Konec historie nebo konec demokracie?

Jiří Pehe

Pouhá dvě desetiletí po pádu komunistických režimů v roce 1989 máme co do činění s úplně jiným scénářem: úpadkem liberální demokracie a prudkým „ožitím“ historie v podobách, které svoji neuchopitelností nahánějí strach.

Po pádu komunistických režimů v roce 1989 ohlásil americký politolog Francis Fukuyama „konec historie“ v podobě definitivního vítězství liberální demokracie, opírající se o tržní hospodářství. Po pouhých dvou desetiletích máme ovšem co do činění s úplně jiným scénářem: úpadkem liberální demokracie a prudkým „ožitím“ historie v podobách, které svoji neuchopitelností nahánějí strach.

Mluvit o konci demokracie může leckomu připadat jako nemístné přehánění. V západním světě, i když s potýká s ekonomickou krizí i sociálními problémy, se přeci konají pravidelné volby, u moci se střídají různé vlády, jsou formálně zaručeny i respektovány všechny základní svobody občanů.

Jenže demokracie znamená primárně „vláda lidu“, a ta se stává v posledních desetiletích stále větší iluzí, neboť se ocitá pod stále větším náporem sil a trendů, které skutečnou vládu lidu de facto znemožňují.

Liberální demokracie původně vznikla ruku v ruce se vznikem národních států, občanské společnosti, vlády zákona, moderních médií a tržního hospodářství. Její procedurální složka byla vystavěna na existenci politických stran, které soutěžily o moc v pravidelných volbách, v rámci pravidel pevně nastavených liberálním konstitucionalismem.

Zejména v posledních dvaceti letech se ovšem všechny výše zmíněné podmínky existence liberální demokracie prudce změnily. Národní státy, coby arény, v nichž liberální demokracie zatím fungovaly, jsou rozmělňovány procesem globalizace.

Mění se i klasická podoba občanské společnosti, která byla v době svého největšího rozkvětu založena na existenci fyzických forem sdružování: od nejrůznějších spolků až po profesionální asociace a odbory. Jak už před časem poukázal v knize „Bowling Alone“ americký politolog Robert Putnam, jen v USA, zemi s nejrozvinutější občanskou společností na světě, poklesl počet sdružení i spolků v posledních desetiletích o desetitisíce.

Se vznikem nových komunikačních technologií a sociálních sítí se část občanských aktivit přesunula do kyberprostoru, jenže se zdá, že zatímco tato „virtuální“ občanská společnost má velkou schopnost se rychle mobilizovat a tlačit na různé změny, není příliš stabilní. Funguje, stejně jako mnoho dalších produktů éry globalizace, v podobě bublin, které se objeví a zmizí, přičemž za sebou často zanechávají „nedokončenou práci“, které se snadno zmocňují nedemokratické síly.

Změnila se podstatně i povaha moderních médií. Ta byla ve své původní podobě považována nejen za formu nezávislého veřejného prostoru, ale ve svých lepších podobách též za hlas veřejnosti, za „hlídacího psa demokracie“. Jenže postupující privatizace veřejného prostoru přeměnila i většinová média jen na formu podnikání, která se nejen podbízí nejnižšímu společnému jmenovateli v podobě „lidového vkusu“, který lze dobře zpeněžit, ale také v mnoha ohledech srůstá s politikou a jinými podnikatelskými zájmy.

Americký politolog Fareed Zakaria před časem nabídnul jako léčbu úpadku procedurální, tedy volební stránky demokracie posílení liberálního konstitucionalismu. Tedy vytvoření co nejpevnějších pravidel hry a nezávislých institucí, které nepodléhají populismu volebních cyklů. Instituce, jako jsou centrální banky, veřejná média, nezávislé auditorské orgány či ústavní soudnictví, jsou sice ustaveny politikou, ale jelikož jsou vytvořeny s patřičnou mírou ústavní ochrany proti politické interferenci, chrání liberální demokracii před tím, co Alexis de Tocqueville nazval „tyranií většiny“, které lze často dosáhnout jen chytrou manipulací ze strany nějaké politické menšiny.

Zakaria nabídl toto řešení jako lék na hrozbu vzniku „neliberálních demokracií“. Tedy demokracií, v nichž fungují procedurální mechanismy, jako jsou pravidelné volby, které ale ve skutečnosti jen legitimují různé formy autoritářství.

×
Diskuse
December 6, 2011 v 16.50
Známý výraz "hlídací pes demokracie" je poněkud nešťastný, protože nezávislých médií je jak šafránu a pes obvykle poslouchá svého pána. Běda občanům, kteří si svou demokracii neumějí ohlídat sami. A jak se může změnit svět v podobě jak jsme ho znali od nástupu modernity? Možná se v doprovodu politiků budeme chodit klanět ostatkům svatých.
December 7, 2011 v 4.02
Že by tím lékem byla Alternativa zdola?

Třeba jako zde:

http://az.utopia.sk
December 7, 2011 v 6.20
medium is the message
No pěkné, ale pro čtenáře DR je to takové trochu nudné opáčko.
Nechtěl byste to, pane Pehe, přepsat, řekněme, pro týdeník Květy?
A okořeňte to špetkou revoluce, ať se lidi maj na co těšit!
PM
December 7, 2011 v 10.36
Vaši důvěru pane Kubíčku ve všeobecnou znalost občanstva
o působení fůrie kapitalismu na demokratický systém nepovažuji za zcela oprávněnou. Neřeceňujete vaše bližní, když jim doporučujete úvahy pana Pehe jako bulvární povyražení?
SH
December 7, 2011 v 20.13
TROCHA DRZOSTI.
Za prvé. Patřilo kdysi k dobré tradici, že se student učil a své učitele nemustroval, zvláště když k tomu nemá jediný věcný argument. Až jmenovaný napíše podstatně méně obecný text, než pan Pehe, pak se mu i omluvím
Za druhé – k textu samotnému. Demokracii byly v dějinách vždycky krátkodobým a spíše přechodným jevem. V mnohem delších intervalech dějin vládly elity. Síla politicky vzdělaného lidu by mohla spočívat pouze v tom, že si ohlídá, třeba i násilnými akcemi, aby se vládnoucí elita nestala vůči zbytku nesouměřitelně privilegovanou.
ON
December 8, 2011 v 9.57
Při analýze udržitelnosti a rozvoje demokracie je třeba rozlišovat dvě úrovně: 1) Otázku slučitelnosti demokracie a kapitalismu v jeho důsledně provedené neoliberální podobě. V tomto směru je demokracie s kapitalismem neslučitelná, protože nepodaří-li se od demokracie „osvobozený“ nadnárodní kapitalismus dostat pod demokratickou kontrolu jako kdysi v národních státech, pak kapitalismus demokracii jako svůj přívěšek zničí. Zda to dojde takhle daleko, nevíme, i když rizika jsou velká. (Ostatně kdy nebyla?) Ale i kdyby, nemusí to být fatální konec dějin demokracie. Lidé na ideál demokracie nerezignují, ale budou se jej snažit uskutečňovat v nových podmínkách a v nových sociálních a politických střetech. Touha po demokracii bude čím dál větší, pokud bude život ve společnosti absolutně ovládané kapitalismem nesnesitelnější (a to bude!). 2) Otázka „umrtvení“ demokracie rezignací na její nemožnost ve společnosti ovládané „experty“. To je starý filozofický problém teorie demokratické veřejnosti (Marx, Dewey, Habermas….) versus teorie elit (Pareto, Mosca, Michels, Lippman….) řešící otázku, zda je demokracie jako racionální řád vůbec možná. Ve slavné polemice proti Lippmanovi Dewey správně poukázal na to, že překážkou uskutečnění demokracii není její „nepřirozenost“ pro lidskou povahu, ale kapitalismus, tak jej Dewey znal hlavně z USA v první třetině 20. století (ještě před New Dealem). Takže se vracíme k první otázce a slučitelnosti/neslučitelnosti kapitalismu a demokracie. Nutkání podřídit veřejnost rozhodování expertů, a takto veřejnost a demokracii zničit, vyplývá z nutkání jednostranně podřídit demokratické procedury expertům a technologům moci hájícím zájmy kapitálu. Koneckonců jde o vytěsnění politiky (neoliberální) ekonomií. Vytěsnění vlastního názoru politika (veřejnosti) názorem ratingové agentury. Společnost řízená ekonomickými experty zohledňujícími primárně zájmy kapitálu se může jevit dočasně jako „racionální“, ale brzy se ukáže jako iracionální a překážkou dalšího vývoje ve všech oblastech společenského života, včetně ekonomiky. Ještě bych dodal, že úvahy o možnostech a přežití demokracie ve sporu veřejnost versus elity závisí na tom, zda demokracii chápeme jako cestu, anebo jako cíl. Jako realizovaný ideální cíl není demokracie opravdu možná, ale jako cesta za tímto cílem, resp. regulativní idea přinášející užitečné výsledky ano.
December 8, 2011 v 20.35
Spousta lidí na Západě podlehla naivní víře, že liberální demokracie je doprovodným znakem kapitalismu a tržního hospodářství, aniž by uvažovali o tom, že občanská i sociální práva vybojovávaly celé generace před nimi. A když to lidi vybojovali, tak přestali tlačit na pilu, zpohodlněli a hlavně uvěřili, že je to samo sebou, čímž se dostali na nejlepší cestu k tomu, jak o ta práva přijít.
U nás je opravdu kuriózní zvlášť to, že lidé přicházejí o svá práva a ještě tomu tleskají, jako včera v Ostravě, na akademické půdě VŠB. Studenti projevovali nadšení z toho, že se bude platit školné.
Kapitalistická demokracie funguje v poslední době už jen jako maska, která zakrývá pravou podstatu systému. Karneval končí, masky se odkládají. Začíná se mluvit zcela bez obalu.
PM
December 9, 2011 v 23.46
Také jsem také zauvažoval paní Hájková, nad pocitem nelibosti,
který vyvolává vaše zjištění, že ostravské studentstvo dnes usiluje o studium za vlastní, že se studenstvo ztotožňuje s nezájmem elity na demokratickém uspořádání společnosti.
Pokusil jsem se vystopovat zákonitosti důvodů přirozeného pocitu nevolnosti a stísněnosti, které takové zjištění u demokratů vyvolává:
Demokracie existuje, dokud je násilím práva vytvářeno takové společenství, které znemožní elitě mocných, moc usurpovat. Jde o doposud jen občasně úspěšný choulostivý stav balance moci v průběhu trvalého střetu mezi mocenskou elitou a na mocenské elitě závislými.
Jde o neměnný, kulturní rámec daný bezpodmínečnou nutností tvorby pyramidy společenské moci, doprovázený soupeřením mezi mocenskou elitou a na mocenské elitě závislými. Tento poznatek je velmi známý a prostoduchý, a součaně uznáván jako trvalý stav znemožňující společenské řešení lidské agresivity. Snaha liberálně demokratickým právním násilím zabránit trvale úspěšnému úsilí elity o uchvácení moci přesahuje možnosti kulturního stavu člověčenstva.
Perioda západního sociálně liberálního kapitalismu počátku druhé poloviny minulého století nabídla dojem udržitelnosti liberální demokracie kultivací právního systému, aby se ten opětovně prokázal jako pouze přechodný –vyvolávaný šokem předešlých katastrof.
Dnes stojíme jak v Ostravě tak globálu před historicky přirozenou situací, kdy elity si postupně upravují právní systém ku svému prospěchu tak, aby násilí práva přestalo sloužit demokratickému režimu, tedy balanci moci mezi elitou mocných a na moci závislými.
Na pozadí dominance tohoto konstantně nesmiřitelného protivenství levice a pravice se odehrává na levé straně spor mezi idealisticky zaměřenými společenskými silami o platný způsob vymanění z područí destruktivních následků mocenského soupeření (viz zde na DR) a na pravé straně konspirativní spolupráce mezi reakčními společenskými silami na upevňování moci (dnes příkladně obsazením a ztržněním ideí idealistů).
Výsledy mého stopování sice neoprošťují od přirozeného pocitu nevolnosti a stísněnosti, ale staví ten pocit do jiného světla.
Pomyslel jsem si.
December 10, 2011 v 8.01
Když člověk uvažuje, proč studenti tleskali faktu, že se bude platit školné, tak dojde k tomu, že asi proto, že se to už nebude týkat jich samotných (většinu studií už mají za sebou) a naprosto je nechává chladnými, že jiní studenti, co přijdou po nich, platit budou (dobře jim tak). "Po nás potopa" je heslo pro ty, které nezajímá budoucnost, které nezajímají jiní lidé. Myslí si, že svět patří úspěšným a řídí se heslem "Carpe diem". Někoho to strhává, aby žil stejným stylem, v někom to naopak vzbuzuje odpor a překvapivě o sobě zjišťuje, že je větším idealistou, než si myslel.
MP
December 10, 2011 v 23.38
Paní Hájková,
není tak zle: tleskala jen PŮLKA studentů v sále (Novinky to v nadpise zase zkreslily). Takže ano, jsme rozděleni, ale já pořád věřím, že ta "půlka" hlásící se k solidaritě a zájmu o druhé nakonec může vyhrát. Yes, we can - Obama to heslo poněkud zradil, ale svou hloubku má...
MP
December 10, 2011 v 23.39
Pane Novotný,
to, co říkáte, je úžasné. Kdy to uslyšíme od nějakého socdem politika v televizi?
+ Další komentáře