Kniha Zle se vede zemi: Pojednání o naší současné nespokojenosti je pozoruhodná z jiného důvodu, než byla téměř tisícistránková Poválečná Evropa, v níž Tony Judt oslnil nejen rozsáhlými znalostmi, ale i nabídkou nových souvislostí a výkladů moderních evropských dějin. Je pozoruhodná proto, že je vizionářským dílem, která se dnes už příliš nepíší, a které by jen málokdo čekal od jednoho z nejrespektovanějších univerzitních učenců naší doby, jakkoliv veřejně činného.

V předmluvě ke knize Judt zmiňuje slova jedné své studentky, která si správně povšimla, že to, co je na knize strhující, a co vyvolalo tak silné reakce, už když své základní teze přednesl v univerzitní přednášce, nejsou úplně nové, „revoluční“ myšlenky, ale neobyčejná jasnost a přesvědčivost argumentů. Jako by v posledních měsících svého života neměl Judt čas a chuť sdělovat své poselství v často nesrozumitelném, opatrnickém akademickém žargonu nebo každé své tvrzení složitě dokládat, napsal svého druhu manifest.

Vzniklo tak dílo, které nejenom tím, co říká, ale především tím, jak to říká, je pravděpodobně nejdůležitějším traktátem na téma role levice od dob Frankfurtské školy, snad jen s čestnou výjimkou pozdějších textů slovinského filozofa Slavoje Žižka.

Judt přitom není „revolucionář“. Jeho postoje jsou podivuhodnou směsí v podstatě konzervativních pohledů, když brání hlavní pilíře odkazu sociálně demokratické levice proti náporu neoliberální pravice, a pohledů progresivních, když se pokouší definovat, co z tohoto dědictví je třeba zachovat a dále rozvíjet.