Prezident Václav Klaus v rozhovoru pro The Sunday Telepgraph tvrdí, že snahy o přeměnu Evropské unie ve federaci, tak jak to navrhl nedávno například předseda Evropské komise José Manuel Barroso, jsou závěrečnou fází ničení demokracie a národního státu v Evropě. Klaus těmito slovy také reagoval na některé závěry schůzky jedenácti ministrů zahraničí členských zemí EU ve Varšavě, kde zazněly například návrh y na přímou volbu evropského prezidenta a vznik evropské armády.

Když Klaus mluví o možném konci národního státu a demokracie, má nepochybně kus pravdy. Problémem je, že tento vývoj spojuje s další evropskou integrací, zejména pak s možností vzniku evropské federace.

Pokud by chtěl být brán vážně, musel by nejprve vysvětlit, co je tak zásadně nedemokratického na jiných velkých federacích, jako jsou USA, Indie nebo Brazílie. Posledně dvě jmenované země, jejichž raketový ekonomický růst rádi v poslední době dávají někteří ekonomové za příklad Evropě, mají přitom 28 spolkových států (Indie) a 26 spolkových států (Brazílie).

V Indii i Brazílii jsme také svědky velké jazykové a etnické různorodosti, která je v případě Evropy často citována jako údajná překážka vzniku jednoho politického národa. O tom, že jsou Indie a Brazílie politickými národy, přitom nikdo nepochybuje.

A málokdo bude také pochybovat o tom, že rozdíly například mezi Švédy a Italy jsou o poznání menší, než jsou rozdíly mezi portugalsky mluvícími potomky přistěhovalců z Evropy ve velkých brazilských městech na východě země a indiánskými populacemi na západě Brazílie. To samé platí o etnických i kulturních rozdílech mezi severem a jihem Indie.

Mnoho renomovaných politických myslitelů se s Klausem shodne na tom, že zažíváme úpadek demokracie a národních států, ale naprostá většina z nich vidí příčiny jinde než český prezident. Tou hlavní podle nich je proces ekonomické globalizace, který výrazně oslabuje národní státy i národní demokratické procesy.

Některé z těchto argumentů jsem shrnul v předmluvě k nedávno vydanému sborníku esejů z per českých veřejných intelektuálů, nazvanému Krize, nebo konec kapitalismu? (Prostor, 2012).

Příčin současné krize je mnoho, ale pokud jde o demokracii a národní stát, je bezpochyby jednou z hlavních příčin skutečnost, že v posledních několika desetiletích došlo k prudké globalizaci trhu, založené na globalizaci komunikace, zatímco politický proces zůstal zakotven v národních státech. Vznikla tak zásadní nerovnováha mezi globálně fungujícími, ve stále větší míře nikým nekontrolovanými trhy, a těžkopádnými národními demokraciemi.

Výše zmíněná nerovnováha se projevuje mimo jiné i tak, že globalizovaný kapitál má mnohem větší schopnost vynucovat si ústupky na demokratické politice národních států , než je schopnost demokratické politiky národních států vynucovat si ústupky vůči trhům či regulovat nadnárodní kapitál.

Nadvláda globalizovaných trhů nad politikou, která zůstává ukotvena v národních státech, způsobila rozsáhlou „privatizaci“ demokratické politiky, zejména v podobě rostoucí závislosti poltických stran na velkých penězích a masivní korupci. Zároveň se zprivatizovaná politika ocitá pod stále větším tlakem, aby privatizovala do rukou velkého kapitálu veřejné statky i celé oblasti státu. Výsledkem je postupná privatizace celých oblastí důchodových systémů, zdravotnictví a sociálních služeb, ale i rostoucí „outsourcing“ jednotlivých stáních funkcí do rukou soukromého sektoru.

Během ekonomické krize, která vypukla v roce 2008, se ukázalo, že zprivatizované státy neměly na vybranou: musely soukromý sektor s pomocí peněz daňových poplatníků zachraňovat, protože by jinak došlo ke kolapsu například penzijních systémů nebo soukromého bankovního sektoru, který se státem prorostl v podobě nejrůznějších státních garancí či hypotečního průmyslu.

Současná krize je tak krizí liberální demokracie a potažmo krizí demokratického státu i proto, že některé dříve podstatné funkce státu byly oslabeny či zcela rozpuštěny do rukou soukromého sektoru, který nyní funguje na rozdíl od politiky globálně, a má ve vzrůstající míře původ za hranicemi jednotlivých států, jako je tomu v případě nadnárodních penzijních fondů a bank.

Klaus je reprezentantem nacionalistického proudu v politice, který se domnívá, že národní stát ještě stále má na to, aby získal zpět svoji suverenitu. Tvrdí, že v Evropě je důvodem oslabování národních států umělý proces nadnárodní politické integrace, který prý oslabuje národní demokracii a vynucuje si jakousi „postdemokracii“.

Je přitom ironické, že hlasateli těchto názorů jsou často stejní lidé, kteří vzývají neviditelnou ruku trhu, která je, jak bylo naznačeno výše, ve své globální podobě ve skutečnosti hlavním důvodem oslabování národních států a liberální demokracie.

Globální trhy, zejména jejich finanční sektor, vyžadují, aby národní státy, jejichž politické reprezentace se musejí potýkat s konkrétní politickou realitou, sociálními problémy a volebními cykly, fungovaly co nejvíce v souladu s jakýmsi chladným „rozumem“ nadnárodního účetnictví. Ratingové agentury a „risk management“ velkých bank mohou poslat ke dnu celé státy, pokud se nejsou schopny těmto nárokům podřídit, přičemž ale tento nadnárodní finanční sektor sám nepodléhá - kromě kritérií co nejrychlejšího zisku - téměř žádným vnějším nárokům.

Liberální demokracie v národních státech se stává jakousi odmocninou těchto globálních finančních i ekonomických tlaků. Ty dokážou velmi účinně využít i institucionálních slabin nadnárodních politických iniciativ, jako je EU. To, že se EU nedokázala zatím přeměnit ve skutečnou politickou a fiskální unii, která by byla mnohem účinnější hrází vůči nárokům globálních trhů, než dokážou být národní státy, se nyní projevuje v podobě největší krize EU od jejího vzniku.

Ač byly činěny pokusy dát demokratické politice jakousi nadnárodní podobu, například právě v podobě Evropské unie, proces globalizace politiky je zatím nedostatečný, protože naráží jak na zažité vzorce politického chování či hluboce zakořeněné národní kultury, tak na jistou bezradnost politiků ve snahách povýšit demokratický proces z národní na nadnárodní úroveň.

Přesto lze argumentovat, že poslední nadějí na záchranu liberální demokracie, je právě její povýšení na nadnárodní úroveň. Nacionalizovat ekonomiku tak, aby se vrátila zpět do rámců jednotlivých států, se už nepodaří. A k nezdaru je odsouzená i snaha relativně malých národních států samostatně regulovat globálně fungující trhy.

Pokud by na druhou stranu byla politika, zejména ta demokratická, úspěšně povýšena z úrovně národních států na úroveň, v níž je zásluhou integrace mnohem více rovnocenným partnerem globálních trhů, může to být určitá léčba jak pro demokracii, tak pro trhy. A svým způsobem i pro národní stát, který by možná v rámci silné federace mohl fungovat daleko sebevědoměji, než je tomu dnes, kdy je pod stále větším náporem globálních ekonomických tlaků, jimž nedokáže účinně čelit.