Díky tomu, že Jiří Silný uvažuje v pojmech kapitálu, práce a státu, dokáže trefit přesně na hlavičku nejeden důležitý hřebík. Jeho text je podnětem k dalšímu přemýšlení.
Podstatnou roli státu (anglického království) při samotném vzniku kapitalismu dokládá velmi přesvědčivě Ellen M. Woodová ("Původ kapitalismu", Svoboda servis, 2011) Anglická koruna samozřejmě nemohla v šestnáctém a sedmnáctém století tušit, co se z toho všeho vyvine - termín kapitalismus ještě nebyl vůbec vynalezen. Stát tehdy prostě po svém a v konkrétní situaci Anglie (pak také ostatních částí budoucí Británie) řešil určité problémy spojené s tehdejší proměnou anglického venkova a zemědělské produkce. Jak to bylo dál a co z toho plyne pro dnešek - v tom lze zde jen odkázat na knihu Woodové. Připomenu pouze jednu z důležitých myšlenek: kapitalismus vzniká, když se trh stává z příležitosti imperativem - jít na trh (se zbožím, vlastní pracovní silou, půdou, penězi) se stává z pouhé možnosti otázkou života a smrti, samotného přežití.
Pro další úvahy v intencích textu J. Silného bude myslím dobré odkázat také na velmi významnnou a neprávem opomíjenou knihu Karla Polanyiho "Velká transformace". Polanyi píše, že jsou tři věci, které se ze své podstaty naprosto nehodí k tomu, aby byly zbožím a prodávaly se a kupovaly na trhu: lidská pracovní síla, půda a peníze.
Cesta k překonání kapitalismu by tedy měla vést přes oslabování nebu rušení zbožního charakteru lidské pracovní síly, půdy a peněz. Myslím, že o tom je třeba vážně uvažovat, ať to dnes leckoho pobuřuje nebo se zdá nereálné.
Podle mého názoru bude také nutné přesněji vymezit rozdíl mezi kapitalismem a kapitálem. Překonání kapitalismu se může stát historicky reálným cílem. Pokud jde o překonání kapitálu, je podle mne na místě skepse. O překonání kapitálu napsal závažnou knihu (co do myšlenek i fyzikální hmotnosti) István Mészáros ("Beyond Capital"). Mészáros volá popřekonání kapitálu s vášnivostí starozákonního proroka, ale na základě jeho analýzy lze argumentovat tím, že překážky stojící na této cestě jsou podle všeho nepřekonatelné. Budoucí generace podle mne mohou skoncovat s kapitalismem. Otázkou je, jak se vyrovnají s kapitálem a co si kapitál bude vynucovat (tak jako si vynutil své na "reálném socialismu").
Je zásluhou J. Silného, že ve svých textech nadhazuje tak dalekosáhlé otázky.

Myslím, že pokud se ty budoucí generace nevyrovnají s kapitálem, nevyrovnají se ani s kapitalismem.

Ale celá věc ohledně toho "vyrovnání se s kapitálem" vypadá extrémně radikálně jen kvůli našemu způsobu uvažování - kdy kapitál považujeme za něco co bude odstraněno a nahrazeno "něčím jiným".

To je ale podle mého názoru poněkud "nedialektické" uvažování - kapitál svým způsobem nezmizí nikdy, jako nezmizela renta.

Překonat kapitalismus znamená jenom to, že kapitál přestane být dominatním mechanismem a stane se součástí a momentem širšího komplexnějšího celku - který bude právě jako komplex novým dominantním mechanismem.

Kapitalismus je kapitalismem proto, že dominantním mechanismem je kapitál jako nezahrnutý a vládnoucí.

Jiný systémově odlišný sociálněekonomický řád by byl ten, kde kapitál je zahrnutý jako pouhý moment nového typu reprodukčního koloběhu zhodnocování a rozdělování

Pak celá záležitost se zrušením kapitálu nevypadá extrémisticky a zapadá přirozeně do vývojových trendů ...

Zopakuji část příspěvku M. Tejkla, který vybízí k dalším úvahám:
"Překonat kapitalismus znamená jenom to, že kapitál přestane být dominatním mechanismem a stane se součástí a momentem širšího komplexnějšího celku - který bude právě jako komplex novým dominantním mechanismem.
Kapitalismus je kapitalismem proto, že dominantním mechanismem je kapitál jako nezahrnutý a vládnoucí.
Jiný systémově odlišný sociálněekonomický řád by byl ten, kde kapitál je zahrnutý jako pouhý moment nového typu reprodukčního koloběhu zhodnocování a rozdělování."
Problém vidím ve slůvku "jenom" v úvodní větě citátu. Když začneme uvažovat o tom, jak by mohl vzniknout onen systémově odlišný sociálně ekonomický řád, v němž by byl kapitál omezen a podřízen novým a širším požadavkům, dostanete se nutně k problému moci, včetně dnešní obrovské reálné politické moci kapitálu. Z tohoto pohledu je to, co M. Tejkal vyřizuje slůvkem "jenom", obrovský a nesnadný cíl, pokud bychom chtěli, aby onen nový řád byl lepší a lidštější než současný.
Tento cíl je už dnes předmětem politického boje, do něhož by bylo nutné vstoupit. Domnívám se, že má pravdu I. Wallerstein, když říká, že nejvnímavější kapitalisté už sami začali hledat alternativy ke kapitalismu, protože došli k názoru, že v dosavadním systému se jim už nepodaří udržet svá privilegia. Pochybuji, že jim přitom jde o to, aby nový systém byl lepší a lidštější z hlediska většiny lidí. Boj by proto bylo třeba vést také a zejména proti této nové alternativě kapitalistů (kterou je ovšem třeba nejdřív dostatečně identifikovat).
Otázek, které tento pohled na věc otevírá, je tolik a tak dalekosáhlých, že si je netroufám v této poznámce ad hoc dál rozebírat. Věc je v této teoretické rovině stejně obtížná, jak je v praktické rovině obtížný zmíněný mocenský problém, a volá po spoustě práce.
Snad by bylo dobré upozornit v této souvislosti na debatu, která vznikla v Britských listech kolem nejnovějšího Wallersteinova komentáře o "sociálně demokratické iluzi", o definitivním konci (podle Wallersteinova názoru) jednoho pokusu o nasazení otěží kapitálu - pokusu po dlouhou dobu velmi úspěšného.
Jen ještě jednu poznámku o dalším slůvku, které použil M. Tejkal, o slůvku "extrémistický". Toto slovo nelze podle mne přijmout jako legitimní součást rozpravy. Používají ho zastánci statu quo, aby mohli házet do jednoho pytle všechno: poctivé snahy o nápravu a pokrok spolu s nejhorší reakcí. Je nutné být radikální, tj. jít ke kořenům, a nenechat přitom po sobě házet nadávkou extremismu.

Mně to nemusíte říkat, pane Převrátile, že slůvko "extrémistický" je zneužíváno tak, jak uvádíte.

To já vím.

Já jsem jen už navyklý na způsob vedení argumentace Ing. Dolejše, pro kterého je vše jen trochu nezvyklé utopismem, nepřístojným radikalismem atd ...

Takže se už tak nějak automaticky snažím bránit před klasickým způsobem jeho reakcí, na které jsem si už zvykl ...

Debata o zachování kapitálu za současné transformace kapitalismus je zajímavá. Existence kapitálu je historicky omezená, leč dlouhodobější, než sám kapitalismus. Kapitál vznikal velmi pomalu a bohužel nepozorovaně již příliš dávno před vznikem kapitalismu. Lidstvo ještě nedávno žilo před kapitalismem a dovede si proto docela dobře představit, že bude žít i po něm. Ale již příliš dlouho žije pod knutou kapitálu. Osvobození se od jeho nadvlády je osvobozováním se od privilegovanosti jeho vlastníků (současná forma kapitalismu) i správců (reálný socialismus).

Souhlasím, že kapitál existoval před kapitalismem.

... jenže nedominoval v tehdejších výrobních vztazích - a v nějakém tom postkapitalismu bude taky jistě existovat ...
... ale také jistě nebude dominantním mechanismem zhodnocování a prvotního rozdělování - stejně jako jím nebyl před kapíkem, kdy dominoval mechanismus nájmu a feudální renty ...

Kdo čeká nějakou grand soir, divukrásnou revoluční noc, po které bude všechno jinak, těžko se dočká.

Na druhou stranu, kdo se domnívá, že věc lze vyřešit pouhou regulací finančního kapitálu, je bláznem jenom o něco menším ...

přes propast přeletíte, jen když se odrazíte pořádně - ne opatrně ...

-usměrňuje zištnost jedince na sociální a ekologické cíle, namísto na zisk
-odmítá růst za každou cenu
-vychází ze zásady vlastnictví zavazuje
-vytrvale prohlubuje demokratizaci produkce a společnosti
Schází jen jak tomu dát tu estetiku, která by inspirovala elity usilující o moc.

Pane Petrásku - něčeho takového není schopen kapitalismus, protože v něm má kapitálový mechanismus DOMINANTNÍ roli.

Toho, co říkáte, by mohl být (jako trvalá a reprodukující se vlastnost) nanejvýš schopen systém, kde je kapitál integrálně PODŘÍZENOU složkou nějakého komplexnějšího mechanismu zhodnocování

Na hodný kapitalismus nevěřím - dočasně může být pod tlakem jiných faktorů, které když pominou, tak vystoupí podstata opět do popředí

Za pozornost v diskusi stojí pozice Rudolfa Převrátila – člena (snad ještě?) sociální demokracie, který se dovolává „definitivního konce“ “sociálně demokratické iluze“ (Wallerstein). Opravdu zajímavé. Chtěl bych tedy pana Převrátila upozornit, že sociálně demokratický program nebyl žádnou iluzí, ale prakticko-politickým projektem, který má empiricky měřitelné výsledky spolehlivě vyhodnotitelné jako doposud nejpokrokovější fáze vývoje lidstva. Nazývá se demokratický sociální stát a doposud nebyl ničím lepším nahrazen. (Zajímalo by mne, mimochodem, z jakého stanoviště Wallerstein sociální stát pozoruje, že se mu zjevuje jako iluze.)
Nelze jistě vyloučit, že tento sociální stát nebude jednou nahrazen něčím lepším. To lepší však nevyroste na jeho troskách, ale spíše jeho důsledným rozvíjením. V této souvislosti je třeba upozornit, že jakkoli je sociální stát pod tlakem dnešního globálního kapitálu, zdaleka není bezbranný a v zemích, kde byl rozvíjen nejdůsledněji, se dokáže celkem dobře bránit. Jeho smrt by si přáli jistě nejrůznější revoluční blouznivci, jejichž myšlenkový potenciál je sevřen v ortodoxních marxistických schémátkách, podle kterých zrod nového systému musí znamenat kolaps předchozího systému.
Nástroje cesty a rozvíjení sociálního státu se jistě mění, a to by nás nemělo mást. Dnes jej jistě nelze ubránit výlučně v národní rovině, ale obranu je třeba přenést do nadnárodního prostoru (konkrétně na úroveň EU). Jistě to je velmi těžký úkol s nejistým výsledkem, ale neexistují žádné fatální překážky, které by tomu bránily. Rozhodně tomu nebrání kapitál tak vůbec. Skutečně platí, že pokud se stane kapitál regulovanou součástí širšího společenského mechanismu (tentokrát nadnárodního), ve kterém ztrácí svou dominantní či monopolní pozici, může dál sloužit obecně prospěšným společenským cílům, a nikoli jen svým individuálním soukromým vlastníkům. Pak je také překonáván kapitalismus, protože nová postkapitalistická společnost není společností, ve které neexistuje rozporný vztah kapitálu a práce, ale kde kapitál ztrácí monopol a spor kapitálu a práce je demokraticky regulován. (Mimochodem, takto uvažují dnes už i naši komunisté ve svém nejnovějším programu.) To, samozřejmě, předpokládá dohodu, resp. že kapitál půjde na takovou dohodu. Tak se ale již v minulosti stalo a není třeba si myslet, že tomu tak nebude i v budoucnu, zvláště pokud půjde o kapitál spojený s reálnou ekonomikou. Přitom je úplně irelevantní, zda tak tento kapitál učiní nikoli z morálních pohnutek, ale protože si chce uchovat nějaká svá privilegia. Trestat kapitál za to, že se nechal zregulovat, aby si uchoval nějaká privilegia, je poněkud fanatické počínání. Převrátil tomu bolševicky říká „být radikální, jít ke kořenům“. Ne, je to fanatismus, který vychází z nekritického přijetí Marxovy teze o „komunismu jako negace soukromého vlastnictví“, kterou nedokáže zasadit do reálných dějin.

Jde přeci o staletí spontáně se vyvýjející systém přerozdělování peněz-kapitálu na suksesivně se globalizujícím trhu. A historie tohoto procesu nabízí znalosti jak přínosných tak destruktivních period.

Z polemiky Oto Novotného s Rudolfa Převrátilem, zdá se mi, vzchází otázka: proti rozkladu demokratického státu, svou povahou sociálního (nebo proti devastaci této povahy) je bezesporu nutná obrana „v nadnárodním prostoru“ (O.Novotný). Vhodné by bylo, aby se stal veřejným prostorem, v němž by bylo silně slyšet protežování kulturní evropské identity, tedy identity nadnárodní, nicméně sebevědomé? Není to více než vhodné – není to předpokladem?
Němci, zvláště Bavoři se snažili před několika lety pracovat s pojmem „Leitkultur“; neprošlo to, ale zachránit smysluplné úsilí to, co je sociální a demokratické, znamená zachovat stát, ba nadnárodní „nadstátní“ celek jako útvar „objektivního ducha“.
Pro roli EU ve světě bude důležité, aby se prezentovala nejen jako představitel tolerance, ale také jako zastánce tradice evropské kulturnosti. Součástí této tradice je např. Habermasova Teorie komunikativního jednání, vypovídající nejen o reformovatelnosti kapitalismu, ale také o síle, významu a vlivu kulturního prostředí.

... prakticky to tu nijak "netapetuju", tak bych si to mohl občas vybrat


Globální regulace je způsob, jak se systémové změně VYHNOUT ...

Část levice považuje globalizaci za neúprosný obecný a objektivní trend a chce doplnit dosud neregulované globální trhy nějakou mezinárodní globální regulací a zřejmě – protože to od sebe nakonec nepůjde institucionálně oddělit – i nějakou globální administrací a administrativu.

A víc a víc …

Ale jakým způsobem a hlavně jak daleko lze v tomto ohledu postupovat?

O tom se nikdo z těch, co důvěřují v globální regulaci a světové regulační mechanismy jako řešení, už příliš konkrétně nevyjadřuje.
Postačuje jim neustálé opakování uvedeného principu jako jakési mantry
Je to pro ně zřejmě jakási „poznaná nutnost“ …

Jenže to všechno, co nás obklopuje, a všechna ta „hard data“ o realitě mohou klidně znamenat i zcela opačné závěry a vyústění.

Snaha globálně regulovat může totiž znamenat i zoufalou snahu skutečné systémové změně se naopak vyhnout a současné uspořádání naopak co nejdéle udržet. Podobně jako absolutismus francouzských Bourbonů znamenal, že se Francie zásadnějšímu řešení vyhnula – nikoli že ho nastoupila …

Představa, že budoucí kvalitativně odlišné uspořádání bude prostě spočívat v tom, že regulace kapitálu bude čím dál globálnější a že tedy bude jaksi prováděna čím dál víc celosvětově, je podle mého názoru naprostá iluze. Iluze a zároveň snaha – třeba i jen podvědomá – skutečné systémové změně se vyhnout.
Vyhnout se zásadnímu řešení na úseku mechanismů zhodnocování a rozdělování. A právě díky globálnímu ovládání (nakolik skutečně možnému?) neregulovaných trhů zachovat co nejvíc z toho, co nás obklopuje.
Zachovat tedy současné uspořádání ve všech svých zásadních a dominantních rysech a vlastnostech. K zachování současného uspořádání má proto dojít právě tím, že budou vznikat čím dál monstróznější institucionální a regulační struktury a systémy.

Považuji se za levicově, ale rovněž antibyrokraticky orientovaného liberála a demokrata, který se hlásí k osvícenectví, progresívním historickým proudům myšlení i praktického jednání v minulosti i dnes, k americké i francouzské revoluci, k přínosům Johna Stuarta Milla a zejména Karla Marxe a mnoha dalších … a který se jako člen sociální demokracie pochopitelně hlásí i k sociálnímu státu. Zdá se mi ale, že zdravý rozum robustních sedláckých revolucionářů minulosti by nás měl varovat před centralizací, která vždy bude znamenat posílení anonymních administrativních center, které jednotlivec nebude ovlivňovat – zato tato centra jeho ano - a to stále více a více.
Že budou podřízena demokratické kontrole?
Tak to přece jen radši tu o Smolíčkovi-pacholíčkovi, prosím ...

Celou záležitost lze totiž i obrátit:

Jen systémová změna umožní, aby komunity nižšího stupně – včetně národních států - nemusely tyto čím dál monstróznější struktury vytvářet …
Impéria všeho druhu nejsou systémovým řešením – byla vždy na konci nikoli na začátku dějinných fází.
A skutečná systémová změna následovala naopak po rozpadu a zániku centralizovaných struktur a imperií …

… nikoli naopak …

Ta část levice, která na čím dál větší globální regulační a institucionální mechanismy (konkrétně příliš nepopsané) spoléhá jako na tu správnou cestu (a je toho kvůli této cestě tolik schopna „překousnout“ na úseku reálné demokracie) se ale dostává do poněkud zvláštního rozporu s jinými svými vlastními názory, preferencemi …
… ale také VZORY.

Je to občas zejména eurosever, co levice dává za příklad.
Jenže tamější režimy kupodivu rozhodně nepreferují ve své politice a svým fungováním vzdávání se práv národních států. Ty, staré severské státy (tedy bez Estonska), které v Evropské unii už jsou, nijak nespěchají do eurozóny a severské koruny národních měn nadále představují jejich měnovou suverenitu. A ten stát z nich, který v eurozóně už je – jedna z 2 republik starého euroseveru Finsko – projevoval původně minimální touhu zapojit se „solidárně“ do procesů, které řecká infekce vyvolala - procesů, o kterých všichni už asi vědí, že nejsou skutečným řešením ekonomických a finančních problémů evropského kapitalismu.

Není možné na jednu stranu pokládat eurosever za svůj vzor a zároveň si zakazovat štiplavou otázku, zda je tedy eurosever (jinak duchovně, kulturně a politicky otevřený, internacionální a svobodný svět – s nízkou mírou xenofobie a jiných nectností nacionalismu) tím praporečníkem vzniku nadstátních a globálních struktur a pravidel.

Vytvářením nejen dalších a dalších nadstátních pravidel, ale i čím dál rozsáhlejších, kontinentálních nebo i globálních administrativních struktur a institucí znamená nahradit změnu snazší a technicky únosnější údržbou systému, který by v základních parametrech byl stejný jako předtím.
Aby dále a déle vydržel - navzdory krizi, kterou jeho vlastní fungování vyvolává a kterou globální regulační pravidla mohou ztlumit asi jen jako když za starých časů osádka velrybářského škuneru lila na hladinu moře olej v době, když bouře zuřila nejvíc …

Ale je toto skutečně naším cílem?

Levicoví aktivisté – ať už se nacházejí v komunistické straně nebo mimo ní – by se neměli profilovat jako bojovníci za jakýsi novodobý centralizovaný nadstát (protože globální pravidlo si sebou nese globální instituci), za SuperŘíši dnešní doby …

Levice by neměla být spolek colbertovských služebníků novodobých Králů Slunce.

Sluší ji to spíš v blízkosti Mirabeaua, Siyese, La Fayetta, girondistů, Dantona, Desmoulinse apod. …

Z požadavku nadnárodní regulace globálního kapitálu rozhodně nevyplývá jako jediná cesta vybudování nějakého monstrózního globálního regulačního centra.

kolik globalizace snese levicový aktivista, který nevěří - vámi řečeno na hodný kapitál - a možnost takové úrovně kontroly moci demokratickým režimem , který zajistí patovou situaci mezi mocenskými seskupeními. ( Mj. demokratická kontrola neni nikde prováděna spolkem slušných, ale střetem rivalizujících, kteří ctí pluralitní uspořádání).
Přispěl jste tak k nejednoduchému hledání konzesu mezi námi levičáky.