Žluté vesty rozmetaly staré politické kategorie

Francouzská vzpoura Žlutých vest vyvolává protichůdné reakce a živé debaty, zda představují spíše naději nebo hrozbu. Přinášíme esej autora z prostředí radikální levice, která v posledním otřesu francouzskou společností vidí příležitost.

Řád současnosti je chaosem budoucnosti. Saint-Just (1767–1794)

Francouzská politika a společnost se otřásá v základech. Již čtyři týdny trvá nejzávažnější sociální neklid od nepokojů v banlieue v roce 2005. Velké části země zasáhly vlny protestů, blokád silnic a okupací. V sobotu 8. prosince tzv. gilets jaunes – volně strukturované hnutí rozzlobených občanů pojmenované po žlutých reflexních vestách, které jsou povinnou výbavou francouzských řidičů – vzdorovalo bezprecedentnímu policejnímu zásahu a ve stovkách tisících se vrátili do ulic Paříže a spousty dalších měst.

Protesty lze popsat pouze jako hluboké odmítnutí hluboce nepopulárního prezidenta Emmanuela Macrona a jeho útoku na životní úroveň dělnické třídy vedeném v duchu neoliberální ideologie. Oproti předchozím dvěma týdnům, kdy se gilets jaunes podařilo překonat bezpečnostní síly a některé z nejbohatších čtvrtí byly v průběhu pouličních bouří vymláceny do takové míry, jak to nebylo vidět od května roku 1968, policie změnila taktiku. Vybavila se desítkami obrněných vozidel a vodními děly a gilets jaunes se je tentokrát nepodařilo překonat.

Nicméně dokonce i mobilizace 89 tisíc policejních těžkooděnců a zatčení více než 1700 demonstrantů po celé zemi nezabránilo tomu, aby se žluté vesty opět neshromáždily na hlavních ulicích vedoucích na Champs Élysées ke svému „Aktu IV“ masové vzpoury. Policejní mluvčí uvedl, že kvůli rozptýlené povaze nepokojů byla celková škoda na zničeném majetku mnohem větší než v předchozích týdnech. Řada dalších francouzských měst také zaznamenala násilné střety včetně Bordeaux, Toulouse, Lyonu, Dijonu, Nantes a Marseille.

To, co začalo jako celonárodní reakce na facebookovou výzvu dvou rozzlobených řidičů kamiónů, kteří na protest proti zavedení „ekologické daně“ Macronovou vládou vyzvali k blokádám místních silnic a mýtných bran na dálnici, vyústilo v otevřenou lidovou revoltu proti prezidentovi bankéřů a bohaté korporátní elitě, kterou otevřeně reprezentuje. Zatímco hnutí žlutých vest – pokud se vůbec dá mluvit o hnutí - zůstává stále ještě v zárodku a rozporné s ohledem na svoji sociální kompozici a ideologickou orientaci, není pochyb o tom, že otevřelo stěžejní trhlinu ve francouzské politice.

Neoliberální centristická politika se ocitla v obležení, a zdá se, že politický establishment neví jak reagovat. „Jsme ve stavu povstání," lamentoval Jeanne d'Hauteserre, primátor 8. pařížského okresu. „Nikdy jsem nic takového neviděl,“ posteskl si.

Po celou dobu trvá také zmatek mezi novináři a experty hlavního proudu v tom, jak hnutí hodnotit. „Gilets jaunes rozmetaly staré politické kategorie,“ řekl mi jeden francouzský mediální aktivista v sobotu večer po dlouhém dni nepokojů v hlavním městě. „Odmítají všechny politické vůdce, všechny politické strany a jakoukoli formu politické mediace. Nikdo skutečně neví, jak se s tímto hnutím konfrontovat nebo se s ním vyrovnat - ani média, ani vláda, ani nikdo jiný. To, čeho jsme svědky, je ve francouzských dějinách bezprecedentní.“

Zatímco výsledek dramatického vývoje zůstává nejistý, je zřejmé, že Francie v současné době prožívá zlom historických rozměrů, čímž se ocitá v nezmapovaném terénu. Pro levici představuje vznikající scénář jak zajímavé příležitosti, tak i řadu významných politických rizik. Jak se mají radikální a autonomní sociální síly vložit do této neznámé a nejisté situace, aniž by ztratily ze zřetele nebezpečí, která před nimi stojí?

Prohloubení vědomí krize
Prozatím je jistá jen jedna věc: výbuch populárního rozhořčení a zhroucení starých politických kategorií zanechaly v jádru francouzské politiky zřetelnou díru. Výsledný pocit krize a zmatku je hmatatelný. Již několik týdnů všechny hlavní zpravodajské kanály vysílají nepřetržité záběry zátarasů a hořících barikád, zatímco žluté vesty setrvale obsazují titulní stránky hlavních deníků.

Během „Aktu III“ povstání v sobotu 1. prosince, miliony lidí od Alp po Atlantik v přímém televizním přenosu sledovaly, jak policie fakticky ztratila kontrolu nad velkými částmi hlavního města. Když na Champs Élysées vyrazily desítky tisíc žlutých vest, další skupiny se vydaly do okolních čtvrtí, kde zapálily luxusní automobily, postavily barikády, rozbily výlohy bank, vyrabovaly luxusní obchody a poškodily veřejné památky.

Na jiných místech v zemi protestujících ve žlutých vestách zablokovali stovky silnic, kruhových objezdů a mýtných stanic, stejně jako řadu distribučních středisek supermarketů a čerpacích stanic a obsadili také přístav St. Nazaire. Z obav před úplnou ztrátou kontroly někteří vládní úředníci začali otevřeně volat po vyhlášení výjimečného stavu a povolání armády, která by lidovou vzpouru potlačila - nebo alespoň pomáhala přetíženým policejním silám v hlavním městě.

Z obav před úplnou ztrátou kontroly někteří vládní úředníci začali otevřeně volat po vyhlášení výjimečného stavu. Foto Roar Magazine

Úřady na ostrově Réunion s populací kolem 865 tisíc obyvatel, který se nachází v Indickém oceánu a patří Francii, nedávno vyhlásily zákaz vycházení poté, co místní bezpečnostní síly přestaly zvládat protestující. Ti zablokovali přístup do hlavního přístavu, k letišti a ostrovní prefektuře.

V sobotu 8. prosince francouzské úřady - odhodlané znovu získat kontrolu nad ulicemi – neprodyšně uzavřely velké části centrální Paříže, zablokovaly silnice, zavřely stanice metra a poslaly obrněné vozy a vodní děla, aby posílily policejní linie. Ráno se nad francouzským hlavním městem rozhostil tajuplný klid, tisíce obchodů a restaurací zavřely a zabednily svá okna a výlohy v očekávání opětovného násilí.

Brzy odpoledne bylo zřejmé, že bezprecedentní vládní bezpečnostní operace - nepřekvapivě - nedokázala žluté vesty odradit. Opět ve velkém počtu zaplavily ulice kolem Champs Élysées, zjevně ještě odhodlánější čelit policistům a ještě přesvědčenější, že Macron musí odejít.

S ohledem na tvrdou policejní represi, která za sebou zanechala nejméně 120 zraněných lidí, byly nové střety nevyhnutelné. Působí jako ironie, že situace byla nejžhavější v okolí Boulevard Haussmann, pojmenovaném po reakčním urbanistovi, který za Napoleona III navrhl ikonické široké bulváry. Jejich hlavním účelem bylo ztížit stavbu barikád a usnadnit politické moci pacifikovat podobná lidová povstání, jako byla revoluce roku 1848.

Policie použila gumové projektily, omračující granáty a velké množství slzného plynu, aby gilets jaunes zbránila v přístupu na Place de l'Étoile, kde stojí Vítězný oblouk, ale opakované pokusy rozptýlit protestující se příliš nedařily, protože různé decentralizované skupinky se opětovně shromažďovaly podél hlavního bulváru. V noci pak v oblasti kolem Place de la République pokračovaly drobné potyčky a izolované případy rabování.

V posledních týdnech se politická krize prohloubila, protože se zdá, že různé sociální zápasy se začínají slévat v jeden celek. 1. prosinci se k boji připojili řidiči ambulancí a demonstrovali před prezidentským palácem se spuštěnými sirénami. V pondělí 3. prosince francouzští studenti radikalizovali svůj probíhající boj tím, že zablokovali přístup k více než dvěma stovkám středních škol; odhaduje se, že následující čtvrtek se sto tisíc z nich zúčastnilo celostátní stávky proti změnám v přijímacím řízení na univerzity a zvýšení administrativních poplatků, které prosazuje Macron.

Šokující záběry několika desítek studentů, kteří byli delší dobu drženi těžkooděnci v ponižujících podmínkách se virálně šířily po sociálních sítích a ještě více podnítily napětí a protipolicejní nálady mezi gilets jaunes. V sobotu 8. prosince si pak tisíce ekologů na dopředu plánované klimatické demonstraci v Paříži obléklo žluté vesty jako projev solidarity. Mezitím také všechny hlavní odbory francouzských farmářů, řidičů nákladních automobilů a pracovníků veřejné dopravy oznámily svůj záměr zahájit stávku.

Další věcí, která přispívá k paralýze vlády, je široká podpora, jíž se protestujícím dostává od veřejnosti. Výzkumy naznačují, že více než dvě třetiny respondentů gilets jaunes podporují, což výrazně kontrastuje se klesající, dnes již jen osmnáctiprocentní mírou podpory pro Macrona. Je zajímavé, že navzdory koncentrované dezinformační kampani vedené vládou a zavedenými médii, které se usilovně snaží vrazit klín mezi „skutečné“ gilets jaunes a „extremistické okraje“ levicových a pravicových rozbíječů nebo „chuligánů“, sami protestující doposud do značné míry takové rozdělování odmítají, projevují poměrně vysokou toleranci cíleného ničení majetku a fyzických konfrontací s policií a těm militantnějším mezi sebou poskytují značný manévrovací prostor.

Když bylo v sobotu rozbito několik bank a v plamenech se ocitlo množství luxusních automobilů, bylo slyšet jak tomu davy aplaudovaly. A následně vesle pokřikovaly na hasiče, aby to nehasili a nechali to shořet.

Hnutí v počátcích a s rozpory
Vzhledem k své komplexnosti, se mezinárodním médiím doposud do značné míry nepodařilo porozumět překvapivému fenoménu žlutých vest a řada zpráv sklouzávala do moralizování v duchu francouzských středních tříd. Jeden z komentátorů The Guardian dokonce napsal, že „nikdy jsem neviděl takový druh bezohledného ničení, který mě obklopoval na těch nejelegantnějších ulicích Paříže jako v sobotu - takovou nahodilou, hysterickou nenávist zaměřenou nejen na policii, ale i na svatyni francouzské republiky, jakou je Vítězný oblouk.“ Autor se také pozastavil nad tím, že „extrémní křídlo gilets jaunes se obrátilo k nihilistické urážce demokratických institucí a symbolů úspěchu a bohatství."

V pondělí se tomu rozhodl přizvukovat Daniel Cohn-Bendit, který odsoudil gilets jaunes – ve stylu klasického bourbonského reakcionáře – za jejich „extrémní“ a „děsivé“ násilí, zatímco se vůbec nezmínil a neslýchané brutalitě francouzských těžkooděnců. Některé z těch nejhorších zranění způsobených CRS a BAC v sobotu zahrnovaly mladou ženu v Paříži, která přišla o oko poté, co byla zasažena gumovou střelou, a muže v Nantes, který ztratil ruku poté, co náhodou zvedl granát, protože si myslel, že je to nádobka slzného plynu.

Gilets jaunes nepoužívají obrněná vozidla, palné zbraně, ani nezpůsobují policistům zranění s trvalými následky. Jejich „násilí“, jak důrazně prohlásila Pamela Anderson (!), bylo výhradně symbolické.

Přese všechny jeho reakcionářské halucinace by však mělo být jasné, že Cohn-Benditův odsudek gilets jaunes není izolovaný; ve skutečnosti věrně odráží hluboké opovržení, jež si historicky francouzská vládnoucí třída pěstuje vůči nevzdělaným jacques bonhommes, drzým frondeury, špatně vychovaným sans-culottes – zkrátka vůči všem těm nekultivovaným rolníkům a lumpenproletariátu, kteří nějakým způsobem sebrali tu domýšlivou odvahu vzepřít se božské autoritě krále. Široce používaný termínu casseur je toho důkazem, stejně jako tvrzení ministra vnitra Christophe Castaner z minulého týden, že „hnutí zrodilo monstrum".


Skutečnost je však taková, že tím, co zrodilo monstrum – monstrum obživlé nacionalistické krajní pravice, není hnutí gilets jaunes, ale neoliberální restrukturalizace francouzské společnosti. Nemělo by tedy být překvapením, že fenomén žlutých vest vykročil špatnou nohou, jako protest proti dani iniciovaný lidmi, mezi nimiž byla řada známých osob s proti-imigrantskými názory a předchozím napojením na krajně pravicové skupiny.

V prvních týdnech silničních blokád se v médiích objevovala celá řada informací o incidentech s rasistickým, sexistickým a homofobním podtextem, zejména v některých okrajových oblastech Francie. Je také nepopiratelné, že se v posledních týdnech na srážkách v Paříži aktivně podílela řada ultra-nacionalistických, monarchistických, fašistických a neonacistických aktivistů.

Jejich „násilí“, jak důrazně prohlásila Pamela Anderson (!), bylo výhradně symbolické. Foto Roar Magazine

Navzdory tomuto problematickému začátku a pokračujícímu odkazu na symboly národní jednoty, jako je trikolora a Marseillaise, povstání žlutých vest rychle přerostlo do všeobecné vzpoury natolik, že si krajní pravice nebo Marine Le Pen nemohly nárokovat hnutí jako své vlastní. Protesty se šíří jako požár a rozlévají se ve všeobecné lidové povstání proti Macronovi a jeho neoliberálním poskokům. Stovky tisíc „apolitických“ občanů, jak sami sebe charakterizují – většina z nich se protestů účastní poprvé a němá předchozí zkušenosti z pouličních bojů –, jsou vtahovány do účasti na silničních blokádách a na masových demonstrací.

Výsledkem je, že společenské složení a ideologická orientace hnutí je čím dál tím rozrůzněnější. S každým další kolem vzpoury se otevírá velmi široké participaci. Byl velký rozdíl mezi poměrně konzervativním Aktem I (17. listopadu) a Akty III a IV, které měly blízko k povstání.

Takže ačkoli gilets jaunes určitě nereprezentují celou francouzskou populaci, lze je nyní bezpečně označit za masové lidové hnutí. Sociální složení a ideologická orientace jeho účastníků samy o sobě odrážejí určitou rozmanitost širší společnosti - jinak řečeno hnutí obsahuje mnoho stejných protikladů a již existujících politických chyb, které prostupují celou současnou Francií.

Pokud fenomén gilets jaunes zůstává zmatený a je obtížné jej politicky vymezit, má to pravděpodobně méně společného s jakýmkoli údajným morálním selháním francouzské dělnické třídy jako spíše s veskrze dezorganizovanou a depolitizovanou povahou postdemokratické společnosti pozdního kapitalismu. Což samo o sobě je důsledkem čtyř desetiletí neoliberální restrukturalizace a politického rozkladu.

Rizika a příležitosti
Třebaže bychom neměli o rozporuplnosti hnutí gilets jaunes smýšlet s blahoslonnou přezíravostí, můžeme - a určitě bychom měli – být obezřetní vůči nebezpečí, které vzniká, ociteneme-li se v jednom poli odporu společně s rasistickou, sexistickou a homofóbní krajní pravicí. Do jisté míry lze tvrdit, že krajně pravicová účast je v tak velmi heterogenní a masové mobilizaci, jako jsou žluté vesty, nevyhnutelná.

Širší levice by ale neměla kritizovat takové „skvrny“ v hnutí z pohodlí svých křesel, ale pracovat na tom, aby takovéto krajně pravicové elementy nezískaly v rámci hnutí hegemonní pozici. Vzhledem k tomu, že lidové rozhořčení, které povstání vyvolalo, podle všeho jen tak nevyprchá, radikální a autonomní sociální síly nemají jinou možnost, než se do hnutí aktivně zapojit se snahou rasistické a nacionalistické tendence pokud možno eliminovat.

Naštěstí se v tomto ohledu levici naskýtá spousta „surovin“, s nimiž může pracovat. Pokud existuje jedna věc, která gilets jaunes sjednocuje, je to jejich společná nenávist k prezidentovi Macronovi a jejich kolektivní opozice vůči jeho zhoubné politice namířené proti sociálně slabým. Jak mi vysvětlil jeden z protestujících ve žluté vestě, „první krok, který po nástupu do úřadu prezident Macron udělal, bylo snížení daně z bohatství pro ty nejbohatší a zároveň seškrtání peněz z příspěvků na bydlení pro chudé“.

Tohle je opravdová nespravedlnost. Z tohoto pohledu je široce opovrhovaná „ekologická“ daň z pohonných hmot jen pokusem jak vyrovnat ztráty příjmů a hodit náklady za klimatickou krizi na dělnickou třídu – je to součást Macronovy politické role jako Robina Hooda naruby: který krade chudým a dává bohatým.

Aurélie Dianara, ve vynikajícím článku pro Jacobin, přehledně shrnuje některé z extrémních nerovností, které jsou v samém srdci Macronova neoliberálního projektu:

  • „Bezprostředně poté, co vstoupil do úřadu, zrušil solidární daň z majetku (ISF), čímž těm nejbohatším daroval čtyři miliardy eur; posílil program pro solidaritu a zaměstnanost (CICE), který snižuje daně a od daní osvobozuje francouzské společnosti včetně nádnárodních korporací a který jim tak každoročně přilepší o jednačtyřicet miliard eur. Krátce poté Macron stanovil paušální daň, která umožnila snížit zdanění kapitálu a převedla dalších deset miliard eur těm nejbohatším… Jako by to nestačilo, nová „uhlíková daň“ zatěžovala rozpočet středních tříd pětkrát více než rozpočty tříd vyšších. Přesto vláda nepodnikla žádné kroky, aby takové zjevně nespravedlivé zacházení nějak vyvážila - například tím, že by poskytla pomoc rodinám s nejmenším příjmem.“
Žluté vesty sjednocuje odpor proti Macronovi jako Robinovi Hoodovi naruby, který krade chudým a bohatým dává. Foto Roar Magazine

Širší levice tedy musí stavět na všeobecně rozšířené nelibosti vůči tomu, jak Macron naprosto přehlíží lidi z nižší třídy, a přitom se snažit směřovat lidový hněv explicitněji protisystémovým směrem, vyjadřovat jasný antirasistický postoj a usilovat o širší propojení mezi stávkujícími zaměstnanci, protestujícími studenty a stále marginalizovanějšími banlieu.

V nově vznikající fázi budou radikální a autonomní síly schopny stavět na organizačních dědictvích a nahromaděných zkušenostech z řady důležitých bojů v posledních letech, včetně:
  • Boje proti rasistickému policejnímu násilí v banlieues, který vedl k vlně nepokojů v roce 2016 a k následnému založení Comité Vérité et Justice pour Adam, prominentní akční skupině založené v reakci na neobjasněnou smrt čtyřiadvacetiletého Adama Traorého v policejní vazbě. Byl to právě tento Výbor, který vyzval k vytvoření protirasistického bloku spolu s gilets jaunes během Aktů III a IV povstání.
  • Masový odpor proti Loi Travail v roce 2016, který zahrnoval několik měsíců pozastavování práce, masových demonstrací, násilných střetů a dočasné obsazení Place de la République hnutím Nuit Debout, které připomínalo španělské indignados, řecké aganaktismenoi a mezinárodní hnutí Occupy. Macron byl jedním z nejvýznamnějších zastánců široce odmítané reformy pracovního práva, což vytváří přímou souvislost mezi odporem vůči Loi Travail a povstáním žlutých vest.
  • Obrana ZAD, autonomní zóny v malé západní obci Notre-Dame-des-Landes, která léta úspěšně bojuje proti výstavbě letiště v nedaleké přírodní rezervaci, a která v letošním roce po několikadenních bitvách s Macronovou policií odrazila násilný pokus francouzského státu je vystěhovat. Mnoho Zadistů bylo přítomno v St. Lazare ve žluté vestě v sobotním pochodu.
  • Feministické hnutí #NousToutes, vlivný francouzský ekvivalent #MeToo, které pořádá akce na protest proti násilí na ženách, včetně celostátních pochodů 24. listopadu. V Montpellier byl feministický pochod přivítán gilets jaunes s čestnou poctou.
Nejkrásnější ze všech pochybností
Navzdory otevírajícím se příležitostem a rozšířenému revolučnímu nadšení však zůstává řada vážných výzev. Až masová mobilizace postupně v nadcházejících týdnech vyšumí - což je s příchodem svátku nevyhnutelné - lidová neposkojenost bude nadále pod povrchem vřít. Zatímco něco z lidového nadšení se nepochybně přelije do sociálních hnutí a „grassroot“ občanských iniciativ, izolovanější individuální frustrace většinou nedokáží nalézt okamžité produktivní východisko.

V úpadku se proto budou objevovat širší otázky ohledně toho, jaké politické dědictví nám žluté vesty zanechaly, a opoziční vůdci z levé i pravé strany se budou navzájem hádat o to, aby byli uznáni za legitimní „dědice“ velké vzpoury. V daném kontextu se na obzoru objevuje zlověstně hrozivý scénář, posilovaný hybnou silou lidové masové mobilizace, že se prezidentkou stane Marine Le Pen.

Politické dopady masových demonstrací v Brazílii z roku 2013, ukrajinské revoluce z roku 2014, podobně jako protesty v Itálii v roce 2013 dobře ukazují, že by se takové riziko nemělo podceňovat. Navíc, jak nám připomíná vzpomínka na květen '68, nemůžeme vyloučit možnost, že i kdyby radikální a progresivní síly zvítězily v bitvách na ulici, pravice může nakonec vyhrát válku u volebních uren.

Vzhledem k tomuto nebezpečí je však o to důležitější, aby radikální, progresivní a autonomní společenské síly využily probíhajících masových mobilizací k utvoření infrastruktury svého hnutí. V případě volebního vítězství Rassemblement National Marine Le Penové by pak mohlo zahájit okamžitý silný antifašistický odpor.

Navzdory popsanému značnému nebezpečím je však důležité nezaměňovat základní příčiny možného prezidenství Le Penové s rolí povstání žlutých vest jako katalyzátora kolapsu neoliberálního středu. V konečném účtování jsou gilets jaunes jen příznakem hluboké legitimizační krize, která se dotýká politického establishmentu; mohou jednat, aby urychlily jeho nevyhnutelné zhroucení, ale stěží nesou odpovědnost za jeho současné hluboké problémy.

Občané, kteří nyní vyjadřují obavy, že se krajní pravice pokusí využít protestů, mohou mít pravdu, ale obvykle přehlížejí skutečnost, že Le Penová byla blízko vítězství již před osmnácti měsíci a že v předvolebních průzkumech z minulého měsíce, tedy ještě předtím, než se rozblikaly žluté vesty, Macrona dokonce přeskočila.

Jinými slovy, pokud se Le Penové podaří stát se příští prezidentkou Francie, nebude to kvůli povstání gilets jaunes; bude to v důsledkem bankrotu způsobu, jakým se po čtyři desetiletí dělala politika, která prohlubovala třídní polarizaci společnosti. A při absenci důvěryhodné a inspirativní levice z krize neoliberálního centra vždy těžila pravice.

Současně je ale také důležité poznamenat, že výsledek současného zmatku není v žádném případě předpovězený někde ve hvězdách. Probíhající vzpoura může posílit postavení Le Penové v příštích prezidentských volbách, ale právě tak ji může i ohrožovat.

Koneckonců i Le Penová jako vůdkyně krajní pravice se v současné době ocitá v nepříjemném a stále méně udržitelném postavení. Na jedné straně, když se objevily první silniční blokády žlutých vest, tak ji její pečlivě budovaný obraz jako outsidera, který bojuje proti establishmentu donutil, aby se postavila za původní protesty proti zavedení daní. Nicméně na druhou stranu, s tím jak protesty rychle eskalovaly do masové mobilizace proti ekonomické nerovnosti a privilegiím vyšších tříd, zahrnovaly také rozsáhlé ničení majetku a násilné střety s policií, Le Penová najednou musela bránit svoji důvěryhodnost kandidátky „vlády a pořádku“.

Výsledkem je řada protichůdných prohlášení, které odsuzují některé prvky vzpoury, zatímco přejímají jiné. Taková nejednoznačnost potenciálně otevírá prostor pro levici, aby využila všeobecně rozšířené nálady proti establishmentu a profilovala se jako jediná autentická opoziční síla.

Z tohoto pohledu se zdá, že největší bezprostřední riziko pro levici tkví v nadcházejících státních represích proti některým radikálnějším tendencím v rámci hnutí. Macronova vláda po projevech povstání při Aktech II a III, jež pro ni měly katastrofální vyznění, změnila strategii a Macron v pondělí večer promluvil v televizi k národu a poníženě, přitom ale usazen za pozlaceným stolem ve zlaté místnosti elysejského paláce, deklaroval svůj úmysl vzít v úvahu nespokojenost obyčejných občanů a současně slíbil „nulovou toleranci“ vůči projevům násilí. Je to zjevná snaha hnutí žlutých vest vnitřně rozdělit..

Stručně řečeno, situace zůstává krajně nevyzpytatelná a může se rozvíjet do mnoha různých směrů. Minulou sobotu zachytil jeden z demonstrantů obecnou náladu ve Francii jednoduchou otázkou napsanou na zadní straně své žluté vesty: et maintenant? (A teď?)

Co bude dál, může každý hádat. Ale je čím dál zjevnější, že centristický politický establishment je v rozkladu. Jakkoli není nikde zaručeno, jak vše dopadne, ba možná právě ve stavu obecného zmatení, musí se levice pokusit nalézt a přinést odpovědi. Jak kdysi napsal Bertolt Brecht ve své pronikavé básni „Chvála pochybnosti“:

„…nejkrásnější ze všech pochybností
je když ponížení a ublížení
zvedají hlavu a
přestávají věřit v sílu
svých utlačovatelů.“

Z anglického originálu The Gilets Jaunes have blown up the old political categories publikovaného časopisem Roar Magazine přeložil Arnošt Novák.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.