Politika je proces rychlý a dynamický. Týká se to též politiky mezinárodní. Mění se zájmy, cíle i motivace jejích aktérů. Vnitropolitické poměry se leckdy podobají houpačce a ve světovém měřítku se také pořád něco děje.

Měly by se tomu přizpůsobovat i bezpečnostní mechanismy. I to nejkvalitnější spotřební zboží časem zastará a je zralé na výměnu. Co potom nástroje k nastolování míru a pořádku na naší planetě…

Kdysi měla renomé Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Dnes po ní neštěkne pes. Organizace spojených národů měla sloužit coby pojistka před zničujícími konflikty. Povedlo se jen částečně. A mocnosti nyní OSN okázale přehlížejí.

Jaký má potom význam slepě se upínat k dřevní podobě transatlantické bezpečnostní architektury a činit z NATO modlu?

Na počátku všeho byl Bruselský pakt Belgie, Francie, Holandska, Lucemburska a Velké Británie z roku 1948. Tuto pětku o rok později doplnily Dánsko, Itálie, Island, Kanada, Norsko, Portugalsko a USA, když ve Washingtonu podepsaly Severoatlantickou smlouvu. První cíl byl držet na krátkém řetězu Německo a Sovětský svaz. S rozdělením Německa a nasměrováním jeho západní části na demokratickou dráhu sílila role NATO coby protihráče Sovětského svazu, který se začal obklopovat východoevropskými satelity.

Za studené války se NATO stalo symbolem rovnováhy. Členským zemím efektivně garantovalo bezpečí. Jakkoli šlo nad různými strategiemi vést polemiku, podstatný byl výsledek: rozpad východního bloku a demokratizace jednotlivých států střední a východní Evropy. Z protivníka se partnerem na čas stalo i Rusko.

Možná měl nakonec pravdu Václav Havel, když po listopadu 1989 uvažoval o rozpuštění Varšavské smlouvy i Severoatlantické aliance. Do nových poměrů šlo vstoupit s novými nástroji pro obstarání mezinárodní bezpečnosti. Jenže západní země k tomu ochotu nejevily. Docházelo jim též, že NATO může být užitečné při urovnávání lokálních konfliktů. Ten nejvážnější se v 90. letech odehrával na Balkáně.

Zanikla tedy pouze Varšavská smlouva. A jakkoliv tu a tam z Ruska slyšíme, že původně bylo Moskvě přislíbeno, že se NATO nebude rozšiřovat na východ, důvěryhodná svědectví o tom neexistují. Cokoli podobného vylučoval i jeden z aktérů řady jednání, bývalý československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier.

Jiná věc je legitimní očekávání sovětských a později ruských vůdců, že nedojde k přílišnému vychýlení misky vah z normálu. Jenže co byl normál? Rovnováha mezi demokracií a totalitou? Bylo logické, že demokratický způsob správy věcí veřejných pronikne i na Východ a povede k oslabování ruského vlivu.

Dnes je sice v českých médiích Rusko líčeno jako hrozba všech hrozeb, ovšem ve skutečnosti nemá ekonomickou sílu a nejspíš ani ambice expandovat — s výjimkou východní Ukrajiny — západním směrem. Rusko je potížista. Má čiperné agenty i trolly, vede válku kulturní a informační, může zabít nepohodlné jedince nebo ovlivnit výsledky voleb. Rámec globální hrozby však nenaplňuje. Mít NATO kvůli Rusku je zbytečný luxus.

Navíc si NATO samo přidělává vrásky. Stačí zmínit komplikovanou misi v Afghánistánu nebo sporný zásah proti Kaddáfímu v Libyi. Také uvnitř má slabá místa, zejména v Turecku.

Klíčové ale je, že nejsilnější člen aliance, USA, ji začíná vnímat coby přežitek, relikt minulosti. Tak to aspoň vyplývá z vyjádření prezidenta Trumpa. Má pocit, že Washington investuje do NATO víc než evropské země, přitom Spojeným státům nic moc nepřináší.

Nejen Trump, ale i přední američtí analytici vidí budoucnost v soupeření USA a Číny. V něm NATO žádnou zvláštní roli nehraje. Maximálně se může stát, že karty bude rozdávat trojúhelník, do nějž se ještě zařadí Rusko. Každopádně americká administrativa se stále více spoléhá na jiné nástroje soupeření s konkurencí, než jakým je NATO. Aliance je nepopulární u řady tamních politiků, ale i občanů. Pálit si prsty za Evropu už za oceánem nikdo moc nechce.

Za této situace byly pražské oslavy dvacátého výročí vstupu Česka, Polska a Maďarska do NATO svou pompézností až komické. Řečníkům se z úst linuly fráze a floskule, prostě dokonalé projevy do dokonalého a zakonzervovaného světa. Jenže on takový není. Evropské státy včetně Visegrádu by si to měly uvědomit.

Chce-li Evropa mít svoje místo u stolu s USA, Čínou a Ruskem, musí se začít stavět na vlastní nohy. Má k tomu ostatně EU. Bohužel o potřebě společného obranné politiky EU a společné armády hovoří jen málo českých představitelů. Paradoxně k nim patří prezident Miloš Zeman, když u něj zrovna převáží jeho eurofederalistické já. Leč Zeman je posedlý jestřábími sklony a budoval by armády národní, EU i NATO.

Naproti němu národovecký premiér Andrej Babiš jasně říká, že nechce, aby měl naši obranu na starosti nějaký bruselský komisař. To se raději lísá do přízně Trumpovi. Intenzivněji se o společné obranné a bezpečnostní politice EU hovoří snad jen mezi Piráty a částí sociálních demokratů.

Ale, marná sláva, spoléhat se na americké politiky typu Trumpa nemůžeme. Evropa by se měla nad svojí vlastní obranou zamyslet dřív, než ji USA postaví před hotovou věc. Novou pojistkou může být EU, ale klidně i vzkříšená Západoevropská unie nebo jiná platforma. Jen je nutné se o tom začít bavit. Věcně a neideologicky. Proč kupříkladu rozpravou nenavázat na nedávnou vizi rozvoje EU, kterou představil francouzský premiér Macron?

Demokratický Západ bude muset držet pohromadě neustále, dál jej budou stmelovat společné zájmy. Ovšem vždy nejblíž k sobě budou mít evropské země. Proto by do dialogu s ostatními globálními aktéry měly vstoupit s jasně dohodnutou a strukturovanou zahraniční i bezpečnostní politikou. NATO odvedlo skvělou práci, ale nazrál čas přenést těžiště naší obrany na starý kontinent.