Když ještě Václav Klaus nebyl prezidentem, poškleboval se ceremoniálním okrasám prezidentských veřejných aktů. Dokonce se nechal slyšet, že s tím hodlá skoncovat. Naznačoval, že fanfáry z Janáčkovy symfoniety nebo „kostýmy“ hradní stráže zruší. Zůstalo jenom u slibů. Možná proto, že to není tak snadné, možná proto, že se mu v tom zalíbilo, nebo také proto, že aureola českého prezidentského úřadu má mnohem hlubší kořeny, než by se na první pohled zdálo.

Jen někdo, kdo je dokonalé poleno, nepostřehne, že republikánský úřad doprovází symbolika veskrze archaická, romantická, monarchická a někdy až tajemná. U republik jsou to spojení nevídaná, snad jen s výjimkou některých republik jihoamerických. Sousední Rakousko se s monarchickou fazónou rozžehnalo mnohem energičtěji (včetně Habsburků), než by se nám — po desetiletí vychovávaným ve spojení Habsburkové-Rakousko — zdálo. Může také klamat turistická fasáda, která ve Vídni nebo Salzburgu těží z imperiálních, turisty milovaných relikvií. Že je Rakousko mnohem více republikou než ČR, je faktem.

Jak k tomu ale přišlo, že naše moderní prezidentská symbolika čerpá z dávného středověku? Nepochybně by to vydalo na celé soubory prací a tlustých knih, kdyby se někomu do takové práce chtělo. Kdybychom tak trochu nebyli spokojeni s tím stavem, který je. Dočkáme se někdy ryzí republiky, včetně její symboliky, a plnokrevné demokracie se všemi formálními atributy a neformální podstatou?

Jsme před převratnou volbou prezidenta, která by možná mohla přinést posun právě v této otázce. Zda se tak stane, je samozřejmě otázkou, že se ale rozvine diskuze v tomto směru, bych se dovolil vsadit.

Pokusím se alespoň naznačit, v čem asi je onen moment zakonzervované implicitní monarchie. Jak se to vlastně stalo, že úřad — spíše bych měl užít slova post — je spojen s takovým majestátem?

Tomáš Masaryk byl modernistou každým coulem. Oblékal se moderně a elegantně, a jako myslitel se tak choval dávno před tím, než se stal prezidentem. Jeho triumfální cesta po návratu do země se stala dokonce mottem jednoho modernistického manifestu, který podepsali architekti a výtvarníci velké části Evropy. Přesto se mu přihodilo, že se stal zosobněnou ikonou státu a mýtického svatozáře českého prezidentského úřadu.

Byl to složitý proces, který představoval završení více než stoletého teritoriálního i jazykového emancipačního zápasu, protnutí mnoha různorodých, ba protichůdných motivů. Hrály v něm roli různé touhy a staré resentimenty. Především pražská a středočeská nostalgie po středověkém impériu, v němž byla jeho středobodem. Tato nostalgie byla sice Masarykovi původně cizí, aby se nakonec stal jejím nedůležitějším aktérem. Stalo se tak v důsledku pravděpodobně náhodných událostí v druhé polovině války.

Velkou roli sehrála i materiální podoba hlavního města, jeho velkolepý a podmanivý reliéf - monumentální scéna s kulisami jako z pohádky. Skoro nikde není v hlavním městě, v sídelním areálu hlavy státu katedrála, a nevzpomínám si, že by (vyjma Moskvy) tomu tak bylo v některé republice. Pouze Madrid - který je navíc hlavním městem monarchie - má v sídelním areálu vládce katedrálu, která je navíc jen zbrusu novou atrapou.

Při vniku československého státu došlo ke spojení dvou rozdílných státotvorných idejí: práva národa(-ů) na sebeurčení a kontinuity historického práva. To nemělo v žádném jiném státě obdoby. (Právo na sebeurčení však připadlo jen Čechům a Slováků, již ne Němcům.) Došlo tak ke spoejní moderního (sebeurčení) s archaickým (historické státní právo). Z obojího jsme navíc vybrali jen některé prvky, a jiné jsme nechali ležet ladem. Velmoci s tím sice v Paříži souhlasili, ne ale bez pochybností.

Až do 27. října, přesněji do 14. listopadu jsme byli monarchií a ani v těchto dnech nebylo jasné, zda

jí nebudeme i nadále. Kdyby Masaryk nebyl v poslední fázi války v Americe a vláda v Paříži, možná by nikdy ke vzniku československé republiky nedošlo.

Stát byl v posledních desetiletích symbolizován poměrně oblíbeným, a dlužno říci že i spravedlivým monarchou (František Josef I.), který nastupoval k vládě jako osmnáctiletý energický mladík; většina obyvatelstva jej ovšem znala jako kmeta. Především ale česká společnost zdaleka nebyla tak moderní a spojená s republikánskými idejemi, jak by se na první pohled zdálo. Bylo to spíše spíše naopak - nevěděla o nich zhola nic.

Masaryk, dříve spíše outsider, nabral v posledních letech války znamenitý rytmus a vykonal skoro nemyslitelné skutky. Jistě tomu nahrávali objektivní okolnosti, které ale byly interpretovány jeho diplomatickým a státnickým géniem, a ten byl zase rozezvučen právě těmito světodějnými událostmi. Ano, on sám se opravdu zasloužil o stát. Nakonec se přiklonil i k ideji historické restituce — tedy restituce středověkého feudálního státu, i když věděl, jaké skryté konflikty jsou v tomto příklonu zabudovány. Nejspíše to nešlo jinak, neboť nejen spojenci, ale ani Německo nechtěli jiný model; vše ostatní by znamenalo ještě větší nestabilitu.

Že pretendentem hlavy státu bude pouze a jedině Masaryk, vykrystalizovalo až na podzim roku 1918. Člověk objektivně vynikajících vlastností, byl ve věku, který byl vždy předmětem úcty. Jestliže jsme měli opustit monarchii de facto, společnost ji musela nahradit něčím ekvivalentním. Aristokracie generická byla nahrazena „aristokracií“ seniorátní. Masaryk se stal ikonou a legendou ještě před momentem volby, protože k tomu směřovaly všechny objektivní hybné síly. Silou asi nejvýznamnější, i když poněkud skrytou, bylo zápolení s Němci.

Korunu všemu nasadila Masarykova nepřítomnost: stal se tak trochu transcendentní ikonou; a také to, že první volba neměla zhola nic společného s demokracií (s revolucí snad ano). Mnohem více se podobala holdování stavů nebo družiníků středověkému magnátovi, než volbě prezidenta republikánského státu.

Masaryk se stal, ještě než se vrátil do vlasti, legendou, státní relikvií. Přišel se vším všudy jako deus ex machina. Stal se napůl nadpřirozenou bytostí. Tento model byl tak hluboce - na dlouhé generace - vryt do představ většiny české společnosti, že podobné očekávání bylo později klamně promítáno do osob, jež tento model nenaplňovaly ani v nejmenším (např. Antonín Novotný). Z Masarykovy osoby přešla monumentalita výjimečného dějinného okamžiku na post sám, aniž byly u jeho následovníků k dohledání vlastnosti, které původně přispěly k jeho vytvoření. Proto si je do každého následujícího prezidenta společnost alespoň promítala, ať už jím byl kdokoliv.

Teprve nyní, po 95 pěti letech, snad stojíme před jeho proměnou. Nemůžeme již hledat nadpřirozený úběžník, abychom jím poměřili reálné, všední a prospěšné vlastnosti lidí z masa a kostí. Co by mělo zůstat je obyčejná a nelíčená poctivost, která byla na začátku. Ta k apoteóze nevede.