Revoluce podle Davida Graebera

Je otázkou, zda by bylo dobré přistoupit na teorii Davida Graebera, že aktuální revoluce má být revolucí diskursu, změnou společnosti skrze nastolení nových témat rozpravy, a nikoliv uchopením moci. Skutečná změna možná předpokládá obojí.

Profilovka_2

Tomáš Schejbal

19.02.2013 08:05

Související

David Graeber říkal, že Immanuel Wallerstein říkal, že… Ale vážně, co je revoluce? A co je světová revoluce? Není to náhodou něco, co se odehrává před našima očima a ti z nás, kteří měli více šancí, ale i rozhořčení, se na tom aktivně podílejí?

David Graeber ve své knize Uvnitř Occupy, která byla vydána loni a v níž reflektuje svou bezprostřední osobní zkušenost s tímto revolučním hnutím, které pomáhal zakládat, si klade tuto otázku a při své argumentaci se opírá o analýzu světového kapitalistického systému marxistického sociálního historika Immanuela Wallersteina.

Permanentní revoluce diskurzu?
Vývoj moderního světového kapitalistického systému, především ve vyspělých zemích, přinesl od americké a francouzské revoluce kromě společenských, politických a kulturních změn revoluci politického common sense, diskurzu.

Tak americká a francouzská revoluce přinesly téma politického osvobození, rovnosti a konflikt mezi levicí, kterou byl tehdy liberalismus, a kontrarevoluční pravicí, představovanou konzervatismem. Za světové revoluce 1848 vstoupilo na scénu dělnické hnutí a národně osvobozenecké hnutí a s nimi otázka sociálního a národního osvobození. Dominantním středem osy politického diskurzu se nyní stal liberalismus, jehož levicovou opozicí se stali radikálové (socialisté, komunisté, anarchisté, nacionalisté), a pravicovou opozicí zase konzervatismus. V průběhu druhé poloviny 19. století vedle dělnického a národního hnutí vzniklo třetí antisystémové hnutí – feminismus, bojující za osvobození žen.

Stejně tak světová revoluce 1917, která spolu s nástupem imperialismu, první světové války a světové hospodářské krize znamenala začátek konce liberalismu, přiměla vyspělý kapitalistický svět k změně diskurzu v oblasti sociálních práv a řízení ekonomiky, ať už šlo o New Deal, fašismus nebo poválečný sociální stát.

Tato levice, která vznikla v podmínkách, kdy jakýkoli pokus o prosazení změny by byl rozdrcen státní mocí, si vytvořila dvoustupňovou strategii: nejprve získat moc a pak změnit společnost. I když antisystémová hnutí ve většině světa moc získala, kvůli strukturním tlakům kapitalismu nedošlo k radikální přeměně společnosti a každodenního života lidí.

Poválečná Nová levice, jeden z hlavních aktérů světové revoluce 1968, se vymezovala jak vůči kapitalismu a americké hegemonii, tak vůči staré levici. Společnost měla být změněna přímo. Stará levice jednak vytvořila podmínky, v nichž to již bylo možné bez rozdrcení státní mocí, jednak šlo o tak radikální témata, že sahala hlouběji za a mimo politický aparát: sexuální a kulturní revoluce, osobní svoboda. Rok 1968 byl opakem roku 1848, protože zlomil nadvládu umírněného liberálního středu, který zanikl, a od té doby se diskurs opět pohybuje na ose konfliktu levice a pravice, přičemž obě strany jsou radikální. V roce 1968 byla ve vyspělých zemích tato osa přechýlena doleva, a za legitimní byly uznány levicové hodnoty jako antirasismus a antisexismus.

Nicméně poněkud zjednodušená formulace, že Nová levice usilovala změnit svět bez uchopení moci, je mýtus. Přinejmenším co se týče německých či francouzských osmašedesátníků, včetně situacionistů, součástí jejich strategie bylo ještě nastolení diktatury proletariátu, pod kterou si představovali samosprávu rad dělníků a studentů. Nejenže hnutí tohoto cíle nedosáhlo, ale jako z nouze ctnost byla porážka reflektována některými mluvčími, například Cohn-Benditem, jako vítězství. Ano, některé levicové antiautoritářské hodnoty většinová společnost vyspělých zemí přijala za své – aby se zdeformovány staly součástí opresivní neoliberální ideologie a Nová pravice se na ně odvolávala při své kontrarevoluční protiofenzívě.

I přesto se David Graeber domnívá, že ačkoli osmašedesátníci nezískali moc, změnili všechno. Pokud jde o rok 1968, argumentuje, že šlo o revoltu proti byrokratickému aparátu, proti konformitě, svazující lidskou fantazii a o revolucionizaci samotné lidské existence, kde problém byl aparát sám. V obecné rovině pak všechny světové revoluce za posledních 250 let chápe jako revoluci diskurzu, jako transformaci, kde jde konec konců o změnu v chápání toho, oč v politice jde. Transformace, která posunuje diskurs doleva, k větší rovnosti.

Jako celosvětovou revoluci, která by měla vést k dalšímu zvratu v chápání politických problémů, vidí revolty kulminující po celém světě kolem roku 2011 – studentské hnutí, arabské revoluce, španělské a řecké bouře, čínské dělnické hnutí, hnutí Occupy.

Tato revoluce nás definitivně vrátila zpět do dějin, do éry revolucí a kontrarevolucí, tak jako první ruská revoluce, která zahájila období 1905 – 1990, a ukončila fukuyamovský sen o konci dějin, který se však nikdy nekonal, přerušován zapatistickým povstáním v Chiapas či levicovou vlnou Latinské Ameriky. Po revolučních periodách 1789 – 1871 a 1905 – 1990 nastává další. Česká republika se zapojila s ročním zpožděním v roce 2012 studentskými protesty a dosud největší masovou demonstrací od roku 1989. Kdoví, do bude dál.

Fantazie je subverze. Musíme snít
Neoliberalismus, který zřejmě tvoří ranou etapu krize kapitalistického systému, o níž hovoří Wallerstein, a která začala někdy na přelomu 60. a 70. let, vnímá Graeber jako politický projekt, jehož účelem je vést nemilosrdný třídní boj proti lidské představivosti. Samozřejmě, že přehlíží neméně důležitý aspekt, jakým je změna v nekončící akumulaci kapitálu, která je dynamikou kapitalismu – ale v situaci, kdy kapitalismus krachuje a lidé jsou díky propagandistické válce systematicky zbavováni schopnosti představit si alternativu, hovoří Graeber o aparátu beznaděje, o vraždě snů.

Pomocí ekonomického přinucení, privatizace a komodifikace vzdělání, zdravotnictví a dalších služeb, nemají lidé jinou alternativu, než přijmout logiku trhu a orientovat své životy a postoje na vydělávání peněz. Jinak musí zaplatit vysokou osobní cenu. Jedna z aktivistek hnutí Occupy proto, aby mohla studovat renesanční literaturu, která ji zajímá, a nikoli rentabilní obor, dokonce nenašla práci jinde než v eskort-servisu, kde musela plnit sexuální fantazie.

Prekarizace práce je další, sociální a ekonomický aspekt pozdního kapitalismu, který reaktualizuje sociální otázku nejen jako ústřední téma politického boje, ale i jako příčinu životních potíží mnoha lidí. Nejistota pracovně-právních vztahů, špatně placená a často i nekvalifikovaná práce nejen že nutí nižší a střední vrstvy k zadluženosti, ale snižuje jejich sociální postavení a životní úroveň natolik, že i ve vyspělých zemích dnes musí řešit základní lidské potřeby jako mít kde bydlet, co jíst, jak zajistit zdravotní péči či vzdělání.

Graeber vidí v prekarizaci opět politický záměr s cílem zničit odbory a depolitizovat pracující třídu, což je samozřejmě pravda, ale přehlížením ekonomického vývoje, který je nezáměrný, vyvolává podezření na způúsob teorií spiknutí.

Osobní svoboda, sexuální svoboda a fantazie byly Novou pravicí, která byla celosvětovou kontrarevoluční odpovědí na hnutí šedesátých let, redukovány do formy konzumerismu nebo virtuální reality internetu.

Jestliže je to tedy svobodná lidská fantazie, čeho se kapitalismus dnes nejvíce bojí a co se snaží z lidské psychiky odstranit nebo alespoň zmrzačit, není pak snění tou nejsubverzivnější silou, starým krtkem, ryjícím v podzemí? Nevytváří nám TINA (There Is No Alternative) podmínky k tomu, abychom reaktualizovali nejen podvratný potenciál surrealismu, ale i jednu z myšlenek knihy Co dělat, kde autor odpovídá, že musíme snít?

Strategie dvojí moci
Staré revoluce, v nichž revolucionáři často věřili v samospasitelnost diktatury, máme i díky konzervativní ideologii spojené s terorem, následným bonapartismem a nakonec obnovením starých pořádků. David Graeber jakožto anarchista ovlivněný nejen skrze Wallersteina poststrukturalismem a Jacquesem Derridou, naopak chápe revoluci jako revoluci diskurzu a věří, že tato revoluce změní vše. Domnívám se, že je namístě zeptat se, jestli se ve své víře v samospasitelnost změny diskurzu nedopouští stejného omylu, jakého se dopouštěli revolucionáři, kteří věřili v samospasitelnost uchopení státní moci. Zda vnímání strategie staré levice, tj. změnit svět skrze uchopení moci, a strategie Nové levice, tj. změnit svět přímo bez uchopení moci, jakožto dvojkových protikladů (pro intelektuál/ky: jako binární opozice), není spíše falešné, zakrývající skutečnost, že každá ze strategií v sobě skrývá část druhé.

Teorie strategie dvojí moci vychází z foucaultovské analýzy moci, rozlišující moc ke, tj. moc něco dělat, a moc nad, například nad lidmi. Jak píše sám Graeber v knize Dluh, hierarchie, směna i komunismus jsou všechno existující formy lidských vztahů a jednání. Obě strategie jsou tedy v jistém smyslu mocenské. Strategie změny shora je hierarchická, usilující o moc nad lidmi, strategie změny zdola je komunistická, usilující o moc něco dělat. Ať už se jedná o politickou moc, kulturní hegemonii, genderový řád či řád diskurzu, společným jmenovatelem je moc, která je základní otázkou každé revoluce.

Strategie dvojí politické moci pak v konkrétní, více čí méně úspěšné praxi znamená jak pomocí státní moci a jejího monopolu na fyzické násilí, tak pomocí zdola budovaných orgánů a institucí samosprávy, založených na přímé demokracii (sousedská samospráva, podniková a celkově ekonomická samospráva, městská samospráva, referendum) s cílem postupně zcela nahradit státní moc jakožto organizované násilí nad lidmi společenskou samosprávou, založenou na konsensu. Praktickým pokusem o tuto strategii je například Chávezovská Venezuela.

Této strategii samozřejmě má odpovídat i taktika revolučního hnutí, které usiluje získat státní moc ve volbách, a současně se snaží bojovat přímými akcemi, organizováním protestů v ulicích, stávek ve spolupráci s odbory, spolupracuje s autonomní scénou a samo je do jisté míry autonomní. Takto bojuje například radikálně levicové hnutí Syriza v Řecku nebo Die Linke v Německu.

Jestliže cílem světové revoluce 2011 měla být pouhá změna tématu politické debaty, Graeber přiznává, že je brzy vědět, o jaké téma jde; ale stejně jako ve své knize Dluh navrhuje, aby se debatovalo o všeobecné dluhové amnestii.

Jakobínská strategie staré levice je oprávněně kritizována za to, že samotné uchopení státní moci ke změně světa nestačí, protože nakonec skončí u snahy moc udržet, a stará nerovnost, byť natřená načerveno, zůstává. Nemělo by ale být poučením jak z roku 1968, tak z roku 2011, že stejně tak samotná změna tématu ke změně světa také nestačí? Že je třeba měnit svět přímo, aniž bychom se přitom báli ušpinit si ruce politickou odpovědností?

A není to politická odpovědnost a v obecném smyslu odpovědnost jako taková, která nás činí dospělými, a bez níž je revolta pouhou pubertální vzpourou, po které si najdeme dobře placené zaměstnání a založíme rodinu, tak jako osmašedesátníci Daniel Cohn-Bendit, Joschka Fischer či Jerry Rubin? Ale co je tedy vlastně revoluce?

Vyjdeme-li však z Graeberova předpokladu, s kterým se v tomto odstavci spokojíme, že revoluce znamená revoluci tématu politické debaty, a podíváme-li se na ryze českou politiku, pojďme debatovat o vzniku levicového subjektu, který bude do společnosti i politiky vnášet aktuální levicová témata a pomůže posunout diskurs dál vlevo.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Petr Nový - Kaplice 1

Pátek, 22.Února 2013, 00:33:56

Je důvěra v nenásilné lidské soužití a touha po trvale udžitelném životě pravicová nebo levicová?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 22.Února 2013, 19:09:22

Touha po trvale udržitelném životě je možná stejným dílem vlastní levici i pravici, ale o nenásilném lidském soužití se lze právem domnívat, že levici vyhovuje přece jen o něco víc. Tedy v tom případě, pokud levici chápeme jako zastánce slabých, zatímco pravici jako zastánce silných.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Sobota, 23.Února 2013, 11:50:24


Ilona Švihlíková se jako jeden z mála lidí neomezuje nad opakováním dnes už asi banálních charakteristik krize (dluh, vláda finančního sektoru, atd.), ale čas od času se zamýšlí i nad tím, co by se asi mělo stát, aby nastoupila prácenosná Pátá Kondratěvova vlna. Základem jejího přístupu - v konfrontaci s chronicky (přes všechny výkyvy) rostoucí nezaměstnaností a s neúprosnými závody ke dnu - je analytické rozlišení mezi dostatkem užitečné práce ve společnosti a systému jako celku a pro celek - a nedostatkem těch „zaměstnaneckých příležitostí“, které by vlastníkovi dílčích kapacit v kapitálově saturované ekonomice Starého vyspělého světa vynášely dílčí, tedy privátní zisk – z těchto kapacit uvedených zaměstnanecky do provozu.

Jestli se toto dilema podaří nějak vyřešit, to ostatní – řečeno poněkud biblicky – bude nejspíš ve značné míře PŘIDÁNO …
… a snad naskočí i ona pověstná Pátá Kondratěvova vlna.

Systémová změna ale mívá jednu tvrdošíjnou vlastnost – rozšířeně, tedy víc a víc reprodukuje to, co tvoří její (novou?) podstatu.

Zisk sám je přece jenom převis, „kousek“ celkové prodejné hodnoty či ceny nad soukromými náklady. Pokud bychom totiž přístup Ilony Švihlíkové prolongovali do budoucnosti, pak by ve vzdálenější budoucnosti měla práce přestávat být soukromým nákladem někoho zvlášť. Marxe jeho kolegové političtí a dělničtí aktivisté (neříkám „jeho soudruzi“, protože oslovení soudruh se tehdy ještě nepoužívalo a Marx používal zásadně slovo „pan“) zrovna moc nechápali, když navrhoval, aby sociálnědemokratické strany měly na svém vývěsním štítu, že bojují proti námezdnímu systému. Bojovali přece proti kapitálu a zaměstnavatelské libovůli – a to byl terč, o který prakticky šlo.
To jistě byla tehdy pravda …

Asi jsme se dnes už dostali dost daleko …

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.