Minulý víkend proběhly volby do třetiny Senátu a krajských zastupitelstev. Předcházela jim delší volební kampaň, i když tentokrát spíše vlažná.

Občané začínají být z bezmála již nepřerušené šňůry voleb unaveni a snižuje se jejich motivace k volební účasti. Oslabuje se jejich pozornost, důvěra v to, že jsou schopni vůbec něco ovlivnit (to již dávno), že jejich mínění a hlas jsou brány vážně.

Sotva jedny volby skončily, naplno se rozebíhá kampaň do dalších voleb, které proběhnou 11. ledna 2013. Tedy za tři měsíce. Je to poprvé, co budou občané sami volit prezidenta tohoto státu. Poprvé po devadesáti pěti letech, kdy se tento stát (nebo jeho předchůdce) stal republikou. Rozhodnutí, že bude republikou, padlo definitivně nedlouho před samotnou volbou prezidenta a vyhlášení republikánského zřízení a volba prezidenta tvořily společně jeden akt. Víme však, že monarchistická symbolika prezidentského úřadu přetrvala.

Tyto volby ale slibují být — alespoň prozatím — výjimkou. Vykřešou pro lidi alespoň jiskřičku naděje, že účastnit se veřejného dění má nějaký smysl i přes zklamání, která jim to opakovaně přináší. Úřad prezidenta se těší v našem prostředí nebývalému respektu a úctě, bez ohledu na to, kdo ho právě zaujímá. Lpí na něm jakýsi magický pel, nymbus monumetality státu. Češi a Moravané svůj stát jakýmsi zvláštním skrytým způsobem nebývale adorují, i když platí za národ velmi profánní, bezvěrecký, oportunní a neochotný položit životy za vlast.

Tato specifická adorace se mimo jiné zračí v devocionální pozornosti korunovačním klenotům, jakou nenajdeme v žádné jiné zemi — ani v Rusku, Maďarsku, Británii, tedy v zemích oslavujících vlastní monarchistické a imperiální tradice. Český paradox (adorace klenotů) překonává všechny meze. V tomto srovnání má až byzantizující a egyptizující kontury. Jak je to možné v tak „moderním“ národě? Třeba se to změní.

Tentokrát poprvé vejdou občané do jakéhosi intimnějšího vztahu se svým prezidentem, který zosobňuje jejich stát. Poslední měsíce naznačují, že zájem o tyto volby bude značný a že volební účast bude vysoká. Možná nejvyšší ze všech typů voleb. Volební kampaň vlastně běží již nejméně pět měsíců, s jistým přeháněním lze říci, že je to měsíců deset. Pozornost stále neslábne, spíše naopak.

Možná že právě tato volba, tedy přesně její charakter — to, že je volbou přímou, promění pro budoucnost profil hlavy státu, postupně změní vlastnosti, které jsme si navykli s ní spojovat. Každopádně to již bude volba více civilní, politická než volba symbolická řízená buď revolučním pohnutím mysli nebo zákulisními jednáními.

Od vzniku republikánského zřízení proběhlo na našem území již mnoho voleb hlavy státu. Jejich podrobnosti jsou zapomenuty, historické prameny k nim jsou těžko dostupné a literatura je buď přehlíží, nebo odbývá strohými zmínkami. Chtěl bych tedy formou seriálu v týdenních odstupech představit výběrový přehled dosavadních prezidentských voleb.

Texty by měly kvaziencyklopedickou formou přinést přehled polozapomenutých milníků našich dějin. Budu čerpat z atraktivních, ale spolehlivých pramenů, z odborné literatury, z nepublikovaných a archivních zdrojů. Do voleb zbývá dvanáct týdnů. Dosavadních voleb bylo ale dvacet a vyberu proto jen ty důležitější nebo nějak signifikantnější z nich.

Jako první to příště bude vzpomínka na epochální volbu prezidenta Masaryka, těsně poté, co se Československo stalo republikou.