Vážený pane premiére, dámy a pánové, sestry a bratři,

dnes si připomínáme 65 let od smrti druhého prezidenta republiky, Dr. Edvarda Beneše, politika, diplomata a státníka. Nechtěl bych zde však mluvit o sporných pohledech na jeho osobnost, na učiněná rozhodnutí a nedomyšlené koncepce. Myslím, že právě v těchto dnech je velmi nutné mluvit o ideálech, o filosofickém základu, na němž vyrůstalo Benešovo politické angažmá.

Prožíváme krizi parlamentního způsobu vlády, přemýšlíme nad budoucností demokracie a v těchto nelehkých dobách se ptáme, jak začít znovu tvořit společenství, které by nejen přečkalo tíživé ekonomické podmínky, ale především by našlo směr, jímž se vydat, aby naše existence překročila šablony pouhého přežívání a stala se smysluplným pobýváním pod nebesy, nebo jak říkal T. G. Masaryk bytím sub specie aeternitatis.

Ve své nejcitovanější knize Demokracie dnes a zítra pojmenovává Dr. Beneš hlavní příčiny vzestupu nacismu, fašismu i komunismu. Mezi nejdůležitější znaky řadí prezident Beneš teorii boje. Pro totalitární systémy je boj základním prostředkem jejich snažení, není důležité nad protivníkem vyhrát, ale zničit jej.

Motorem je hrubá síla, vědomí člověka jako pouhé materiální entity, kterou je potřeba ovládnout nebo vymazat z povrchu zemského. Nepřipouští se diskuse, protože protivník, který nepoznal blaho nového systému, je pouhým shlukem masa a kostí, nemá tedy cenu. Pravdu má jen silnější. Totalitární ideologie tedy hlásají nerovnost lidí, relativismus všech hodnot, materialismus a v podstatě cynismus.

Rozhlédneme-li se kolem nás, uvidíme, jak ve státě pomocí nejrůznějších lobbistických skupin bývá ohýbáno právo, jak je prestiž lidí měřena podle jejich okázalosti, jak se krása člověka smršťuje na estetické prožívání, tedy spatřujeme tytéž negativní jevy, jež předznamenávají zánik demokratického systému. Tyto tendence se projevují v naší politice i společenském životě.

Důstojnost člověka, ať již pracuje hlavou nebo rukama bývá poměřována na základě nepsaného HDP vyprodukovaného jím samým. I státy a jejich úspěšnost se poměřují v nejrůznějších tabulkách, mizí prosazování spravedlnosti, která byla pro Platóna jako hlavního teoretika evropské filosofické a politické tradice jediným kritériem pro posuzování státu. Pro totalitární myšlení je rovněž typické, že potlačuje individuum ve prospěch kolektivu.

Dr. Beneš radí vyváženost mezi oběma extrémy, protože zdůrazňování prvého se zvrhne v anarchii, která bude zvládnuta železnou rukou a nesena výše zmíněnou kulturou sobectví, a naopak kolektivistické myšlení vymaže důstojnost každé lidské bytosti a nakonec povede k témuž, tedy k zániku svobody i solidarity.

Pro druhého prezidenta nebyly předcházející úvahy jen teoretickou rozcvičkou; přednášky, později sloučené v citovanou knihu, měly praktické dopady v jeho politických krocích. Hledal synthesi, jak on říkal, jež by vedla k lepší demokracii, demokracii vedoucí ke svobodě jako právnímu i sociálnímu stavu každého občana.

Dr. Beneš navazoval ve svých úvahách na českou politickou tradici, která zdůrazňuje myšlenku Pravdy, jako bytostného ukotvení každého z nás. Bytí v Pravdě má konsekvence sociální, politické, protože člověk určený svou podstatou ke svobodě nemůže být utlačován žádnou dílčí pravdou, žádnou částečnou odpovědí. Člověk celé Pravdy nemůže dosáhnout, protože jako lidé jsme omezení ve svých schopnostech dokonalého poznání a jednání.

Představitelé české reformace v XV. až XVII. století usilovali o prosazení tohoto pojetí člověka v církvi i politice. Na jejich mravní úsilí navázal poté T. G. Masaryk a nakonec právě Edvard Beneš. Pravda je měřítkem i usilování hodným cílem. Pro českou reformaci i její prvorepublikové následovníky je platónský ideál spravedlnosti nahrazen ideálem Zákona Kristova, tedy Pravdou Páně, která vítězí…. 

Společnost, jež neusiluje o Pravdu, nemůže tedy být spravedlivá. Ve státě, jež zpochybňuje nejzákladnější práva každého člověka, nemůže jít o nic jiného než o zprotivení se Pravdě. Takový stát si nezasluhuje loajalitu svých občanů, takový stát potřebuje změnu a návrat k ideálu, na jehož základě byl postaven.

Aby taková změna byla možná, říkají svorně oba naši prvorepublikoví prezidenti, musejí být k myšlence své vlastní důstojnosti vychováni sami občané. Jedině jejich sebevědomí může vést k hledání ideálu demokracie i v praktickém politickém a společenském životě. Krize demokracie je především krizí mravní.

Na závěr se tedy musíme ptát, jestli k myšlenkám humanismu, demokracie a svobody jsou vychovávány naše děti, jestli je jim vštěpována láska k republice. Váhavá odpověď nás všech musí vést k vědomí, že krize našeho státu je způsobena námi samými, respektive naší neochotou brát demokracii nejen jako formu vlády, ale hlavně jako životní styl.

Ten se projevuje v pomoci slabším, v našem vědomí vlastní důstojnosti, i obraně principů rovnosti, v nichž není místo pro opěvované šlechtictví nebo vzývání vlády pevné ruky.

Dnes je 3. září. Před 65 lety do naší země vstupovala takřka nenásilně diktatura, jež ovlivnila životy generací, udělala z nich nesvobodné a nerovné občany. Někdejší prezident tohoto státu dobojovával svůj poslední zápas, zápas o další dny, o další možnosti napravit své chyby i vést zemi proti nastalé totalitě.

Tyto šance mu nebyly dopřány, ale jeho předchozí život, myšlenky i skutky jsou mementem i posilou v našich vlastních zápasech. Dnes nehrozí žádná totalita, sovětská vojska nejsou za rakouskými hranicemi, dnes nás omezuje vlastní nerozhodnost a ztráty ideálů.

Potřebujeme znovu poznat hodnotu naší republiky, jako nesamozřejmého a vybojovaného faktu. Potřebujeme vědět, že demokracie je ideál, za kterým jdeme, jak napsal muž, na něhož dnes vzpomínáme, Dr. Edvard Beneš, prezident republiky.

Pane prezidente, Vašemu odkazu věrni zůstaneme!