V posledním roce se velmi výrazně vynořilo téma společné evropské armády. Jean-Claude Juncker, šéf Evropské komise, který věc otevřel a opakovaně vyslovil, například letos v červnu v Praze, nebo Federica Mogherini, vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, ale mluví spíš o evropské obraně a její zásadní přeměně než o budování jedné společné armády. Iniciativu vyvolali premiérka Merkelová a prezident Hollande, po něm i Macron, a silně je podporuje Itálie. Český premiér Bohuslav Sobotka se též vyslovil zcela jasně pro tuto novou obrannou dimenzi EU. O postoji české vlády a armády ovšem nic nevíme.

Důvodů pro evropskou obrannou integraci se nabízí několik. Jednak se uvádí aktuální hrozby: za prvé Rusko, které provádí agresivní politiku v těsném sousedství EU a vojensky zřetelně posiluje. Ne všechny státy však vnímají ruskou hrozbu stejně silně. Za druhé migrační krize, která spustila mimo jiné volání po ochraně hranic EU. Úzce vzato je to nesmysl, protože k tomu není potřeba armáda, nicméně, a to za třetí, k nastolení míru a stability v Sýrii a potenciálně dalších konfliktem postižených teritoriích (odkud zásadně roste migrace) by Evropa robustní vojenskou sílu mít měla.

Dalším důvodem jsou dobře známé strukturální problémy evropských spojenců: všichni utrácíme za obranu spoustu peněz, ale naše schopnosti jsou nedostatečné. Potřebujeme se konečně zbavit závislosti na USA, zvlášť když ty se stávají nevypočitatelným partnerem. To vše si lze představit za tezí o „strategické autonomii“ pro Evropu. Podstatné je, že důvěryhodná evropská vojenská síla nejen zajistí obranu vlastního území, ale konečně taky umožní plnit asi patnáct let starý evropský sen o „síle pro dobro“, schopné — snad — nastolit mír a stabilitu v rozvrácených regionech v sousedství Evropy.

Opakují se i argumenty kritiků. Jeden se týká NATO, jež bude oslabeno novými institucemi evropské obrany, a dojde tak ke zbytečné duplikaci sil a prostředků. Druhý argument říká, že evropská armáda, kterou řídí nevolená bruselská byrokracie, je nepřípustným přenesením národní suverenity a bude jí chybět demokratická legitimita armád členských národních států.

Přestože novinové titulky píšou o „evropské armádě“, oficiální prohlášení zmíněných politiků uvádějí hlavně prohlubování obranné spolupráce, společné pořizování výzbroje, integraci výzkumu a vývoje — tedy vlastně zintenzivnění toho, co už EU dělá léta v rámci své bezpečnostní a obranné politiky. Už dřív byly vytvořeny battle groups a Evropská obranná agentura, objevila se iniciativa pooling and sharing. Rovněž už funguje spolupráce mezi EU a NATO — jednak jakousi dělbou práce při vedení zahraničních operací, jednak tím, že EU pro realizaci svých misí využívá velitelských a plánovacích struktur NATO.

↗

Případná budoucí participace české armády na budování evropských ozbrojených sil závisí hlavně na vůli politiků. Foto archiv DR

To všechno má ale k plnohodnotné obranné politice hodně daleko. Battle groups nebyly nikdy aktivovány, evropské mise jsou malé a jen stabilizační, pooling and sharing bylo plácnutí do vody. Obrana Evropy je tedy dosud plně v rukou členských států a platformou pro její organizaci je NATO.

Když tedy vrcholní představitelé mluví odhodlaně o evropské obraně jako součásti znovuobnovení EU po brexitu, dá se to chápat jako zdravá sebereflexe při pohledu na Rusko a Ameriku ve smyslu „takhle už to dál nejde“. Vyvstává tím ale nutně otázka, jak by tedy budoucí evropská armáda, přestože správně mluvíme o prohloubení obranné spolupráce či obranné unii, mohla a měla vypadat.

Jak by měla obranná unie vypadat

Při bližším pohledu se ukáže, že zejména pod pojmem evropská armáda si lidé představují často zcela odlišné věci. Pro zjednodušení uveďme aspoň tři myslitelné scénáře či formy.