Potká se občanská nespokojenost s demokratickou levicí?
Lukáš JelínekJe vůbec naděje, že se prostřednictvím klasické politiky upraví poměry v České republice? Bylo by dobré, kdyby lidé protestující v ulicích byli ochotni hledat řešení v rámci liberálně-demokratického modelu a kdyby jim levice uměla vyjít vstříc.
Možná je to únavou, možná opatrností, možná leností. Každopádně houstnoucím projevům nespokojenosti s chybami přeplněným systémem, v němž žijeme, a s politickou reprezentací, která jej spravuje, schází po zevrubném A stejně dobře zpracované B.
Analyzovat nedostatky umí autoři moudrých statí v médiích i tisíce protestujících v ulicích České republiky, Evropské unie i USA skvěle. Neviditelná ruka trhu nejprve zmákla podstatnou část politických elit, poté přidusila veřejné služby a sociální stát a nyní usilovně pracuje na rozkladu společnosti. Různé sociální, ale i profesní či etnické skupiny jsou stavěny proti sobě, vzrůstá vzájemná nedůvěra. Moc peněz prostřednictvím korupčních a klientelistických sítí otřásá pilíři demokratického právního státu, včetně policie a nezávislé justice. Lidé stále více rezignují na občanská práva a povinnosti, leckde v Evropě slábne volební účast. U jedněch nabírají na intenzitě revoluční nálady, druzí propadají apatii.
Vyhlíží se alternativa s velkým „A“. Někdo ji vidí v socialismu — realistickém skandinávském nebo ještě ryzejším. Další ve společnosti komunit. Jiní čekají, že nám spadne do klína něco lepšího, osvícenějšího. Přesný popis zatím nikdo nedodal, pouze jsou skloňovány potřebné zvraty v uspořádání politického a ekonomického života. A už vůbec není jasné, jak, jakými konkrétními kroky (nejlépe nenásilnými) k nové situaci dospět.
Tato kombinace nespokojenosti, bojovnosti a nepřipravenosti mi nahání strach. Autoři levicových utopí zhusta bývají milí, moudří, dobrosrdeční lidé. Bohužel však ti, kteří mají po ruce vždy nějakou Alternativu, přežívají jinde: v krajně pravicovém koutě s neofašistickými slogany v ústech.
Je tak těžké si představit, že se jednoho dne levicoví bojovníci s mafiánským kapitalismem vyčerpají a lačné veřejnosti, která se ztotožní s výzvou po smetení těch, co selhali, a zatouží po novém řádu, naservíruje své recepty krajní pravice? Ostatně v severních Čechách v sociálně rozložených lokalitách už slušně boduje. Nemluvě o neofašistech, xenofobech a nacionalistech sílících napříč Evropou.
Ale alternativ s malým a by se sociální demokracie nejen neměla bát, ale měla by na nich usilovně pracovat (tím spíše, pokud jí leží na srdci uchování liberální demokracie).
To socdem politikům zdůrazňuji a opakuji pořád.
Uznávám Bělohradského názory pro jejich vysokou míru inspirativnosti, leč je to přece jenom filosof navýsost liberální, jenom s jakýmsi maličkým sociálním, spíše cítěním než uceleným názorem. Jeho varování před alternativou „A“ je v mých obyčejným měšťanským strachem. Světová veřejnost totiž čím dál více nejen cítí, ale vidí, že kořenem zla je…určitá forma soukromého vlastnictví. Forma jeho neomezeného hromadění a následné politické vedoucí úlohy. A jelikož je pro všechny liberály soukromé vlastnictví posvátnou krávou, tak kolem jeho politické hegemonie chodí jako kolem horké kaše. Tím víc pak samotné politické strany, jejichž čelní představitelé si nemohou dovolit ani tu míru odvahy v tomto punktu, jako intelektuálové. „Veď kto by je financoval“?!!
Nemám rád cestu jediné alternativy. Ale něco mi říká, že politici mají dneska skutečně jenom jeden účinný způsob setkání se s protestujícími. Že budou skutečnými vládci nad celým veřejným prostorem a ne pouze nad tím sice početnějším, lež méně vlivným. Že tedy nebudou před určitou společenskou vrstvou ležet na zádičkách a radostně kopat nožičkama, když je budou někteří její příslušníci lechtat na bříšku. Demokraticky zvolení politici musí skutečně vládnout, jinak tam bohužel nemají co dělat. Zatím jsou jen obdobou drábů, která v zájmu vrchnosti umravňovala nevolníky.