Všichni se rodí sobě rovni

Před pětadvaceti lety přijal parlament za základ ústavního pořádku Listinu základních práv a svobod. Zveřejňujeme při té příležitosti úvahu Petra Pospíchala, který byl od svých 18 let v roce 1978 dlouhou dobu nejmladším signatářem Charty 77.

Pospichal

Petr Pospíchal

08.02.2016 13:08

Související

Štěstí z šesti

České osobnosti roku 2015

Každé pokolení je vždy nakonec okolnostmi donuceno uskutečnit ten zápas znovu. Zápas o to, co se zdá být tak samozřejmé, přirozené jako rození i umírání.

Po skončení druhé války, té nejtemnější pustiny lidství, nad troskami měst a celých zemí, bylo zřejmé, že je třeba obnovit samotné základy lidskosti. V předchozích letech selhalo všechno, na co mohlo být třeba jen částečné a nejisté spolehnutí, rozvrácený svět potřeboval nový přístup.

Budování naděje na svět bez válek bylo možné opřít jen o lidskou individualitu, o každého jednoho člověka společně i zvlášť. Dohoda v tehdy nově založené Organizaci spojených národů, že jen lidská důstojnost a vědomí vlastních práv každého člověka může rehabilitovat tisícileté dědictví humanity, tak zraněné a zostuzené válečnými událostmi, vedla k přelomové myšlence: společným jménem států zaručit lidská práva přímo lidem, a to ne jako velkorysé gesto jednotlivých států. Práva náležejí lidem samým, každému z nich bez rozdílu.

Zrodila se tak Všeobecná deklarace lidských práv. Její historický význam spočívá v tom, že státy se na jejím textu dohodly, avšak neoznačily se v jejím textu za poskytovatele práv. Svých lidských práv nabývá člověk zrozením.

Práva uvedená v Deklaraci nebyla přímo vymahatelná, protože Deklarace nebyla pro státy právně závazná. Přesto byla vnímána jako norma lidství a znamenala velký civilizační posun. Stala se inspirací emancipačních procesů, které probíhaly v následujících desetiletích v řadě zemí náležejících do různých kulturních okruhů.

Byla základem Charty 77 a je také jejím dědictvím
V našich souvislostech přijala univerzalitu lidských práv za svůj základ Charta 77. Vzala za slovo tehdejší politický režim, který se na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975 v Helsinkách zavázal vtělit do svého právního řádu Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Tyto mezinárodní pakty byly dne 13. října 1976 zveřejněny ve Sbírce zákonů, a staly se tak součástí československého právního řádu. Oba pakty se opíraly především o Všeobecnou deklaraci lidských práv a některé její články dále rozvíjely. Tehdejší režim nepředpokládal, že by se někdo těchto práv dovolával, všichni přece počítali s tím, že se takové mezinárodní normy přijímají jen naoko, nevážně.

Překvapení, ba zděšení režimu z toho, že se někdo práv uvedených v těchto normách dovolává, bylo ihned provázeno represemi. Krotký text Charty 77 byl kampaňovitě médii i pracovními kolektivy odsuzován, aniž by byl kdekoliv zveřejněn, aniž by jej lidé znali. Zasloužilé pracovní kolektivy ve svých servilních dopisech Rudému právu požadovaly klid na práci a odsouzení chartistů, zatímco signatáři Charty 77, věznění, vyhazovaní z práce, vyhánění z vlasti začínali svůj zápas o prosazení lidských práv jako univerzální záruky důstojného života, jako podmínky lidské existence ve světě silných, všeovládajících, nekontrolovatelných represivních států, svévolně zasahujících občanům do života.

Přijetí všeobecné deklarace lidských práv jako součásti českého práva je základním dědictvím našich největších předchůdců. Foto Michal Uhl

Byl to zápas trvající třináct let, probouzelo se v něm občanské sebevědomí, solidarita a smysl pro hodnoty. Tisíce lidí obětovaly těmto idejím léta vězení, osobní pohodlí, pracovní uplatnění, v několika případech obětovali i svůj život. Tyto oběti měly smysl, dokázaly vytrvalým úsilím proměnit poměry společenské poměry v Československu. Koncem osmdesátých let si lidé byli již mnohem více vědomi svých vlastních práv a rozhodně neměli za to, že jejich lidská práva jim může státní moc udělovat za dobré chování. Z této proměny vyrostly i události politických změn v listopadu 1989 a v následujících měsících a letech.

Když 8. února 1991 vstoupil v platnost ústavní zákon uvádějící Listinu základních práv a svobod jako ústavní součást československého právního řádu, nevyvolalo to v tehdejší událostmi překypující době příliš mnoho pozornosti. Ale bylo to historické završení myšlenek Charty 77, vítězství původního poselství Všeobecné deklarace lidských práv, konečně vymahatelně začleněné do ústavního řádu státu. Listina základních práv a svobod je dnes součástí ústavního pořádku českého státu.

Zápas o úctu k lidským právům musíme dnes svádět znovu
Ale nic není nastálo, nic není navždy. Každé pokolení nakonec musí zápasit znovu, aby uhájilo stav věcí, dosažený dříve. A aby jej také rozvinulo a posunulo dějiny zápasu o důstojnou lidskou existenci zase o kus dál. Čas přináší nové souvislosti a to, co vypadá jako jisté a neměnné, může být najednou pryč.

Humanitní ideály, na nichž před necelým stoletím vyrostla Republika Československá, na nichž se zrodily politické změny koncem roku 1989, je třeba odvážně hájit znovu. Neměli bychom se divit, jestliže i tento zápas bude od nás vyžadovat určité oběti. Jen pro ty hodnoty a ideály, které někdy vyžadují oběti, stojí za to žít.

Pracně budovaná soudržnost české společnosti byla v posledních letech napadena řadou rozkladných jevů. Konflikt procházející samým středem společnosti je překvapivě hluboký a den za dnem ubývá hodnot, které mohou být všem občanům společné. Ba snad ještě hůře, ubývá slov, na jejichž významu je celá společnost schopna se shodnout.


Zápas o lidská práva je třeba v každé době svádět znovu. Video TV DR

Ideály se krok za krokem, pod tlakem existenčních potíží, spikleneckých teorií a záměrně vyvolávaných konfliktů nenápadně vytrácely, až se staly vzácným úkazem, jakýmsi znakem podivínství, podezřelosti a úchylkou. Bezskrupulózní odpudivé postavy se postupně propracovávaly z opovrhovaného dna společnosti až do pozice mediálně užitečných komentátorů, bizarní spiklenecké teorie přibíraly ve složitém, málo srozumitelném moderním světě příznivce, až se staly běžně akceptovaným vysvětlením méně přehledných společenských jevů.

Samozřejmé pojmy vyjadřující lidskost se v nihilistickém prostředí zaměřeném na konfrontaci a osobní prospěch staly nadávkami. Přemýšlení se vlastně stalo zátěží. Propagace zdravého, pokud možno také selského rozumu odkázalo myšlenkový proces do oblasti zbytečně náročných a jednoduchou realitu komplikujících jevů, které je třeba ve společnosti potlačovat.

Dynamiku těmto procesům dodal fenomén posledních let – elektronické společenské sítě, zejména facebook. Takový nástroj dodal sebedůvěru i těm, pro něž je písemný projev na úrovni holých vět Everestem jejich vyjadřovacích schopností. A tak byl kolem nás, za našeho pasivního přihlížení či bezmocného odporu, ustrojen svět, v němž ti, kteří jménem státu hájí práva všech bez rozdílu, jsou označováni za zločince a vysmíváni dokonce i prezidentem republiky, zatímco bojůvky fotbalových chuligánů se bez většího odporu společnosti mohou klidně označovat za obhájce tradičních hodnot.

Zakomplexovaný demagog s teatrální mimikou bouřící proti neexistující hrozbě na podiu vedle hlavy státu bude jednou považován za odstrašující znak doby, v níž se vzdělanost a humanita nechaly zahnat do kouta jako zbylá vzpomínka na časy, v nichž společnost věděla, kam směřuje a čeho chce dosáhnout.

Inicitivy pomáhající uprchlíkům jsou Chartou naší doby
Současná nová etapa zápasu za lidská práva se bude muset s tímto rozkladem světa uspořádaných hodnot umět vyrovnat s vlastním důvtipem a tvůrčí silou. Lidskost nakonec zvítězí, byť to nebude snadný zápas. Dokonce se dá říct, že tento zápas nelze prohrát.

V beznadějných chvílích obvykle vzniká nová naděje. Byli jsme vystaveni zkoušce nekončícím proudem uprchlíků, a kdo v této zkoušce obstál, obstojí i v dalších zkouškách. Proti demagogii, hoaxům, útočné nelidskosti a pudově kmenové rétorice popírající tisíciletý civilizační vývoj se dokázaly postavit tisíce lidí, kteří donedávna netušili, že by spolu vůbec mohli mít něco společného; samozřejmě se ani neznali.

Iniciativy jako Hlavák, Klinika, Czech Team, Pomáháme lidem na útěku, Lesbos, Pomoc uprchlíkům dokázaly spontánně, bez institucionálního zajištění, z čistého, zdánlivě dávno vykořeněného altruismu, zachránit čest naší země a pomoci statisícům lidí v krajní nouzi, v situaci hrozivé humanitární katastrofy. Přímých aktivistů v těchto iniciativách včetně sbírek bychom napočítali k deseti tisícům, s potřebným méně viditelným zázemím jich bude dvojnásobek, ba ještě trochu více. V tom je veliká naděje, nová Charta 77 našich dnů a současných souvislostí.

V tom je veliká naděje, nová Charta 77 našich dnů a současných souvislostí. Foto Saša Uhlová, DR

Lidská práva jsou především práva těch druhých. Očekáváme-li, že se někdo zastane nás, až budeme v nouzi, můžeme se opřít o nevypočítavou vzájemnost, která dnes vede nás k hájení práv jiných. Ostatně zpozdilým falešným obhájcům křesťanských hodnot dnes média kladou před oči prostou evangelijní situaci (Matouš, 25/42 a dále): „Byl jsem hladový, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít, byl jsem na cestě, a neujali jste se mě…“

Je také třeba, abychom si uvědomili ještě jeden podstatný rys zápasu za lidská práva. To, co před námi stojí, není žádná intelektuální debata, ale prostá každodenní skutečnost humanitární katastrofy. Právě v těchto chvílích mi píše manželka ze srbského Šidu: „Před námi je jedenáct plných autobusů. Připadá mi, že jsme tu jen proto, abychom stále opakovali, že nemáme a nemůžeme, je to velice neradostné. Nejsou už ani bundy nebo boty pro děti, natož pro ženy či muže.“

Lidská práva dnes začínají těmito slovy: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství. Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení…“

Dále můžete pokračovat sami, v těch řádcích je příslib lepšího světa, o který musíme usilovat i my, nechceme-li se stát nakonec uprchlíky či vyděděnci také.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ambivalentnost jedné tradice Pondělí, 8.Února 2016, 14:09:19

Jakkoli bezpochyby velice humanisticky zaměřený text, přesto nelze pominout jeden kritický bod. Je to totiž bod zcela zásadní, který se ostatně dotýká i samotné podstaty "Charty 77".

Napřed citát z textu: "Samozřejmé pojmy vyjadřující lidskost se v nihilistickém prostředí zaměřeném na konfrontaci a osobní prospěch staly nadávkami. Přemýšlení se vlastně stalo zátěží."

Ano, naprosto přesná diagnóza.

Jenže: p r o č vlastně ve společnosti došlo k vytvoření onoho nihilistického prostředí? Proč se nejvyšší maximou stal osobní prospěch? Proč se přemýšlení stalo zátěží?

Odpověď zní: protože v prostředí formalistického liberalismu není nic, co by lidem mohlo zabránit v tomto jejich poklesu na natolik nízkou kulturní, humánní a intelektuální úroveň.

Lidem byla dána veškerá práva - ano, ta slavná "občanská a lidská" práva! - ale nebyly jim jako protiváha uloženy žádné odpovídající povinnosti.

Dejte velké mase práva, a nechtějte za to od ní žádné plnění, žádné povinnosti - okamžitě toho zneužije ve svůj vlastní prospěch.

Myslet bolí, pomáhat spolubližním je namáhavé, přítomnost nějakých vyšších hodnot je přítěží. Daleko jednodušší je přece prohlásit sama sebe za nezpochybnitelného majitele exkluzivní pravdy, a toto své přesvědčení ventilovat v příslušných sociálních sítích, s příslušnou razancí a arogancí.

Takže, jestli se v souvislosti se současnou migrační krizí připomíná humanistický odkaz "Charty 77", pak nelze přehlédnout, že toto dědictví je velice rozpolcené.

Na straně jedné je skutečně možno ho chápat jako závazek k praktikované humanitě; ale na straně druhé je tento katalog práv svou jednostranností a nevyvážeností sám pozváním k vyznávání "nezadatelných práv" egoistického, jenom do sebe sama zahleděného individua.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Na doplnění Pondělí, 8.Února 2016, 15:21:59

Děkuji panu Pospíchalovi za velice podnětný článek i panu Poláčkovi za trefný komentář. Souhlasím s oběma pány a nadto bych ještě rád něco doplnil.

Pan Pospíchal zmiňuje dva lidskoprávní fenomény: Chartu 77 a Listinu základních práv. Jde nepochybně o díla dobra, o díla odvážných lidí, o naplnění spravedlivých tužeb ponižovaných. Přesto tu cosi podstatného chybí. Totiž jejich ukotvení v řádu, který člověka a jeho dočasný zájem – byť zájem po všech stránkách oprávněný – překračuje. Mám samozřejmě na mysli mravní řád křesťanský.

Charta 77 se brala za práva lidí v Československu a šlo jí o ta práva, která zde byla potlačována. O svobodu projevu a svobodu cestování. Když padla železná opona a zmíněná práva se naplnila, neměla Charta 77 už co říci. A tak se stalo, že občané české republiky byli záhy obráni o práva sociální a to dokonce za přihlížení Václava Havla, který Chartu 77 zosobňoval.

A tak nám dnes nevadí to, co by za režimu, proti němuž byla Charta 77 zaměřena, nebylo možné: jeden si jede na dovolenou na Kanárské ostrovy a jeho soused nemá na obědy ve školní jídelně pro své děti. Pozor, neobviňuji Václava Havla, ani nikoho z Charty 77, jenom chci ukázat, že tam, kde nevycházíme z nejhlubší podstaty a smyslu lidské existence, se - i při těch nejlépe míněných úmyslech - převelice snadno zmýlíme.

Ještě k Listině základních práv a podobným dokumentům. Jsou v nich deklarována všelijaká práva postavená na rovnosti a svobodě. Vše, pochopitelně, jinak to v dokumentech tohoto druhu ani nejde, v nejobecnější rovině.

Jenomže ona ta svoboda, pokud se nedrží řádu, který člověka přesahuje (po křesťansku – není to svoboda dle Božího řádu), v sobě také nese svobodu rozhodovat o sobě samém ve výhradně vlastním zájmu. A ona rovnost, která tak hezky vypadá na všech plakátech, se dá docela snadno zúžit v onu tak často vynášenou rovnost šancí.

A tak dnes nevidíme nic divného na tom, když se před dveřmi luxusního obchodu krčí k zemi skloněný žebrák s nastavenou čepicí. Měl přece také šanci, není-liž pravda? Promarnil si ji přece sám, že? A co je divného na byznysu s hracími automaty, hazardem a půjčkami likvidujícími existenci celých rodin, když přece máme svobodu? A svobodou je přece také svoboda podnikání, nebo snad ne? Nakonec, viděli jsme to předevčírem. Jedni šíří nenávist a druzí se proti ní ohrazují, přičemž se děsí kamenů a zápalných lahví od těch prvních. Oba se těší svobodě projevu...

Takže, to jen tak na doplnění, abychom si my lidé nebyli tak jisti, že se sami od sebe spasíme.

S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal

Jan Samohýl - Programátor, Praha

proč najednou to pohoršení nad elektronickou komunikací? Úterý, 9.Února 2016, 08:53:53

S článkem souhlasím kromě maličkosti:

"Dynamiku těmto procesům dodal fenomén posledních let – elektronické společenské sítě, zejména facebook."

Před pěti lety, když probíhalo tzv. "arabské jaro", byly sociální sítě intelektuály vyzdvihovány, a dnes jsou zase zatracovány. Není to také jen forma morální paniky?

Já si nemyslím, že jsou všelék (jako každá technologie, tím spíš že inovacím zdaleka není konec) a konkrétně Facebook nemám rád. Ale myslím, že pozitiva převažují, v tom smyslu, že Internet vystavuje lidi odlišným názorům, ať chtějí či ne, a ať si to uvědomují, či ne (ačkoliv je otázka, jestli je v zájmu Facebooku to podporovat, jako že má tu moc toto ovlivnit).

Řekněme, že se zajímáte o nějaký obor, třeba počítače. Pak se zcela zákonitě vystavíte odlišným politickým názorům (a vlastně i odlišným komunitám) lidí, kteří sdílí tento váš koníček. Před Internetem to takto intenzivně nefungovalo; lidé, kteří se zajímali o počítače byli vesměs podmnožinou vaší vlastní komunity (protože byli fyzicky blízko), a tedy nemohli přinést zásadně jiný pohled. (Ostatně, jestli to dobře chápu, něco podobného nastalo i v Chartě.)

Takže idea, že Internet lidi rozděluje je myslím jen část pravdy; on je zároveň také spojuje skrze jejich vlastní zájmy, které se mohou individuálně dost lišit. K nespokojenosti pánů Poláčka a Vyleťala to patrně povede k eliminaci "univerzálních" autorit, a jejich nahrazení autoritami "lokálními", v rámci každé zájmové skupiny, ke které člověk cítí příslušnost.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.