Čím doprovodíme do Bruselu a Štrasburku právě zvolené české poslance? Závisí to na tom, s jakými motivy, očekáváními a požadavky kdo z nás, tentokrát větší, ale stále malé (i když větší než minule) části českého voličstva, komu odevzdal hlas. Důvěru v Evropu jako politickou vlast prokázali voliči menšinově.

I strany počítané obvykle mezi demokratické, jako například úspěšní občanští demokraté, pojedou do Bruselu hájit české zájmy a jejich voliči to od nich zřejmě chtějí. Stará koncepce státu jako instituce utvořené národem a sloužícím národu pořád v povědomí obyvatelstva hraje roli a nemusí to hned mít podobu primitivních sloganů jako třeba Čechy Čechům.

I první Československá republika, která byla ve střední Evropě vzorem liberálních a demokratických postojů, měla jako první slova v ústavě z roku 1920 slova: „My, národ československý..." Národ, navíc národ spíše fiktivní, přijímal ústavu a utvářel stát, byl státotvorný.

↗

Je to právě Evropská unie, kdo pomáhá kulturnímu uplatnění členských zemí, ale též jejich menším regionům. Foto Vlasta Juricek, flickr.com

Slováci a možná i Moravané a Slezané, kteří nechtěli být Čechoslováky jinak než jako občané Československa, se ocitli tak trochu na vedlejší koleji. Jako pro jednotlivce pro ně platily stejné občanské svobody a lidská práva, ale s právy komunit to bylo povážlivé. A to už ani nemluvíme o německy mluvících občanech, kterých bylo v Československu víc než Slováků a nepočítalo se s nimi jako s „národem státotvorným“, takže se nelze divit, že ani sami neměli k novému státu vřelý vztah. Doplnit bychom mohli zdejší Poláky, Maďary, Rusíny, Židy a Romy.

Dnešní český stát je oficiálně postaven na principu občanském. Ústavu si ukládají a stát ustavují občané Čech, Moravy a Slezska (tedy reálně kousku Slezska, který při různých válečných a politických čachrech zůstal Koruně české) bez ohledu na etnickou příslušnost. Značná většina politiků, i těch, kteří nejsou počítání k nacionalistům, to ignoruje a stejně tak žurnalisté, bohužel i ti, kteří působí v médiích veřejné služby.

Kolikrát jsme jen v posledních hodinách slyšeli, jak „Češi volili“. Jako by snad v České republice neměli volební právo zdejší občané třeba slovenské, romské, židovské nebo třeba vietnamské národnosti.

Co je dnes národní zájem

Národní zájem stylizovaný etnicky se může jevit jako zásadně rozdílný ve srovnání se zájmy třeba sousedním německým nebo rakouským. Zájmy se dají konstruovat a dají se tak sugerovat umělé potřeby. Animozity vzniklé na jejich základě poslouží ve vnitrostátním politickém zápolení.

Pokud by snad takzvaný národní zájem (pojem samozřejmý v éře národních států 19. století a jejich nekonečných válek o území a ekonomické zdroje) znamenal prostě zájem státu a jeho obyvatelstva, mohli bychom zvažovat ponejprv zájem bezpečnostní. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by některý sousední evropský stát nárokoval část našeho území nebo nás nějak ohrožoval.

Daleko spíš je náš bezpečnostní zájem s partnerskými zeměmi Unie společný. Dnes v době intenzivní psychologické války, v době hybridních konfliktů, v éře velkých rizik pro zranitelnou informatiku, sotva může stát naivně bazírovat na svých divizích či brigádách. Společná obrana EU v koordinaci se Severoatlantickým společenstvím reálně zajišťuje neobvyklé dlouhý mír v našem regionu.

Účast na společné obraně nám umožní se k ní také vyjadřovat a podle potřeby (společně s dalšími zainteresovanými) tlumit příliš militaristické tendence, které systému liberálnímu a demokratickému moc nesvědčí, ale při pohledu zpět, po dobu našeho členství v západních strukturách, několikrát vybujely.

Mohli bychom mluvit o zájmu ekonomickém. Obhájci státních či národních zájmů rádi mluví o mezinárodní ekonomické konkurenci, jako by snad kapitál nebyl z podstatné části nadnárodní a anonymní. Moci korporátního sektoru, mohutným koncernům potřebuje v zájmu svých občanů jako zaměstnanců a jako spotřebitelů čelit stát.

Jeho síla omezovat hamižnost držitelů ekonomické moci je rozhodně větší společně. Snad by ani nebylo třeba připomínat, jak evropské normy zabránily firmám s mezinárodním kapitálem klamat české zákazníky falešnými názvy zboží.

Vážným a bohužel dosud zanedbaným zájmem je zájem sociální, tedy důstojné postavení všech lidí práce a jejich spravedlivý podíl na plodech práce a na její správě (vedle odborného managementu). Vítězství sociálně odpovědných politických sil v jedné zemi je v dnešním provázaném, zasíťovaném, globálním světě marné. Ničeho nedosáhne a tlak okolí reálným reformám zabrání.

Pouze společná akce v rámci většího celku má naději na prosazení demokratičtější ekonomiky. Unie požaduje po členských státech asociální fiskální politiku, ale jen jinak zvolené zastoupení evropského lidu může v budoucnu zaúkolovat Evropskou komisi (která potřebuje důvěru Evropského parlamentu) jinak.

Snad nikdo nemůže myslet vážně, že je třeba proti Unii a partnerským zemím hájit zájmy kulturní. Jistěže jazyk, filosofie, literatura a vzdělávací soustava čelí mohutnému globalizačnímu tlaku. Místo zdravé pestrosti se prosazuje unifikovaná kultura, asi tak vhodná pro společnost jako monokultura pro půdu a krajinu.

Je to však právě Evropská unie, kdo pomáhá kulturnímu uplatnění členských zemí, ale též jejich menším regionům, které v rámci  většího celku dýchají o něco volněji, ať to jsou Baskové, Katalánci, Vlámové, Valoni nebo Lužičtí Srbové. A existují podpůrné programy pro kulturní identity a regiony přesahující státní hranice.

Posilovat evropskou identitu

Uvidíme kolik z jednadvaceti českých europoslanců bude respektovat a prosazovat evropskou identitu. Dá se to silně očekávat od tří pirátů, celkem snad od osmi poslanců. U dalších šesti mohou sympatie a antipatie k Evropě kolísat podle vztahu unijních orgánu k jejich předsedovi či spíše majiteli.

Je na nich, aby se podíleli na postupném utváření čehosi, co snad můžeme troufale nazvat evropským lidem, i když pochopitelně Unie není zdaleka celou Evropou a zřejmě se nikdy nerozšíří na počet čtyřiačtyřiceti účastníků volnější společné struktury, jíž je Rada Evropy. Je totiž na čase proměnit unii ve federaci.

Spojené státy americké nejsou zdaleka tak právně a politicky sjednocené jako země Unie, a přesto tvoří společný významný, vlivný subjekt světové politiky, hospodářství a kultury. Co brání Unii, aby tento krok udělala? Pokusí se o to nový Evropský parlament? Jeho frakce a jejich početní poměr se teprve ustaví, ujasní se bloky a spojenectví napříč státy a napříč politickými proudy.

Evropská unie beztak navenek, řekněme zatím spíš v rovině symbolů, působí jako jeden víceméně státní celek. Má území, obyvatelstvo, společné právo, evropské občanství a evropské pasy, hymnu, znak a vlajku.

Proč nepřizpůsobit při zachování veškeré rozmanitosti a principu subsidiarity, těmto znamením i politicko-právní realitu? Požadujme od českých europoslanců, aspoň od těch pár, co do voleb šli jako příznivci další integrace, aby se podíleli na dotváření evropského domova.