Také Zaorálek a Drulák navazují na disent, jen by to měli říct

Nová orientace české zahraniční politiky nás může vrátit do evropského mainstreamu a navazovat na dědictví Charty 77 důkladněji, nežli na ně navazoval v novém století Václav Havel. Ale hlavně je zapotřebí přenášet ji do praxe.

Jakub_cb

Jakub Patočka

18.07.2014 12:49

Související

České ministerstvo zahraničních věcí pod vedením tandemu Lubomír Zaorálek a Petr Drulák od svého vstupu do úřadu deklaruje, že chce nastolit nové směřování české zahraniční politiky. Ačkoli první dva větší výstupy – Rusko, Čína – vzbudily spíše rozpaky a těžko je lze pokládat za zdařilé příznaky nástupu nového trendu, sama debata, která se začala rozviřovat, má značný smysl. A především: nová orientace české zahraniční politiky je skutečně potřebná.
Záměry tandemu Drulák & Zaorálek jsou úctyhodné. Pokulhává provedení i komunikační strategie. Foto www.radio.cz

Formulování přepjatých postojů k cíli nemůže vést
Právě vystoupení nového vedení ministerstva k Rusku a Číně jsme v Deníku Referendum označili z hlediska tvorby vztahů k veřejnosti za „vyloženou katastrofu“ a na tomto postoji není zapotřebí ani s odstupem nic revidovat. Co naplat, že úmysly jsou vyloženě dobré, když praktické konání zužuje základnu k jejich uskutečňování.

Přeexponovaně kritický postoj k Rusku zbytečně zbavil Zaorálka s Drulákem sympatií značné části levice, všech možných segmentů. Získali tím sice obdiv pravicových městských liberálů, ale získali jej právě za to, že se jevili jako to, čím být nechtějí: že vypadali jako krotcí Schwarzenbergovi a Vondrovi následovníci.

Vzápětí se ovšem zbavili i beztak vrtkavé přízně tohoto prostředí svou zbytečně přeexponovanou manifestací vřelé náklonnosti k Číně. Netřeba zvláště zdůrazňovat, že jestřábím postojem k Rusku rozladěné části levice zvrat v přístupu k Číně udobřit nemohl, už proto, že málokdo pociťuje k česko-čínským vztahům tak silnou emoční investici jako ke vztahům česko-ruským. Šup, šup, dva rázné kroky a rezervoár přízně veřejnosti povážlivě vyschl.

Z obou nezdarů by mělo být evidentní, že novou orientaci české zahraniční politiky nebude možné ukotvit formulací přemrštěných stanovisek. V obou případech se podařilo zbavit se sympatií početných segmentů české společnosti, které je třeba naopak zapotřebí snažit se trpělivě pro nový program získávat.

Diplomacie přece je především disciplínou opatrného lavírování, jemných posunů v důrazech, elegantního manévrování. Tak se pojem ostatně užívá i ve svém přeneseném významu. Ale počínání nového vedení Černínského paláce jak v čínském, tak v ruském případě bylo elegantní zhruba jak krájení másla motorovou pilou.

Je to o to větší škoda kvůli tomu, že úmysly, jak již bylo řečeno, mají Drulák se Zaorálkem vyloženě dobré: česká zahraniční politika posun ve svých základních důrazech jednoznačně potřebuje. Základní strategickou chybou, z níž všechny dílčí potom vyplývají, je ale tak okázalé vymezování se vůči politické tradici Václava Havla.

Čtyři směry české zahraniční politiky
Lze říci, že v české zahraniční politice se po roce 1989 etablovaly čtyři základní koncepce. Ta, kterou představuje Karel Schwarzenberg či Saša Vondra, a která se dovolává notně zúženého Václava Havla, je jen jednou z nich. Pomineme-li specificky české přepjaté nadbíhání americkým zájmům, nejedná se o politický přístup, který by byl v evropské politice nějakou krajností.

Výrazem této tendence v evropské politice je nejspíše Evropská lidová strana, je to politická platforma kultivované části evropské pravice, která se dnes v Evropském parlamentu, byť samozřejmě pouze z musu a nikoli z radosti, stala koaličním partnerem sociálních demokratů. Už to by mělo naznačovat, že ani doma není hlavním protivníkem toho, oč se Zaorálek s Drulákem pokoušejí.

A vůbec nejlépe to vysvitne, pokud si ukážeme další dvě etablované tendence české zahraniční politiky. Orientací, která českou zahraniční politiku po roce 1989 zatížila vůbec nejhorším balastem, je totiž přece pojetí Klausovo. Jeho eklektická směs neokonzervativních, neoliberálních, zpátečnicky nacionálních a temně antievropských motivů je jistě vůbec tím nejhorším, co česká zahraniční politika po roce 1989 vyprodukovala.

Byla to doktrína, která zatížila ODS, nepochybně přispěla k jejímu ideovému úpadku, ale přesto až do nedávných evropských voleb právě ona nejpočetněji zastupovala české země v Evropském parlamentu. A až do loňského roku právě ona tvořila páteř českých projevů na zahraničně politickém poli.

Po volbách v roce 2010 přece česká zahraniční politika vypadala tak, že Klaus udával směr, Schwarzenberg nestíhal, neměl už dost sil ani chuti ke sporům, Nečas se Klause bál skoro jako Jany Nagyové a Zahradil tvrdil muziku. Fakt, že parlamentní volby zdecimovaly ODS u nás, a evropské volby ji pak po zásluze zdecimovaly rovněž na evropské půdě, ještě neznamená, že klausovsko-zahradilovská orientace u nás již zcela zanikla a že by přestala být pro evropskou demokratickou levici právě ona největším protivníkem.

Ale pokus etablovat novou orientaci české zahraniční politiky, charakterizovanou přívlastky evropská, demokratická, levicová, má své vážné protivníky i na levici. I když pomineme mimosystémové postoje, které dobrovolně rezignují na snahu o reprezentaci na parlamentní půdě, je tu celý proud nacionálně-konzervativních skupin, nejpočetněji zastoupených v KSČM, ale zasahující rovněž do ČSSD.

Nelze říci, že by tento třetí proud v české zahraniční politice byl zcela konzistentní, ale často se projevuje až nerozumnou příchylností k Rusku, nediferencovaným, přemrštěným odporem k Americe a zvýšenou ochotou k odmítání či zastydlé kritice Evropské unie, také přehlížením lidských práv či ekologických témat. Typickými představiteli této tendence jsou Miloš Zeman či prakticky kdokoli, kde k zahraniční politice promlouvá za současnou KSČM.

Místo evropské demokratické levicové orientace české zahraniční politiky, kterou se pokoušejí jako čtvrtou tendenci prosazovat Drulák se Zaorálkem, se rozprostírá mezi tuzemskou nacionálně-konzervativní levicí a evropskou-liberální pravicí, přičemž právě s ní, a to právě díky důrazu na jedinečnou a zcela ústřední úlohu evropské integrace, má největší průnik. To samo o sobě samozřejmě neznamená, že u dílčích otázek, například těch, které se týkají potřeby zkrotit ekonomickou globalizaci, nemá uzavírat aliance i nalevo.

Drulák a Zaorálek navazují na silnější tradici nežli Schwarzenberg a Vondra
Co je však nejdůležitější: to, oč se Zaorálek s Drulákem pokoušejí, v české politické tradici ani v nejmenším není směřováním novým, právě naopak. Ve skutečnosti se nejedná o nic jiného, nežli o snahu pro potřeby současných podmínek nově formulovat pozici, která je vyjádřením základního zahraničně-politického směřování české politiky přinejmenším od obnovení novodobé demokratické státnosti v roce 1918: ta totiž byla radikálně proevropská, byla v dobovém kontextu jednoznačně levicová, a samozřejmě byla také demokratická.

Na českou i československou zahraniční politiku, jak byla ustavena Masarykem a Benešem samozřejmě navazovali všechny pozdější kladné tendence, ať už v mimořádně komplikované poválečné epizodě či během krátkého nadechnutí Pražského jara. A nebylo samozřejmě náhodou, že v první trojici mluvčích Charty 77 figuroval vedle Václava Havla a Jana Patočky i Jiří Hájek, ministr zahraničních věcí Československého jara 68.

Mluví-li se tedy dnes o Havlově zahraničně-politickém dědictví, je třeba říci, že v tom směru, v němž se mluví o návaznosti na disent, jsou zde i větší autority nežli Václav Havel sám. A zajisté k nim nepatří Saša Vondra, který Chartu 77 podepsal v roce 1988, nebo Karel Schwarzenberg, který sice disentu úctyhodně pomáhal, ale jeho práce se samozřejmě přímo neúčastnil, a to ani tvorby jakýchkoli jeho politických koncepcí či stanovisek.

Zřejmě nejdůležitější dokument československého disentu k zahraniční politice, Pražskou výzvu z roku 1985 formulovali pozdější členové České strany sociálně-demokratické Jiří Dienstbier a Jaroslav Šabata. Oba patřili v Chartě 77 k lidem, kteří v zahraničně-politických otázkách disponovali větší autoritou nežli Václav Havel, což ostatně on sám respektoval.

Havel sám navíc na to, že se ztotožňoval s manifesty jako Sto let českého socialismu, či s výzvou za rozpuštění obou vojenských bloků a jejich nahrazení společným systém evropské a mezinárodní bezpečnosti, nikdy tak docela nezapomněl. Ještě na konferenci OSN v Rio de Janieru v roce 1992 i s jeho posvěcením v tomto duchu mluvil za bohužel již pomalu zanikající Československo Josef Vavroušek.

A i později, v časech, kdy skutečně v některých směrech zcela nesoudně přejímal politické postoje amerického establišmentu, a dokonce se ve své asi vůbec nejtemnější chvíli nechal svést Sašou Vondrou k tomu, aby společně s Aznarem, Berlusconim a Blairem podkopával německo-francouzskou kritiku amerického rozhodnutí vpadnout do Iráku, podpíraného vylhanými argumenty, stále ještě v mnohém Vondru přesahoval tak, aby mnohé z důrazů vlastních původnímu étosu Charty v jeho postojích zůstávalo zachováno.

Každopádně okolnost, že v roli prezidenta snad až příliš ochotně některé z principů, které v disentu zastával, opustil, je třeba přičíst právě tomu, že zahraniční politika nikdy během jeho disidentských let nepatřila k předním oblastem jeho pozornosti. A rozhodně jej nelze pokládat za výlučného nositele dědictví Charty či dokonce celého disentu v této, ale nakonec beze zbytku ani v žádné jiné oblasti.

To není snižování jeho mimořádné integrační úlohy i v řadě směrů skvělé a podnes inspirující práce. Jen konstatace faktu, že hovořit o zahraničně-politickém dědictví disentu nelze bez toho, aniž bychom větší pozornost věnovali jménům a práci lidí jako Hájek, Dienstbier či Šabata nežli práci Václava Havla, který, jak již bylo řečeno, na všechny tři v těchto věcech dal.

Nejedná se o antikvární fakta. Bez jejich znalosti nelze odmítnout redukci disentu na Havla a Havla na talisman dnešních českých neokonzervativních komentátorů (Petráček, Macháček, Šafaříková). Jejich snahu Druláka a Zaorálka kritizovat z mravních výšin strážců Havlova odkazu, do nichž se nechali vynést svou blaženou neznalostí základních skutečností, je třeba demaskovat jako ideologický manévr, jehož smyslem není nic jiného nežli snaha získat neoprávněnou výhodu ve střetech o přízeň veřejného mínění.

Způsob, styl komunikace vedení ministerstva zahraničních věcí, by tomu měl odpovídat. Je krajně nešťastné, a navíc jak vidno skutečnosti odporující, pokud se hovoří o nějakém odmítání či překonávání Havlovy zahraničně-politické doktríny.

Vždyť vpravdě se Drulák se Zaorálkem nepokoušejí o nic jiného, nežli o reformulaci základní české zahraničně-politické tradice, jak byla založena Masarykem a Benešem, pokračovala Janem Masarykem a Jiřím Hájkem, Jaroslavem Šabatou a Jiřím Dienstbirem starším, který se přece zcela zákonitě stal prvním polistopadovým ministrem zahraničních věcí. Konečně právě on, jako pozdější úctyhodný a všeobecně respektovaný člen ČSSD, by mohl současné snažení sociálních demokratů na ministerstvu zahraničních věcí symbolizovat.

Proč se tvářit jako onen mudrc v Macondu, který právě objevil, že Země je kulatá a musí o tom přesvědčit všechny kolem sebe, když lze s velkou výhodou vlastní postoj označit za střed, osu, ohnisko, vůči kterému všechny ostatní po listopadu formulované pokusy představují jen tu větší, tu menší, vesměs však vyloženě politováníhodné, odchylky?

Spor s českými neokonzervativci se přece vede především právě o to, kdo bude udávat tón veřejné debatě, čí postoj bude pokládán za svého druhu etalon, normu. Tak proč se v takovéto soutěži, už tak komplikované nepříznivými poměry v české mediální krajině i deformacemi české občanské společnosti, zbavovat tak očividné a silné zbraně?

A konečně: novou orientaci nestačí deklarovat a probojovávat v diskusích. Politika se od práce akademické nebo novinářské liší v tom, že vyslovené názory je třeba vtiskovat strukturám tak, aby je uváděly v praxi. Na systémová opatření, která se dotknou personální politiky resortu, systému vzdělávání vlastních kádrů či přehlíženého, ale zcela zásadního tématu dotační politiky, není zase tolik času, a je tudíž třeba začít s nimi hned.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Martin Pleva - pedagog, Brno

Článek neodpovídá dostatečně na otázku, Sobota, 19.Července 2014, 11:13:16

jak a v čem tedy Drulák se Zaorálkem navazují na mladšího Havla a disent.
Myslím, že Zaorálek je naprosto odepsaný. Ale celá zahraniční politika ČSSD je v troskách a je - a zde se jedná o nový jev - také jednou z hlavních příčin neustávajícího pádu preferencí strany. Lidi (možná kupodivu) začalo víc zajímat, že socdem podporuje "ukrajinské fašisty" než rušení zdravotnických poplatků...

Sobotka by se měl Zaorálka co nejdříve zbavit. Potíž je ovšem hlubší a spočívá v celkové neschopnosti sociálních demokracií odlišit se od pravicové zahraniční politiky. Když jsem včera poslouchal senátora Bublana, bylo to skličující. Bohužel rozumně diskutoval jen komunista Ransdorf (i když s některými jeho výroky taky nesouhlasím).

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Kolaříku, Sobota, 19.Července 2014, 14:51:33

asi máte v Mnichově taky to horko...
Jinak vůbec nechápu, co píšete - vždyť já jsem stál na straně Sobotky, a to - dovoluji si upozornit - jako jeden z nejvěrnějších a nejrozhodnějších. Já jsem socdem pod Sobotkovým vedením volil, zatímco vy jste utekl ke komusi jinému.

Ale to, co Zaorálek, předvádí, je něco tak úděsného, že by mě to asi ve snu nenapadlo. J. Patočka to jasně a velmi dobře popisuje v úvodních odstavcích svého článku. Těmi by ale celý text mohl skončit, protože nevím, odkud autor bere tu víru, že Zaorálek s Drulákem budou najednou "nějací lepší"...

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 21.Července 2014, 16:19:8

Článek o zahraniční politice bez jediného slova o zahraničí. rém Zabývá se jen projekcemi domácí politiky do politiky zahraniční. Co se třeba na Ukrajině opravdu děje, je Patočkovi lhostejné, důležité je to, že není dobré kritizovat Rusko, protože se tím ztrácí podpora části levice a dokonce by to nedejbože mohlo vypadat, že se politici zleva a zprava na něčem shodnou.

Naštěstí má zahraniční česka politika dost malý vliv. Zahraničí si může libovat v tom, že je opravdu za hranicemi ČR a v bezpečí před malicherností českých politiků jako je Jakub Patočka. Ten již asi přemýšlí o tom, jak lze sestřelení civilního letadla obrátit v argument, že měl se svým proruským postojem od začátku pravdu.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Přání otcem myšlenky Pondělí, 21.Července 2014, 17:21:17

Myslím, že potenciál k zahraniční politice, která by navázala na disent u Zaorálka a Druláka je, ale fakticky skutek utek. Náběh zde byl v případě Ukrajiny, ale to, že část soc.dem. je proruská, ať už Rusové dělají cokoli, není chyba Zaorálka, v tom se asi ona část soc.dem. neodlišuje od současných českých komunistů. Co se týče vztahu k Číně, tak to raději nechám bez komentáře, už jsem se k tomu vyjadřoval dříve. Drulák sice jakousi koncepci, která odpovídá tomu, co tu píše Patočka, před několika měsíci načrtl, ale tím to skončilo. Kde ta politika je? Politika musí být vidět v nějakém jednání a to nevidíme. Nebo o tom média nepíší? Pokud bude ministerstvo zahraničí jednat, potom si toho všimnou média i my. Ve vedení soc.dem. žádnou lepší alternativu k Zaorálkovi nevidím, ale nevím, proč se ministr zahraničí více neprojevuje a nejedná.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Ta "normální linie EU" je ve skutečnosti Pondělí, 21.Července 2014, 21:49:35

přisluhováním americkým zájmům a účinkováním ve velmi nepěkné hře... Impérium je na ústupu a pořádně kolem sebe kope.

Nevím, proč je tak těžké pochopit, že "pravda" v ukrajinském konfliktu není ani na jedné straně. Pokud se ale NATO a s ním i EU blíží k hranicím Ruska, resp. je oblikčují, nelze se divit, že Putin reaguje (způsob, jakým reaguje, neschvaluji!). To by snad v Kremlu musel sedět Gándhí, aby zůstal jen tak dobrácky pasivní.
Odpovědnost Ruska je jasná. Ale u nás (a na Západě vůbec) se málo hovoří právě o odpovědnosti Západu a zejm. USA, které podnikají kroky, jež Rusko provokují a přispívají k nestabilitě a krizím. Kroky USA a NATO jsou porušením mocenské rovnováhy. Kdo porušuje mocenskou rovnováhu, je buď idiot, nebo ve skutečnosti nechce mír.

S něčím takovým se humanistický levičák nemůže ztotožnit...

Martin Pleva - pedagog, Brno

A pokud vám tak leží na srdci osud ČSSD, Pondělí, 21.Července 2014, 21:52:59

inu, měl byste uvážit, že Zaorálek srazil preference strany o dalších minimálně pět procent oproti katastrofálnímu volebnímu výsledku z podzimu. Přesněji, Zaorálek a církevní restituce - pokud nevěříte, podívejte se někdy na facebook socdem.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.