Stát a kapitalismus

Jiří Silný

Kapitalismus by bez zásadní pomoci státu ani nevznikl, ani by nepřežil. To o co jde ve skutečnosti, je stát ve službách kapitálu a boj se vede proti státu pro všechny.

Zastánci neoliberalismu do úmoru vykládají, že pro zdárný ekonomický rozvoj a snížení korupce je nutné, aby stát byl „co nejmenší“. Nemyslí to tak docela vážně. Neoliberalismus, který podle Noama Chomského (z jehož myšlenek i dále čerpám) není ani nový ani liberální, tedy prostě řečeno kapitalismus, by bez zásadní pomoci státu ani nevznikl, ani by nepřežil. To o co jde ve skutečnosti, je stát ve službách kapitálu a boj se vede proti státu pro všechny, tedy zase řečeno jasně, proti demokracii.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vznik klasických kapitalistických mocností je jednoznačně spojen s protekcionismem, s ochranou domácího trhu, kterou poskytuje stát. Teprve po sto letech průmyslového rozvoje, tehdy, když si Británie upevnila své postavení, začala prosazovat liberalizaci trhů — zejména cizích, aby měla kam vyvážet. Někdy se tomu říká „odkopnutí žebříku“: dosáhnout dominantního postavení a pak změnit pravidla, aby už druzí neměli šanci. V USA protekcionismus trval až do dvacátých let dvacátého století. V moderní době stejně chrání svůj trh Čína, která má děsivé zkušenosti s nuceným otevřením trhů z doby opiových válek, a i dnes se to ukazuje jako velmi efektivní model. Při tzv. transformaci postsocialistických zemí se to bohužel nestalo. Mocní hráči prosadili rychlou liberalizaci, tzv. šokovou terapii, z které se vzpamatovala jen část postižených zemí, zhruba teprve v době, kdy spadly do začínající ekonomická krize. Vlády, které se na této operaci podílely, to dělaly nikoli v zájmu svých občanů, ale v zájmu kapitálu, který hledal příležitost pro investice a nové trhy. Žádná skutečná veřejná diskuse se nevedla a spousta lidí uvěřila, že to jinak nejde. Formální demokracie zůstala zachována, ale o suverenitě se mluvit nedá.

Významnou formu státního protekcionismu a řízené ekonomiky představuje válečné hospodářství, o kterém se v ekonomických učebnicích pracujících se scholastickými teoriemi trhu, z pochopitelných důvodů příliš nehovoří. Jeden příklad za mnohé: průmyslová produkce Spojených států se během druhé světové války ztrojnásobila a na jejím konci USA vlastnily polovinu světového bohatství. Ohromné úkoly spojené s výzkumem a rozvojem zbraní a válečné logistiky nemohl plnit nikdo jiný než stát. Z dosaženého vědecko-technického rozvoje i infrastrukturu pak profituje soukromý sektor. Bez vlád, které řeší spory vlákami a bezpečnost země vidí ne ve spolupráci ale v dominanci nad druhými, by obchod se smrtí ne byl ani zdaleka tak lukrativní. Přitom jde opravdu o hodně peněz. Jak to známe z našich vládních zakázek, je to daleko víc peněz, než by bylo nutné. Jinde to není moc odlišné. Ty peníze jsou z daní, které vybere stát a nasype je do soukromých kapes.

Podstatnou část výzkumu vojenského, farmaceutického, lékařského atd. atd. samozřejmě financuje stát, ale profitují z něj dnes především soukromé společnosti, jak ukazuje příklad tzv. „Nové ekonomiky“. Současné snahy privatizovat vysokoškolské vzdělávání a dát ho do služeb koncernů a omezit základní výzkum, je další ukázkou odkopávání žebříku, které je ovšem velmi krátkozraké. Ale to je epidemická oční choroba dneška, která postihuje zvláště ekonomy a politiky.

Další dogma předkládané k věření požaduje dalekosáhlou privatizaci, protože soukromé hospodaření je údajně efektivnější než státní nebo obecní. Když opustíme mytologii a podíváme se na reálné výsledky, ukáže se, že v zemích s nízkou mírou korupce a s dobře fungujícím státem prospívají jak soukromé tak veřejné podniky a platí to i naopak.

Tam, kde to vlády dovolí, nebo k tomu dokonce pomáhají, prosazují korporace socializaci ztrát a privatizaci zisků. Někdy se to děje pomocí korupce a klientelismu, jindy přímou privatizací, často vydíráním státu, který je nucen ztráty pokrýt. Po horečném zachraňování krachujících bank státními (daňovými) penězi není třeba podrobně rozepisovat, jak to vypadá a kdo to platí. Jiný známý příklad je privatizace britských železnic, jejichž fungování musel po pár letech soukromého hospodaření regulacemi zachraňovat stát, i když se nestal vlastníkem. Privatizace dalších veřejných služeb a solidárních systémů můžeme sledovat v přímém přenosu. Ani to se neobejde bez státu. Vláda to musí schválit ale navíc i pak platit za služby, které dříve stát provozoval sám. Zase není třeba příliš vysoké inteligence k pochopením rozdílu mezi tím, když se něco provozuje jako veřejná služba a když se to dělá pro zisk. Privatizace už z definice znamená úbytek demokracie, protože o veřejných rozpočtech se hlasuje a v lepším případě i diskutuje.

V době, kdy si připomínáme výročí svržení demokratické vlády prezidenta Allendeho v Chile 11. září 1973 vojenskou juntou generále Pinocheta, podporovaného Spojenými státy, se hodí vzpomenout také na tamější ekonomickou reformu realizovanou na bodácích „chicagskými hochy“ z neoliberální líhně Miltona Friedmana. Někdy se tomu říká chilská cesta k socialismu, protože krachující ekonomiku musel brzy zachraňovat stát a v roce 1982 kontrolovala fašistická junta větší část ekonomiky, než tomu bylo v době Allendeho. Ale z této kontroly měly prospěch jen velmi úzké vrstvy. Počet lidí žijících pod hranicí chudoby pravidelně stoupal a činil v roce 1990 40 % populace. Slavný je také chilský soukromý penzijní systém, který v důsledku ekonomické krize přišel o 21 miliard dolarů. Kdo musel zachraňovat chilské penze? Samozřejmě, že stát.

Nejnovější způsob jak eliminovat zbytky demokracie a podřídit stát zcela zájmům soukromého kapitálu představují ratingové agentury. Tyto soukromé firmy, které jednají v zájmu svých soukromých klientů, získaly takovou moc, že svým obskurním hodnocením ovlivňují zásadně ekonomiku a rovněž politiku celých zemí. I náš předseda vlády se bezostyšně odříká suverenity a demokratického rozhodování, když tvrdí, že musíme respektovat pravidla ratingových agentur a nesmíme rozzlobit trhy a tím odůvodňuje demontáž státu, který sliboval budovat. A kdo jiný než stát, reprezentovaný Nečasem, Kalouskem, Drábkem a ostatními, podá „podnikatelům“ to, co zbylo, naše penze, zdravotnictví a školství, ne zlatém podnose? K tomu jsou ještě potřeba šikovně zorganizované volby s podporou většiny médií, aby mohli říct, že jsme to tak chtěli.

Modelů chování státu je i v rámci kapitalismu celá řada a možnosti zastupitelské demokracie nejsou dostatečně využívány a nemusí být vždy tak tristní jako u nás. Pozoruhodné jsou jistě sebevědomí Islanďanů i keynesiánské reakce na krizi v Latinské Americe. Některé státy této oblasti hledají cestu k novému demokratickému socialismu. Čína se vymyká všem kategoriím, snad směřuje od diktatury k jakémusi osvícenému autoritářství.

Dosavadní zkušenost ukazuje, že kapitalismus bez služeb státu nemůže fungovat ale zároveň s tím, jak si stát stále více podřizuje a tuneluje, podřezává si příslovečnou větev, připravuje svůj konce. Poslední záchranou, jak už se často ukázalo, může být fašistická diktatura a válka. Kombinace s postupující ekologickou katastrofou je ale bezprecedentní a slibuje rozměry katastrof, jaké si dosud neumíme představit.

Může stát fungovat bez kapitalismu? Co o tom vypovídá zkušenost státního socialismu, který někteří jeho levicový kritikové zvali státní kapitalismus? Jak prosazovat s dnešním světě plnou demokracii, politickou i ekonomickou? Příliš mnoho otázek, málo odpovědí, málo diskusí. Málo dalekozrakých.

    Diskuse
    RP
    September 13, 2011 v 21.17
    Výborný text
    Díky tomu, že Jiří Silný uvažuje v pojmech kapitálu, práce a státu, dokáže trefit přesně na hlavičku nejeden důležitý hřebík. Jeho text je podnětem k dalšímu přemýšlení.
    Podstatnou roli státu (anglického království) při samotném vzniku kapitalismu dokládá velmi přesvědčivě Ellen M. Woodová ("Původ kapitalismu", Svoboda servis, 2011) Anglická koruna samozřejmě nemohla v šestnáctém a sedmnáctém století tušit, co se z toho všeho vyvine - termín kapitalismus ještě nebyl vůbec vynalezen. Stát tehdy prostě po svém a v konkrétní situaci Anglie (pak také ostatních částí budoucí Británie) řešil určité problémy spojené s tehdejší proměnou anglického venkova a zemědělské produkce. Jak to bylo dál a co z toho plyne pro dnešek - v tom lze zde jen odkázat na knihu Woodové. Připomenu pouze jednu z důležitých myšlenek: kapitalismus vzniká, když se trh stává z příležitosti imperativem - jít na trh (se zbožím, vlastní pracovní silou, půdou, penězi) se stává z pouhé možnosti otázkou života a smrti, samotného přežití.
    Pro další úvahy v intencích textu J. Silného bude myslím dobré odkázat také na velmi významnnou a neprávem opomíjenou knihu Karla Polanyiho "Velká transformace". Polanyi píše, že jsou tři věci, které se ze své podstaty naprosto nehodí k tomu, aby byly zbožím a prodávaly se a kupovaly na trhu: lidská pracovní síla, půda a peníze.
    Cesta k překonání kapitalismu by tedy měla vést přes oslabování nebu rušení zbožního charakteru lidské pracovní síly, půdy a peněz. Myslím, že o tom je třeba vážně uvažovat, ať to dnes leckoho pobuřuje nebo se zdá nereálné.
    Podle mého názoru bude také nutné přesněji vymezit rozdíl mezi kapitalismem a kapitálem. Překonání kapitalismu se může stát historicky reálným cílem. Pokud jde o překonání kapitálu, je podle mne na místě skepse. O překonání kapitálu napsal závažnou knihu (co do myšlenek i fyzikální hmotnosti) István Mészáros ("Beyond Capital"). Mészáros volá popřekonání kapitálu s vášnivostí starozákonního proroka, ale na základě jeho analýzy lze argumentovat tím, že překážky stojící na této cestě jsou podle všeho nepřekonatelné. Budoucí generace podle mne mohou skoncovat s kapitalismem. Otázkou je, jak se vyrovnají s kapitálem a co si kapitál bude vynucovat (tak jako si vynutil své na "reálném socialismu").
    Je zásluhou J. Silného, že ve svých textech nadhazuje tak dalekosáhlé otázky.
    MT
    September 19, 2011 v 10.33

    Myslím, že pokud se ty budoucí generace nevyrovnají s kapitálem, nevyrovnají se ani s kapitalismem.

    Ale celá věc ohledně toho "vyrovnání se s kapitálem" vypadá extrémně radikálně jen kvůli našemu způsobu uvažování - kdy kapitál považujeme za něco co bude odstraněno a nahrazeno "něčím jiným".

    To je ale podle mého názoru poněkud "nedialektické" uvažování - kapitál svým způsobem nezmizí nikdy, jako nezmizela renta.

    Překonat kapitalismus znamená jenom to, že kapitál přestane být dominatním mechanismem a stane se součástí a momentem širšího komplexnějšího celku - který bude právě jako komplex novým dominantním mechanismem.

    Kapitalismus je kapitalismem proto, že dominantním mechanismem je kapitál jako nezahrnutý a vládnoucí.

    Jiný systémově odlišný sociálněekonomický řád by byl ten, kde kapitál je zahrnutý jako pouhý moment nového typu reprodukčního koloběhu zhodnocování a rozdělování

    Pak celá záležitost se zrušením kapitálu nevypadá extrémisticky a zapadá přirozeně do vývojových trendů ...

    RP
    September 20, 2011 v 4.44
    Uvažujme dál
    Zopakuji část příspěvku M. Tejkla, který vybízí k dalším úvahám:
    "Překonat kapitalismus znamená jenom to, že kapitál přestane být dominatním mechanismem a stane se součástí a momentem širšího komplexnějšího celku - který bude právě jako komplex novým dominantním mechanismem.
    Kapitalismus je kapitalismem proto, že dominantním mechanismem je kapitál jako nezahrnutý a vládnoucí.
    Jiný systémově odlišný sociálněekonomický řád by byl ten, kde kapitál je zahrnutý jako pouhý moment nového typu reprodukčního koloběhu zhodnocování a rozdělování."
    Problém vidím ve slůvku "jenom" v úvodní větě citátu. Když začneme uvažovat o tom, jak by mohl vzniknout onen systémově odlišný sociálně ekonomický řád, v němž by byl kapitál omezen a podřízen novým a širším požadavkům, dostanete se nutně k problému moci, včetně dnešní obrovské reálné politické moci kapitálu. Z tohoto pohledu je to, co M. Tejkal vyřizuje slůvkem "jenom", obrovský a nesnadný cíl, pokud bychom chtěli, aby onen nový řád byl lepší a lidštější než současný.
    Tento cíl je už dnes předmětem politického boje, do něhož by bylo nutné vstoupit. Domnívám se, že má pravdu I. Wallerstein, když říká, že nejvnímavější kapitalisté už sami začali hledat alternativy ke kapitalismu, protože došli k názoru, že v dosavadním systému se jim už nepodaří udržet svá privilegia. Pochybuji, že jim přitom jde o to, aby nový systém byl lepší a lidštější z hlediska většiny lidí. Boj by proto bylo třeba vést také a zejména proti této nové alternativě kapitalistů (kterou je ovšem třeba nejdřív dostatečně identifikovat).
    Otázek, které tento pohled na věc otevírá, je tolik a tak dalekosáhlých, že si je netroufám v této poznámce ad hoc dál rozebírat. Věc je v této teoretické rovině stejně obtížná, jak je v praktické rovině obtížný zmíněný mocenský problém, a volá po spoustě práce.
    Snad by bylo dobré upozornit v této souvislosti na debatu, která vznikla v Britských listech kolem nejnovějšího Wallersteinova komentáře o "sociálně demokratické iluzi", o definitivním konci (podle Wallersteinova názoru) jednoho pokusu o nasazení otěží kapitálu - pokusu po dlouhou dobu velmi úspěšného.
    Jen ještě jednu poznámku o dalším slůvku, které použil M. Tejkal, o slůvku "extrémistický". Toto slovo nelze podle mne přijmout jako legitimní součást rozpravy. Používají ho zastánci statu quo, aby mohli házet do jednoho pytle všechno: poctivé snahy o nápravu a pokrok spolu s nejhorší reakcí. Je nutné být radikální, tj. jít ke kořenům, a nenechat přitom po sobě házet nadávkou extremismu.
    MT
    September 20, 2011 v 8.48

    Mně to nemusíte říkat, pane Převrátile, že slůvko "extrémistický" je zneužíváno tak, jak uvádíte.

    To já vím.

    Já jsem jen už navyklý na způsob vedení argumentace Ing. Dolejše, pro kterého je vše jen trochu nezvyklé utopismem, nepřístojným radikalismem atd ...

    Takže se už tak nějak automaticky snažím bránit před klasickým způsobem jeho reakcí, na které jsem si už zvykl ...

    SH
    October 23, 2011 v 18.35
    Nevyprazdňujme slovo kapitál.
    Debata o zachování kapitálu za současné transformace kapitalismus je zajímavá. Existence kapitálu je historicky omezená, leč dlouhodobější, než sám kapitalismus. Kapitál vznikal velmi pomalu a bohužel nepozorovaně již příliš dávno před vznikem kapitalismu. Lidstvo ještě nedávno žilo před kapitalismem a dovede si proto docela dobře představit, že bude žít i po něm. Ale již příliš dlouho žije pod knutou kapitálu. Osvobození se od jeho nadvlády je osvobozováním se od privilegovanosti jeho vlastníků (současná forma kapitalismu) i správců (reálný socialismus).
    MT
    October 23, 2011 v 20.20

    Souhlasím, že kapitál existoval před kapitalismem.

    ... jenže nedominoval v tehdejších výrobních vztazích - a v nějakém tom postkapitalismu bude taky jistě existovat ...
    ... ale také jistě nebude dominantním mechanismem zhodnocování a prvotního rozdělování - stejně jako jím nebyl před kapíkem, kdy dominoval mechanismus nájmu a feudální renty ...

    Kdo čeká nějakou grand soir, divukrásnou revoluční noc, po které bude všechno jinak, těžko se dočká.

    Na druhou stranu, kdo se domnívá, že věc lze vyřešit pouhou regulací finančního kapitálu, je bláznem jenom o něco menším ...

    přes propast přeletíte, jen když se odrazíte pořádně - ne opatrně ...
    PM
    October 24, 2011 v 13.46
    Kapitalismus, který který zná ze své historie i toto a je pohledný:
    -usměrňuje zištnost jedince na sociální a ekologické cíle, namísto na zisk
    -odmítá růst za každou cenu
    -vychází ze zásady vlastnictví zavazuje
    -vytrvale prohlubuje demokratizaci produkce a společnosti
    Schází jen jak tomu dát tu estetiku, která by inspirovala elity usilující o moc.
    MT
    October 25, 2011 v 12.6

    Pane Petrásku - něčeho takového není schopen kapitalismus, protože v něm má kapitálový mechanismus DOMINANTNÍ roli.

    Toho, co říkáte, by mohl být (jako trvalá a reprodukující se vlastnost) nanejvýš schopen systém, kde je kapitál integrálně PODŘÍZENOU složkou nějakého komplexnějšího mechanismu zhodnocování

    Na hodný kapitalismus nevěřím - dočasně může být pod tlakem jiných faktorů, které když pominou, tak vystoupí podstata opět do popředí

    ON
    October 25, 2011 v 14.30
    Za pozornost v diskusi stojí pozice Rudolfa Převrátila – člena (snad ještě?) sociální demokracie, který se dovolává „definitivního konce“ “sociálně demokratické iluze“ (Wallerstein). Opravdu zajímavé. Chtěl bych tedy pana Převrátila upozornit, že sociálně demokratický program nebyl žádnou iluzí, ale prakticko-politickým projektem, který má empiricky měřitelné výsledky spolehlivě vyhodnotitelné jako doposud nejpokrokovější fáze vývoje lidstva. Nazývá se demokratický sociální stát a doposud nebyl ničím lepším nahrazen. (Zajímalo by mne, mimochodem, z jakého stanoviště Wallerstein sociální stát pozoruje, že se mu zjevuje jako iluze.)
    Nelze jistě vyloučit, že tento sociální stát nebude jednou nahrazen něčím lepším. To lepší však nevyroste na jeho troskách, ale spíše jeho důsledným rozvíjením. V této souvislosti je třeba upozornit, že jakkoli je sociální stát pod tlakem dnešního globálního kapitálu, zdaleka není bezbranný a v zemích, kde byl rozvíjen nejdůsledněji, se dokáže celkem dobře bránit. Jeho smrt by si přáli jistě nejrůznější revoluční blouznivci, jejichž myšlenkový potenciál je sevřen v ortodoxních marxistických schémátkách, podle kterých zrod nového systému musí znamenat kolaps předchozího systému.
    Nástroje cesty a rozvíjení sociálního státu se jistě mění, a to by nás nemělo mást. Dnes jej jistě nelze ubránit výlučně v národní rovině, ale obranu je třeba přenést do nadnárodního prostoru (konkrétně na úroveň EU). Jistě to je velmi těžký úkol s nejistým výsledkem, ale neexistují žádné fatální překážky, které by tomu bránily. Rozhodně tomu nebrání kapitál tak vůbec. Skutečně platí, že pokud se stane kapitál regulovanou součástí širšího společenského mechanismu (tentokrát nadnárodního), ve kterém ztrácí svou dominantní či monopolní pozici, může dál sloužit obecně prospěšným společenským cílům, a nikoli jen svým individuálním soukromým vlastníkům. Pak je také překonáván kapitalismus, protože nová postkapitalistická společnost není společností, ve které neexistuje rozporný vztah kapitálu a práce, ale kde kapitál ztrácí monopol a spor kapitálu a práce je demokraticky regulován. (Mimochodem, takto uvažují dnes už i naši komunisté ve svém nejnovějším programu.) To, samozřejmě, předpokládá dohodu, resp. že kapitál půjde na takovou dohodu. Tak se ale již v minulosti stalo a není třeba si myslet, že tomu tak nebude i v budoucnu, zvláště pokud půjde o kapitál spojený s reálnou ekonomikou. Přitom je úplně irelevantní, zda tak tento kapitál učiní nikoli z morálních pohnutek, ale protože si chce uchovat nějaká svá privilegia. Trestat kapitál za to, že se nechal zregulovat, aby si uchoval nějaká privilegia, je poněkud fanatické počínání. Převrátil tomu bolševicky říká „být radikální, jít ke kořenům“. Ne, je to fanatismus, který vychází z nekritického přijetí Marxovy teze o „komunismu jako negace soukromého vlastnictví“, kterou nedokáže zasadit do reálných dějin.
    PM
    October 25, 2011 v 17.8
    Stejně tak lze u říci, pane Tejkl nevěřím na hodný kapitál
    Jde přeci o staletí spontáně se vyvýjející systém přerozdělování peněz-kapitálu na suksesivně se globalizujícím trhu. A historie tohoto procesu nabízí znalosti jak přínosných tak destruktivních period.
    + Další komentáře