Zvítězí Le Penová, nebo Macron? Ani jeden, protože nekandidují, evropské volby navíc nejsou klíčové. Zní to možná divně, ale legitimita Evropské unie, jejímž členem je i Česká republika, není vysoká. Kdo se vlastně ve štrasburském a bruselském labyrintu orientuje?

Preference v posledních dnech dávají ve Francii pomyslné vítězství v evropských volbách kandidátce Národního sdružení (RN). Rozdíl, který proti kandidátce Renesance činí pouhé dvě procenta, ale neznamená, že by tomu nemohlo být v konečném výsledku opačně.

Ačkoliv je ve srovnání s námi (natož se Slovenskem) účast ve Francii vždy relativně vysoká, komentátoři již panikaří, že neúčast bude historicky nejvyšší. Les absentes ont toujour tort zněl název jednoho francouzského diskusního pořadu soukromé televize La Cinq.

A počet těch, kteří se odmítají podílet na volbách, i ve Francii narůstá. Naposledy se jich účastnilo 42 procent (v roce 2004 42,9 procenta). Před 40 lety, v roce 1979, to ovšem bylo 62 procent.

Patriotismus předměstí vs. duch pařížských elit

Logika tohoto „tichého protestu“ je dána i vyšším podílem těch, kteří když už volí, „volí v zásadě proti“. A hnutí Marine Le Penové, na jejíž kandidátce stojí na první pozici mladý Jordan Bardella, vyrostlý na pařížském předměstí Saint-Denis v rodině italských imigrantů, zvolilo tuto postavu dobře. Bardella, který si nárokuje „patriotismus předměstí“, převzal vše, co trápí ty, kteří nepatří k oné zprofanované „elitě národa“.

Oproti tomu Nathalie Loiseauová, bývalá ministryně pro evropské záležitosti, je přímo inkarnací „pařížské elity“, neboť její profese i dosavadní zkušenosti pocházejí z poburžoazněné pařížské Latinské čtvrti a francouzských ambasád po celém světě, kde působila. Ne, ona nemůže mluvit za lid, i když v ústech kohokoliv zní to slovo podezřele.

Jsou to ale v obou směrech figury zástupné. Bardella chce získat ostruhy ve Štrasburku, Loiseauová snad jen plní zadaný úkol. Na úrovni kampaně se to projevuje v míře větší než malé.

Francouzské evropské volby jsou neseny, na rozdíl od naší země, jedním silným akcentem. Francie, jež nikdy neopustila přesvědčení, že její role je více než významná, projektovala do EU své vlastní mocenské cíle. I Macronova Evropa je na rozdíl od pragmatičtější představy německé kancléřky Angely Merkelové místem, kde může dojít k uplatnění francouzského ducha a descartovské logiky.

Volby do Evropského parlamentu provázejí v poslední době snahy, ne-li rozpory, nad podobou jeho fungování. I jeho legitimita, tak jako je tomu u každé volby, je dána jeho politikou. Snaha po vytvoření tzv. špičkových kandidátů, kteří by po svém vítězství zpolitizovali sterilní aparáty byrokratů, nedokáže zatím překonat onen zásadní dojem a stále častěji vyřčenou otázku K čemu je mi Evropská unie? Nemá-li být jen „dojnou krávou“, musí projít více než sebereflexí.

Politické frakce ve hře mocenských a ekonomických šachovnic

Absence evropské demokracie nespočívá ani tak v tom, že není možné o něčem diskutovat, ale především v tom, o čem je možné se skutečně rozhodnout. Pocit sounáležitosti se vytratí ve chvíli, kdy někdo po někom chce něco, s čím se ten druhý neidentifikuje. Skutečná váha EU nastane tehdy, dokáže-li fungovat nezávisle a postavit se jiným mocnostem.

Zatím se ale hraje spíše v kuloárech. Důležitou roli mají vyjednávání mezi politickými frakcemi Evropského parlamentu. A Macron, který do boje vysílá Loiseauovou — a v neposlední řadě i sám sebe (dopisem, klipem i plakátem) — touží, aby „pochodující republika“ (République en Marche) byla slyšet.