Nesluší se nejspíš začínat novinový článek historkou, kterou člověk slyšel z druhé ruky a pro niž by se hodilo označení „jedna paní povídala“. Budiž mi tedy snad omluvou má profese etnologa, při níž je mi ústně šířená slovesnost takřka denním chlebem.

Chci se zmínit o historce, kterou jsem slyšel vyprávět o současném prezidentu Václavu Klausovi od svého známého. Jeho kamarád chodil s Václavem Klausem do školy, a proto se ho známí na pana prezidenta vyptávali: „Ty ho znáš. Jakej byl?“ Dotyčný na otázku odpověděl: „Viděli jste film Škola základ života? Tak Krhounek, to byl přesně on.“

Myslím, že tato historka — bez ohledu na její původ — dobře ilustruje jeden z rysů povahy Václava Klause. Tento typ charakteru bývá obvykle označován jako autoritářská osobnost. Rozumí se tím sklon podřizovat se autoritám a zároveň podřízenost vyžadovat po ostatních. Václav Klaus je člověk, který se rád obklopuje lidmi, kteří ho bezmezně obdivují, což se projevovalo jak během jeho činnosti ve funkci předsedy ODS, tak při výběru spolupracovníků v období jeho prezidentské funkce. Nevadí mu při tom vůbec ta skutečnost, že většina jeho spolupracovníků zdaleka nedosahuje jeho intelektuální úrovně, a ani to, že mnozí z nich zastávají velmi obskurní a bizarní názory, pro něž stávají i terčem posměchu u české veřejnosti.

Sólista a polemik

Ostatně Václav Klaus sám rád zastává poněkud kontroverzní postoje, přičemž samotný fakt, že se nebojí vystupovat polemicky, mu jistě lze přičíst k dobru. Jde ovšem často o názory, které vyvolávají prudký odpor v nemalé části společnosti, ať už jde o otázku globálního oteplování či skeptický postoj k Evropské unii. Klausovi nelze v tomto případě upřít ani podstatný myšlenkový vliv, který má na českou společnost. Lze si oprávněně klást otázku, zda by u nás bylo tolik euroskeptiků a pochybovačů o oteplování nebýt Václava Klause.

Někdejší Klausův spolupracovník a bývalý slovenský politik Fedor Gál charakterizuje Václava Klause jako člověka, který rád vystupuje v roli ďáblova advokáta. V souvislosti s jejich společným působením v prognostickém ústavu říká: „...jeho texty byly vždycky brilantní, čtivé, náročné. Ale už tehdy jsem pozoroval, že Klaus je solitér, osamělý hráč. Už tehdy mu patřilo označení advocatus diaboli. Týmových projektů se nezúčastnil, ale byl jejich výsostným kritikem.“

Fedor Gál má pravdu, že Klaus není týmovým hráčem. Nevyhledával ani později rovnocenná politická spojenectví, spíše upřednostňoval možnost být neomezeným pánem na vlastním malém písečku, než se s někým dělit o správu většího hřiště. Rozdělení Československa a uzavření opoziční smlouvy jsou rozhodnutí shodné povahy. Jejich strůjce si jimi vymezoval prostor, ve kterém si nepřeje být omezován ve své vládě.

Liberální ekonom