Žluté vesty ukazují, jak se nám země otřásá pod nohama

Pokud je jedním z rysů opravdu revolučního momentu naprostá neschopnost popsat okolní dění pomocí konvenčních kategorií, pak se lze domnívat, že žijeme v revolučních časech.

Napadá mě, že hluboký zmatek, ba dokonce i skepse, která se projevuje ve francouzských, ale i světových komentářích tváří v tvář každé následující akci „žlutých vest“, jež se nyní rychle blíží povstání, je výsledkem téměř naprosté neschopnosti brát v potaz způsoby, jakými se moc, práce a hnutí bijící na poplach proti moci za posledních padesát let změnily. A obzvláště jak se proměnily od roku 2008. Intelektuálové z větší části neudělali moc pro to, aby tyto změny pochopili.

Tento zmatek má podle mne dva zdroje:

  1. Ve financializované ekonomice jsou v takové pozici, aby používali jazyk univerzalismu, jedině ti, kdo mají blízko k prostředkům, které vytvářejí peníze. Tedy v podstatě investoři a třída profesionálních manažerů. Následkem toho se jakákoli politická tvrzení, která jsou založena na partikulárních potřebách a zájmech, obvykle označují za vyjádření politiky identity. V případě sociální základny žlutých vest se pak má za to, že nemůže jít o nic jiného než o proto-fašisty.
  2. Od roku 2011 se celosvětově mění obecné představy, co to znamená účastnit se masových hnutí. Starší „vertikální“ nebo avantgardní modely organizace ustupují étosu horizontality, v němž jsou (demokratická a rovnostářská) praxe a ideologie v samé podstatě dvěma aspekty téhož. Neschopnost porozumět tomuto jevu dává falešný dojem, že hnutí typu žluté vesty je anti-ideologické, nebo dokonce nihilistické.
Rád bych zde nabídl pro tato svá tvrzení patřičné zdůvodnění.

Od doby, co Spojené státy v roce 1971 hodily přes palubu zlatý standard, se zásadně proměnila povaha kapitalismu. Většina korporátního zisku dnes již nepochází z výroby nebo z obchodování, ale z manipulací s úvěry, půjčkami nebo „regulovanými rentami“. Vlády a finanční byrokracie jsou čím dál víc propojeny, a je tak čím dál obtížnější mluvit k jedné z pozice té druhé. Bohatství a moc – obzvláště moc vytvářet peníze (tedy úvěr) – se tak prakticky stávají tímtéž. (Právě k tomu jsme se snažili přitáhnout pozornost v rámci hnutí Occupy Wall Street, když jsme mluvili o jednom procentu – tedy o těch, kteří mají tu možnost měnit své bohatství v politický vliv a politický vliv pak zpátky v bohatství.)

Politici a mediální komentátoři přesto odmítají tyto nové skutečnosti uznat. Ve veřejném diskursu musí člověk stále mluvit o daňové politice, jako kdyby to byl hlavní způsob, kterým vlády zvyšují příjmy, aby financovaly své operace, zatímco ve skutečnosti je to čím dál častěji prostě způsob, jak (1) zajistit, aby se prostředky, kterými se vytváří kredit, nemohly nikdy demokratizovat, a jak (2) redistribuovat ekonomickou moc od jednoho sociálního sektoru k druhému.

48359731_1458374494293746_1347263105394016256_nPokud se někde objeví masové demokratické hnutí, zpravidla nabývá této podoby. Proč? Foto Infoshop

Od roku 2008 pumpují jednotlivé vlády další a další peníze do systému, který má tendenci přilepšovat převážně těm, kteří již drží finanční aktiva, a jejich technokratickým spojencům v profesionálních manažerských třídách. Ve Francii jsou to především macronisté. Členové těchto tříd mají pocit, že jsou ztělesněním jakéhokoli možného univerzalismu. Jejich koncepce univerzality je přitom pevně zakořeněna v trhu, nebo spíše čím dál více v ukrutné fúzi byrokracie a trhu, která je vládnoucí ideologií toho, co se dnes nazývá „politický střed“ – centrismus.

Pracujícím se v této centristické realitě stále více upírají jakékoli možnosti universalismu, protože si jej doslova nemohou dovolit. Například možnost jednat s ohledem na zájem planety Země namísto nutnosti jednat z pouhé potřeby přežití je teď přímým, vedlejším efektem způsobu, jak se vytvářejí peníze a jak se manažersky rozdělují renty. Na každého, kdo je nucen uvažovat jen s ohledem na uspokojení svých nebo rodinných bezprostředních materiálních potřeb, se pak pohlíží jako na někoho, kdo prosazuje svoji partikulární identitu.

Zatímco některé identity si můžeme (blahosklonně) dopřávat, identita „bílé dělnické třídy“ může být jen partikulárně rasistická. To samé vidíme ve Spojených státech, kde někteří liberální komentátoři tvrdili, že pokud horníci v Appalachii hlasovali pro Bernieho Sanderse, židovského socialistu, muselo to být nějakým výrazem rasismu, což je tvrzení stejně přitažené za vlasy, jako že Giles Jaunes musí být fašisté, i když si to neuvědomují. Na tomto se projevuje hluboký sklon k antidemokratismu.

Abychom pochopili výzvu hnutí – proč tak náhle vzniklo a proč se tak rychle rozšířila jeho skutečně demokratická a vzpurná politika – je podle mne nutné vzít v úvahu dva faktory, které zatím unikaly pozornosti.

Tím prvním je, že financializovaný kapitalismus zahrnuje nové přeskupení třídních sil. Na jedné straně zde máme síly technicko-manažerské (které jsou čím dál více zaměstnávány v nejrůznějších „bullshit jobs“ jako součásti neoliberálního redistribučního systému) a na druhé straně dělnickou třídu. Na ni je dnes lepší pohlížet jako na „pečující“, tedy jako na ty, kdo vychovávají, opatrují, obsluhují, udržují, spíše než jen „staromódně“ vyrábějí a produkují.

Digitalizace přinesla jeden paradox: zatímco průmyslová výroba je díky ní nekonečně efektivnější, zdravotnictví, vzdělávání a dalším pracovním odvětvím založeným na péči toho zase tolik nepřináší. Když k tomu pak ještě v rámci neoliberalismu připočteme přesměrování zdrojů k administrativním třídám (a doprovodné osekávání sociálního státu), znamená to, že prakticky všude najdeme v čele bojovných pracujících učitele, zdravotní sestry, ošetřující personál, zdravotníky a další členy pečujících tříd.

Srážky mezi saniťáky a policií na začátku prosince tak můžeme považovat za živý symbol nového rozložení sil. Veřejný diskurs opět nezachytil novou realitu a v průběhu času si budeme muset začít klást zcela nové otázky. Ty se ani tak netýkají toho, jaké formy práce se mohou automatizovat, ale které bychom ve skutečnosti chtěli, a které ne; či jak dlouho jsme ochotni udržovat systém, v němž platí, že čím víc děláte práce, která bezprostředně pomáhá ostatním, tím méně za ni pravděpodobně budete zaplaceni.

Druhým faktorem jsou události z roku 2011 počínaje arabským jarem přes hnutí náměstí a konče Occupy. Ty zdá se představují zásadní zlom ve vnímání, co se považuje v politice za běžné. Že globální revoluce skutečně probíhá, poznáte jednoduše: ideje, které jsme před chvílí považovali za bláznivé, se náhle staly základním předpokladem politického života.

Například horizontální struktury hnutí Occupy bez vůdců, založené na přímé demokracii, byly vesměs karikovány jako hloupé, naivní a nepraktické. Hned jak bylo hnutí potlačeno, poukazovalo se na ně jako na důvod jeho „selhání“. Hnutí se nepochybně jevilo jako exotické, protože do značné míry vycházelo nejen z anarchistické tradice, z radikálního feminismu, ale také z určitých forem domorodé spirituality. Teď je ale čím dál víc zřejmé, že se stává vzorem demokratické organizace na mnoha místech od Bosny po Chile, od Hong Kongu po Kurdistán.

Pokud se někde objeví masové demokratické hnutí, zpravidla nabírá této podoby. Ve Francii bylo hnutí Nuit Debout asi první, které zahrnovalo horizontální politiku v masovém měřítku. Skutečnost, že hnutí „žlutých vest“, u jehož zrodu stáli pracující a drobní podnikatelé na venkově a v malých městech, spontánně přijalo variaci tohoto modelu, ukazuje, nakolik máme co dělat s novým common sense o povaze demokracie.

Zdá se, že jediná třída lidí, která není schopna tuto novou realitu pochopit, jsou intelektuálové. Během Nuit Debout nebyli mnozí samozvaní „lídři“ hnutí schopni či ochotni akceptovat, že horizontální formy organizace jsou ve skutečnosti organizací. Jednoduše nemohli porozumět rozdílu mezi totálním chaosem a odmítnutím hierarchické struktury shora-dolů. A stejně tak teď levicoví i pravicoví intelektuálové trvají na tom, že Gilets Jaunes jsou „anti-ideologické“.

Nejsou schopni pochopit, že pro horizontální sociální hnutí jednota teorie a praxe ve skutečnosti neexistuje. Pro minulá radikální sociální hnutí měla větší váhu teorie. Nová hnutí však nepotřebují intelektuální předvoj, který by jim poskytoval ideologii, protože ji už mají: odmítání intelektuálního předvoje, přijetí různosti a horizontální demokracie jako takové. Tato hnutí sice mají prostor i pro intelektuály, jejich role však bude spočívat ani ne tak v mluvení jako v naslouchání.

Žádná z těchto nových skutečností, tedy vztah mezi penězi a mocí nebo nové porozumění demokracii, v blízké době pravděpodobně nezmizí, ať už se v dalším aktu dramatu Giles Jaunes stane cokoli. Země se nám otřásá pod nohama a my bychom měli přemýšlet, na kterou stranu se přidáme: zda na stranu vybledlého universalismu finanční moci, nebo k těm, kteří svojí každodenní péčí umožňují společnosti fungovat.

Z anglického originálu The “Yellow Vests” Show How Much the Ground Moves Under Our Feet přeložil Arnošt Novák.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.