Společná evropská armáda a český postoj k ní

Bezpečnostní analytik Libor Stejskal jmenuje důvody, proč by se měla prohlubovat evropská obranná spolupráce, a hledá odpověď na otázku, jakou by vlastně měla mít podobu.

V posledním roce se velmi výrazně vynořilo téma společné evropské armády. Jean-Claude Juncker, šéf Evropské komise, který věc otevřel a opakovaně vyslovil, například letos v červnu v Praze, nebo Federica Mogherini, vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, ale mluví spíš o evropské obraně a její zásadní přeměně než o budování jedné společné armády. Iniciativu vyvolali premiérka Merkelová a prezident Hollande, po něm i Macron, a silně je podporuje Itálie. Český premiér Bohuslav Sobotka se též vyslovil zcela jasně pro tuto novou obrannou dimenzi EU. O postoji české vlády a armády ovšem nic nevíme.

Důvodů pro evropskou obrannou integraci se nabízí několik. Jednak se uvádí aktuální hrozby: za prvé Rusko, které provádí agresivní politiku v těsném sousedství EU a vojensky zřetelně posiluje. Ne všechny státy však vnímají ruskou hrozbu stejně silně. Za druhé migrační krize, která spustila mimo jiné volání po ochraně hranic EU. Úzce vzato je to nesmysl, protože k tomu není potřeba armáda, nicméně, a to za třetí, k nastolení míru a stability v Sýrii a potenciálně dalších konfliktem postižených teritoriích (odkud zásadně roste migrace) by Evropa robustní vojenskou sílu mít měla.

Dalším důvodem jsou dobře známé strukturální problémy evropských spojenců: všichni utrácíme za obranu spoustu peněz, ale naše schopnosti jsou nedostatečné. Potřebujeme se konečně zbavit závislosti na USA, zvlášť když ty se stávají nevypočitatelným partnerem. To vše si lze představit za tezí o „strategické autonomii“ pro Evropu. Podstatné je, že důvěryhodná evropská vojenská síla nejen zajistí obranu vlastního území, ale konečně taky umožní plnit asi patnáct let starý evropský sen o „síle pro dobro“, schopné – snad – nastolit mír a stabilitu v rozvrácených regionech v sousedství Evropy.

Opakují se i argumenty kritiků. Jeden se týká NATO, jež bude oslabeno novými institucemi evropské obrany, a dojde tak ke zbytečné duplikaci sil a prostředků. Druhý argument říká, že evropská armáda, kterou řídí nevolená bruselská byrokracie, je nepřípustným přenesením národní suverenity a bude jí chybět demokratická legitimita armád členských národních států.

Přestože novinové titulky píšou o „evropské armádě“, oficiální prohlášení zmíněných politiků uvádějí hlavně prohlubování obranné spolupráce, společné pořizování výzbroje, integraci výzkumu a vývoje – tedy vlastně zintenzivnění toho, co už EU dělá léta v rámci své bezpečnostní a obranné politiky. Už dřív byly vytvořeny battle groups a Evropská obranná agentura, objevila se iniciativa pooling and sharing. Rovněž už funguje spolupráce mezi EU a NATO – jednak jakousi dělbou práce při vedení zahraničních operací, jednak tím, že EU pro realizaci svých misí využívá velitelských a plánovacích struktur NATO.

42165_mediafax_roman_hrubyPřípadná budoucí participace české armády na budování evropských ozbrojených sil závisí hlavně na vůli politiků. Foto archiv DR

To všechno má ale k plnohodnotné obranné politice hodně daleko. Battle groups nebyly nikdy aktivovány, evropské mise jsou malé a jen stabilizační, pooling and sharing bylo plácnutí do vody. Obrana Evropy je tedy dosud plně v rukou členských států a platformou pro její organizaci je NATO.

Když tedy vrcholní představitelé mluví odhodlaně o evropské obraně jako součásti znovuobnovení EU po brexitu, dá se to chápat jako zdravá sebereflexe při pohledu na Rusko a Ameriku ve smyslu „takhle už to dál nejde“. Vyvstává tím ale nutně otázka, jak by tedy budoucí evropská armáda, přestože správně mluvíme o prohloubení obranné spolupráce či obranné unii, mohla a měla vypadat.

Jak by měla obranná unie vypadat
Při bližším pohledu se ukáže, že zejména pod pojmem evropská armáda si lidé představují často zcela odlišné věci. Pro zjednodušení uveďme aspoň tři myslitelné scénáře či formy.

První možností je postupné scelení existujících ozbrojených sil členských států do jediné euro-armády. Takto by vznikl kolos přímo globálních rozměrů. Připomeňme, že evropské armády (lhostejno, zda jen členů NATO, či i ty zbylé) mají v prostém součtu téměř dva miliony vojáků, tisíce tanků, mnoho set až tisíc bojových letounů. Tato obrovská síla je papírově i reálně větší než jakákoli jiná armáda na planetě kromě americké.

Jenže tento konglomerát by byl zároveň také obrovsky roztříštěný, nehybný, prakticky nenasaditelný. Obnáší desítky typů zcela obdobné výzbroje, neskutečně složitou logistiku a spletité provázanosti na domácí obranné průmysly jednotlivých zemí. Tuto změť umí do jisté míry koordinovat a v případě potřeby dát do pohybu jen NATO – což je nedocenitelné pozitivum. EU by pro ni musela vytvořit strukturu velení a řízení a do ní integrovat nejrozličnější velitelské struktury a jednotky bývalých národních armád.

Tento scénář je mimo realitu z několika důvodů. Integrovat ozbrojené síly a použít je lze jen tehdy, když nad nimi stojí integrovaná politická autorita, v našem případě EU jako federace – což zatím není, i když jednou může být. Stejně podstatné je, že státy nechtějí a především z právního hlediska nemohou svoje ozbrojené síly odevzdat do nějakého společného kotle a smíchat je s ostatními.

Druhou možností je výstavba nové samostatné armády EU, zpočátku malé a nezávislé na armádách členských států. Evropská komise by ji řídila a úkolovala jako samostatnou agenturu a najímala by do ní občany členských států libovolně či podle kvót. Zcela jistě by byla odlišná od armád národních, protože členské státy by rozhodně nechtěly přispívat do rozpočtu na nové unijní tankisty s vlastními tanky, pěchotu s bojovými vozidly či piloty a stíhačky – protože právě těchto konvenčních bojových sil má Evropa stále velmi mnoho.

Tento model tedy nabízí zcela jiný potenciál: pořízení těch hraničních schopností, které všem nebo naprosté většině členských států chybí, protože jsou tak drahé, že si je jednotlivé státy nemohou dovolit či je nepotřebují. Typicky by sem patřila strategická vzdušná přeprava, satelitní a vůbec kosmické systémy (včetně vojenské vrstvy Galilea), veškeré velké námořní projekty, teoreticky i obrana proti balistickým raketám a – ve stejné logice – i jaderné zbraně.

Takto by bylo snazší například zřídit i novou nadnárodní zpravodajskou službu namísto věčného doprošování se těch stávajících národních, aby navzájem sdílely své informace. Výhody? Nejednalo by se většinou o duplicitu schopností členských zemí, a ty by proto mohly chápat přínos a efektivitu jejich sdíleného pořízení. Především by se státům nebrala suverenita spojená s budováním a použitím vlastních ozbrojených sil.

Třetí možností je mix prvků z obou uvedených postupů. Z prvního lze předpokládat využití mechanismu takzvané permanent structured cooperation podle Lisabonské smlouvy, kdy postupné spojení a scelení provede nejprve užší skupina států, které si nejvíc věří a mají nejvíc společného. Nemusí jít o celé armády, stačí jen určité druhy vojsk či schopností. Příkladem budiž sdílené belgicko-nizozemské námořnictvo. Rodí se společné flotily dopravních letounů, existují už multinacionální sbory a divize s trvalým společným velením (a není příliš podstatné, že část toho vznikla na platformě NATO).

Tento prvek může být doplněn společně financovaným vybudováním některé z nedostatkových schopností – třeba nákupem flotily vzdušných tankerů, ale jednou třeba i postavením letadlových lodí. Kombinovaný, víceúrovňový postup je nejpravděpodobnější. Základní prvky jsou ale vždy stejné: zřídit skutečný systém velení, mít základ společné logistiky a pak „navěšovat“ vhodné síly a prostředky (národní a unijní).

Je třeba znovu zdůraznit, že volání po evropské armádě neznamená chtít více nových zbraní a vojáků. Obojího máme v Evropě dost a dost, přestože zrovna Armáda ČR trpí hlubokými nedostatky jak v personálu, tak v moderní technice. Především jde o to, aby Evropa měla autonomní velení a logistiku, tedy vojenskou infrastrukturu a procesy.

Překážky v cestě
Co tomu všemu nejvíc brání? Když už jsme zmínili Armádu ČR, ukažme si překážky na českém příkladu. ČR se svou rétorikou i dikcí strategických dokumentů velmi výrazně hlásí k aliančním rámcům a obranné spolupráci. Armáda ČR je sice připravována k obraně svrchovanosti a územní celistvosti ČR nasazením všech sil a prostředků, ale „bude zpravidla působit jako součást mnohonárodních koaličních sil, převážně v rámci uskupení NATO a EU“ (Koncepce výstavby AČR 2025).

Není pochyb, že se účastníme nejen řady společných cvičení, ale i operací, jak pod hlavičkou NATO, tak těch unijních, byť v menším rozsahu. Česká republika třikrát stavěla battle group EU, nejprve v roce 2009 česko-slovenskou, podruhé 2012 s Němci a Rakušany, naposledy 2016 v rámci V4. Podle generála Petra Pavla Češi především poprvé jako vedoucí národ přistoupili k přípravě mnohem poctivěji než mnohé jiné státy a vyčlenili a naplnili nejen celý komplet bojových jednotek a podpůrných prvků, ale také nad rámec předplaceného „paušálu“ objednali a zaplatili leteckou přepravu na území případného nasazení.

Paradoxně největší překážkou je v současnosti zrychlující se program modernizace a investic do výzbroje. Český vojenský rozpočet má dosud tragický problém s dlouhodobějšími investičními projekty, a tak se na každou ze zbrojních zakázek maximálně spěchá. Kvůli tomu není čas na pomalé společné nákupy či dokonce vývoj nových systémů v konsorciích s dalšími partnery.

Vedle toho už existují nedobré zkušenosti z minulých pokusů o společné akvizice. Z těchto důvodů Česká republika opustila ideu společného vývoje mobilního radaru se zeměmi V4 a především s Polskem. Stejně tak brzy zapadla možnost vývoje a použití společné česko-polské podvozkové platformy pro bojová vozidla pěchoty.

Další, totálně promarněnou šancí na společný nákup jsou střední víceúčelové vrtulníky. Relativně velmi krátce po sobě koupilo, kupuje či bude kupovat helikoptéry Slovensko, Polsko, ČR a možná i Maďarsko. Opět se našla spíše dlouhá řada argumentů, proč si je vybrat a koupit sami, místo podstoupit politicky a odborně náročný proces společného vyjednávání o vojenských požadavcích a specifikacích strojů. Samozřejmě nelze ani v nejmenším tvrdit, že by tento proces vedl k smysluplnému výsledku – ale i tak to vypovídá o české, polské a číkoli ochotě ke spolupráci při obranných akvizicích.

Jiným silným negativním faktorem, který s prvním přímo souvisí, je domácí obranný průmysl, jeho velikost a zájmy, a k tomu ochota či přímo závazek vlády ho podporovat. Ten český rozhodně nezahynul, naopak vzkvétá a hlásí se o systematickou podporu státu. Až na výjimky Armáda ČR nekoupí žádný zbraňový systém, na jehož výrobě či servisu by se přímo nepodílela domácí firma. U základních prvků, jako je útočná puška (osobní zbraň vojáka) nebo terénní nákladní automobil se trvale preferuje jen domácí výrobek.

Tato politika státu tedy nutně ovlivňuje i další zakázky, například budoucí výběr zcela nové samohybné houfnice, a uvidíme, jak ovlivní pořízení nového bojového vozidla pěchoty. Britsko-švédský CV90 bude servisován a možná i vyráběn ve státní zbrojovce VOP CZ, rakousko-španělský ASCOD ve firmě Excalibur Army Jaroslava Strnada. Podstatné je, že společné nákupy výzbroje se zatím mnohem lépe daří zemím, kde žádný relevantní obranný průmysl neexistuje, tedy ani jeho nátlak, a vybere se prostě něco hotového na světovém trhu. Tato „závislost“ na cizích dodavatelích může mít i svá pozitiva.

Interoperabilita. Je možná?
Nejsložitější otázkou je schopnost interoperability Armády ČR. Nákupy nových systémů, které používají i nejbližší spojenci, jsou určitě plusem a při nasazení mohou usnadnit logistiku. Praxe ale ukazuje, že opak, tedy zcela svébytná výzbroj a technologie, není ani zásadní překážkou pro těsnou spolupráci v bojovém nasazení. Tak funguje NATO – členský stát, třeba ČR, vyčleňuje síly a prostředky ve stanoveném objemu, a ty jsou vybaveny podle standardu NATO a vycvičeny k získání certifikace NATO.

Předmětem kritiky bývá logistická složitost, ale státy včetně ČR jsou většinou schopny se s ní vyrovnat. Armáda ČR je tedy zvyklá působit v podmínkách omezené integrace, kde jsou vytvořeny jen systémové předpoklady pro společné nasazení a spolupráci. To, že se někde něco dělá úplně jednotně, či dokonce s jednotným vybavením, je spíše náhoda.

Případná budoucí participace české armády na budování evropských ozbrojených sil tedy především závisí na tom, jakou formu bude tato integrace či spolupráce mít. Technicky to určitě problém bude, protože celá řada stávající i budoucí výzbroje bude nekompatibilní s pravděpodobnými sousedy na bojišti – tento problém ale není zásadní.

Mnohem víc proto bude záviset na vůli české politické reprezentace, zda se bude chtít přidat k tvrdému evropskému jádru, tvořenému Německem, Francií, Itálií a Beneluxem, jež možná brzy zamíří k úplnému pospojování svých armád. Anebo bude mezi jistě početnými spolupasažéry, kteří se zapojí částečně a postupně, do vybraných projektů a schopností. Anebo zda se postaví po bok velmi nestabilní skupiny orientované výlučně na NATO a spojenectví s USA, kam patří Velká Británie, Polsko a částečně pobaltské státy. První a druhou variantu považuji za možnou a smysluplnou, třetí za beznadějnou.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Jak sám autor poznamenává ("tento scénář je mimo realitu"), Středa, 23.Srpna 2017, 10:38:36

vytvoření společné evropské ((součástí Evropy je také evropská část Ruska :-)) armády při současné míře funkčnosti EU by vedlo k nefunkčnosti této armády a znamenalo by tedy přímé vojenské ohrožení EU a zvýšené riziko války v Evropě. Oslabování transatlantické vazby je totiž návratem k podobné situaci, jaká v Evropě panovala před 2.světovou válkou. Při tvrzení, že "je konečně třeba zbavit se závislosti na USA, zvlášť když ty se stávají nevypočitatelným partnerem" je také nutné položit si otázku, zda tím nespolehlivým (vojenským) partnerem se nestává i EU.

Základ problému vojenské obrany EU podle mě spočívá přímo v nechuti definovat národní :-) zájem a jeho nahrazování "dobrem pro všechny". Je to tragický omyl a nepochopení podstaty člověka, ve kterém je dobro a zlo spleteno dohromady jako dvoušroubovice DNA a není možno je pouze lidskými silami od sebe oddělit. Tyto člověčí snahy vést v lidské společnosti zřetelnou linku mezi dobrem a zlem a sebe sama prohlásit za sílu dobra vždy vedly k tragédiím. Údajný evropský sen o "síle pro dobro", schopné nastolit mír a stabilitu v rozvrácených regionech v sousedství Evropy, je při nedostatku sebereflexe jen tragickým omylem, v ničem se nelišícím od vojenského vměšování USA či Ruska do záležitostí jiných zemí. V tom lepším případě by pak šlo pouze o pokrytectví.

Armáda vždy slouží zájmům toho, kdo ji má ve své moci. Pokud si tyto zájmy odmítáme definovat a chceme mít armádu, která bude sloužit "dobru pro všechny", nemůže to dopadnout jinak než tragicky.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Zkouším si představit, jak evropské vojenské "síly pro dobro" plní starý sen Čtvrtek, 24.Srpna 2017, 10:44:10

a nastolují mír a stabilitu v rozvráceném regionu východní Ukrajiny.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.