Při této volbě po abdikaci starého a nemocného Tomáše Masaryka se nejprve zdálo, že bude první skutečně politickou volbou. Ze zpětného pohledu víme, že by tak byla jednou z  mála politických voleb, které jsou spojeny s historií hlavy našeho státu (Československa a České republiky). Politickou volbou myslím soutěž, skutečnou a vydatnou soutěž více kandidátů v demokratickém procesu, v níž o výsledku není předem rozhodnuto nebo lépe řečeno jasno.

Tato volba měla být poprvé dramatem a znamením konce revolučního nadšení spojeného se vznikem republiky. Nestalo se tak. Beneš zdaleka nebyl přijímán rozhodujícími politickým silami bez výhrad, měl silné nepřátele, nemluvě o obyvatelstvu německého jazyka. Útočili na něj v českém prostředí především agrárníci a v jejich popředí Hodža. Zdálo se, že Beneš to měl nahnuté, a aby byl vůbec zvolen, byly pořádány rozsáhlé zákulisní manévry. Také Němci nacistického ladění lákali různé osobnosti nacionálně česky laděné, jako byl Karel Kramář nebo Josef Pekař, aby kandidovaly proti Benešovi. Ty je však odehnaly již od prahu. Nakonec zůstal ve hře slovutný akademik profesor Bohumil Němec, respektovaná a ctihodná osobnost, ale politický diletant, byť dvojnásobný senátor. Jak vidno, spásonosná vidina „panenských“ akademiků není jen novodobým vynálezem.

Beneš nastupoval k volbě ve velmi pohnuté atmosféře dva roky po nástupu Hitlera, kdy se německy mluvící obyvatelstvo Československá ze své někdejší pluralitní rozrůzněnosti soustřeďovalo stále více pod křídla nacionálního a později nacistického vábení.

Jestliže Masaryk byl poprvé zvolen bez jediné viditelné námitky po způsobu středověkého holdování, a po druhé a po třetí sice měl protikandidáty, kteří jej ale vůbec nemohli ohrozit, tentokrát se nejprve zdálo, že tomu bude jinak. Po pravdě řečeno celá moderní republikánská historie státu nezná více jak tři podobné situace, v nichž se o zvolení úporně zápolilo a v nichž existovala účinná konkurence politických sil. V tomto ohledu bychom měli u této volby zpozornět a pochopit je jako impulz k zamyšlení nad charakterem prezidentského institutu, v minulosti i pro futuro.

Rozrůzňování politických preferencí ve věci prezidentské volby na české straně ovšem zastavila strana německá. Hrozba ze strany SpD, tedy Henleinových souvěrců, že bude volba zablokována, nakonec způsobila, že Beneš zvítězil ještě výraznějším poměrem, než tomu bylo u Masaryka.

K volbě došlo 18. prosince 1935 v Rudolfinu na zasedání obou komor Národního shromáždění. Schůze začala v 10 hodin 37 minut a řídil ji předseda poslanecké sněmovny Malypetr, spoluřídícím byl předseda senátu Dr. Soukup. I když období před volbou vnášelo nemalou nejistotu ohledně jejího výsledku, bezprostředně před ní již bylo zřejmé, že Československu loajální síly se semknou - a to včetně komunistů a agrárníků, německých sociálních i křesťanských demokratů a dokonce i maďarských rusínských a slovenských stran. Volba tak v reakci na předchozí tahy henleinovců měla ještě opačný efekt, než se na počátku zdálo, a Benešovi pomohla. Henleinovci se zmohli jen na prázdných 70 lístků.