Konec historie nebo konec demokracie?
Jiří PehePouhá dvě desetiletí po pádu komunistických režimů v roce 1989 máme co do činění s úplně jiným scénářem: úpadkem liberální demokracie a prudkým „ožitím“ historie v podobách, které svoji neuchopitelností nahánějí strach.
Po pádu komunistických režimů v roce 1989 ohlásil americký politolog Francis Fukuyama „konec historie“ v podobě definitivního vítězství liberální demokracie, opírající se o tržní hospodářství. Po pouhých dvou desetiletích máme ovšem co do činění s úplně jiným scénářem: úpadkem liberální demokracie a prudkým „ožitím“ historie v podobách, které svoji neuchopitelností nahánějí strach.
Mluvit o konci demokracie může leckomu připadat jako nemístné přehánění. V západním světě, i když s potýká s ekonomickou krizí i sociálními problémy, se přeci konají pravidelné volby, u moci se střídají různé vlády, jsou formálně zaručeny i respektovány všechny základní svobody občanů.
Jenže demokracie znamená primárně „vláda lidu“, a ta se stává v posledních desetiletích stále větší iluzí, neboť se ocitá pod stále větším náporem sil a trendů, které skutečnou vládu lidu de facto znemožňují.
Liberální demokracie původně vznikla ruku v ruce se vznikem národních států, občanské společnosti, vlády zákona, moderních médií a tržního hospodářství. Její procedurální složka byla vystavěna na existenci politických stran, které soutěžily o moc v pravidelných volbách, v rámci pravidel pevně nastavených liberálním konstitucionalismem.
Zejména v posledních dvaceti letech se ovšem všechny výše zmíněné podmínky existence liberální demokracie prudce změnily. Národní státy, coby arény, v nichž liberální demokracie zatím fungovaly, jsou rozmělňovány procesem globalizace.
Mění se i klasická podoba občanské společnosti, která byla v době svého největšího rozkvětu založena na existenci fyzických forem sdružování: od nejrůznějších spolků až po profesionální asociace a odbory. Jak už před časem poukázal v knize „Bowling Alone“ americký politolog Robert Putnam, jen v USA, zemi s nejrozvinutější občanskou společností na světě, poklesl počet sdružení i spolků v posledních desetiletích o desetitisíce.
Se vznikem nových komunikačních technologií a sociálních sítí se část občanských aktivit přesunula do kyberprostoru, jenže se zdá, že zatímco tato „virtuální“ občanská společnost má velkou schopnost se rychle mobilizovat a tlačit na různé změny, není příliš stabilní. Funguje, stejně jako mnoho dalších produktů éry globalizace, v podobě bublin, které se objeví a zmizí, přičemž za sebou často zanechávají „nedokončenou práci“, které se snadno zmocňují nedemokratické síly.
Změnila se podstatně i povaha moderních médií. Ta byla ve své původní podobě považována nejen za formu nezávislého veřejného prostoru, ale ve svých lepších podobách též za hlas veřejnosti, za „hlídacího psa demokracie“. Jenže postupující privatizace veřejného prostoru přeměnila i většinová média jen na formu podnikání, která se nejen podbízí nejnižšímu společnému jmenovateli v podobě „lidového vkusu“, který lze dobře zpeněžit, ale také v mnoha ohledech srůstá s politikou a jinými podnikatelskými zájmy.
Americký politolog Fareed Zakaria před časem nabídnul jako léčbu úpadku procedurální, tedy volební stránky demokracie posílení liberálního konstitucionalismu. Tedy vytvoření co nejpevnějších pravidel hry a nezávislých institucí, které nepodléhají populismu volebních cyklů. Instituce, jako jsou centrální banky, veřejná média, nezávislé auditorské orgány či ústavní soudnictví, jsou sice ustaveny politikou, ale jelikož jsou vytvořeny s patřičnou mírou ústavní ochrany proti politické interferenci, chrání liberální demokracii před tím, co Alexis de Tocqueville nazval „tyranií většiny“, které lze často dosáhnout jen chytrou manipulací ze strany nějaké politické menšiny.
Zakaria nabídl toto řešení jako lék na hrozbu vzniku „neliberálních demokracií“. Tedy demokracií, v nichž fungují procedurální mechanismy, jako jsou pravidelné volby, které ale ve skutečnosti jen legitimují různé formy autoritářství.
Nechtěl byste to, pane Pehe, přepsat, řekněme, pro týdeník Květy?
A okořeňte to špetkou revoluce, ať se lidi maj na co těšit!
Za druhé – k textu samotnému. Demokracii byly v dějinách vždycky krátkodobým a spíše přechodným jevem. V mnohem delších intervalech dějin vládly elity. Síla politicky vzdělaného lidu by mohla spočívat pouze v tom, že si ohlídá, třeba i násilnými akcemi, aby se vládnoucí elita nestala vůči zbytku nesouměřitelně privilegovanou.
U nás je opravdu kuriózní zvlášť to, že lidé přicházejí o svá práva a ještě tomu tleskají, jako včera v Ostravě, na akademické půdě VŠB. Studenti projevovali nadšení z toho, že se bude platit školné.
Kapitalistická demokracie funguje v poslední době už jen jako maska, která zakrývá pravou podstatu systému. Karneval končí, masky se odkládají. Začíná se mluvit zcela bez obalu.
Pokusil jsem se vystopovat zákonitosti důvodů přirozeného pocitu nevolnosti a stísněnosti, které takové zjištění u demokratů vyvolává:
Demokracie existuje, dokud je násilím práva vytvářeno takové společenství, které znemožní elitě mocných, moc usurpovat. Jde o doposud jen občasně úspěšný choulostivý stav balance moci v průběhu trvalého střetu mezi mocenskou elitou a na mocenské elitě závislými.
Jde o neměnný, kulturní rámec daný bezpodmínečnou nutností tvorby pyramidy společenské moci, doprovázený soupeřením mezi mocenskou elitou a na mocenské elitě závislými. Tento poznatek je velmi známý a prostoduchý, a součaně uznáván jako trvalý stav znemožňující společenské řešení lidské agresivity. Snaha liberálně demokratickým právním násilím zabránit trvale úspěšnému úsilí elity o uchvácení moci přesahuje možnosti kulturního stavu člověčenstva.
Perioda západního sociálně liberálního kapitalismu počátku druhé poloviny minulého století nabídla dojem udržitelnosti liberální demokracie kultivací právního systému, aby se ten opětovně prokázal jako pouze přechodný –vyvolávaný šokem předešlých katastrof.
Dnes stojíme jak v Ostravě tak globálu před historicky přirozenou situací, kdy elity si postupně upravují právní systém ku svému prospěchu tak, aby násilí práva přestalo sloužit demokratickému režimu, tedy balanci moci mezi elitou mocných a na moci závislými.
Na pozadí dominance tohoto konstantně nesmiřitelného protivenství levice a pravice se odehrává na levé straně spor mezi idealisticky zaměřenými společenskými silami o platný způsob vymanění z područí destruktivních následků mocenského soupeření (viz zde na DR) a na pravé straně konspirativní spolupráce mezi reakčními společenskými silami na upevňování moci (dnes příkladně obsazením a ztržněním ideí idealistů).
Výsledy mého stopování sice neoprošťují od přirozeného pocitu nevolnosti a stísněnosti, ale staví ten pocit do jiného světla.
Pomyslel jsem si.