V Brně bude odhalena socha Edvarda Beneše, nejbližšího spolupracovníka Tomáše Garrigue Masaryka a druhého československého prezidenta, který byl hlavou naší země v hrozných dobách rozmachu nacismu a poválečného vzestupu komunistů.

Beneš na rozdíl od Masaryka, který byl velikánem evropského formátu a jedním z největších státníků dvacátého století vůbec, byl osobností nepřevyšující příliš české prostředí; nicméně stojící pevně v jeho nejlepší tradici, započaté Husem, rozvíjené Komenským, Palackým či Havlíčkem Borovským, právě Masarykem prozatím vrcholící, a v naší době reprezentované Vaculíkem, Kunderou či Havlem.

Beneš patrně neřešil předválečnou situaci optimálně, nicméně, jak přesvědčivě prokazuje Jan Tesař ve svém Mnichovském komplexu, varianta, pro niž se rozhodl, byla legitimní, v danou chvíli i z hlediska vrchního velení československé armády nejslibnější a dozajista vůči civilnímu obyvatelstvu slušnější, nežli jakákoli z jiných nabízejících se alternativ.

Beneš nepochybně po válce učinil poměrně málo pro to, aby znesnadnil nástup komunistů k moci, nicméně jak prokázal Ferdinand Peroutka ve studii Byl Beneš vinen?, není možné z porážky demokratických stran vinit nemocného prezidenta. Demokratické strany se vesměs ocitly v rukou velmi netalentovaných lidí, kteří zkrátka nedokázali tlaku komunistů čelit. Skvělí předáci politických stran, jak dnes už tuze dobře víme, nejsou samozřejmostí. Kdyby měli Gottwaldovi po válce čelit Kalousek s Nečasem a Svobodou, dopadli bychom nejspíše ještě hůř; možná bychom se stali svazovými republikami.

Beneš si po válce navíc dobře uvědomoval, že lepší část zhruba poloviny národa podporující po válce komunisty má pohnutky pro své konání stejně ušlechtilé, jaké měla lepší část zhruba poloviny národa podporující demokratické strany. A rovněž lidé s nízkými motivy se vyskytovali na obou stranách v zastoupení zhruba rovnoměrném.

Beneš byl navíc národní socialista, podobně jako třeba Milada Horáková či pozapomenutý velikán československého válečného odboje Vladimír Krajina, jemuž populární Mašíni či Fučík sahají zhruba po pravý kotník a levé koleno. Politická strana národních socialistů usmýkaná dvacátým stoletím dnes hyne v obskurnosti, nicméně v československých dějinách představuje po většinu své existence, a to včetně roku 1968, kladný a idealistický proud.

Beneš byl především skvělým Masarykovým partnerem. Jeho hvězdné momenty jsou znamenitě zdokumentovány v Peroutkově Budování státu: zejména výkony na konferenci ve Versaille, tak impozantně kontrastující s nabubřelými a mimo realitu se pohybujícími Poláky.

Důležité bylo jeho vítězství v prezidentských volbách, díky nimž se stal i formálně Masarykovým nástupcem. Jednu ze správných možností v celkově tragické a výhodná řešení nenabízející situaci zvolil i po Mnichovu. Během války dělal, co mohl.

Poválečné vysídlení Němců mu sice dnes vyčítají mnozí, kteří by snad byli ochotni vytýkat i Kryštofu Harantovi ostřelování Schönbrunnu, ale i odsun byl v dané situaci legitimním, kontextově srozumitelným a v jádru nevyhnutným završením válečného běsnění, v němž český národ musel počítat s možností, že Němci ukončí jeho existenci, jak si jejich politická reprezentace předsevzala a k čemuž praktickými kroky směřovala. Ještě jen pár týdnů před odsunem a soustavně po několik let Němci jako politický národ na Češích jako politickém národě páchali ukrutnosti, proti nimž je pouhé jejich přesídlení výdobytkem civilizace.

To, že se o něm vůbec ještě dnes někde diskutuje, je projevem nemístného flagelanství a stejné provinčnosti, jakou pozorujeme kdykoli se u nás setkáváme s reálným mezinárodním kontextem, od klimatických změn, přes návštěvu papeže až po návštěvu amerického prezidenta. Takoví Britové se skutečně nesužují otázkou, zda nezbombardovali Drážďany přespříliš. Dějiny vztahů Čechů a Němců nezapočaly 9. května 1945.

Beneš imponuje i tím, že je v posledku postavou tragickou. Byl totiž skutečným Masarykovým nástupcem, demokratem a humanistou. Přitom se účastnil zrodu režimu, který se stal, jakkoli se zprvu zdůvodňoval podobnými ideály, pravou antitezí jeho usilování. Podobá se v tom Václavu Havlovi, jemuž se také pod rukama rozpadlo Československo a jehož také na Pražském hradě vystřídal jeho hlavní ideový protivník.

Beneš i Havel jsou postavy rozporuplné, které v určité fázi svého veřejného působení pracovaly pro síly, jež stojí v příkrém rozporu s jejich ušlechtilými východisky: Beneš pro sovětské Rusko, Havel pro Bushovu Ameriku. Ale až budou chtít Havlovi — a nejspíše to budou jiní lidé, v jinou situaci a s jiným kontextem — v Brně postavit sochu, buďme také pro. Přes své omyly patří Havel i Beneš mezi velké osobnosti české humanitní demokracie.

Aliance českých idealistů, má-li získat v české společnosti znovu programotvornou iniciativu, musí být dostatečně velkorysá a široká, působící s vědomím, že genealogie protivníků reprezentativní trojice Masaryk, Beneš, Havel, popsána analogicky a působící svými charakteristickými vlastnostmi podnes s nemalou vahou od nízkého kompromisnictví, přes národní autoritářství až po cynické opovrhování idealisty, je vetknuta ve zcela odlišné trojici jmen prezidentů: Hácha, Husák, Klaus.

To proti budoucím návrhům pomníkům, které by chtěl někdo stavět jim, protestujme.

Poslední poznámka se musí dotknout místa nově odhalované sochy. Brno je přes všechny meze evropské město a odhalením Benešovy sochy tento svůj rys spíše prohloubí. Beneš bude mít za zády právnickou fakultu, před sebou vysoké učení technické a když zašilhá, dohlédne až do proluky, kvůli níž je nyní ve vazbě starosta jedné zdejší místní části.

Beneš má už dávno v Brně svoji ulici. Na ní jeho socha ale stát nebude, zato na ní stojí Hlavní nádraží. Když se tu nyní Beneš ocitne i osobně, třeba s ním nedovolí komukoli hnout.