Institut minimální mzdy snad nikdy nepřestane dráždit k diskusi. V prvé řadě je potřeba vnímat minimální mzdu v širším kontextu a neskončit u sporu o takzvanou „deformaci volného trhu“.

Hlavní výzvou české ekonomiky je dnes vyvázání se z modelu levné práce. Kromě mnohých strukturálních změn to bude bezesporu vyžadovat i změnu nahlížení na ekonomickou konkurenceschopnost. Pokud se budeme nadále ohlížet na cenu práce jako hlavní konkurenční výhodu, tak se nikdy nemůžeme bavit o růstu mzdové úrovně jako o prostředku k rozvoji.

Minimální mzda je nástroj, nikoli překážka

Minimální mzda zavedená v roce 1991 od začátku ztrácela kontakt s průměrnou mzdou. Tristní zmrazení mzdového minima za vlády pravice tuto nedůslednost převedlo na špatný vtip, kterému se budeme nesmát ještě dlouho.

Zvyšující se rozdíl mezi už tak nízkou průměrnou a minimální mzdou přispíval ke vzniku sociálních konfliktů uvnitř chudé společnosti pracujících.

Sociální demokracie vyhrála poslední volby i díky požadavku minimální mzdy ve smysluplné výši. V programovém prohlášení byl stanoven cíl přiblížit ji 40 procentům průměrné mzdy. Po dvou letech s každoročním růstem o 700 korun premiér Sobotka avizuje, že příští rok by chtěl minimální mzdu navýšit o dalších 1 100 korun, čímž by mohl být vládní závazek pravděpodobně splněn.

Dosáhnout normálního poměru minimální a průměrné mzdy, který během Topolánkovy a Nečasovy léčby klesnul až na 30 procent, je krok správným směrem. Jenomže ve chvíli, kdy česká průměrná mzda zdaleka nedosahuje takové výše, která by odpovídala našemu potenciálu, nelze její 40% podíl považovat za uspokojivý cíl.