Proč je globální kapitalismus hrozbou pro demokracii
Jiří PeheDemokratické země se dostaly po roce 1989 do vleku globálního kapitálu, a i to je, mimo jiné, důvod, proč země, jako je Čína, se svým autoritářským systémem, získala v tomto novém systému kompetitivní výhodu.
V diskuzích o vztahu mezi kapitalismem a demokracií má mnoho lidí tendenci dělat mezi kapitalismem a demokracií jakési automatické rovnítko. V jistých ohledech je to pochopitelné, protože svobodu si leckdo z těch, kdo zažili ponížení komunismu, spojuje nejen s politickou demokracií, ale automaticky i s trhem.
Navíc je skutečností, že zatímco existují příklady zemí s tržním hospodářstvím, které se obejdou bez demokracie (například Čína), neexistuje země, která je politicky demokracií, ale nemá přitom tržní hospodářství.
Je-li tržní hospodářství podmínkou existence demokracie, zdá se být debata o vztahu demokracie a trhu bezpředmětná, a skutečnost, že rovnice „demokracie = tržní hospodářství“ nefunguje automaticky také v opačném gardu, tedy „tržní hospodářství = demokracie“, mnozí odbudou jako výjimku nebo jako vývojovou fázi, neboť existence trhu, například v Číně, si podle nich nakonec vynutí i politickou demokracii.
Jak vznikla moderní demokracie
Moderní demokracie se skutečně vyvinula až s nástupem kapitalismu. Méně se už připomíná, že podmínkou jejího vzniku byly i další projevy modernity, zejména národní státy, občanská společnost, sdělovací prostředky nebo vláda zákona.
Tyto jevy, které šly ruku v ruce například také s industrializací a urbanizací, byly přitom vzájemně provázány. Někteří myslitelé proto považovali i trh za formu občanské společnosti, další upozorňovali na vnitřní souvislosti mezi demokracií a liberálním konstitucionalismem, nebo mezi občanskou společností a soukromým právem (ius privatum).
Tržní hospodářství bezpochyby stálo u vzniku moderní demokracie, ale bylo původně, stejně jako ona, svázáno s občanskou společností, národním státem a vládou zákona. Sepjetí s národním státem a vládou zákona pokračovalo i později, po nástupu „masové“ demokracie, kdy se „masovou“ stala také občanská společnost (v podobě „veřejnosti“), média, kultura a dokonce i trh, jenž na sebe vzal formu lidového kapitalismu.
To vše vytvořilo podmínky pro překonání většiny nejkřiklavějších antagonismů a nerovností, které existovaly v počátečních formách moderního kapitalismu i demokracie, a byly palivem pro různá revoluční hnutí.
Můžeme samozřejmě argumentovat, že i po vzniku masové demokracie si kapitál udržoval ve vztahu k politice rozhodující slovo, protože demokratická politika se nikde neoprostila od vlivu peněz, ale zároveň se demokratické politice, reprezentující „masy“, podařilo kapitalismus v rámci jednotlivých národních států „humanizovat“. Růst středních vrstev byl jak výsledkem „masovění“ kapitalismu (stále více lidí mohlo podnikat nebo se účastnit provozu finančních trhů), tak i výsledkem nástupu sociálního státu.
Masová demokracie a státy blahobytu
Podstatné je, že se demokraciím, zejména těm evropským, podařilo po 2. světové válce více méně harmonicky skloubit tři, původně do jisté míry vzájemně antagonistické pilíře politického osvícenství: svobodu, rovnost a bratrství. Svobodu zajišťovala politická demokracie a ideologie lidských práv, rovnost zajišťovala vláda zákona, bratrství se uskutečňovalo s pomocí solidarity jak v podobě sociálního státu, tak v podobě svépomoci občanské společnosti.
Nevím, co to způsobilo. Přestali se američtí kapitalisté bát socialismu, když nám státy Varšavské smlouvy poskytly „bratrskou pomoc‟? Nebo se ujistili o vítězství nad komunismem, když Spojené státy vyhrály závod o Měsíc? Významným milníkem je zřejmě likvidace Brettonwoodského systému http://cs.wikipedia.org/wiki/Brettonwoodsk%C3%BD_syst%C3%A9m prezidentem Nixonem, ale je to příčina útoku na sociální stát, anebo jeho první velká salva?
Každopádně rok 1989 se stal mezníkem až pro Evropu. Michael Moore ještě v roce 2009, když točil film „O kapitalismu s láskou‟, věřil, že Evropa a Japonsko mají narozdíl od USA funkční sociální stát. Jak je tomu v Japonsku, nevím, ale v Evropě pozorujeme, jak se sociální stát kolem nás rozkládá — a viníky jsme my, pohrobci socialistického bloku, nové státy EU, zamilovaná „nová Evropa‟ George Walkera Bushe. Byli jsme to my, kdo vtrhl do Evropy s nadšeným pokřikem: „Ať žijí USA!‟ a tupým bečením: „Kapitalismus dobře, socialismus špatně!‟
Nevím, jestli ještě máme čas svou vinu napravit, jestli když dostaneme rozum, může se ještě sociální stát rozšířit ze Skandinávie zpátky do celé Evropy. Pochybuji o tom.
Největší naději vidím v Číně. Je dost velká a silná, aby se dokázala ubránit exportu „demokracie‟ z USA a jejich nohsledů. Pokud si dokáže poradit se svým hospodářstvím, aby se nezhroutilo, až její zásoby dolarů ztratí cenu, a pokud časem vybuduje demokracii zevnitř, aniž by se vzdala mocenských struktur, které mohou občané demokraticky řídit, může se stát, že v Číně vznikne ta správná demokracie, o kterou se my právě tak hloupě připravujeme.
Bretonwood prostě už nefungoval, nejen kvůli USA a kam půjde nakonec Čína - směrem k standardní občanské společnosti či jinam, je ještě otázkou.