismy. Postupně vedla k prohlubování nerovnosti a narůstajícímu pocitu nespravedlnosti, ba i existenčního ohrožení, prožívaného velkými a rozrůstajícími se segmenty společnosti.

Učinit z Evropské unie viníka důsledků politiky, kterou jsem sám provozoval, je ďábelsky prohnané. Jednak Evropská unie nemá nikoho, kdo by se jí chtěl v domácí debatě nějak vehementně zastávat: nepoctivému spílání Bruselu za každou špatně postavenou dopravní značku se tu naučili prakticky všichni politici. Jednak Brusel opravdu není bez viny, pokud jde o institucionálně zakotvenou ochotu upřednostňovat zájmy korporací před zájmy občanů. Jenomže zatímco v případě Evropské unie se jedná o defekt opravitelný demokratickými prostředky, v případě Borise Johnsona či Václava Klause se jedná o hledání obětního beránka, na nějž lze svést pohromy způsobené uskutečňováním jejich vlastní ideologie.

Desetiletí deregulace a privatizace vpustily ve jménu neoliberální ideologie finanční zájmy i do oblastí, v nichž působí vyloženě destruktivně, a proto by v nich neměly nic pohledávat. Týká se to vzdělávání, zdravotnictví, ale zajisté také médií. Soustavně oslabovaný stát ztrácí schopnost pečovat o některé základní předpoklady demokracie, například o věcný, o prověřitelné argumenty opřený základ veřejné debaty.

V politice začal vítězit marketing nad programem, forma nad obsahem. Kvůli tomu může obstát rafinovaně vylíčený, byť zcela nepravdivý příběh o Bruselu, který způsobil škody reálně vyvolané dvěma desítkami let politiky, jíž byl Václav Klaus hlavním strůjcem.

Podobá se to v něčem politickému vzestupu postav jako Donald Trump či Andrej Babiš. Když politika deregulace způsobila, že není možné smysluplně chránit obsah veřejné debaty před silou toxických peněz, a když politika privatizace nepřivodila ráj pro všechny, jak slibovala, ale naopak obnovila sociální struktury z éry feudalismu, zjevují se novofeudálové-oligarchové jako lidé disponující prostředky, jejichž mocí si dokáží „zprivatizovat“ i naději na smysluplnou politickou změnu.

Marně jsme po celá devadesátá a nultá léta upozorňovali, že je rizikové ztotožňovat demokracii, evropanství a další ideály listopadové revoluce s deregulovaným kapitalismem. Marně jsme upozorňovali, že v roce 1992 nastal zásadní obrat, v němž Klaus s Mečiarem de facto odcizili listopadovou revoluci jejím původním ideálům. Když lidé z dobrých důvodů začali živelně v čím dál větších počtech odmítat mimořádně nespravedlivé ekonomické uspořádání globalizovaného kapitalismu, ve zdestruovaném mediálním a politickém prostředí se jim už velmi těžko přetěžko vysvětluje, že příčinou není to, co jsme v roce 1989 chtěli, nýbrž to, co nám namísto toho Klaus a jemu podobní podstrčili.

Tak se teď může stát, že se do role falešných mesiášů obsazují zjevy jako Trump, Babiš, Orbán, Fico, Kaczyński či Zeman.

Návrat ortodoxní velmocenské geopolitiky: Rusko a Čína
Hradní éra Miloše Zemana představuje oproti působení Václava Klause přece jen ještě jedno neblahé novum. Ačkoli už v případě Klause se mluvilo o jeho podivně vlídných vazbách ke Kremlu a také nevynechal jedinou příležitost relativizovat stinné stránky pekingského režimu, pořád to bylo ještě vysvětlitelné jeho úpornou snahou za každou cenu se odlišovat od Václava Havla. Až teprve s nástupem Miloše Zemana dostala příchylnost k oběma východním velmocem ráz koncepční změny zahraničněpolitické orientace.

Sešly se v tom dva děje: vzestup Ruska a Číny a rozklad osobnosti Miloše Zemana. Rusko a Čína se vzpamatovaly z otřesu, který pro ně znamenal konec studené války, byť v Číně se jednalo o zcela jiný typ dynamiky. Nějaký čas jim trvalo, než se zorientovaly v nových poměrech po konci studené války, než zanalyzovaly své příležitosti v éře ekonomické globalizace i slabiny svých protivníků a než se propracovaly k sebevědomí, jež jim dovolilo razantněji uplatňovat v mezinárodních vztazích vlastní ambice.

Rusko bylo po konci studené války na kolenou. Zhroutilo se sovětské impérium, veliký experiment se nezdařil. Neoliberální reformy, které přijeli do Ruska provádět horlivci z Harvardu a vyškolení Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem, vedené krédem čím hůř tím líp, se „dařily“ jako všude, takže se bývalá supervelmoc rychle proměňovala v jednu z velkých zemí Třetího světa drancovaných zahraničními korporacemi a rychle se vzmáhající domácí oligarchií, jež si s nimi v ničem nezadala.

Hrozící kolaps státu vyřešil moskevský establishment tím, že se obrátil na jednu z institucí minulého režimu, o jejichž organizačních schopnostech nebylo pochyb: bezpečnostní složky. Tak se stal ruským vládcem Vladimir Putin. Ze státní ideologie zmizela všechna rezidua sovětských prvků, jež měly v reálu hluboce ambivalentní povahu – namnoze otřesná, až nelidská praxe kontrastovala s hluboce humanistickým, emancipačním étosem, který nakonec stál u kořene motivů sto let staré revoluce. Onen étos – dobře zachycený v mnoha uměleckých dílech – samozřejmě působil i v dobrém. Dnes je ale ten tam a na svou sovětskou minulost současné Rusko už navazuje jen v jejím imperiálním a plytce nacionalistickém obsahu.

Rusko má navíc přinejmenším z nemalé části opodstatněný názor, že s ním Západ na konci studené války nesehrál poctivou hru. Nenastalo žádné rozpouštění vojenských bloků ani žádná demilitarizace Evropy, o nichž snili Dienstbier a Šabata, ale posun NATO až do Pobaltí. Pokud by se včas přistoupilo k rozpuštění obou vojenských bloků, neřešili bychom Ruskem často kladenou otázku, zda může být Pobaltí součástí euroatlantických bezpečnostních struktur, a svět by byl mírumilovnějším místem.

Rusové ale nezakusili proměnu světa v postimperiální mezinárodní společenství, jak ji navrhovalo ústy Josefa Vavrouška Československo v roce 1992, nýbrž – ze svého hlediska – pocítili starou dobrou machiavelistickou geopolitiku projekce velmocenských zájmů, jež vyústila v to, že se jim „západní velmocenské struktury“ – vstupem Ukrajiny do EU a NATO – bezmála usadily v Sevastopolu a na Donbase.

Nikdo přitom nehájí ruské reakce. Přesto je třeba se tázat, zda byl zrod dnešního cynického Ruska, které chladnokrevně analyzuje slabiny západních demokracií a přemítá, jak by jich využilo ve svůj prospěch, samozřejmý. Opravdu muselo vzniknout Rusko, které využívá kybernetické armády ke křivení obsahu západní veřejné debaty, které otevřeně sponzoruje vnitřní nepřátele západních demokracií a které cynicky podněcuje chaos na Blízkém východě, protože ví, že jednak obstará odbyt svým zbraním a jednak destabilizuje Evropu proudy uprchlíků?

Když píše Jiří Dienstbier ve Snění o Evropě o „Federaci neutrální a bezjaderné Evropy“, říká: „Rusové, Ukrajinci, Bělorusové a baltské národy jsou také Evropané a bude záležet na nich, v jaké míře se budou chtít na tomto společenství podílet.“ Jenomže to nezáleželo na nich. Rusové takovou příležitost nikdy nedostali. Byli by jí využili?

Okolnost, že Západ se po skončení světové války choval jako na dobyvačné výpravě, samozřejmě neospravedlňuje nynější cynismus Rusů. Na druhou stranu, kdo mohl čekat, když Američané pořádají ve jménu šíření demokracie nájezdy na blízkovýchodní ropu, že se v Moskvě budou chovat jako dívky z nedělní školy? A jisté také je, že namísto hybridní studené války, k níž má svět nakročeno, by bylo pro svět prospěšnější, ba ve světle prohlubující se ekologické krize snad i holou nutností, aby se podařilo nalézt způsoby, jak s Ruskem znovu začít kooperovat: ač je to dnes paradoxně představitelné obtížněji než na sklonku studené války.

Prvním krokem je ukončení politiky démonizace Ruska a hledání cest k obnovení politického dialogu, jako se to ostatně nakonec podařilo v mnohem obtížnější situaci za studené války. Právě helsinský proces vrcholící konferencí o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975 otevřel prostor k formulaci heretické geopolitiky. A byť o tom samozřejmě panují podnes spory, lze snášet mnoho argumentů, že vnitřního rozkladu východního bloku se podařilo dosáhnout mnohem spíše ideovými prostředky, dialogem rozrušujícím sovětský monolit, a tudíž díky politice státníků jako Carter či Brandt, nežli skrze politiku tuhé a tupé konfrontace, jakou představovali Reagan či Thatcherová a jež, jak dnes vidíme, nakonec nevedla k ničemu jinému než k reprodukci starých konfliktů v novém formátu.

Potřeba takové zásadní změny formátu ve vzájemných vztazích Ruska a Západu vystupuje o to palčivěji, oč podrobněji zkoumáme, jaký režim a s jakými aspiracemi se prosazuje v Pekingu. Jednoduše řečeno Čína Si Ťin-pchinga, muže s napoleonským komplexem a s koncentrací moci v některých ohledech větší, než k jaké se kdy propracoval předseda Mao, aspiruje na to, aby vystřídala Spojené státy v roli světové velmoci číslo jedna.

Podle zasvěcených pozorovatelů na stranickém sjezdu v roce 2017 Si Ťin-pching snad ani nemohl velmocenské ambice takového „čínského snu“ formulovat zřetelněji. Přihlásil se k plánům oživit komunistickou stranu, čínský nacionalismus, reformovat ekonomiku, aby se Čína jasně stala nejsilnější hospodářskou velmocí, a také reformovat armádu tak, aby byla schopna „bojovat a vítězit“.

Si Ťin-pchingova Čína přitom vůbec neuvažuje o nějakém uvolňování domácích poměrů či demokratizaci. Naopak, jak v New Statesman píše Graham Allison, předpokládejme, že o demokracii se v ČLR už nebude mluvit ani jako o povinné úlitbě. Současně se Čína utvrzuje ve svém pohrdání lidskými právy a základními premisami humanistického univerzalismu. V jednom z nejstrašlivějších sociálních experimentů současnosti zkouší využití moderních technologií k totálnímu dozoru – dle metod jako vystřižených z Orwellovy dystopie – nad obyvatelstvem v převážně muslimském Sin-Ťiangu.

Čína je reálným vítězem ekonomické globalizace. Komunisté v Pekingu pochopili, že rezignují-li na některé neudržitelné poučky marx-leninské ekonomické teorie a začnou-li namísto toho Čínu řídit jako obří nadnárodní korporaci, v níž mohou dle vlastní vůle stanovovat cenu práce i ekologické, zdravotní, sociální či daňové regulace, nikomu ve skutečnosti odbourávání obchodních bariér nepomůže tak jako jim. Už z otřesu světové ekonomiky v roce 2008 vyšla Čína jako hospodářsky nejsilnější země a současné snahy USA o izolacionismus Číňané vcelku úspěšně interpretují jako vyklízení pole zemí, která v globální konkurenci nedokázala obstát.
 
Čína podobně jako Rusko samozřejmě analyzuje slabiny svých konkurentů a snaží se jich využívat k vlastnímu prospěchu. V Evropské unii, která se jeví svou komplikovanou kvazi-konfederační strukturou jako zvláště zranitelná, se Číňané a Rusové pokoušejí hledat spojence, kteří by narušovali evropskou integraci i akceschopnost. Rusové si tak počínají s neohrabaností a hrubostí sobě vlastní, Číňané postupují jemnějšími metodami, především silou peněz, což odkoukali od západních velmocí.

Že se jejich českým spojencem stal právě Miloš Zeman, vyplynulo vcelku zákonitě z vnitřního vývoje polistopadové české politiky a jeho role v ní. Zeman byl outsiderem zaháněným na okraj od momentu, kdy spojil svůj osud s Českou stranou sociálně demokratickou. Je třeba říct, že v době, kdy se stal hlavou politické opozice proti Klausovi, měl prakticky ve všem více pravdy nežli Klaus, ale navzdory tomu zakoušel brutální pohrdání pražského liberálního salonu i kompletního zdejšího mediálního provozu.

Na klíčovém rozcestí v roce 1998 se rozhodl špatně pro mocenský pakt s Václavem Klausem namísto spolupráce s Václavem Havlem a středopravicovými stranami. Tím se mu manévrovací prostor ve společnosti ještě zúžil, přišel definitivně o možnost přátelských vztahů s kultivovanějšími částmi politické veřejnosti. Na jeho dalším nepříznivém osobnostním vývoji se podepsal soustavný nepopsatelně hrubý tlak, jemuž nedokázal čelit.

Do kandidatury na Hrad v roce 2012 vstupoval vyloženě jako antisystémový kandidát v době, kdy se po takových typech začala zvedat v celém západním světě poptávka vinou propukající krize západních demokracií. Spojení s mocnostmi, které mají na oslabení Evropské unie jako jedné z klíčových institucí Západu eminentní zájem, pak bylo vlastně samozřejmé: právě někoho jako on hledaly.

Nemá už ani cenu zabývat se různými detaily obludného koloritu, jenž současnou hlavu státu obestírá. Každá taková ilustrace jen totiž prohlubuje mučivou palčivost základní otázky: jak je možné, že se česká demokracie sesunula během dvaceti let svého vývoje do stavu, v němž si někoho takového zvolila svým prezidentem?

Ztraceni uprostřed Evropy
Jakkoli to může být osobně velmi nepříjemné, nelze tu pominout mimořádně zkrušující skutečnost, že bloudění české polistopadové zahraniční politiky vyvrcholilo v právě skončeném volebním období, kdy ministerstvo zahraničních věcí řídil Lubomír Zaorálek. Na jeho nástup do Černínského paláce bylo přitom možno pohlížet s nadějemi, založenými mimo jiné i na skutečnosti, že se hrdě hlásí mezi politické žáky Jaroslava Šabaty. Zvláště v takové perspektivě lze ovšem jeho účet na ministerstvu zahraničních věcí těžko pokládat za cokoli jiného nežli za kalamitu.

Ministerstvo zahraničí, které by mělo být reálným konstruktérem a nositelem zahraniční politiky, se pod jeho vedením nezmohlo ani na roli účinného korektivu excesů hradního pána, natožpak aby přišlo s plánem proměny české zahraniční politiky v duchu navazujícím na pozapomenuté dědictví roku 1989. Snad jím chtěla být nová koncepce české zahraniční politiky spojená se jménem Zaorálkova náměstka Petra Druláka. Jenomže fakt, že do veřejného prostoru vstoupila přepjatými útoky na dědictví Václava Havla, namísto toho, aby vyzdvihla jeho opoziční souputníky, a především se tvrdě vymezila vůči zahraničněpolitickým lapsům obou jeho nástupců, způsobil, že byla fakticky mrtvě narozeným dítětem bez sebemenší naděje cokoli jakkoli změnit.

V politice je nakonec zpravidla důležitější praxe nežli slova. A v tomto směru ministerstvo Lubomíra Zaorálka skutečně nesvedlo zhola nic. Nedokázalo jasně popsat hrozby, jež pro západní svět znamená vzestup Číny, ani podílet se na formulaci strategie, jak jim čelit. Naopak Lubomír Zaorálek bude připomínán i hrůzostrašným výrokem přirovnávajícím Jeho Svatost Dalajlamu k hitlerovskému kolaborantovi Konrádu Henleinovi.
 
V nesmělých nábězích k rozpoutání široké politické debaty o potřebě nového formátu dialogu s Ruskem se velmi rychle nechal ukřičet českým chronicky rusofobním pravicovým tiskem, takže když už v samém závěru jeho účinkování ve funkci vzniklo česko-ruské diskusní fórum, bylo od první chvíle obtěžkáno typickou diplomatickou neohrabaností prezidenta Zemana.

Zaorálkovo ministerstvo vůbec nijak a ničím nedokázalo čelit vzestupu protievropských nálad, naopak jim samo vycházelo vstříc argumentačním kutilstvím, proč Česká republika jako země, jež neměla kolonie, nemusí přijímat uprchlíky. Nebylo by bez půvabu sledovat, jak se náš ministr pokouší svou bizarní teorii rozvíjet před publiky v Norsku či v Kanadě, zemích, jež nikdy kolonie neměly, ba samy jimi svého druhu byly, a dnes excelují příkladnou politikou vstřícnosti vůči uprchlíkům.

Zdaleka nejtěžším selháním ale byla neschopnost čelit zřetelně proruské, pročínské a protievropské rétorice linoucí se z Pražského hradu. Zaorálek přitom měl k takovému střetu všechny předpoklady. S Šabatou se kdysi sblížil jako důležitý vnitrostranický Zemanův oponent. Vypráví se, že Miloš Zeman dokonce jednou letěl vládním vrtulníkem na stranickou konferenci do Ostravy, aby na ní Zaorálka potíral.

Už tehdy ale jejich konflikt neměl osobní, nýbrž programový základ. Zaorálkovi se příčilo Zemanovo technokratické a partokratické pojetí politiky. Sám vystupoval jako svobodomyslný člověk, Evropan, příznivec Havla a lidí mu blízkých. Podporoval blokády Temelína, přesvědčoval poslanecký klub plný myslivců, aby nedovolil výcvik psů norníků na živých liškách.

Zaorálek mohl a měl stanovit principy, na nichž by nalezl shodu s jádrem české demokratické politiky, a v jejich duchu měl prezidentu Zemanovi striktně omezovat a vymezovat pole. Sněmovna má skrze rozpočet zásadní páku, jak prezidenta jakkoli krotit. Ministerstvo zahraničních věcí nemělo Zemanovi vůbec dovolit mluvit do zahraniční politiky. Byl to Zaorálek, kdo na Klausovu adresu citoval z Hamleta: Když už musí strašit, ať straší doma, v kruhu rodinném. O Zemanovi to přece platí přinejmenším ve stejné míře. Vláda mu neměla dovolit jakkoli mluvit do volby velvyslanců. Bylo možné prostě říct: smiřte se s tím, že o tom rozhodujeme my, a pokud budete dělat potíže, seškrtáme rozpočet prezidentské kanceláře.

Ve Sněmovně existovala funkční většina TOP 09, ODS, KDU-ČSL a ČSSD. Byť ČSSD byla a je prošpikovaná spoustou zemanovců, většinu proti němu ve sněmovně bylo možno nalézt a byly by to konflikty, které v zájmu české demokracie a evropských humanitních ideálů mělo smysl vést. Těžko říct, jak se mohlo stát, že Lubomír Zaorálek najednou namísto toho, aby jako ministr vstoupil se Zemanem do principiálního střetu, začal vyprávět novinářům, že „s prezidentem hraje šachy“. Jakkoli krutě to může vypadat, pravdou je, že Zaorálkův výsledek ve volbách odpovídá jeho výkonu ve vládě.

Jako kdyby záleželo na demokracii, přírodě a míru
Zkusme se zasnít, jak by to vypadalo, kdyby dnes českou zahraniční politiku řídili Dienstbier a Šabata – jeden třeba z Černínského paláce a ten druhý z Pražského hradu. Můžeme si být jisti tím, že by hledali cesty, jak českou společnost vrátit ze současného scestí na trajektorii, na niž se ji pokoušel uvést před sto lety Tomáš Garrigue Masaryk, za jehož obdivovatele, stoupence a pokorné následovníky se oba pokládali. Mimochodem ani jednomu z nich by nebylo zatěžko označit se za vlastence, pokud by onen pojem označoval věrnost ideálům z let 1918 a 1968, kolem nichž se tehdy naše společnost sjednotila jako pak už nikdy potom.

Jisté je, že by neodvozovali způsob správy české zahraniční politiky ze současného stavu české společnosti, nýbrž ze své představy o tom, jaká by měla být. Právě to je přivedlo k podpisu Charty 77, k ochotě strpět věznění z přesvědčení, k formulaci dopisu E. P. Thompsonovi či myšlenek Snění o Evropě.

Za prvé můžeme mít za jisté, že by dělali vše pro obranu i opravu evropské integrace. Chtěli by, aby se evropské země poutaly ještě těsnějšími vazbami, současně by zcela jistě vystupovali proti zneužívání evropské integrace k oslabování demokracie či posilování pozic nadnárodního kapitálu, jak se to podnes děje.

Za druhé můžeme mít za jisté, že by hledali cesty k nastolení dialogu s Ruskem, který by v ničem neustupoval cynickým imperiálně-nacionalistickým kalkulům Putinova režimu, současně by skrze rozhovor hledali cesty k jeho vnitřnímu oslabení a revizi jeho směřování. Je to cesta, k níž se snad Západ tak jako tak dříve či později dopracuje.

Za třetí chápali by, že největším ohrožením západních demokracií od konce druhé světové války je současný vzestup Číny, která se naprosto dokázala integrovat do západních ekonomických struktur, ba natolik dobře, že je v nich nepřekonatelnou mistryní, aniž by přestala pohrdat západními politickými strukturami, ba dokonce naopak si osvojila přesvědčení, že demokracie je překážkou ekonomické efektivity.

Za čtvrté působili by na Evropskou unii, aby zformulovala tvořivou politickou strategii vůči svým postkomunistickým členským zemím vycházející z uznání faktu, že transformace k plnohodnotným, živým demokraciím se jim nezdařila. Lze samozřejmě chápat psychologické bariéry na straně západoevropanů: proč by měli věnovat soustavnou pozornost regionu, který již obdržel tak ohromné materiální zdroje? Ale jedinou alternativou je nechat region napospas čínským, ruským a korporátním zájmům, jimž není s to svými vlastními silami čelit. Strategie obnovy demokracií ve střední a východní Evropě musí mimo jiné zahrnovat nový zásadní důraz na revitalizaci struktur občanské společnosti a obnovu mediální krajiny tak, aby ji ovládla pluralitní, kvalitní, nezávislá média. Což je nakonec potřeba, kterou v čím dál tím větší míře pociťuje i celý západní svět.

Nepochybně by hledali cesty k uskutečnění reformy OSN v duchu československého plánu z Ria 1992. Vychovávali by si nástupce. Asi by na takových ideálech založili nějakou českou diplomatickou školu. Dělali by všechno proto, aby se v českých zemích uhnízdilo jako součást státní doktríny přesvědčení, že jiný, lepší svět „člověčenstva jako přátelského všecelku“ je možný.

Uměli by odpovídat námitkám, že jejich myšlení není realistické. „Nikdo z nás ničeho nereálného nedosáhne. Avšak určitě nezískáme to, o co nebudeme usilovat,“ napsal Jiří Dienstbier starší ve svém Snění o Evropě. Je povzbudivé, že na něj a na Šabatu můžeme navazovat. A je generační zkouškou svého druhu, zda a nakolik se nám to podaří.

Esej vyšel ve sborníku Maximum možného? 25 let samostatné české a slovenské zahraniční politiky – viz infobox. V DR vychází se svolením vydavatelů sborníku, bez poznámkového aparátu a použité literatury. Další dva eseje Anny Pospěch Durnové a Zuzany Kepplové vyšly v minulých dvou víkendových vydáních.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.