V diskuzích o vztahu mezi kapitalismem a demokracií má mnoho lidí tendenci dělat mezi kapitalismem a demokracií jakési automatické rovnítko. V jistých ohledech je to pochopitelné, protože svobodu si leckdo z těch, kdo zažili ponížení komunismu, spojuje nejen s politickou demokracií, ale automaticky i s trhem.

Navíc je skutečností, že zatímco existují příklady zemí s tržním hospodářstvím, které se obejdou bez demokracie (například Čína), neexistuje země, která je politicky demokracií, ale nemá přitom tržní hospodářství.

Je-li tržní hospodářství podmínkou existence demokracie, zdá se být debata o vztahu demokracie a trhu bezpředmětná, a skutečnost, že rovnice „demokracie = tržní hospodářství“ nefunguje automaticky také v opačném gardu, tedy „tržní hospodářství = demokracie“, mnozí odbudou jako výjimku nebo jako vývojovou fázi, neboť existence trhu, například v Číně, si podle nich nakonec vynutí i politickou demokracii.

Jak vznikla moderní demokracie

Moderní demokracie se skutečně vyvinula až s nástupem kapitalismu. Méně se už připomíná, že podmínkou jejího vzniku byly i další projevy modernity, zejména národní státy, občanská společnost, sdělovací prostředky nebo vláda zákona.

Tyto jevy, které šly ruku v ruce například také s industrializací a urbanizací, byly přitom vzájemně provázány. Někteří myslitelé proto považovali i trh za formu občanské společnosti, další upozorňovali na vnitřní souvislosti mezi demokracií a liberálním konstitucionalismem, nebo mezi občanskou společností a soukromým právem (ius privatum).

Tržní hospodářství bezpochyby stálo u vzniku moderní demokracie, ale bylo původně, stejně jako ona, svázáno s občanskou společností, národním státem a vládou zákona. Sepjetí s národním státem a vládou zákona pokračovalo i později, po nástupu „masové“ demokracie, kdy se „masovou“ stala také občanská společnost (v podobě „veřejnosti“), média, kultura a dokonce i trh, jenž na sebe vzal formu lidového kapitalismu.

To vše vytvořilo podmínky pro překonání většiny nejkřiklavějších antagonismů a nerovností, které existovaly v počátečních formách moderního kapitalismu i demokracie, a byly palivem pro různá revoluční hnutí.

Můžeme samozřejmě argumentovat, že i po vzniku masové demokracie si kapitál udržoval ve vztahu k politice rozhodující slovo, protože demokratická politika se nikde neoprostila od vlivu peněz, ale zároveň se demokratické politice, reprezentující „masy“, podařilo kapitalismus v rámci jednotlivých národních států „humanizovat“. Růst středních vrstev byl jak výsledkem „masovění“ kapitalismu (stále více lidí mohlo podnikat nebo se účastnit provozu finančních trhů), tak i výsledkem nástupu sociálního státu.

Masová demokracie a státy blahobytu

Podstatné je, že se demokraciím, zejména těm evropským, podařilo po 2. světové válce více méně harmonicky skloubit tři, původně do jisté míry vzájemně antagonistické pilíře politického osvícenství: svobodu, rovnost a bratrství. Svobodu zajišťovala politická demokracie a ideologie lidských práv, rovnost zajišťovala vláda zákona, bratrství se uskutečňovalo s pomocí solidarity jak v podobě sociálního státu, tak v podobě svépomoci občanské společnosti.