Souhlasím s tím, že prezident republiky Václav Klaus vetoval penzijní reformu, kterou silou prosazovala jeho mateřská ODS. Škoda jen, že prezident dosud více nevyužíval funkci hlavy státu k tomu, aby hledal dlouhodobá konsensuální řešení napříč rozhádanými politickými elitami. Proč dosud spal a ozývá se až dnes? Václav Klaus místo toho raději zásoboval českou veřejnost i svět svými originálními názory tu na globální oteplování, tu na budoucnost EU.

Osobně bych roli prezidenta spatřoval právě v tom být garantem celospolečenské shody nad zásadními problémy, které naše politická reprezentace musí řešit. Hlava státu sice nemá příliš mnoho výkonných pravomocí, ovšem ty, jimiž disponuje, mohou vést exekutivu k zodpovědnému nakládání se svěřenou mocí a k dialogu s opozicí, jež může co nevidět převzít vládní veslo. Žádná většina nemá svoje postavení vybojované navždy. Kdykoli se může změnit v menšinu. Za takových okolností nelze násilím protlačovat „svou“ navzdory všem.

Prezident označil důchodovou reformu za hazard. Já ji označuji za tunelování důchodů. A také za malou domů soukromým penzijním fondům. Reforma má tendenci rozdělovat společnost: lépe vydělávající mohou zkusit riziko druhého pilíře a oslabit základní pilíř průběžný, na něm zůstanou závislí lidé vydělávající hůře, jenže prostředků bude k dispozici méně a méně.

Pikantní pak je původní záměr vlády posílit penzijní systém prostředky vybranými v rámci DPH. Rozplynul se coby jarní sníh. Stejně jako záměr financovat z DPH valorizaci stávajících důchodů. Vybírat daně tato vláda neumí. Přicházet s hazardními nápady jí však jde skvěle.

Na penzijní reformě, tedy zásadním zákonu, který ovlivní životy následujících generací, musí existovat konsensus napříč politickým spektrem. Současná koalice však o celospolečenský dialog nestála, připomínky a návrhy opozice arogantně ignorovala a nejtěsnější většinou v parlamentu prosadila svůj asociální návrh beze změn. Na reformě důchodového systému však nesmí být shoda pouhých 101 poslanců, ale všech politických stran zastoupených v parlamentu tak, aby po volbách nedocházelo k dalším radikálním změnám.

Být prezidentem České republiky, vnímal bych veto penzijní reformy jako krok A. V kroku B bych sezval zástupce koalice, opozice a třeba i sociální partnery z tripartity a na tomto půdorysu bych hledal názorové průsečíky. Teprve na nich může být postaven stěžejní zákon pro několik dalších desetiletí.

Když v sousedním Německu sociálně demokratická vláda Gerharda Schrödera prosazovala reformní Agendu 2010, uvedla v život jen ty záměry, na nichž se dohodla s konzervativní opozicí. Penzijní reforma k nim nepatřila — a zůstala stranou. Česká pravicová koalice však zná jen silová řešení. Nedává tak opozici jinou možnost než chystat po volbách radikální legislativní změnu.

Ať už Václava Klause vedlo k prezidentskému vetu důchodové reformy cokoliv, zachoval se tak, jak si většina občanů přála. Aby však rozptýlil podezření, že jeho kroky motivuje jen snaha rozhasit vládní ODS, měl by nyní pomoci k vedení takové penzijní debaty, která nenechá stranou opozici, kritické ekonomy, ani občany, o jejichž budoucí důchody se jedná.