Hlavně ta morálka

Ivan Štampach

Z církví se v naší převážně sekulární společnosti stávají instance na podporu takové morálky, která vyhovuje bohatým a mocným. Probíhající zatýkání lidí z premiérova okolí s tím také souvisí.

Náboženství se v naší stále ještě sekulární společnosti jeví jako překonané. To, že fakticky existuje a že se k jeho různým organizovaným a neorganizovaným podobám hlásí nějakých osmnáct procent obyvatel, je třeba nějak vysvětlit. Hledá se, co by na náboženství bylo ještě aktuální. A má to být morálka. Vlastní obsah náboženství je jakousi přízdobou morálních norem.

Pro ty, kdo snad ještě věří na náboženské představy, má platit, že Bůh je instancí, která může morální jednání vynutit. Kdo se chová podle mravních norem předepsaných církví, je v tomto životě odměněn tím, že Bůh žehná jeho počínání a poskytuje mu zdraví a úspěch. Pro posmrtnou existenci je připravena odměna v podobě věčné blaženosti v nebi. Kdo nejedná podle těchto pokynů, je v tomto i budoucím životě trestán prokletím a všemožnými formami utrpení. Morálka tu degenerovala v pouhé právo. Člověk nekoná dobře z etických důvodů, protože poznal mravní hodnotu zamýšlených činů a svobodně se pro ně rozhodl, nýbrž jen následkem touhy po odměně nebo v hrůze před sadistickými tresty.

Když se podíváme na sociální funkci náboženské morálky, vidíme silně převažující morální podporu různých forem represivních režimů. Autoritativní režimy i současná demokracie degenerující v oligarchii má vlastní nástroje, jak přimět obyvatelstvo k poslušnosti. Dokud se daří obyvatele přesvědčit, že spolupráce se systémem je v jejich vlastním zájmu, spokojí se systém s dobrovolnou podporou. Umožní volit, pokud je zajištěno, že volební výsledek na systému nic nezmění. Komunisté to dělali hloupě tím, že ti, kdo byli ochotni sehrát nedůstojný volební tyjátr, si „vybírali“ mezi jednou kandidátkou. Současní papaláši nabízejí kandidátních listin libovolné množství, s tím, že programy jsou ovšem stejné. Přesně řečeno je to stejný program ozdobený pokaždé jinou rétorikou.

Když už se vzduje vztek obyvatelstva nad přijatelnou míru a hrozilo by, že by si občané zvolili reprezentanty podle svého vitálního zájmu, jsou demokratické procedury suspendovány. Nastoluje se autoritativní režim. Hněv obyvatelstva se usměrní k etnickým, rasovým, náboženským, sexuálním a dalším menšinám. Za společenskou zkázu mohou dříve spíš Židé, dnes (i) muslimové, pokaždé svědkové Jehovovi, Romové, bezdomovci, nezaměstnaní, zednáři či homosexuálové. Pro nepřizpůsobivé, tedy pro ty, kdo se nepřizpůsobí autoritářským požadavkům kolektivu, se tvoří lágry, kam se uklidí, aby je tam práce osvobodila, a jeví-li se to systému jako nutné, jsou tam fyzicky likvidováni.

Represe však není vítaná. Režim raději získá podporu dobrovolně. A tady nastupuje role náboženství. Přitom není nutné, aby ti, kdo využívají náboženství pro zajištění poslušnosti, byli sami nábožensky orientovaní. Historickým příkladem využití náboženství je Action française v prvních čtyřech desetiletích minulého století. Její ideolog Charles Maurras byl konzervativní nacionalista, monarchista a antisemita, a podporoval římskou církev jako instituci, která je spjata s francouzskou tradicí. Zamlouvala se mu svými politickými postoji a svým hierarchickým autoritativním uspořádáním. Celkem logicky mu bylo cizí křesťanství. Jeho vysoké hodnocení katolicismu si v jeho mysli nijak nepřekáželo s jeho ateismem. Od svých současných pokračovatelů se lišil tím, že byl sociálnější.

Autoritativní klerikální konzervativismus u nás je reprezentován lidmi, kteří se hlásí k nějaké náboženské příslušnosti: Roman Joch, Michal Semín, Ladislav Bátora, Dan Drápal, Petr Hájek, Mojmír Kallus, Benjamin Kuras, Jiří Karas, Josef Dobeš. Ale jako nástroj pro pacifikaci občanského odporu je využíván i ateisty. Těsná většina poslanců 8. listopadu loňského roku oslavila 392. výročí porážky českých stavů na Bílé hoře tím, že se rozhodla věnovat římské církví desítky miliard korun a další miliardy církvím, které byly podle čiré libovůle shledány hodnými této štědrosti. Možná bychom mezi poslanci našli někoho nábožensky orientovaného. Ale jistě je vítězná většina převážně nábožensky indiferentní. Cítí však potřebu nábožensky umravnit tu část občanů, která na náboženské argumenty slyší. Bohatá církev bude mít mocnější prostředky k ovlivňování obyvatel. Poslanci si možná také chtěli zavděčit vedení církví a zajistit si hlasy v  (asi mylné) představě, že členové církví budou hlasovat podle pokynů vedení.

Církve a jiné náboženské společnosti, které na dance macabre nad miliardami nepřistoupily, jako baptisté, jsou zpochybňovány. O víkendu jsme se dověděli, že vrchní ředitelka sekce kabinetu předsedy vlády dala sledovat manželku premiéra vojenskou kontrarozvědkou, protože se domnívala, že je v kontaktu s jednou z nich, a sice se svědky Jehovovými. Ti o miliardy či stamiliony od státu nestojí. Jejich právní pozice (a tím i ústavní ochrana práv) v Česku je však naprosto stejná jako pozice římskokatolické či jakékoli jiné církve. Jsou registrovanou náboženskou společností s přiznanými zvláštními právy. Pokud tento systém slídí po legálních náboženských skupinách, které neplní jeho politické zadání, nejsme opravdu daleko od minulého diktátorského režimu.

Morálka byla přijetím zákona č. 428/2012, jak se iniciátorům zdá, zajištěna. Jak bylo většiny pro něj dosaženo, je třeba připomenout. Tři poslanci resignovali na poslanecký mandát a byli nahrazeni zákonodárci poslušnějšími. A právě v těchto dnech je operace výměny poslanců předmětem trestního stíhání. Hlavní organizátor zločinu premiér Petr Nečas se vzteká na policii, i když ta je k němu zatím shovívavá a chce postavit před soud jen jeho nejbližší spolupracovníky. Jenže hněv na policii vyslovený premiérem dvakrát rok po sobě (před rokem šlo o „partu policejních plukovníků a podplukovníků, kteří chtějí rozhodovat, kdo bude ve vládě“) je marný, když stíhání řídí justice, konkrétně státní zastupitelství a vazbu na obviněné uvalil na vládě i opozici nezávislý soud.

Uvidíme, kam vyšetřování dojde. Ale podle zatímního stavu věci lze říct, že naděje na účinnější pacifikaci části populace bylo dosaženo pomocí trestného činu, za který jsou stíhání donedávna vysocí představitelé státní moci. Tím se ozřejmuje morální funkce církví ve společnosti. Prokazuje se tím, že sociální role institučního náboženství nemá mnoho společného s křesťanstvím nebo s humanistickou etikou. Tuto etiku v současnosti přesvědčivěji předkládají etické instance sekulární společnosti, například filosofové a občanské iniciativy, než církve zaměřené hlavně na náboženskou podporu mocných a bohatých.

    Diskuse (57 příspěvků)
    PH
    Petr Hlávka, učitel
    June 17, 2013 v 22.31
    Vážený pane Štampachu
    mluvíte mi ze srdce. Momentálně jsou trochu potichu, asi čekají, až se bouře přežene, pak zase budou mluvit o lůze, která jim chce majetky vzít. Tím míním ty nejvyšší církevní papaláše, obyčejní faráři jsou ovšem ve vleku oné nedemokratické instituce.
    Eva Hájková, penzistka
    June 18, 2013 v 5.35
    Chovat se morálně pouhou výměnou za nějakou posmrtnou odměnu či trest - to už by nemělo být hodno člověka 21.století, zejména ne Evropana. Mnoho lidí ostatně soudí, že věřící v průměru nejsou mravnější než ateisté. Nevím, zda by to mohl posoudit sociologický výzkum, protože něco takového asi vůbec není snadné podchytit a vyhodnotit.
    ŠŠ
    Štěpánka Šprynarová, důchodkyně
    June 18, 2013 v 7.23
    Analýza Ivana Štampacha předkládá jiný než obvyklý úhel pohledu na nedávná a současná skandální politická dění. Je to doplňující úhel pohledu, osvětlení, jež upozorňuje na takové vazby a souvislosti, .kterým byla věnována pozornost menší, než malá. Štampachův úhel pohledu by měl být prezentován v mediích v rámci kroků, zmiňovaných Jakubem Patočkou (http://www.denikreferendum.cz/clanek/15758-necasuv-konec-jake-moznosti-ci-prospech-co-s-medii).
    Patočkova SPRAVEDLIVÁ DISTRIBUCE SVOBODY SLOVA by k tomu měla otevřít mediální prostor, jenže jaksi chybí širší praktická opatření, jež by šíření tohoto poněkud odlišného, leč objektivního úhlu pohledu zajistila.

    Takže řada/většina mediálních činitelů bude nadále ochotně vytrubovat do světa různá prohlášení, jak oškliví Čecháčci nechtějí vracet, co nakradli a podrážejí nohy svým ušlechtilým politikům, již se o to navrácení nakradeného zasloužili.
    ŠŠ
    Štěpánka Šprynarová, důchodkyně
    June 18, 2013 v 9.52
    Panu Kolaříkovi:
    K pochopení jeho třetí poznámky z příspěvku 18.Června 2013, 08:54:25 by mi pomohlo osvětlení, co rozumí českým militantním ateismem.
    Zejména:
    1) charakteristika skupiny, která český militantní ateismus tvoří ,
    2) jaké ideje tato skupina hlásá,
    3) které podmínky daly této skupině vznik.
    JH
    Jaroslav Hajek, Přisluhovač globálního kapitalismu
    June 18, 2013 v 9.59
    Přejte Čechům taky nějaké prvenství,
    pane Kolaříku! Jak známo, podíl ateistů v populaci států má negativně koreluje s GDP na hlavu (byť rozptyl je značný), tak třeba Češi zkouší, zda v tom není příčinná souvislost.
    Ostatně "militantní" je dneska kdekdo, asi je to v módě. Třeba Němečtí Turci, z nichž čtvrtina v jakési anketě vyjádřila názor, že ateisté jsou méněcenní lidé. No není to militantní?
    http://www.welt.de/politik/deutschland/article108659406/Tuerkische-Migranten-hoffen-auf-muslimische-Mehrheit.html
    Eva Hájková, penzistka
    June 18, 2013 v 16.53
    Tak nevím, pane Kolaříku,
    kterého z vašich cítění jsem se dotkla víc - zda toho křesťanského nebo toho multikulturalistického. O nadřazenosti Evropy nepadlo v mém příspěvku ani slovo. Já si vážím dědictví, které evropské dějiny zanechaly světu, ať už to je dědictví jakkoli ambivalentní; i když bychom se při jeho hodnocení možná neshodli. O Evropanech jsem napsala spíš to, jací by měli být, než to, jací opravdu jsou. Za nadřazené je - vlastně nás, abych se vyjádřila přesněji - v žádném případě nepovažuji. Naopak, my potomci evropského proletariátu (západního i východního) jsme hlupáci, kteří se nechali opít rohlíkem a vzdali se své dějinné šance dotáhnout do konce to, co začali - šance vytvořit lepší svět. Místo toho, abychom osvobodili celé lidstvo od kapitálu a vykořisťování, promarnili jsme tu možnost. Vyměnili jsme ji za trochu toho kapitalistického konzumu, který stejně brzy skončí, což nám patří. Doufám, že aspoň tu štafetu za nás převezmou jiní.
    Jinak mě těší, že mě patrně nepočítáte mezi největší militantní ateisty, když jste za něj označil někoho jiného (a já vím koho).
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    June 18, 2013 v 17.13
    A teď pane Kolaříku ke komletaci relace militantnost a religiozita
    nabídněte prosím jeden snímek militantního katolicismu z Bavorska.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    June 18, 2013 v 17.49
    Pan Štampach se dotýká jedné centrální otázky:
    Co vlastně drží pospolu, co spojuje dnešní vysoce individualizovanou společnost ?
    Které normy by měly platit.v současné multikulturelní - multireligiózní společnosti?
    Odpověď české oligarchie " investicemi" do religiozity není originelní. Je odkoukaná, ale i ten ruský "originál" originalitou nehýří.
    Je nešťastná a setsakra málo nápomocná všem, kteří usilují o demokratický režim založený na kontrole rovnováhy mezi osobní svobodou a nároky vyžadované společností ........tvrdím..
    Eva Hájková, penzistka
    June 18, 2013 v 22.22
    Pane Kolaříku,
    já přece vůbec nemůžu vědět, zda vy věřící něčemu takovému skutečně věříte, natož vám cokoli vyvracet, ať už v to věříte či nevěříte. Psala jsem o tom jen z toho důvodu, že mě zaujal ten úryvek z článku pana Štampacha: "Člověk nekoná dobře z etických důvodů, protože poznal mravní hodnotu zamýšlených činů a svobodně se pro ně rozhodl, nýbrž jen následkem touhy po odměně nebo v hrůze před sadistickými tresty." Možná, že většina věřících ani nevěří v posmrtnou odměnu či trest, ale v něco úplně jiného. Já se o to nehodlám přít. Jen soudím, že to tak kdysi bylo a patrně u některých silně věřících ještě je. Vzpomínám si třeba na ten známý Voltairův výrok o krejčím, který ho neošidí, protože věří v peklo. Takové jsou mé představy o věřících. Vy zase máte jiné představy o ateistech. Já ty své představy o věřících klidně kdykoliv opustím, když poznám, že jsou nepravdivé. Když mně řeknete, v co věříte vy, nemám důvod o tom pochybovat.
    Víte, já pořád ještě věřím v pokrok, který mám v mysli (možná chybně) s tím ateismem (a konec konců i s tím evropanstvím) tak nějak spojený. Možná se vám to taky bude zdát obskurní - věřit v pokrok.
    Pokud jde o ty zákony, pro mě by vůbec nemusely být. Necítím se jimi nijak zvlášť omezená ve své činnosti. Proč si myslíte, že nebýt zákonů a sankcí za jejich nedodržování, tak by všichni tropili nějaké špatnosti? Někteří jistě ano. Proto taky zákony jsou.
    Eva Hájková, penzistka
    June 19, 2013 v 4.54
    Doplnění
    S tím pokrokem je to ovšem trochu složitější, než jsem si původně myslela. On nemíří vždycky přímo kupředu (nebo vzhůru?), ale někdy jde také oklikami. A občas se doplňuje i nějakým (dočasným) regresem. Takže se nedá jen tak snadno prokouknout. Prostě jsem musela uznat, že cesty pokroku jsou nevyzpytatelné. :-)
    + Další komentáře