Doma v Evropě

Výsledky evropských voleb v České republice nedopadly pro náš domov – Evropskou unii – nijak valně. Přesto je na nás občanech, kteří se pokládají především za Evropany, abychom po zvolených zástupcích požadovali prohlubování integrace.

Čím doprovodíme do Bruselu a Štrasburku právě zvolené české poslance? Závisí to na tom, s jakými motivy, očekáváními a požadavky kdo z nás, tentokrát větší, ale stále malé (i když větší než minule) části českého voličstva, komu odevzdal hlas. Důvěru v Evropu jako politickou vlast prokázali voliči menšinově.

I strany počítané obvykle mezi demokratické, jako například úspěšní občanští demokraté, pojedou do Bruselu hájit české zájmy a jejich voliči to od nich zřejmě chtějí. Stará koncepce státu jako instituce utvořené národem a sloužícím národu pořád v povědomí obyvatelstva hraje roli a nemusí to hned mít podobu primitivních sloganů jako třeba Čechy Čechům.

I první Československá republika, která byla ve střední Evropě vzorem liberálních a demokratických postojů, měla jako první slova v ústavě z roku 1920 slova: „My, národ československý..." Národ, navíc národ spíše fiktivní, přijímal ústavu a utvářel stát, byl státotvorný.

459998714_f147080ffd_b-1Je to právě Evropská unie, kdo pomáhá kulturnímu uplatnění členských zemí, ale též jejich menším regionům. Foto Vlasta Juricek, flickr.com

Slováci a možná i Moravané a Slezané, kteří nechtěli být Čechoslováky jinak než jako občané Československa, se ocitli tak trochu na vedlejší koleji. Jako pro jednotlivce pro ně platily stejné občanské svobody a lidská práva, ale s právy komunit to bylo povážlivé. A to už ani nemluvíme o německy mluvících občanech, kterých bylo v Československu víc než Slováků a nepočítalo se s nimi jako s „národem státotvorným“, takže se nelze divit, že ani sami neměli k novému státu vřelý vztah. Doplnit bychom mohli zdejší Poláky, Maďary, Rusíny, Židy a Romy.

Dnešní český stát je oficiálně postaven na principu občanském. Ústavu si ukládají a stát ustavují občané Čech, Moravy a Slezska (tedy reálně kousku Slezska, který při různých válečných a politických čachrech zůstal Koruně české) bez ohledu na etnickou příslušnost. Značná většina politiků, i těch, kteří nejsou počítání k nacionalistům, to ignoruje a stejně tak žurnalisté, bohužel i ti, kteří působí v médiích veřejné služby.

Kolikrát jsme jen v posledních hodinách slyšeli, jak „Češi volili“. Jako by snad v České republice neměli volební právo zdejší občané třeba slovenské, romské, židovské nebo třeba vietnamské národnosti.

Co je dnes národní zájem
Národní zájem stylizovaný etnicky se může jevit jako zásadně rozdílný ve srovnání se zájmy třeba sousedním německým nebo rakouským. Zájmy se dají konstruovat a dají se tak sugerovat umělé potřeby. Animozity vzniklé na jejich základě poslouží ve vnitrostátním politickém zápolení.

Pokud by snad takzvaný národní zájem (pojem samozřejmý v éře národních států 19. století a jejich nekonečných válek o území a ekonomické zdroje) znamenal prostě zájem státu a jeho obyvatelstva, mohli bychom zvažovat ponejprv zájem bezpečnostní. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by některý sousední evropský stát nárokoval část našeho území nebo nás nějak ohrožoval.

Daleko spíš je náš bezpečnostní zájem s partnerskými zeměmi Unie společný. Dnes v době intenzivní psychologické války, v době hybridních konfliktů, v éře velkých rizik pro zranitelnou informatiku, sotva může stát naivně bazírovat na svých divizích či brigádách. Společná obrana EU v koordinaci se Severoatlantickým společenstvím reálně zajišťuje neobvyklé dlouhý mír v našem regionu.

Účast na společné obraně nám umožní se k ní také vyjadřovat a podle potřeby (společně s dalšími zainteresovanými) tlumit příliš militaristické tendence, které systému liberálnímu a demokratickému moc nesvědčí, ale při pohledu zpět, po dobu našeho členství v západních strukturách, několikrát vybujely.

Mohli bychom mluvit o zájmu ekonomickém. Obhájci státních či národních zájmů rádi mluví o mezinárodní ekonomické konkurenci, jako by snad kapitál nebyl z podstatné části nadnárodní a anonymní. Moci korporátního sektoru, mohutným koncernům potřebuje v zájmu svých občanů jako zaměstnanců a jako spotřebitelů čelit stát.

Jeho síla omezovat hamižnost držitelů ekonomické moci je rozhodně větší společně. Snad by ani nebylo třeba připomínat, jak evropské normy zabránily firmám s mezinárodním kapitálem klamat české zákazníky falešnými názvy zboží.

Vážným a bohužel dosud zanedbaným zájmem je zájem sociální, tedy důstojné postavení všech lidí práce a jejich spravedlivý podíl na plodech práce a na její správě (vedle odborného managementu). Vítězství sociálně odpovědných politických sil v jedné zemi je v dnešním provázaném, zasíťovaném, globálním světě marné. Ničeho nedosáhne a tlak okolí reálným reformám zabrání.

Pouze společná akce v rámci většího celku má naději na prosazení demokratičtější ekonomiky. Unie požaduje po členských státech asociální fiskální politiku, ale jen jinak zvolené zastoupení evropského lidu může v budoucnu zaúkolovat Evropskou komisi (která potřebuje důvěru Evropského parlamentu) jinak.

Snad nikdo nemůže myslet vážně, že je třeba proti Unii a partnerským zemím hájit zájmy kulturní. Jistěže jazyk, filosofie, literatura a vzdělávací soustava čelí mohutnému globalizačnímu tlaku. Místo zdravé pestrosti se prosazuje unifikovaná kultura, asi tak vhodná pro společnost jako monokultura pro půdu a krajinu.

Je to však právě Evropská unie, kdo pomáhá kulturnímu uplatnění členských zemí, ale též jejich menším regionům, které v rámci  většího celku dýchají o něco volněji, ať to jsou Baskové, Katalánci, Vlámové, Valoni nebo Lužičtí Srbové. A existují podpůrné programy pro kulturní identity a regiony přesahující státní hranice.

Posilovat evropskou identitu
Uvidíme kolik z jednadvaceti českých europoslanců bude respektovat a prosazovat evropskou identitu. Dá se to silně očekávat od tří pirátů, celkem snad od osmi poslanců. U dalších šesti mohou sympatie a antipatie k Evropě kolísat podle vztahu unijních orgánu k jejich předsedovi či spíše majiteli.

Je na nich, aby se podíleli na postupném utváření čehosi, co snad můžeme troufale nazvat evropským lidem, i když pochopitelně Unie není zdaleka celou Evropou a zřejmě se nikdy nerozšíří na počet čtyřiačtyřiceti účastníků volnější společné struktury, jíž je Rada Evropy. Je totiž na čase proměnit unii ve federaci.

Spojené státy americké nejsou zdaleka tak právně a politicky sjednocené jako země Unie, a přesto tvoří společný významný, vlivný subjekt světové politiky, hospodářství a kultury. Co brání Unii, aby tento krok udělala? Pokusí se o to nový Evropský parlament? Jeho frakce a jejich početní poměr se teprve ustaví, ujasní se bloky a spojenectví napříč státy a napříč politickými proudy.

Evropská unie beztak navenek, řekněme zatím spíš v rovině symbolů, působí jako jeden víceméně státní celek. Má území, obyvatelstvo, společné právo, evropské občanství a evropské pasy, hymnu, znak a vlajku.

Proč nepřizpůsobit při zachování veškeré rozmanitosti a principu subsidiarity, těmto znamením i politicko-právní realitu? Požadujme od českých europoslanců, aspoň od těch pár, co do voleb šli jako příznivci další integrace, aby se podíleli na dotváření evropského domova.

A co si myslíte vy? Diskuse (16 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Bylo by to fajn, Pondělí, 27.Května 2019, 22:10:17

ale obávám se, že "domov Evropa" prostě nechce dost lidí, a většina se identifikuje zejména se svým národním státem.

Abychom se sjednotili, to bychom spolu museli víc mluvit.
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:B%C3%B6hmer_Wenzel_und_Deutscher_Michel_(1900_Karikatura).jpg

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 28.Května 2019, 05:06:14

Bylo by to fajn. Zase bychom žili v jednom státě, i když pořád stejně daleko. Ale většina lidí si to nepřeje - to je pravda. K evropským volbám přišlo méně procent lidí než ve Velké Británii, která vystupuje.
Ve čtvrtek před volbami jsem náhodou mluvila s jedním člověkem, který mi řekl, že k "normálním" volbám chodí, ale k těmhle ne. Evropa je jim úplně cizí.
Museli bychom spolu víc mluvit (mimochodem, tomu odkazu chybí konec). Ale myslím, že nejdříve tady v České republice bychom spolu museli víc mluvit. Někteří lidé kráčejí dopředu moc rychle a na tom zbytku jim nezáleží.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Úterý, 28.Května 2019, 09:05:42

Pokud by nám byl dopřán přirozený klidný vývoj, pak věřím, že by následující generace k pocitu společného evropského domova dospěly. A daly by tomu i příslušný instituční výraz, protože by v užším svazku viděly jeho praktičnost.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Joseph Grim Feinberg reaguje na článek Adama Votruby Úterý, 28.Května 2019, 12:31:56

Zkuste si, prosím, přečíst tyto dva polemické články výše zmíněných autorů:

"Proč chci rozbít homogennost národa" http://casopisargument.cz/2018/09/19/proc-chci-rozbit-homogennost-naroda/

"Dobra není nikdy dost" http://casopisargument.cz/2018/05/22/dobra-neni-nikdy-dost/

Oba argumentují chytře a zajímavě.


Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Nutné atributy společného státu Úterý, 28.Května 2019, 14:00:23

"Evropská unie beztak navenek, řekněme zatím spíš v rovině symbolů, působí jako jeden víceméně státní celek. Má území, obyvatelstvo, společné právo, evropské občanství a evropské pasy, hymnu, znak a vlajku."

Tak co nám to ještě v tom výčtu chybí - který podstatný, ba řekl bych nutný znak?

No samozřejmě - společná měna. Ale tu už přece taky má, že. Nebo ne?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

První, čeho si na těch dvou článcích všimnete je, Středa, 29.Května 2019, 07:15:37

že v tom prvním ("Dobra není nikdy dost") se výraz "homogennost národa" nebo "národní homogenita" vůbec nevyskytuje.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Obhajuje tedy první článek "národní homogenitu", Středa, 29.Května 2019, 07:28:1

nebo spíše pohyblivý kulturní konsenzus, kolem kolem kterého se vyvíjí určité společenství lidí?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 29.Května 2019, 07:39:3

Máte pravdu. Votruba nepíše o narušování homogenity, nýbrž o narušování etnické skladby obyvatel na určitém území, které vždy nahrává dobyvatelům. Nepíše o rozbití homogenity nýbrž o rozbití místních společenství, které nahrává témuž.
Ale ten druhý článek říká: vždyť ten váš původní svět už stejně neexistuje. Hnije zevnitř. Nepřijdu-li já – cizinec, povstanou cizinci mezi vámi. A vlastně už povstali dávno.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Středa, 29.Května 2019, 10:11:5

Ano, oba články podle mě mluví o problému dosahování kulturní jednoty (konsenzu) ve společnosti.

Otázka tedy je, zda jde o věc žádoucí či nežádoucí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Středa, 29.Května 2019, 10:31:1

Votrubův článek je ve skutečnosti pouhým výlevem xenofobie, která se skrývá za předstíranou obavou o osud národa. Ty jeho argumenty by bylo možno bez námahy rozbít jeden za druhým (kdyby si alespoň dal práci nahlédnout do výsledků genetického výzkumu, pak by - zřejmě s hlubokým šokem - zjistil, jak krajně nesourodé etnikum je ten "český národ"!). Jedině ten jeho pokus o exkurzi do dialektiky má určitý reálný základ, je faktem že i ten "multikulturalismus" se může stát ideologií, stejně jako ideologie národní či etnické homogenity. Ale i tak v tom přímém srovnání je ten multikulturalismus stále ještě negací pozitivní, zatímco ta "národní jednota" je prvkem reakčním.

Odpověď J. G. Feinberga je ovšem vynikající; je dokonalá, není co k ní ještě dalšího přidat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 29.Května 2019, 10:48:42

Já myslím, že nelze objektivně posoudit, co je žádoucí. Jde o různé subjektivní náhledy.
Já bych se dřív možná klonila spíš k tomu Votrubovi, který není zas tak xenofobní, jak tvrdí pan Poláček. Ale teď nějak více souzním s tím druhým článkem.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Vyslovil bych domněnku, že kulturní jednota (konsenzus), Středa, 29.Května 2019, 11:36:28

není kulturní homogenita ("monokultura"), ale rovnováha (akceptovaný stav).

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Domnívám se tedy, že problémem evropského domova Středa, 29.Května 2019, 13:41:49

není národní homogenita, ale způsob dosahování kulturního konsenzu, kolem kterého by se měla tvořit (evropská) společnost.

V jednom z těch dvou článků je tato otázka zmíněna: Kdo má ustanovit morálku, pokud je morálka nadřazena společenskému souhlasu?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 29.Května 2019, 14:53:18

Je to v tom Votrubově článku. Píše, že s morálkou většiny může nesouhlasit buď konzervativec odjinud - protože ten má tu svou danou - například v Koránu - nebo ten, kdo chce vynalézt novou morálku.
Což je podle něj hybris. Ale to by, myslím, platilo, jenom kdyby někdo chtěl tu svou jinou morálku druhým vnucovat násilím. Pokud má někdo lepší morálku, kterou druhým nevnucuje, nemusí to nikomu vadit.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Středa, 29.Května 2019, 15:27:54

Na té lepší morálce (aby nebyla vnucována) by se společnost musela opět shodnout (že je lepší). To se podle mě v kulturním vývoji děje, obsah společenského konsenzu se postupně mění. Takováto změna ale není nadřazení morálky společenskému souhlasu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Středa, 29.Května 2019, 16:08:32

"Každá společnost neustále vytváří v sobě heterogennost... (...) Kulturní prvky v dané společnosti mohou být úspěšněji nebo méně úspěšně začleňovány do celku. (...) Zkratkovitý nacionalismus odmítá existenci heterogennosti. Zkratkovitý multikulturalismus ji otevřeně pochvaluje. (...) Živý kulturní celek neustále integruje do sebe nové prvky. Ustrnulý a ohraničený národ nutí ke konformitě a vytěsňuje ze sebe ty prvky, které se ustanovené konformitě nepodřizují."

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.