Zastánci neoliberalismu do úmoru vykládají, že pro zdárný ekonomický rozvoj a snížení korupce je nutné, aby stát byl „co nejmenší“. Nemyslí to tak docela vážně. Neoliberalismus, který podle Noama Chomského (z jehož myšlenek i dále čerpám) není ani nový ani liberální, tedy prostě řečeno kapitalismus, by bez zásadní pomoci státu ani nevznikl, ani by nepřežil. To o co jde ve skutečnosti, je stát ve službách kapitálu a boj se vede proti státu pro všechny, tedy zase řečeno jasně, proti demokracii.

Vznik klasických kapitalistických mocností je jednoznačně spojen s protekcionismem, s ochranou domácího trhu, kterou poskytuje stát. Teprve po sto letech průmyslového rozvoje, tehdy, když si Británie upevnila své postavení, začala prosazovat liberalizaci trhů — zejména cizích, aby měla kam vyvážet. Někdy se tomu říká „odkopnutí žebříku“: dosáhnout dominantního postavení a pak změnit pravidla, aby už druzí neměli šanci. V USA protekcionismus trval až do dvacátých let dvacátého století. V moderní době stejně chrání svůj trh Čína, která má děsivé zkušenosti s nuceným otevřením trhů z doby opiových válek, a i dnes se to ukazuje jako velmi efektivní model. Při tzv. transformaci postsocialistických zemí se to bohužel nestalo. Mocní hráči prosadili rychlou liberalizaci, tzv. šokovou terapii, z které se vzpamatovala jen část postižených zemí, zhruba teprve v době, kdy spadly do začínající ekonomická krize. Vlády, které se na této operaci podílely, to dělaly nikoli v zájmu svých občanů, ale v zájmu kapitálu, který hledal příležitost pro investice a nové trhy. Žádná skutečná veřejná diskuse se nevedla a spousta lidí uvěřila, že to jinak nejde. Formální demokracie zůstala zachována, ale o suverenitě se mluvit nedá.

Významnou formu státního protekcionismu a řízené ekonomiky představuje válečné hospodářství, o kterém se v ekonomických učebnicích pracujících se scholastickými teoriemi trhu, z pochopitelných důvodů příliš nehovoří. Jeden příklad za mnohé: průmyslová produkce Spojených států se během druhé světové války ztrojnásobila a na jejím konci USA vlastnily polovinu světového bohatství. Ohromné úkoly spojené s výzkumem a rozvojem zbraní a válečné logistiky nemohl plnit nikdo jiný než stát. Z dosaženého vědecko-technického rozvoje i infrastrukturu pak profituje soukromý sektor. Bez vlád, které řeší spory vlákami a bezpečnost země vidí ne ve spolupráci ale v dominanci nad druhými, by obchod se smrtí ne byl ani zdaleka tak lukrativní. Přitom jde opravdu o hodně peněz. Jak to známe z našich vládních zakázek, je to daleko víc peněz, než by bylo nutné. Jinde to není moc odlišné. Ty peníze jsou z daní, které vybere stát a nasype je do soukromých kapes.

Podstatnou část výzkumu vojenského, farmaceutického, lékařského atd. atd. samozřejmě financuje stát, ale profitují z něj dnes především soukromé společnosti, jak ukazuje příklad tzv. „Nové ekonomiky“. Současné snahy privatizovat vysokoškolské vzdělávání a dát ho do služeb koncernů a omezit základní výzkum, je další ukázkou odkopávání žebříku, které je ovšem velmi krátkozraké. Ale to je epidemická oční choroba dneška, která postihuje zvláště ekonomy a politiky.

Další dogma předkládané k věření požaduje dalekosáhlou privatizaci, protože soukromé hospodaření je údajně efektivnější než státní nebo obecní. Když opustíme mytologii a podíváme se na reálné výsledky, ukáže se, že v zemích s nízkou mírou korupce a s dobře fungujícím státem prospívají jak soukromé tak veřejné podniky a platí to i naopak.

Tam, kde to vlády dovolí, nebo k tomu dokonce pomáhají, prosazují korporace socializaci ztrát a privatizaci zisků. Někdy se to děje pomocí korupce a klientelismu, jindy přímou privatizací, často vydíráním státu, který je nucen ztráty pokrýt. Po horečném zachraňování krachujících bank státními (daňovými) penězi není třeba podrobně rozepisovat, jak to vypadá a kdo to platí. Jiný známý příklad je privatizace britských železnic, jejichž fungování musel po pár letech soukromého hospodaření regulacemi zachraňovat stát, i když se nestal vlastníkem. Privatizace dalších veřejných služeb a solidárních systémů můžeme sledovat v přímém přenosu. Ani to se neobejde bez státu. Vláda to musí schválit ale navíc i pak platit za služby, které dříve stát provozoval sám. Zase není třeba příliš vysoké inteligence k pochopením rozdílu mezi tím, když se něco provozuje jako veřejná služba a když se to dělá pro zisk. Privatizace už z definice znamená úbytek demokracie, protože o veřejných rozpočtech se hlasuje a v lepším případě i diskutuje.

V době, kdy si připomínáme výročí svržení demokratické vlády prezidenta Allendeho v Chile 11. září 1973 vojenskou juntou generále Pinocheta, podporovaného Spojenými státy, se hodí vzpomenout také na tamější ekonomickou reformu realizovanou na bodácích „chicagskými hochy“ z neoliberální líhně Miltona Friedmana. Někdy se tomu říká chilská cesta k socialismu, protože krachující ekonomiku musel brzy zachraňovat stát a v roce 1982 kontrolovala fašistická junta větší část ekonomiky, než tomu bylo v době Allendeho. Ale z této kontroly měly prospěch jen velmi úzké vrstvy. Počet lidí žijících pod hranicí chudoby pravidelně stoupal a činil v roce 1990 40 % populace. Slavný je také chilský soukromý penzijní systém, který v důsledku ekonomické krize přišel o 21 miliard dolarů. Kdo musel zachraňovat chilské penze? Samozřejmě, že stát.

Nejnovější způsob jak eliminovat zbytky demokracie a podřídit stát zcela zájmům soukromého kapitálu představují ratingové agentury. Tyto soukromé firmy, které jednají v zájmu svých soukromých klientů, získaly takovou moc, že svým obskurním hodnocením ovlivňují zásadně ekonomiku a rovněž politiku celých zemí. I náš předseda vlády se bezostyšně odříká suverenity a demokratického rozhodování, když tvrdí, že musíme respektovat pravidla ratingových agentur a nesmíme rozzlobit trhy a tím odůvodňuje demontáž státu, který sliboval budovat. A kdo jiný než stát, reprezentovaný Nečasem, Kalouskem, Drábkem a ostatními, podá „podnikatelům“ to, co zbylo, naše penze, zdravotnictví a školství, ne zlatém podnose? K tomu jsou ještě potřeba šikovně zorganizované volby s podporou většiny médií, aby mohli říct, že jsme to tak chtěli.

Modelů chování státu je i v rámci kapitalismu celá řada a možnosti zastupitelské demokracie nejsou dostatečně využívány a nemusí být vždy tak tristní jako u nás. Pozoruhodné jsou jistě sebevědomí Islanďanů i keynesiánské reakce na krizi v Latinské Americe. Některé státy této oblasti hledají cestu k novému demokratickému socialismu. Čína se vymyká všem kategoriím, snad směřuje od diktatury k jakémusi osvícenému autoritářství.

Dosavadní zkušenost ukazuje, že kapitalismus bez služeb státu nemůže fungovat ale zároveň s tím, jak si stát stále více podřizuje a tuneluje, podřezává si příslovečnou větev, připravuje svůj konce. Poslední záchranou, jak už se často ukázalo, může být fašistická diktatura a válka. Kombinace s postupující ekologickou katastrofou je ale bezprecedentní a slibuje rozměry katastrof, jaké si dosud neumíme představit.

Může stát fungovat bez kapitalismu? Co o tom vypovídá zkušenost státního socialismu, který někteří jeho levicový kritikové zvali státní kapitalismus? Jak prosazovat s dnešním světě plnou demokracii, politickou i ekonomickou? Příliš mnoho otázek, málo odpovědí, málo diskusí. Málo dalekozrakých.