Při této volbě po abdikaci starého a nemocného Tomáše Masaryka se nejprve zdálo, že bude první skutečně politickou volbou. Ze zpětného pohledu víme, že by tak byla jednou z  mála politických voleb, které jsou spojeny s historií hlavy našeho státu (Československa a České republiky). Politickou volbou myslím soutěž, skutečnou a vydatnou soutěž více kandidátů v demokratickém procesu, v níž o výsledku není předem rozhodnuto nebo lépe řečeno jasno.

Tato volba měla být poprvé dramatem a znamením konce revolučního nadšení spojeného se vznikem republiky. Nestalo se tak. Beneš zdaleka nebyl přijímán rozhodujícími politickým silami bez výhrad, měl silné nepřátele, nemluvě o obyvatelstvu německého jazyka. Útočili na něj v českém prostředí především agrárníci a v jejich popředí Hodža. Zdálo se, že Beneš to měl nahnuté, a aby byl vůbec zvolen, byly pořádány rozsáhlé zákulisní manévry. Také Němci nacistického ladění lákali různé osobnosti nacionálně česky laděné, jako byl Karel Kramář nebo Josef Pekař, aby kandidovaly proti Benešovi. Ty je však odehnaly již od prahu. Nakonec zůstal ve hře slovutný akademik profesor Bohumil Němec, respektovaná a ctihodná osobnost, ale politický diletant, byť dvojnásobný senátor. Jak vidno, spásonosná vidina „panenských“ akademiků není jen novodobým vynálezem.

Beneš nastupoval k volbě ve velmi pohnuté atmosféře dva roky po nástupu Hitlera, kdy se německy mluvící obyvatelstvo Československá ze své někdejší pluralitní rozrůzněnosti soustřeďovalo stále více pod křídla nacionálního a později nacistického vábení.

Jestliže Masaryk byl poprvé zvolen bez jediné viditelné námitky po způsobu středověkého holdování, a po druhé a po třetí sice měl protikandidáty, kteří jej ale vůbec nemohli ohrozit, tentokrát se nejprve zdálo, že tomu bude jinak. Po pravdě řečeno celá moderní republikánská historie státu nezná více jak tři podobné situace, v nichž se o zvolení úporně zápolilo a v nichž existovala účinná konkurence politických sil. V tomto ohledu bychom měli u této volby zpozornět a pochopit je jako impulz k zamyšlení nad charakterem prezidentského institutu, v minulosti i pro futuro.

Rozrůzňování politických preferencí ve věci prezidentské volby na české straně ovšem zastavila strana německá. Hrozba ze strany SpD, tedy Henleinových souvěrců, že bude volba zablokována, nakonec způsobila, že Beneš zvítězil ještě výraznějším poměrem, než tomu bylo u Masaryka.

K volbě došlo 18. prosince 1935 v Rudolfinu na zasedání obou komor Národního shromáždění. Schůze začala v 10 hodin 37 minut a řídil ji předseda poslanecké sněmovny Malypetr, spoluřídícím byl předseda senátu Dr. Soukup. I když období před volbou vnášelo nemalou nejistotu ohledně jejího výsledku, bezprostředně před ní již bylo zřejmé, že Československu loajální síly se semknou - a to včetně komunistů a agrárníků, německých sociálních i křesťanských demokratů a dokonce i maďarských rusínských a slovenských stran. Volba tak v reakci na předchozí tahy henleinovců měla ještě opačný efekt, než se na počátku zdálo, a Benešovi pomohla. Henleinovci se zmohli jen na prázdných 70 lístků.

Ve sněmovním sále bylo přítomno 336 (přímo ve chvíli volby ale již 441) zákonodárců — 292 poslanců a 144 senátorů. Kdo představoval těch pět přibyvších, nelze z pramenů zjistit.

Nakonec měl tedy Beneš jen jednoho skutečného protikandidáta, Bedřicha Němce. Volba, které předcházela oslavná rekapitulující řeč předsedy Malypetra a která hraničila až se zbožštěním, spojila expressis verbis první úřad ve státě s  leskem královského nebo dokonce císařského majestátu. Monumentálně byl vzpomínán i Karel IV.

Také při této volbě nebyly žádné předběžné nebo volební řeči kandidátů a kandidáti ani nebyli v sále přítomni.

V 11. 05 byla volba ukončena a byly vyhlášeny výsledky skrutinia. Beneš obdržel 340 hlasů a jeho protikandidát Němec jen 24. Edvard Beneš nakonec přes počáteční nejistotu zvítězil ještě výrazněji než Tomáš Masaryk v předcházejících dvou volbách.

(Přepis zvukového záznamu)

Pane presidente! V 18. roce trvání samostatného Československa byl jste jeho Národním shromážděním zvolen za presidenta Československé republiky jako bezprostřední nástupce prvého presidenta republiky, našeho slavného a nesmrtelného dr. Tomáše Garrigua Masaryka. (Potlesk.)

Pozdravuji Vás proto v této starobylé síni, která byla svědkem dávné české samostatnosti, pozdravuji Vás jako presidenta obnovené samostatnosti s tou pevnou důvěrou, že vědom jsa odpovědnosti svého vysokého úřadu budete jej vykonávati podle nejlepšího vědomí a svědomí, šetře zákonů republiky, což potvrdíte slibem podle ústavní listiny.

Žádám Vás, abyste maje pravici položenu na ústavní listinu Československé republiky pronesl slova slibu předepsaná v §u 65 úst. listiny a tím potvrdil, že přejímáte povinnosti uložené volbou a slibem.

President dr. E. Beneš (položiv pravou ruku na ústavní listinu):

Slibuji na svou čest a svědomí, že budu dbáti blaha republiky i lidu a šetřiti ústavních a jiných zákonů. (Bouřlivé volání slávy a neutuchající potlesk. - President dr Beneš podává pravici předsedovi Malypetrovi.)

Předseda Malypetr: Pane presidente! Složil jste slib, předepsaný ústavou. Volení zástupci lidu, před nimiž jste slib složil, přijímají závazný Váš slib jménem tohoto lidu a kladou ve Vás naději, že za Vašeho vedení bude republika naše pokračovati v duchu, který jí do základu vložila naše ústava.

Zářný příklad osobnosti prvého presidenta dr. Tomáše Garrigua Masaryka sviť Vám na cestu ke zdárnému rozvoji republiky a k trvalému míru.

Blahopřeji Vám srdečně jménem Národního shromáždění.

Republice a presidentovi „Sláva“! (Členové Národního shromáždění nadšeně provolávají slávu. - Přítomní stojíce zpívají národní hymnu „Kde domov můj“ a „Nad Tatrou sa blýská“.)