Sociální Evropa jako mobilizující cíl

Podle Aleny Wagnerové nyní stojíme před historicky nejdůležitějšími volbami, které Evropská unie zažila. Jde nejen o její existenci, ale i o budoucnost demokracie v Evropě.

Nesporné je, že zdlouhavá a neproduktivní jednání premiérky Theresy Mayové o podmínkách vystoupení Velké Británie z Evropské unie měla paradoxně dva pozitivní účinky: Téměř celý minulý rok v souvislosti s brexitem připoutávala pozornost evropské veřejnosti politika Evropské unie a do jejího středu se víc než kdy dřív dostala i nedostatečně demokratická struktura EU.

Připomeňme si jen, že jediným skutečně demokraticky občany voleným orgánem Unie je Evropský parlament, ostatní grémia jsou sestavována na základě návrhů jednotlivých vlád.

Druhým pozitivním efektem jednání o brexitu bylo a je, že občanům Unie na zcela konkrétním případě předvedl, že vystoupit z EU je spojeno s celou řadou negativních důsledků jak přímo pro ně, tak pro politické postavení země, hospodářství, kulturu i školství, které si v teorii nedovedli představit.

Tak jako dřív se občan vystoupivší země na každé hranici v Evropě stane cizincem, který se musí vykázat pasem, pokud volné cestování nebude povoleno bilaterální dohodou, a vyměnit peníze. Podnikatele bude zase při vývozu a dovozu zboží čekat různě vysoké clo. O problematice volného pohybu pracovních sil ani nemluvě. Na všechny tyto výdobytky si občané unie mezitím zvykli jako na samozřejmosti a život bez nich si dost dobře nedovedou představit.

V této situaci musely pravicově populistické i nacionalistické strany v Evropě, které tak rády vystoupením z EU zdobily své politické programy a měly s tím dokonce úspěch, nastavit zpátečku. Vystoupení z EU se pro ně, jestliže nechtěli ztratit voliče, kteří brexitem prohlédli, stalo poslední možností, jestliže se nepodaří strukturu EU od základu změnit.

Zajímavé v tomto ohledu je, že právě v thatcherismem nejvíc zbídačených oblastech Anglie pro vystoupení z EU hlasovalo až přes šedesát procent voličů, přestože jejich chudoba nemá s EU nic společného. Ale nezvykli jsme si i u nás omyly a nedostatky české politiky házet prostě na hlavu Evropské unii, chápané jako všemohoucí?

Zda bude zkušenost s brexitem znamenat pro pravicově populistické a nacionalistické strany i určitý odliv jejích voličů, je jednou z nejdůležitějších otázek voleb do Evropského parlamentu. Podaří-li se těmto stranám na základě volebních výsledků vytvořit v evropském parlamentu vlastní frakci, bude to znamenat značné ohrožení demokratických pořádků v celé Evropě.

1465114978507-640x420Krizi Evropské unie způsobila asociální neoliberální politika, která neslouží všeobecnému blahu občanů, ale maximalizaci zisků. Koláž Geworld

Zcela nový aspekt do této otázky vnesla vládní krize v Rakousku v souvislosti s ilegálně vytvořeným videem dehonestujícím místopředsedu vlády a vedoucího člena pravicově extremistické FPÖ Heinricha-Christiana-Stracha, která propukla právě ve chvíli, kdy italský vicepremiér a ministr vnitra Salvini velkohubě, za jásotu svých přívrženců, ohlašoval založení pravicově extremistické Aliance evropských národů a lidu. Tak rychle se pravděpodobně teď etablovat nebude. Hlásí se k ní mimochodem i čeští okamurovci.

Jisté je momentálně jen jedno: že stojíme před historicky nejvýznamnějšími a nejdůležitějšími volbami, které Evropská unie během své existence zažila. Jde nejen o její existenci, ale i o budoucnost demokracie v Evropě.

To ovšem není jen jediný problém. před kterým EU stojí. Význam voleb je dán i současnou geopolitickou situací, kdy se Evropská unie jako reprezentant Evropy dostává do politického tlaku tří velmocí, Ruska, Číny a USA, které, každá svým způsobem, usilují o světovou hegemonii. Evropa je čtvrtým a nejslabším hráčem na tomto poli, a „zbytek“ světa místem, kde se tento boj o moc mezi těmito třemi partnery už odehrává, na Blízkém Východě, v Africe, Venezuele a Ukrajině.

V této situaci by si Rusko jistě přálo i destabilizaci demokratické Evropy jako nového nástupního prostoru své politiky. A snaží se o to různými prostředky, mezi něž patří i finanční podpora populistických stran – například Marine Le Penové. Evropská unie tedy stojí i před osudovou otázkou, jaké místo zaujme ve světové politice v budoucnosti.

I Evropská unie sama je ovšem v krizi. Je to krize nedemokratičnosti jejích orgánů, za níž se ovšem skrývá asociální neoliberální politika, která neslouží všeobecnému blahu občanů, ale maximalizaci zisků. Demokracii neohrožují jen pravicoví populisté, ale i finanční kapitál, který v současné evropské politice hraje první housle a udává takt politické moci.

Jistě, někdy se podaří toto podléhání moci finančního kapitálu a jeho lobbistů narušit. Ale jen někdy. A nesmírně rychlý rozvoj techniky také nemá pozitivní vliv na rozvoj demokracie, jak se kdysi očekávalo. Neoliberalismus a technokracie se naopak vzájemně podporují.

Třicet let po rozpadu socialistického systému také většina evropských politiků nepochopila, že postsocialitické země mají za sebou jinou historickou zkušenost, s režimem sice totalitním, který ale občanům přece jen poskytoval pocit rovnosti, egality. A ten s nástupem tržního fundamentalismu ztratili.

Národy střední a východní Evropy mají ovšem také zcela jinou historickou zkušenost než národy evropského západu. Zatímco národy evropského západu jsou národy státními, pak národy střední a východní Evropy se svými zkušenostmi s rakouskou monarchii jsou národy kulturními, které v každém více či méně neopatrném pokusu o centralizaci moci vidí ohrožení své existence jako kulturního národa.

A toto pochopení velkým západoevropským národům dosud chybí. Chybí i současnému Německu, které je v rámci Evropy tou nejsilnější hospodářskou mocí, která má z Evropské unie ty největší výhody, ale naštěstí i dostatečný potenciál kritické, demokratické inteligence, která tento problém vidí a upozorňuje na něj.

Otázky a problémy na nás tedy v Evropě čekají na každém kroku. První problém k řešení, volby do evropského parlamentu budeme absolvovat v příštích dnech. Jestli se demokratickým stranám podaří v těchto volbách získat v parlamentě většinu, a to záleží na každém z nás, voličů, bude to znamenat první úspěch na cestě za sociální Evropou jako mobilizujícím cílem.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 21.Května 2019, 12:04:55

Zajímavá myšlenka: "Zatímco národy evropského západu jsou národy státními, pak národy střední a východní Evropy se svými zkušenostmi s rakouskou monarchii jsou národy kulturními, které v každém více či méně neopatrném pokusu o centralizaci moci vidí ohrožení své existence jako kulturního národa."
Nesouvisí to trochu s tou známou českou "nesamozřejmostí"?
Jeden člověk, mimochodem věřící křesťan, který ale nemá příliš pochopení pro zvláštnosti české duše, se nedávno vyjádřil o českém národním obrození , že tehdy "čeští nacionalisté začali český národ „vydupávat ze země“. Takže my Češi jsme podle jeho názoru vlastně národem "vydupaným ze země". To, co jiní nazývali vzkříšením národa z mrtvých, on nazval vydupáním ze země. Ukazuje to snad na nějaký typicky český povahový rys? Dejme tomu na určitou vzteklost nebo vzdorovitost? Možná na tom něco bude.
Ale já se stejně domnívám, že Bůh má Čechy přesto rád.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Paní Hájkové Úterý, 21.Května 2019, 12:25:37

To "vydupávat ze země" znamená stvořit národ za každou cenu. Za jakým účelem? Samozřejmě, že za účelem získání politické moci.


Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Vyleťalovi Úterý, 21.Května 2019, 12:37:41

Ale ti obyčejní lidé, kteří roznášeli ty české knížky a hráli české divadlo po vesnicích, to přece nedělali kvůli politické moci.
Přikládáte větší "zásluhu" na obnovení národa české buržoazii než českému lidu?

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď paní Hájkové Úterý, 21.Května 2019, 14:38:22

Obyčejní lidé obvykle žádné politické ambice nemají. Hráli-li divadlo po vesnicích a roznášeli české knížky, dělali to ze zájmu o divadlo a literaturu. Určitě ne kvůli tomu, aby tím někoho záměrně zpracovávali. To obyčejní lidé obvykle také nedělají.

Na Vaši otázku, paní Hájková, ohledně „zásluh“ ve věci obnovení národa, já odpovědět nedokážu. Proč? Protože jsem v té době nežil, nedokážu si představit jak – a jestli vůbec - obyčejný člověk cítil něco jako obnovování národa. Jestli vůbec měl dojem, že nějaký národ může či snad dokonce má být obnovován. Také nevím, jestli vůbec někdo zjistil, že patří do národa, který už zanikl a nyní má vstát z mrtvých a má se obnovit. Nebo jestli vůbec měl nutkání patřit do nějakého národa, do nějaké skupiny „my“, která se bude vymezovat vůči „oni“.

Osobně si myslím - což ale není odpověď na Vaši otázku - že značná část lidí tehdejší doby – zejména lidí práce (lidí ze zemědělství a řemeslnictví) – nějaké národovectví nebrala za svoji věc. K tomuto názoru mne vede jednak mé vlastní vnitřní nastavení (nějaké bytí se v prsa s tím, že někam patřím a něčím se odlišuji, mi vůbec nejde pod kůži), pak také vyprávění mých rodinných příslušníků, kteří prožívali svá mladá léta v poslední čtvrtině devatenáctého století a nakonec i pozorování lidských charakterů, chování lidí kolem sebe, ovlivnitelnost lidských postojů atd. A samozřejmě literatura, dobový vztah k náboženství a vládnoucím strukturám atd.

Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 21.Května 2019, 16:54:47

Lidé nejsou všichni stejní. Doufám, že nemáte pocit, pane Vyleťale, že se právě já chci nějak vymezovat. Myslím, že už o mně trochu něco víte a víte, že mi nejde o vlastní věc.
Rozumím, že nerozumíte. Ale všechno se vysvětlit nedá.

Ivo Horák - Praha 3

Složité historické procesy a jednoduchá označení Úterý, 21.Května 2019, 19:07:31

Vydupávání jazykových a politických národů ze země, ale také jejich zadupávání do ní předtím, ba i potom, to jsou procesy viditelné a takhle pojmenovatelné až s odstupem času (a se schopností určité emotivity). V době samé jde vesměs o přirozené narůstající snažení, o projevy, ústící v jazykovou a kulturní soběstačnost, zakládající v posledku politickou emancipaci. Směřují shora dolů i zdola nahoru. Vše přitom bývá založené na dostatečné míře existujících starších předpokladů. V případě opačném, tedy "zašlapávání", jde o reakci silnějšího, nebo už o následek mimořádného úspěchu emancipace, jenž může vyústit v hegemonii nad slabšími v konkrétním prostoru.

Co si myslí o uvedených procesech lidé, záleží asi nejvíce na jejich národní příslušnosti a kolektivní paměti. Zcela obecně, tedy v případech, kdy se od vlastní "kauzy" oprostíme, preferujeme podle svého naturelu buď univerzalismus (zjednodušení, efektivitu), nebo velkou národní různorodost. Možná podle toho (jak) máme rádi zeměpis...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Horákovi Středa, 22.Května 2019, 07:48:46

Různorodost může být nejen národní, ale i uvnitř národa.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Středa, 22.Května 2019, 10:01:44

Tak přesně k tomuto tématu je krajně zajímavá jedna scéna v Jiráskově díle "F.L.Věk".

V této scéně se entuziastičtí pražští obrozenci snaží o ušlechtilosti a potřebnosti obnovení národního vědomí a národního jazyka přesvědčit jakéhosi zemitého českého sedláka (hrál ho J. Moučka).

Tento český sedlák napřed chvíli naslouchá ohnivým projevům českých obrozenců; a pak jim sdělí své stanovisko: "Víte, nám tam na venkově to přijde nakonec nastejno, jestli nás dře německý, anebo český pán!"

Tato jediná prostá věta je přímo hutná svou významovostí, a to dokonce dvojí:

Za prvé to z hlediska čistě historického znamená, že celé to obrozenecké, národovecké hnutí bylo přinejmenším ve svém původu iniciováno zřejmě v prvé řadě městským, to jest hlavně pražským českým občanstvem. Venkov měl spíše jiné starosti.

A za druhé a především: je to velice názorný obraz konfrontace otázky národnostní a otázky sociální. A poukazuje to na to, že konec konců ta sociální otázka je zásadnější, hlubší, nežli otázka pouze národnostní.

Musím přiznat, dost mě překvapilo, že zrovna u Jiráska se něco takového objevilo.

Ivo Horák - Praha 3

Středa, 22.Května 2019, 13:02:12

V procesu označovaném tradičně jako národní obrození sehrála velmi podstatnou roli česká maloměsta. Leckoho překvapí, kolik ze školy mu známých osobností má v nějakém takovém městečku (oprávněně) svou pamětní tabuli. Sám Alois Jirásek je tohoto jevu dokladem. K tomu přistupují ještě další tabule se jmény rodáků jen místního významu, nejspíš dnes i zdejším neznámých. Také v Německu je tomu nejinak a netýká se to jenom Výmaru. V 18. a 19. století nebyla převaha velkých měst se současným stavem srovnatelná.

Obyvatelé malých měst nyní často žehrají na špatné dopravní spojení (když do vedlejšího jedou autem 10 minut a za hodinu jsou už docela jinde). Čím lepší však spojení je, tím jsou ona sídla méně autonomní a méně významná.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ještě panu Vyleťalovi Čtvrtek, 23.Května 2019, 04:59:24

Já si stejně myslím, že člověk může nahlížet dějiny. Skrze historickou paměť, skrze to, co zná, co se kdy naučil a co sám druhotně prožil. Třeba i při tom seriálu F. L. Věk, který vzpomněl pan Poláček nebo při četbě, při návštěvě historických památek a pod. Protože jako jsme spjati navzájem my žijící lidé, tak jsme spjati i s minulostí, kde hledáme to, co nám předcházelo a nač navazujeme, v čem budeme pokračovat.
Musím přiznat, pane Vyleťale, že i když jsem náš národ v minulosti už skoro odepsala, mám k němu pořád vztah, ať je jaký je. Pořád má ještě šanci být lepší, protože ještě není všem dnům konec. Už jsem jim leccos odpustila. To, že nechtěli budovat komunismus, jsem jim odpustila už dávno.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.