Spojenci SPD opouštějí plány na vystoupení z EU

Okamurovci zůstávají s navrhovaným referendem o „czexitu“ mezi evropskými pravicovými populisty stále osamocenější. Nejúspěšnější národovecké strany se totiž mimo jiné vlivem zkušenosti s brexitem odklánějí od opuštění EU i společné měny.

Tento týden proběhnou v členských státech EU včetně Británie volby do Evropského parlamentu (EP), od kterých se mimo jiné očekává posílení pravicově populistických až krajně pravicových stran s negativním postojem vůči evropské integraci. Přestože bezpochyby nedosáhnou na nadpoloviční většinu, a navíc mají problém se sjednotit v jedné frakci kvůli diametrálně různým pohledům na Rusko, úspornou politiku či uprchlické kvóty, poměrně zásadně se liší právě i jejich názor na témata spojená s Evropskou unií.

Postoje u nás reprezentované Tomiem Okamurou a jeho stranou Svoboda a přímá demokracie, která dosud prosazuje referendum o vystoupení z Evropské unie a slovy vlastního programu „odchod po anglicku“ přitom v poslední době patří spíše mezi okrajové. Nežádá jej dokonce ani většina mediálně protěžovaných evropských partnerů okamurovců.

Lídři evropských krajněpravicových stran si vzájemně pózují na selfie. Zleva: Tomio Okamura, Matteo Salvini, Geert Wilders, Heinz-Christian Strache a Marine Le Penová. Foto FB TO

Výjimkou je Geert Wilders, jehož Straně pro svobodu se ovšem v poslední době prudce propadají preference a na nizozemské národovecké scéně ji s největší pravděpodobností nahradí nedávný vítěz senátních voleb Thierry Baudet z Fóra pro demokracii (FvD). To chce vstoupit do smírněnější pravicové frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) a v poslední době o něco zmírnilo vyostřenou protievropskou rétoriku, když ze svých webových stránek odstranilo všechny zmínky o vystoupení z Evropské unie.

FvD sice nadále výstup z EU podporuje, nicméně si přeje, aby probíhal „po fázích“. Stranickou prioritou je v tuto chvíli ukončení rozšiřování EU a referendum o členství v eurozóně. Opuštění eurozóny a v krajním případě Evropské unie prosazuje rovněž Alternativa pro Německo (AfD), jejíž preference se stabilně pohybují kolem deseti procent, což mimochodem zhruba odpovídá počtu Němců podporujících „dexit“. AfD by raději EU reformovala a mimo jiné zrušila údajně „nedemokratický“ Evropský parlament, dovede si ovšem představit i její „organizované rozpuštění a ustanovení nové evropské ekonomické a zájmové skupiny“.

Lepenovci, Salvini, Skandinávci
Mimo zmíněné patří mezi tvrdé odpůrce členství v eurozóně a Evropské unii obecně už jen několik skutečně okrajových stran a hnutí, jako jsou slovenští kotlebovci, Bratři Itálie a řecký Zlatý úsvit. Naopak Okamurovi nejoblíbenější zahraniční hosté Marine Le Penová, již opakovaně pozval do České republiky, či italský vicepremiér Matteo Salviny z Ligy, předchozí názory na Evropskou unii značně revidovali. Nejenže netouží po opuštění EU, ale v souvislosti s posledními národními volbami už ani nenavrhují, aby se v jejich zemi přestalo platit eurem, přestože to bývávalo klíčovou součástí jejich programů.

Salvini se na setkání pravicově populistických stran v Miláně nechal slyšet, že jeho cílem je prosazení návratu před Maastrichtskou smlouvu z roku 1992, jejímž schválením se Evropské hospodářské společenství proměnilo v současnou Evropskou unii. „Chci se vrátit do období před Maastrichtem, kdy jsme se ještě řídili normálními fiskálními pravidly, a kdy jsme hovořili o blahobytu a plné zaměstnanosti,“ prohlásil. „Naší představou je idea Evropy založená na zaměstnání, právech, životě a svobodě, což je úplný opak Evropy založené na financích, nezaměstnanosti a masové imigraci, se kterou jsme se museli v posledních letech potýkat.“

Představu „exitu“ jako poslední v únoru opustili i Švédští demokraté, kteří přitom referendum o vystoupení aktivně prosazovali ještě na podzim. Jejich lídr Jimmy Åkesson místo toho volá po „reformě EU zevnitř“ a „pragmatickém a plném využití existujících možností“ v rámci stávající unie, čímž se přidal po bok dalších skandinávských národoveckých stran, jako jsou Praví Finové a Dánská lidová strana. Evropskou unii neplánuje opouštět ani stoupající hvězda španělské pravice, strana Vox, která podobně jako Salvini kritizuje vývoj po Maastrichtské smlouvě a touží především po revizi Lisabonské smlouvy.

Účinek brexitu
Zmírnění striktně protievropských pozic má samozřejmě v každé zemi svoje důvody – kupříkladu ve Francii jde o reakci na porážku v posledních prezidentských volbách, kdy Le Penové velmi uškodil právě plán na opuštění eurozóny a neschopnost v debatách vysvětlit, jak by měla vypadat jeho praktická realizace. Le Penová po prohře přejmenovala otcovu Národní frontu na Národní sdružení a prohlásila, že je „v mnoha oblastech možné vylepšit každodenní život Francouzů bez toho, abychom odcházeli z Evropy nebo se vzdali společné evropské měny“.

Postoje rakouských Svobodných nebo italské Ligy se zase změnily vstupem do koaliční vlády. Obecně by se tak dalo říct, že dochází k určitému posunu zejména úspěšných pravicově populistických stran do středu s cílem působit přitažlivě pro širší vrstvy voličů, ne pouze sbírat protestní, antisystémové hlasy. „Už nechtějí vypadat jako pomatení pravicoví populisté, chtějí být považováni za seriózní politiky reprezentující v jejich zemi hlavní pravicový proud,“ vysvětluje Catherine Fieschi z londýnského think tanku Counterpoint.

Podstatnou roli však sehrává i mimořádně komplikovaný proces brexitu, který od referenda v roce 2016 vedl napříč Evropou k viditelnému nárůstu podpory členství v EU. Příkladem budiž komparativní průzkum společnosti Eurobarometr z října roku 2018, kdy by v případném referendu hlasovalo pro opuštění Evropské unie pouhých 17 procent respondentů napříč jednotlivými členskými státy – z toho s výjimkou Británie nejvyšší podíl na Kypru (26 procent), v Řecku, České republice a v Itálii (shodně 24 procent). Stejný trend pak potvrzují i domácí průzkumy.

Celoevropská „panika okolo brexitu“, jíž třeba Thierry Baudet z Nizozemska otevřeně zdůvodnil zmírnění protievropských postojů své strany, reaguje na nekonečná vyjednávání s nejasným koncem, která zpomalila ostrovní hospodářství a zároveň zcela znevěrohodnila britskou politickou scénu. Úspěšná kampaň za brexit plná faktických lží a nesplnitelných slibů přitom slouží jako varování komplikovanosti celého procesu opouštění struktur Evropské unie, zvláště pak za jiných podmínek, než jaké si už v minulosti vyjednalo Švýcarsko nebo Norsko.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.