Demokratické zbožštění

Jan Sapák

Souhra historických motivů a osobních charakteristik vedla k tomu, že s Masarykovou volbou prvním československým prezidentem jsme vytvořili i silný pseudomonarchický kult, v němž se prezident stává tak trochu bohem sestupujícím z nebes.

Když ještě Václav Klaus nebyl prezidentem, poškleboval se ceremoniálním okrasám prezidentských veřejných aktů. Dokonce se nechal slyšet, že s tím hodlá skoncovat. Naznačoval, že fanfáry z Janáčkovy symfoniety nebo „kostýmy“ hradní stráže zruší. Zůstalo jenom u slibů. Možná proto, že to není tak snadné, možná proto, že se mu v tom zalíbilo, nebo také proto, že aureola českého prezidentského úřadu má mnohem hlubší kořeny, než by se na první pohled zdálo.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jen někdo, kdo je dokonalé poleno, nepostřehne, že republikánský úřad doprovází symbolika veskrze archaická, romantická, monarchická a někdy až tajemná. U republik jsou to spojení nevídaná, snad jen s výjimkou některých republik jihoamerických. Sousední Rakousko se s monarchickou fazónou rozžehnalo mnohem energičtěji (včetně Habsburků), než by se nám — po desetiletí vychovávaným ve spojení Habsburkové-Rakousko — zdálo. Může také klamat turistická fasáda, která ve Vídni nebo Salzburgu těží z imperiálních, turisty milovaných relikvií. Že je Rakousko mnohem více republikou než ČR, je faktem.

Jak k tomu ale přišlo, že naše moderní prezidentská symbolika čerpá z dávného středověku? Nepochybně by to vydalo na celé soubory prací a tlustých knih, kdyby se někomu do takové práce chtělo. Kdybychom tak trochu nebyli spokojeni s tím stavem, který je. Dočkáme se někdy ryzí republiky, včetně její symboliky, a plnokrevné demokracie se všemi formálními atributy a neformální podstatou?

Jsme před převratnou volbou prezidenta, která by možná mohla přinést posun právě v této otázce. Zda se tak stane, je samozřejmě otázkou, že se ale rozvine diskuze v tomto směru, bych se dovolil vsadit.

Pokusím se alespoň naznačit, v čem asi je onen moment zakonzervované implicitní monarchie. Jak se to vlastně stalo, že úřad — spíše bych měl užít slova post — je spojen s takovým majestátem?

Tomáš Masaryk byl modernistou každým coulem. Oblékal se moderně a elegantně, a jako myslitel se tak choval dávno před tím, než se stal prezidentem. Jeho triumfální cesta po návratu do země se stala dokonce mottem jednoho modernistického manifestu, který podepsali architekti a výtvarníci velké části Evropy. Přesto se mu přihodilo, že se stal zosobněnou ikonou státu a mýtického svatozáře českého prezidentského úřadu.

Byl to složitý proces, který představoval završení více než stoletého teritoriálního i jazykového emancipačního zápasu, protnutí mnoha různorodých, ba protichůdných motivů. Hrály v něm roli různé touhy a staré resentimenty. Především pražská a středočeská nostalgie po středověkém impériu, v němž byla jeho středobodem. Tato nostalgie byla sice Masarykovi původně cizí, aby se nakonec stal jejím nedůležitějším aktérem. Stalo se tak v důsledku pravděpodobně náhodných událostí v druhé polovině války.

Velkou roli sehrála i materiální podoba hlavního města, jeho velkolepý a podmanivý reliéf - monumentální scéna s kulisami jako z pohádky. Skoro nikde není v hlavním městě, v sídelním areálu hlavy státu katedrála, a nevzpomínám si, že by (vyjma Moskvy) tomu tak bylo v některé republice. Pouze Madrid - který je navíc hlavním městem monarchie - má v sídelním areálu vládce katedrálu, která je navíc jen zbrusu novou atrapou.

Při vniku československého státu došlo ke spojení dvou rozdílných státotvorných idejí: práva národa(-ů) na sebeurčení a kontinuity historického práva. To nemělo v žádném jiném státě obdoby. (Právo na sebeurčení však připadlo jen Čechům a Slováků, již ne Němcům.) Došlo tak ke spoejní moderního (sebeurčení) s archaickým (historické státní právo). Z obojího jsme navíc vybrali jen některé prvky, a jiné jsme nechali ležet ladem. Velmoci s tím sice v Paříži souhlasili, ne ale bez pochybností.

Až do 27. října, přesněji do 14. listopadu jsme byli monarchií a ani v těchto dnech nebylo jasné, zda

jí nebudeme i nadále. Kdyby Masaryk nebyl v poslední fázi války v Americe a vláda v Paříži, možná by nikdy ke vzniku československé republiky nedošlo.

Stát byl v posledních desetiletích symbolizován poměrně oblíbeným, a dlužno říci že i spravedlivým monarchou (František Josef I.), který nastupoval k vládě jako osmnáctiletý energický mladík; většina obyvatelstva jej ovšem znala jako kmeta. Především ale česká společnost zdaleka nebyla tak moderní a spojená s republikánskými idejemi, jak by se na první pohled zdálo. Bylo to spíše spíše naopak - nevěděla o nich zhola nic.

Masaryk, dříve spíše outsider, nabral v posledních letech války znamenitý rytmus a vykonal skoro nemyslitelné skutky. Jistě tomu nahrávali objektivní okolnosti, které ale byly interpretovány jeho diplomatickým a státnickým géniem, a ten byl zase rozezvučen právě těmito světodějnými událostmi. Ano, on sám se opravdu zasloužil o stát. Nakonec se přiklonil i k ideji historické restituce — tedy restituce středověkého feudálního státu, i když věděl, jaké skryté konflikty jsou v tomto příklonu zabudovány. Nejspíše to nešlo jinak, neboť nejen spojenci, ale ani Německo nechtěli jiný model; vše ostatní by znamenalo ještě větší nestabilitu.

Že pretendentem hlavy státu bude pouze a jedině Masaryk, vykrystalizovalo až na podzim roku 1918. Člověk objektivně vynikajících vlastností, byl ve věku, který byl vždy předmětem úcty. Jestliže jsme měli opustit monarchii de facto, společnost ji musela nahradit něčím ekvivalentním. Aristokracie generická byla nahrazena „aristokracií“ seniorátní. Masaryk se stal ikonou a legendou ještě před momentem volby, protože k tomu směřovaly všechny objektivní hybné síly. Silou asi nejvýznamnější, i když poněkud skrytou, bylo zápolení s Němci.

Korunu všemu nasadila Masarykova nepřítomnost: stal se tak trochu transcendentní ikonou; a také to, že první volba neměla zhola nic společného s demokracií (s revolucí snad ano). Mnohem více se podobala holdování stavů nebo družiníků středověkému magnátovi, než volbě prezidenta republikánského státu.

Masaryk se stal, ještě než se vrátil do vlasti, legendou, státní relikvií. Přišel se vším všudy jako deus ex machina. Stal se napůl nadpřirozenou bytostí. Tento model byl tak hluboce - na dlouhé generace - vryt do představ většiny české společnosti, že podobné očekávání bylo později klamně promítáno do osob, jež tento model nenaplňovaly ani v nejmenším (např. Antonín Novotný). Z Masarykovy osoby přešla monumentalita výjimečného dějinného okamžiku na post sám, aniž byly u jeho následovníků k dohledání vlastnosti, které původně přispěly k jeho vytvoření. Proto si je do každého následujícího prezidenta společnost alespoň promítala, ať už jím byl kdokoliv.

Teprve nyní, po 95 pěti letech, snad stojíme před jeho proměnou. Nemůžeme již hledat nadpřirozený úběžník, abychom jím poměřili reálné, všední a prospěšné vlastnosti lidí z masa a kostí. Co by mělo zůstat je obyčejná a nelíčená poctivost, která byla na začátku. Ta k apoteóze nevede.

    Diskuse
    PM
    October 28, 2012 v 10.39
    Že je Rakousko mnohem více demokratickou republikou než ČR, je faktem
    je dáno především periodou výrazné péče spojenců o vymýcení austronacismu a následné periody sociálního liberalismu. Zdejší proces demokratizace společnosti má o poznání komplikovanější zázemí.
    Tatíčkův povzdech - demokracie by tu byla ale chybí demokraté - nemá prošlý datum..........povzdechl jsem si.
    October 28, 2012 v 14.20
    Jen tak na okraj s tím Rakouskem: Rakouská republika má ve znaku srp a kladivo.
    October 28, 2012 v 15.1
    srp a kladivo
    rolníků a dělníků - jakož i hradební korunka měšťanů - tam byly už už od roku 1919 Roku 1934 je austrofašisté odstranlili, a roku 1945 se tyto symboly vrátily a přibyl k nim přetržený řetěz.
    (VIZ http://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1tn%C3%AD_znak_Rakouska a podrobněji http://de.wikipedia.org/wiki/Bundeswappen_%28%C3%96sterreich%29).

    Po léta jsem říkal s mírnou nadsázkou kamarádům v hospodě, když se nad něčím podivovali:
    u nás je pořádek, my máme socialismus.
    October 28, 2012 v 19.25
    Bingo
    No konečně to někdo dobře pojmenoval... :-) Jinak taky trochu na okraj... si říkám, jak by to asi tady vypadalo, kdyby Znojmo nebylo Masarykem násilně připojeno k Československu :-)
    October 28, 2012 v 19.40
    jak by to asi vypadalo...
    No, nejspíš by byli ve Znojmě ani v Šatově nepostavili sokolovnu.
    October 28, 2012 v 19.51
    To asi ne
    A asi by taky na náměstí nestály obchodní domy Baťa a Dyje, které bych oba celkem postrádal.
    October 28, 2012 v 19.56
    sousedské vztahy
    V Šatově u Znojma si kdysi postavili šibenici, ale nikdy na ní nikoho nepověsili. Jen jednou se stalo, že v nedalekém dolnorakouském městě Retz měli odsouzence a neměli šibenici. Bylo jim líto vydávat peníze na její stavbu, tak se obrátili na šatovské se žádostí, zda by odsouzence nemohli pověsit u nich. Radní v Šatově dlouhé hodiny jednali a potom žádost odmítli s odůvodněním, že šibenici si postavili pro sebe a pro své děti.

    To jsem se před pár lety kdesi dočetl, a líbílo se mi to tolik, že jsem to rozesílal jako PF.
    October 28, 2012 v 20.2
    ... to je dobré
    Optám se kamaráda, co se zabývá právem útrpným... Tudle nám dělal přednášku o znojemských pranýřích, docela zajímavé to bylo. Jinak v Retzu jsem byl dneska na výletě... a jsem vážně rád, že má člověk možnost vyjet za hranice a srovnávat. Je to mnohem, mnohem lepší, než když jsem se do 89ho na ORF jen koukal.
    JS
    October 28, 2012 v 21.8
    Vím, že to s republikánským profilem ani v Rakousku ani v dalších zemích není zcela jednoduché. Loni v létě to slízl Heinz Fischer za účast na pohřbu Otto Habsburka. Byl to ale opravdu ústupek monarchismu? I když byl tento pohřeb též plný "fangliček" a atributů není to tak jednorozměrné. O. Habsburg byl také znám jako přesvědčený demokrat a odhodlaný antinacista. Také to byl respektovaný člověk. Jednoduše eschatologické otázky jsou velkým tajemstvím a majestát smrti bychom měli respektovat, ať má jakékoliv souvislosti.
    Snad stojí také za připomenutí, že mnoho z uniformovaných gardistů byli dobrovolnící z Moravy a Čech, kteří nechybí na žádné akci vojenské historie. Jednoduše jsou to ceremoniální milovníci " z profese".
    Vím že to pro někoho snad znejasňuje, co jsem řekl prve v článku , ale na jisto se to ještě vysvětlí.
    October 28, 2012 v 22.23
    není demokrat jako demokrat
    Heinz Fischer udělal ještě jinou věc, kterou rozhodně neměl zapotřebí:
    V kampani před svým znovuzvolením v roce 2010 odsoudil "Benešovy dekrety" a dostalo se mu za to promptně pochvaly - http://www.sudeten.de/sudpresse/up/1010_SdZ_Titel.pdf.
    - Jeho hlavní protikandidátkou byla Barbara Rosenkranz za FPÖ, ale ta proti němu neměla reálné šance uspět. Přesto se takto snažil vzít jí vítr z plachet.

    Otto Habsburg
    byl sice prokazatelně antinacista, ale jak to bylo s jeho demokratickým, přesněji řečeno republikánským přesvědčením, tím bych si už nebyl tolik jist.. Pamatuji si jeho články z přelomu 80. a 90. let, tj. z doby, kdy ještě byl europoslancem, o Jugoslávii (tuším v "Die Welt"). - Byly jasnou předzvěstí německo-rakouské politiky vůči Jugoslávii, tedy toho, jak o málo později vystupovali Hans-Dietrich Genscher a Alois Mock, kteří tolik spěchali s uznáním Slovinska a Chorvatska. Velice ochotně přiložili své polínko. Moc dobře přitom věděli, kam situace spěje. (Joschka Fischer se ovšem později jako Genscherův nástupce také nechtěl nechat zahanbit.)
    + Další komentáře