V diskuzích o vztahu mezi kapitalismem a demokracií má mnoho lidí tendenci dělat mezi kapitalismem a demokracií jakési automatické rovnítko. V jistých ohledech je to pochopitelné, protože svobodu si leckdo z těch, kdo zažili ponížení komunismu, spojuje nejen s politickou demokracií, ale automaticky i s trhem.

Navíc je skutečností, že zatímco existují příklady zemí s tržním hospodářstvím, které se obejdou bez demokracie (například Čína), neexistuje země, která je politicky demokracií, ale nemá přitom tržní hospodářství.

Je-li tržní hospodářství podmínkou existence demokracie, zdá se být debata o vztahu demokracie a trhu bezpředmětná, a skutečnost, že rovnice „demokracie = tržní hospodářství“ nefunguje automaticky také v opačném gardu, tedy „tržní hospodářství = demokracie“, mnozí odbudou jako výjimku nebo jako vývojovou fázi, neboť existence trhu, například v Číně, si podle nich nakonec vynutí i politickou demokracii.

Jak vznikla moderní demokracie

Moderní demokracie se skutečně vyvinula až s nástupem kapitalismu. Méně se už připomíná, že podmínkou jejího vzniku byly i další projevy modernity, zejména národní státy, občanská společnost, sdělovací prostředky nebo vláda zákona.

Tyto jevy, které šly ruku v ruce například také s industrializací a urbanizací, byly přitom vzájemně provázány. Někteří myslitelé proto považovali i trh za formu občanské společnosti, další upozorňovali na vnitřní souvislosti mezi demokracií a liberálním konstitucionalismem, nebo mezi občanskou společností a soukromým právem (ius privatum).

Tržní hospodářství bezpochyby stálo u vzniku moderní demokracie, ale bylo původně, stejně jako ona, svázáno s občanskou společností, národním státem a vládou zákona. Sepjetí s národním státem a vládou zákona pokračovalo i později, po nástupu „masové“ demokracie, kdy se „masovou“ stala také občanská společnost (v podobě „veřejnosti“), média, kultura a dokonce i trh, jenž na sebe vzal formu lidového kapitalismu.

To vše vytvořilo podmínky pro překonání většiny nejkřiklavějších antagonismů a nerovností, které existovaly v počátečních formách moderního kapitalismu i demokracie, a byly palivem pro různá revoluční hnutí.

Můžeme samozřejmě argumentovat, že i po vzniku masové demokracie si kapitál udržoval ve vztahu k politice rozhodující slovo, protože demokratická politika se nikde neoprostila od vlivu peněz, ale zároveň se demokratické politice, reprezentující „masy“, podařilo kapitalismus v rámci jednotlivých národních států „humanizovat“. Růst středních vrstev byl jak výsledkem „masovění“ kapitalismu (stále více lidí mohlo podnikat nebo se účastnit provozu finančních trhů), tak i výsledkem nástupu sociálního státu.

Masová demokracie a státy blahobytu

Podstatné je, že se demokraciím, zejména těm evropským, podařilo po 2. světové válce více méně harmonicky skloubit tři, původně do jisté míry vzájemně antagonistické pilíře politického osvícenství: svobodu, rovnost a bratrství. Svobodu zajišťovala politická demokracie a ideologie lidských práv, rovnost zajišťovala vláda zákona, bratrství se uskutečňovalo s pomocí solidarity jak v podobě sociálního státu, tak v podobě svépomoci občanské společnosti.

Tato křehká sociálně-politická rovnováha, která existovala po několik desetiletí, ovšem měla svá „ale“. Tak především státy blahobytu vyrostlé z „humanizovaného“ kapitalismu, ochočeného masovou demokracií a sociálním státem, byly do jisté míry možné jen za cenu velkých rozdílů mezi prvním a třetím světem. Jinými slovy, mnoho „antagonismů“ a sociálních patologií spojených s kapitalismem bylo vyspělými státy jednoduše exportováno do chudých zemí.

Nelze také nezmínit neomarxistickou kritiku vycházející například z prostředí Frankfurtské školy, podle níž byl sociální stát spíše jen jakýmsi „dudlíkem“ pro masy, s jehož pomocí si kapitál s pomocí politických elit, které ovládal, kupoval sociální smír, jenž byl ovšem vzhledem k vnitřním rozporům kapitalismu dlouhodobě stejně jen iluzí.

Důležité je ale si uvědomit zejména toto: jakkoliv kapitalismus fungoval už tehdy do značné míry globálně, nebyl to globální kapitalismus! Jinými slovy, národní státy měly až do pádu bipolárního světa kapitalismus do jisté míry pod „kontrolou“, přinejmenším v tom, že byly postupně schopny mu nastavovat příslušné regulační rámce a standardy.

Mohli bychom trochu nadneseně říci, že existovaly „národní“ kapitalismy, které se v závislosti na velikosti jednotlivých států někdy projevovaly mezinárodně jako kolonialismus nebo, později, jako politický či ekonomický imperialismus, jak by řekli levicoví kritici. A jak už bylo řečeno, tyto „národní“ kapitalismy fungovaly ve své masové podobě po jistou dobu v poměrně harmonické souhře s masovou demokracií a občanskou společností.

Globální kapitalismus

Otevření stavidel po roce 1989 ovšem začalo rychle vytvářet kvalitativně jiný typ kapitalismu, jehož základní rysy i předpoklady byly nastíněny v podobě tzv. Washingtonského konsenzu. Byl spojen s nástupem tržního fundamentalismu a rychlým odbouráváním bariér v mezinárodním obchodu. Ve spojení s nástupem moderních komunikačních technologií, které umožňují globální přenosy dat a komunikaci v reálném čase, vzniknul vpravdě globální trh.

To mělo několik zásadních dopadů na vztah kapitalismu a demokracie. Tak především byl už v podobě Washingtonského konsenzu povýšen neoliberalismus na globální doktrínu, jejímž jedním rysem byl výrazný odklon od principů, z nichž vyrostly státy blahobytu—tedy odklon od jisté rovnováhy mezi státem, potažmo politickou demokracií, a trhem. Trh byl v této nové, globální rovnici povýšen nad stát (a v případě demokratických států, nad politickou demokracii).

I kdybychom ale odhlédli od této nové „ideologické“ konstelace, i v reálném životě začaly národní státy rychle ztrácet kontrolu nad globálně fungujícím trhem. Rovnice mezi národní demokracií a národním kapitalismem se proměnila v zásadní nerovnováhu mezi národně, v lepším případě regionálně fungující politikou a globálně fungujícím trhem.

Rychle se ukázalo, že dokonce ani politické reprezentace největších a nejmocnějších států světa, či dokonce nadnárodních uskupení, jako je Evropská unie, nemusejí být pro globální trh rovnocenným partnerem, protože jejich případnou regulaci a omezení trhu v rámci jejich teritorií globální trh lehce obejde svojí schopností přesunout těžiště svých aktivit jinam.

Situace by samozřejmě byla jiná, kdyby se politika dokázala globalizovat stejně rychle jako kapitalismus, jenže se tak nestalo, a nůžky mezi globálně jednajícími trhy a do národních rámců sevřené politiky se spíše dále rozevírají. V případě demokratických zemí přibývá navíc ještě jeden negativní faktor: těžkopádnost a pomalost demokratické politiky nemůže nijak soutěžit s flexibilitou globálně fungujícího kapitalismu.

Státy tak nejsou ani schopny kontrolovat vznik nejrůznějších „bublin“ a dluhových pastí, které vznikají globálně, v jakési „ekonomické stratosféře“, která je z větší části mimo politickou kontrolu. Ba už nejsou schopny ani čelit útokům kapitálu na ně samotné.

Když došlo, zejména kvůli neodpovědnému jednání soukromého sektoru, k ekonomické krizi v roce 2008, vyděšené státy pod tlakem „trhu“ napumpovaly do záchrany soukromých nadnárodních firem, které byly prý příliš velké na to, aby mohly padnout, tisíce miliard, na což si musely půjčit, jen aby se o několik let později, oslabeny dluhy, samy ocitly coby vhodná kořist spekulativního kapitálu pod obrovským tlakem.

Málokdy se přitom zmiňuje, že argumenty, že některé firmy jsou příliš velké na to, aby mohly padnout, vyvěraly i ze skutečnosti, že po nástupu Washingtonského konsensu nesmírně zrychlil proces privatizace veřejných statků, což znamenalo, že se do značné míry smazal rozdíl mezi soukromým a veřejným v řadě oblastí, například penzijních systémech. Státy tak ani neměly jinou volbu než uznat, že v podobě záchrany neodpovědných soukromých firem zachraňují vlastně úspory a penze svých občanů.

Demokratické země se prostě dostaly po roce 1989 do vleku globálního kapitálu, a i to je, mimo jiné, důvod, proč země, jako je Čína, se svým autoritářským systémem, získala v tomto novém systému kompetitivní výhodu. Dokáže na různé poryvy globálního kapitalismu reagovat mnohem rychleji, dokáže také lépe využívat svých výhod, jako je levná pracovní síla. A dokáže si také lépe vynutit na kapitálu ústupky tam, kde je potřebuje.

Výše zmíněná nerovnováha mezi silou globálního trhu a národní politiky má devastující účinky na liberální demokracii i v jiných ohledech. Byl-li vznik demokracie spojen s národním trhem, občanskou společností a vládou zákona, není nyní vůbec jasné, jak má, a zda vůbec může, liberální demokracie fungovat v prostředí, kde je celá řada zásadních rozhodnutí činěna za hranicemi národních států, jakož i v prostředí, v němž při velké nerovnováze sil (globálního) trhu a národního veřejného prostoru, je veřejný prostor rychle kolonizován soukromými zájmy, často majících svůj původ za hranicemi národního státu.

Ve spojení s neoliberální ideologií spuštěnou Washingtonským konsensem, v níž je stát viděn jako jakási zbytnělá zbytečnost, dochází také k rychlé privatizaci státních funkcí či, v podobě „outsourcingu“ jejich odevzdávání do rukou soukromého sektoru, často daleko za vlastními hranicemi.

Proč je demokracie v ohrožení

Liberální demokracie je v tomto novém kontextu globálního kapitalismu ohrožena hned na několika frontách.

Za prvé: demokracie nemůže fungovat bez veřejného prostoru a některých veřejných statků, které jsou globálním kapitalismem stále více privatizovány. Slavoj Žižek trefně argumentuje, že „postupující oklešťování obecně sdílených statků se týká jak vztahů lidí k objektivním podmínkám jejich životních procesů, tak vztahů mezi lidmi samotnými: obecně sdílené statky jsou privatizovány na úkor zproletarizované většiny.“

Za druhé: národní demokratický proces se stává iluzorním, jestliže zejména ekonomický vývoj určují síly více méně mimo jeho kontrolu.

Za třetí: globální trh už zdaleka není formou občanské společnosti, z níž vyrostla národní demokracie. Globální kapitalismus je založen na vlastnictví mnohem méně spojeném s konkrétními lidmi, než byl kapitalismus před-globální, mnohem méně „národně“ ukotveném, o čemž koneckonců vypovídá i právní džungle obklopující registrace různých firem v daňových rájích, apod. Navíc je jeho těžiště v oblasti „abstraktního“ finančního kapitálu, spíše než v oblasti výroby. Ale i společnosti, které vyrábějí konkrétní výrobky, jsou často rozprostřeny globálně, a na národních politických reprezentacích jsou si schopny vynucovat různé výhody, včetně daňových úlev, výměnou za to, že postaví v daném státě nějakou svoji montovnu.

Za čtvrté: ukazuje se, že pro globální kapitalismus může být výhodnější spolupracovat s autoritářskými režimy, jako je Čína, které mohou rozhodovat rychle a „flexibilně“.

Za páté: Václav Bělohradský správně připomíná, že „rozdíl mezi legálním a nelegálním jednáním, mezi čistými a špinavými penězi, je dnes vykonstruované vyprávění, do jehož tvorby nadnárodní korporace investují a pak je šíří dalšími investicemi do médií, až ve společnosti převládne.“ Můžeme dodat, že je-li liberální demokracie spojena pupeční šňůrou s liberálním konstitucionalismem a vládou zákona, její samotná podstata eroduje, musí-li vycházet vstříc ekonomickým nárokům, které hranici mezi legálním a nelegálním stále více smazávají.

Za šesté: dochází k masivní privatizaci samotné demokratické politiky. Ta je nejenom stále více závislá na moci peněz, ale politické strany se stávají stále více jen vykonavatelkami zájmů mocných ekonomických skupin, jejichž nadnárodní charakter navíc ani často nekoresponduje s tím, co ještě dnes zbývá z národních zájmů.