Ztraceni v provozu

Jiří Pehe

Ačkoliv kapitalismus ve své současné globální podobě útočí na samotné paradigma liberální demokracie tím, že privatizuje politiku, a zároveň vytváří ekonomické nerovnováhy i rozpory, které mají sebevražedný potenciál, nikdo přesně neví, co by jej mohlo nahradit.

Zatímco stále více lidí začíná tušit, že systém pozdního, tedy globálního, kapitalismu, v němž žijeme, produkuje rozpory a problémy, které mohou vyústit nejen do zničení jeho samotného, ale i do vážného ohrožení naší civilizace, intelektuální reflexe této hrozby je podivuhodně slabá.

Jedním z důvodů se zdá být jakési široce sdílené přesvědčení, že současný systém nemá alternativu. Celou knihu věnoval tomuto jevu nedávno například Mark Fischer. Jeho Kapitalistický realismus (s výmluvným podtitulem Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu) je popisem bezradnosti současné civilizace bez „alternativ“.

Ačkoliv kapitalismus ve své současné globální podobě útočí na samotné paradigma liberální demokracie tím, že privatizuje politiku, a zároveň vytváří ekonomické nerovnováhy i rozpory, které mají sebevražedný potenciál, přičemž způsobuje vysokou míru nespokojenosti a nejistoty, nikdo v traumatizované „společnosti risku“ či „tekutého hněvu“ přesně neví, co by jej mohlo nahradit.

Francis Fukuyama dokonce vyhlásil po zhroucení komunismu „konec historie“ v podobě nezvratitelného vítězství liberální demokracie a tržního hospodářství. Jenže do myslí přemýšlivějších lidí se začíná vtírat myšlenka, že konec historie by mohl ve skutečnosti nastat v podobě konce naší civilizace, pokud se nezačneme sebevražedným tendencím globálního kapitalismu věnovat.

Potíž je v tom, což naznačuje i výše zmíněný Fischer (nebo třeba opakovaně též Slavoj Žižek), že celá naše civilizace je intelektuálně natolik pevně „uzamčena“ uvnitř systému, že se jen málokdo dokáže na „systém“ podívat jakoby zvenčí a podrobit ho skutečně kritické analýze.

Jan Štern nedávno velmi trefně napsal: „Globální kapitalismus důsledně a systematicky pracuje na tom, aby podobné úvahy nevstupovaly do veřejného vědomí a do základních rozhodovacích procesů. Tisíce novinářů, vědců, bankéřů a expertů pracují v mediální sféře na tom, aby odvedli pozornost od nebezpečných apokalyptických témat ke každodenním starostem kapitalistického provozu. Je to stejný proces, jaký popsal Heidegger ve svém Bytí a čas, když líčil jak dasein uniká před nevyhnutelností konce do každodenního provozu a společně sdíleného plku. Zde se něco podobného odehrává jenom na vyšší a profesionálnější úrovni.

Tato tendence moderní západní civilizace žít uvnitř sebe sama, jen pro svůj „provoz“, a vystačit si jenom s tím, co se děje v jejích útrobách, ba dokonce bránit tomu, aby pronikavější duchové vystupovali jakoby „nad ní“ a upozorňovali na „systémová nebezpečí“, je svým způsobem ohromující. Už proto, že ve své „předkapitalistické“, nebo, chcete-li, „předmoderní fázi“ většina intelektuální reflexe byla pravým opakem toho, co zažíváme dnes.

Západní myšlení až do nástupu modernity jen velmi málo reflektovalo civilizační „provoz“, ale o to více se zaobíralo „smyslem“ všeho, jakkoliv samozřejmě bylo takové „transcendentální“ myšlení pevně ukotveno v křesťanském náboženském kontextu. Osvícenstvím a následným nástupem stále více sekulární modernity byl tento typ „filozofického“ či „teologického“ myšlení postupně zcela upozaděn.

Západní civilizace se začala stále více věnovat sama sobě—jakoby uzavřena „v sobě“. Přestala se nahlížet z pozice transcendentna a věnovala se stále více v lepším případě sociologické, politologické nebo ekonomické analýze sebe sama, v horším případě jen stále povrchnější mediální reflexi svého provozu.

Bipolární rozdělení světa tuto narcistní tendenci Západu zaobírat se svým provozem poněkud zmírňovalo, protože ideologický souboj s komunismem vyžadoval i jakousi vyšší reflexi smyslu industriální civilizace vystavěné na principech liberální demokracie a tržního hospodářství. Po roce 1989 se ovšem reflexe „smyslu“ téměř zcela vytratila. Fukuyamův „konec historie“ toho byl pěkným dokladem.

Nástup globálního kapitalismu měl ovšem ještě jeden efekt. Nejenom, že bylo zcela upozaděno přemýšlení o „smyslu“ a směřování, ale i sociologizující a politizující myšlení zcela podlehlo ekonomizujícímu pohledu na svět. Celé armády „expertů“ tak zaplevelují média i odbornou literaturu myšlením, které se pokouší vysvětlit fungování světa nebo nabízet řešení pro náš svět jazykem, který už někteří trefně popsali jako „mentalitu MBA“.

Tato mentalita „ekonomických inženýrů“ a „provozních“ byznysu donekonečna vysvětluje a „řeší“ i zásadní „systémové“ problémy v jazyku ekonomických pouček a technických opatření. Můžeme si tak do sytosti užít úvah o neodpovědnosti či odpovědnosti bank, rekapitalizaci a kapitalizaci, záchranných balíčcích, ratingu toho či onoho, včetně celých států, dluhových pastích. „sofistikovaných“ či toxických finančních produktech, úrokových mírách, měnových a fiskálních politikách, dluhopisech, atd.

Trochu to přitom připomíná situaci domu, který strhnul dravý proud, nese ho k vodopádům, ale jeho osazenstvo si toho jaksi nevšimlo, takže se uvnitř hádá o to, jak natřít tu či onu zeď, nebo jak spravit kapající kohoutky, přičemž všemu vládnou experti, kteří těmto technickým věcem rozumí. Když náhodou někdo otevře okenici a začne upozorňovat, že se dům řítí v proudu řeky do propasti, vysvětlí mu tito „šamani“ provozu, že má okenici okamžitě zavřít, protože tím ohrožuje konzervaci tepla uvnitř domu.

Univerzitní průmysl současné civilizace produkuje už vlastně jen převážně „experty provozu“. Jsou všude: na burzách, v médiích, v bankách, v právních firmách, ve státní správě, v politice.

To, že i politika západních demokracií je cele v zajetí „provozu“, a nedokáže už téměř vůbec přemýšlet o „smyslu“ a dlouhodobém směřování, vede zákonitě k tomu, že když mají politici řešit jakoukoliv větší krizi, nejsou schopni nabízet vize a systémové změny, ale pouze „údržbu“. Na nic jiného nejsou koneckonců „vytrénovaní“, i oni už jsou oběťmi „mentality MBA“.

Když už nějaký politik, jako byl svého času Václav Havel, začne mluvit o „zničujícím samopohybu industriální civilizace“, někteří uznale pokyvují hlavami nad jeho filozofickou originalitou, jiní mu ale vysvětlí, že to jsou jen „večerníčky pro znuděnou západní civilizaci“, a jede se dál postaru.

Pěkným příkladem je diskuse o krizi eurozóny, potažmo Evropské unie. Politici se sjíždějí na summity, horečně se scházejí k bilaterálním jednáním, telefonují si, ale výsledkem je pokaždé jen nějaké technické opatření z oboru „údržby provozu“: navýšení toho či onoho fondu, rekapitalizace toho či onoho, menší či větší regulatorní opatření. Smysluplný cíl se vytratil.

Jsme tak chyceni v pasti „provozu“, který má stále menší schopnost reflektovat „smysl“ a nastolovat vize, a má tudíž při všech svých vnitřních rozporech výrazně sebezničující tendence. Optimista by řekl, že se západní civilizace z tohoto módu fungování ještě nějak sama probere.

Pesimista si může po právu myslet, že pád do propasti je nevyhnutelný, protože kapitalismus je nejenom vnitřně rozporuplný systém, jehož globální verze má značný destruktivní potenciál, ale také systém, který vytvořil určitý typ konzumní kultury „zapomnění“ a narcistního opojení, jež má stále menší schopnost hluboké kritické sebereflexe.

    Diskuse
    KL
    V pasti „provozu“, který má stále menší schopnost reflektovat „smysl“ a nastolovat vize, se ocitají už žáci ve škole. Výstižně to vyjádřil z božího dopuštění ministr J. Dobeš, když v rozhovoru pro deník Právo (25. 6. 2011) řekl: „Já akceptuji jakýkoli pohled češtináře na maturitní otázky. Já akceptuji, že český jazyk se učí jinak v Českých Budějovicích, jinak v Havířově, jinak v Brně. To akceptuji a jenom dávám jednu laťku na konci čtvrtého ročníku. Říkám, máte ultraliberální prostředí, ale odveďte ten závěrečný výkon. Tu laťku si nenechám vzít.“
    Provoz založený na překonávání plošně kladených laťek plodí šikanu. Dusí svobodný prostor pro kritické myšlení, pro utváření názorů, pro rozvoj individuality. Bohužel jen málokdo věnuje tomuto problému větší pozornost, chybí zejména hlas mediálně známé intelektuální elity.
    ON
    October 25, 2011 v 14.59
    Jiřímu Pehe
    píšeš "celá naše civilizace je intelektuálně natolik pevně „uzamčena“ uvnitř systému, že se jen málokdo dokáže na „systém“ podívat jakoby zvenčí a podrobit ho skutečně kritické analýze....." Tak tohle není pravda. Vždy se na sebe dokážeme podívat i "zvenku", podrobit to, v čem žijeme, kritické analýze. Ty jsi sám důkazem a mnoho dalších. Jiná věc je, nakolik si můžeme dělat nárok, že jsme schopni "změnu systému" udělat "zvenku". Má intelektuální představivost si jistě dokáže představit lepší možné světy, ve kterých bychom mohli žít, reálné podmínky pro ně však musím hledat ve světě, ve kterém žiji a navíc v dohodě s druhými. A to dle mého soudu dělá problém části levice, která pak propadá deprimujícímu pesimismu.
    October 26, 2011 v 4.17
    Já bych nepodléhal nějaké skepsi, ještě nikdy totiž nebylo na nepřerušenou „normalizaci“ tak vidět. Ledy se hýbou každý den. Z toho domu, který popisuje Pehe ve svém posledním článku, kouká ven už statisíce lidí po celém světě. Není možné už zavřít všechna okna, specielně ne po roce 2008. Naopak se konečně začíná rozbíhat opravdu konkrétní globální diskuse nad kořeny vleklé krize mravní, ekologické a finanční.
    Mám trochu jiné pozorovací stanoviště. Tady na Severu se nic nemění, tady je stále demokracie, když vám tedy někdo bude tvrdit, že nevyrabovaná, neprivatizovaná, nevytunelovaná demokracie vlastně nikdy neexistovala a není v lidských silách se k ní alespoň přiblížit.
    To je vlastně největší výtka k článku, který napsal Jiří Pehe, že zase a zase v diskursu podléháme zjednodušení, že všade je to „globální kapitalismus“, nikde nic jiného není a podobné realitu vyprazdňující zkratky.
    Kapitalismus je pouhé slovo ve větru. Globální rozměr našich životů tu byl vždy a vždy bude. Ale téměř v každém městě, vesnici je jiný model, jiná kvalita života a mezilidských vztahů. Jedno slov k popisu interakcí opravdu nestačí. Není nic, co nám jako lidem může někdo globálně nařizovat, když sami nebudeme chtít, když setrváme na liberální demokracii a jejím obsahu. A to se neděje! Jejich svět „papírků“, jak zopakoval nedávno i Bělohradský, je přeci pouze jeden úhel pohledu. Jsou ale tisíce dalších možnosti pro popis či hlavně vlastní život sám. Osvobodit lidi od té jedné jediné „pravdy“, ratingu a šestáků, to je myslím nutné činit v první řadě.
    Například včera jsem do pozdních hodin čekal na polární záři, těšil se, až jí nafotím a podělím se o to. Příroda jako celek (člověk je její nedílnou součástí) je obrovský zázrak.
    Jsou ale lidé, kteří to nevidí. Ale co mi je v tu chvíli do těch, kteří ve stejný čas někde tupě sledují burzovní indexy a upoceně nahánějí nějaká podřadná, pomíjivá, nicotná čísla, nahánějí si tím ztracené ego, jelikož peníze jsou pro ně jediné možné pozlátko, kterým mohou zastřít svou bez duchapřítomnost. Mají na to ale právo, je to legitimní, očekávatelné, neopovrhuji jimi, ale nesdílím jejich hodnoty, preferuji mír, nabudou-li ale nahánět ty, kteří v tom s nimi jet nechtějí a upřednostňují místo hrabání třeba výchovu dětí, filozofii, přesah, budoucnost či já nevím procházky přírodou a chtějí pouze důstojně žít. Bůh je tedy chraň, jestli budou rušit kruhy lidem na podobné filozofické vlně, jestli polezou lidem do životů s jejich jedinou pravdou. V takovém případě je nutné si znovu vzít třeba i silou důstojnost a svobodu, jsou-li lidé zjevně vytlačováni a naháněni burzovní lichvou modrých límečků, malostí, nicotností a asociální závistivostí. Deklasovaní nevedou třídní boj, pouze se brání ve válce, která jim byla vyhlášena.
    To je myslím jádro protestů, které se oprávněně odehrávají po celém světě. „Důstojnost a budoucnost.“
    Nepředpokládám, že se někdy podaří vytvořit ideální svět levitujících myslitelů, křišťálově čistý svět čestných a stejně šťastných lidí, svět naprosté sdílené rovnosti, svět zásluh a pohody, tedy svět bez kapitalismu. Kapitalismus či třeba jinak nazvaný střet jsoucen tu bude stále. Vyhrát se válka nad opravdu nedá, tím méně od stolu, není možné vykořenit tu či onu součást lidské identity, je ale nutné neprohrávat humanismus, což se nyní zjevně děje, a už vůbec ne do toho zatahovat přírodu jako našeho rukojmího, našeho největšího věřitele, kterému všichni dlužíme stále víc.
    Zrovna včera jsem na ČT24 sledoval se zatajeným dechem nějakého postprivatizačního rádce, prý ekonoma pana Dlouhého, který na kamery ČT tvrdí, že za vše krizové může prý rozhazovačný stát a rozežranost lidí, kteří si žijí nad poměry. Pan Kalousek to po něm jako v deliriu opakuje a s ním celá česká vláda. No nevím, já se spíše obávám, že ty miliony zadlužených „na život“, exekuovaných, o důstojnost ožebračovaných, sociálně vyloučených a vylučovaných občanů se pohnou, bohužel naprosto logicky a právem. Vláda to ale neřeší, po nich potopa, tuneluje poslední torza evropského modelu. Ten ale neselhal, jak jasně dokazuje třeba Skandinávie milá vládo, naopak selhala zjevně vaše celosvětově privatizačně-tunelářská chamtivá, bezskrupulózní cesta neregulovaného, odhumanizovaného neoliberalismu.

    PM
    October 26, 2011 v 12.16
    Pane Krausi, ale úhel pohledu pražského
    naskýtá po zaznění kritiky rozhazovačného státu a rozežranosti lidí, kteří si žijí nad poměry i jinou odezvu. Vláda totiž tímto provoláním nabízí stávající společnosti podnikatelů a rádobypodnikatelů dosud zde chybějící politickou etiku protestantské buržoasie a tak pouze uspokojuje poptávku elit po morální legitimizaci.
    Vzepětí zájmů elitou opomíjených parijů tak zřejmě ještě nenastane?
    VH
    October 26, 2011 v 19.17
    Opravdu n i k d o neví?
    Pane Pehe, z mého hlediska se vám tentokrát povedlo nejen velice přesně, ale i působivě popsat současnou situaci kapitalismu se společenským postavením jeho provozních "šamanů". Představa mých někdejších kolegů a jejich žáků, s mentalitou MBA, (honosících se často i těmi starobylými tituly CSc či DrSc), jak v tom domě, strženém dravým proudem, usilovně vyměňují parkety, aby se nepromáčely na podlaze položené peršany, mi dovolila alespoň na chvilku proměnit nevůli nad jejich počínáním ve veselost (nechci přímo říkat v chechot, jsem přece jen už stará paní). Takže díky za to odlehčení!
    Ale přece jen bych se chtěla připojit k poznámce Oty Novotného. Každý z nás žije v jiném sociálním a intelektuálním prostředí. Proto nemohu souhlasit s tvrzením, že "nikdo přesně neví, co by kapitalismus mohlo nahradit", a že je "široce sdílené přesvědčení, že současný systém nemá alternativu". To jen u nás je mistrně blokován prostor pro prezentaci vědomostí o reálných alternativách podmáčeného domu, ať již z důvodů uchránění si svého místečka v ještě suchém patře, ať již z obav internacionální pomoci humanitárním bombardováním.
    Já sama se přikláním k těm poznatkům o "industriální civilizaci, vystavěné na principech liberální demokracie a tržního hospodářství", které upozorňují nejen na "samozničující pohyb industriální civilizace" (jak upozorňuje V. Havel v souladu s K. Marxem), ale na skutečnost, že tato civilizace současně plodí i základ civilizace nové, civilizace digitalizované, založené na solidární demokracii svobodných individuí, jejichž rovnoprávnost je založena pouze na výsledcích jejich vlastní práce pro společnost.
    V současnosti jde o to, aby byl tento zdravý zárodek nové civilizace z rozpadajícího se domu, unášeného divokým proudem, přenesen bez zbytečných humanitárních ztrát na dobrou loď, která by ho bezpečně dopravila na pevnou zem. Pak snad i dnešní údržbáři budou mít možnost konat smysluplnou práci pro společnost.
    Ale CESTA k záchraně zárodku a upevnění nové civilizace u nás snad už byla založena? Nebo se mýlím?
    PL
    October 26, 2011 v 21.35
    Autor tohoto trefného textu je asi o něco shovívavější, než by stačilo. Shovívavější se mi ale zdá prohlášení Lukáše Krause o údajném přeceňování síly kapitalismu. Dle mého není termín kapitalismus jen jakási zkratka bez významu, ale slovo se svou genezí a slovo odkazující na fakt, že v tržní hospodářství už z definice hraje prim vždycky kapitál a jeho majitelé usilující primárně o zisk dalšího kapitálu a o lepší než včerejší zúročení investice . V tomto není takový rozdíl mezi kapitalismem bez přívlastků (a mezí) a tzv. kapitalismem s lidskou tváří, oba jsou závislé na RŮSTu. Na růstu poptávky(byť marketingem vyvolaném), na růstu trhů, na dobytí nových trhů (s pomocí lobbysticko-vojensko-politické intervence snáz) na zvyšování individuální spotřeby, na snižování životního cyklu zboží, na vzniku a vytváření nových potřeb a "potřeb" (bezpečí, léky, lifestyle, image), na růstu počtu klientů závislých na těch či oněch službách, na růstu populace, atd. ... a to vše ve světě, který si už před dávným časem osahal všechny své kouty a přes veškerá přeměřování se nerozpíná - planeta Země neroste, a i kdyby, je to zatraceně málo!
    Uvědomovat si toto a zbývat se takovou skličující skutečností je zřejmě nepříjemné (nejen intelektuálně?), proto se účastníci zájezdu Západ nikoliv ztrácejí, nýbrž se ještě rádi utíkají k problémkům "provozu" a hlavně do bezpečí kolektivního "kapitalistického ne/myšlení". Spíš v religiozní mentalitě tžního a ztržněného žití a vlastního myšlení jsme zajati. Kapitalismus se stal živoucí ideologií, proto nelze říct že je "jen" prázdným slovem, zatím ještě není..
    October 26, 2011 v 23.31
    Tady je kapitalismus svázán jako šelma, do klece dán, a stále pozorován a kontrolován. Já jsem byl včera třeba neuvěřitelně mile překvapen, že ani s érou globálních sítí zde třeba není možné sázet na internetu, jako je to možné téměř ve všech státech světa a protéká tak naprosto nekontrolovatelný kapitál přímo k v daňových rájích usazené mafii, jsou tak celé segmenty společnosti anonymně destruovány a podtunelovány. Je tu totiž zákon, kterým banka nesmí uskutečnit platbu na „hazardní web“, až na jediný státem regulovaný, kde můžete hrát maximálně bingo či sázet malé částky na koníčky, ale vše zastropováno a hlídáno, aby jedinec nevykrvácel. V ČR mafií naprosto vyrabované, se o tom začalo hovořit také, ale jediné řešení, které nabízí populistický spolek VV je cenzura internetu, která je nesmírně nebezpečná, jak upozorňuje třeba Pirátská strana. Jednou zablokujete tu či onu stránku, zítra bloknete třeba opravdu klidně Deník Referendum. Ale jde něco podobného, podobná regulace jako v Norsku i v ČR? No nejde, jelikož je zde zásadní rozdíl v průhlednosti a čistotě bankovního sektoru, že tady jde váš účet opravdu za vámi, je monitorován finančním úřadem, tady prostě není možné prát špinavé peníze. Slovo „kapitál“ zde tedy není bráno jen a pouze jako negativní. Tady stále vládne „práce“, tedy z práce má každý zaručený důstojný život. Není možné si tu člověka „koupit“. A není to o „konzumu“. Konzumujeme stejně, mnohdy méně než třeba rozežraní Pražáci. Není to také pouze a jedině o obsazování nových trhů, ale spíše o kultivaci vnitřního. Ale říkám, je to stále kapitalismus, ale model, který je bezesporu nejblíže tomu, co levicoví intelektuálové nazývají socialismem. Hraniční formace….
    October 26, 2011 v 23.34
    šel bych ale dál, jak naznačuji, ještě více bych se "vysmál moci peněz" a upřednostnil jiný úhel náhledu na společnost....a bližní své
    PL
    October 27, 2011 v 23.09
    Norský exil?
    Jestli jste to vystihl plně, Lukáši Krausi, pak bych začal uvažovat o tom, jestli bych nenašel místo k žití a práci v Norsku - a spokojil bych se i s něčím jiným, než s utahováním ropných kohoutků a vysmíváním se moci peněz.. Ale tím se vlastně jen přibližuji k pesimismu tak pěkně popsaném panem Pehem v posledním odstavci.
    Pozn: Nezpochybňuju práci Norů ani možnost státních regulací k sociálnímu(tj. funkčnímu) státu. Jen naznačuju, že kapitalismus (pomiňme ten norský) má tendenci exploatovat nejen sociální, ale i enviromentální smír.
    October 28, 2011 v 2.13
    The Norwegian Ministry of Finance forecasts that the fund will reach NOK 4,334.3 billion ($717 bn) by the end of 2014


    Jo, je to zvláštní situace, že ropné peníze jsou všade jinde, jen téměř ne v Norsku, jelikož je to zakázané.....aktuálně se za ně nakupují nemovitosti, prej je to dobrý tah...a tak se kupují domy v Paříži....nedávno se také zakázal "tabák v Mexiku"...etická rada globálního fondu to prostě zatrhla....sakra, ale to už snad zase také není kapitalismus, mít slzičku u oka a vyklízet "mravně pochybné investice"....Popravdě, celý ten balík peněz mi je naprosto ukradený....pravicoví populisté ho chtějí rozdělit mezi norský lid...že by jako každý měl přes milion na české na ruku na každého, nebo tak nějak...ale kupodivu to nikdo nechce, stále tedy ta demokratická většina, jelikož by to zruinovalo ekonomiku a celý ten norský model....a stejně by to časem odteklo do jedněch či několika kapitalistických rukou...a tak tu máme ropný fond, či spíše je mimo Norsko….zaplaťpánbůh

    V krizových dobách je povolen schodek do 4% krytý z úroků z tohoto fondu...nic víc...
    PM
    October 28, 2011 v 11.47
    Norský exil také ne pane Litschmanne, je tam zima a golfský proud slábne
    Nehledě, že úděl občana státu s přeplněnými pokladnicemi jak v Norsku, tak Saudsku není vždy záviděnihodný. Již jenom pohled za plot nabízí citlivým povahám, jakou je pana Lukáše neřešitelné morální otázečky. Zato se nabízí doklady a fajnové vzorky sociálního kapitalismu a funkční demokracie, které si může jak elita tak na elitě závislá většina, zbaveni neurvalostí neoliberální provenience dovolit. Budí to pocit, že to je možné. Jednou, až nebudeme míti pana presidenta světovým zlodějem.
    October 29, 2011 v 0.30
    Přátelé, tady ten model byl před ropou a bude i po ní. Nevoní-li někomu norský progresivní příklad, můžeme diskutovat třeba Švédsko. Už je to únavné….a opravdu se nebavím tím, že mnoho levičáků není schopno vidět „za svět peněz“. To není náš level, naším levelem je přeci „práce a důstojnost pro všechny v sociálně soudržné společnosti“….a tak se diskurs smrskává na pláč a naříkání bez možnosti změny. Opravdu minimálně záleží na aktuálním bohatství státu, ale násobně více na systému „přerozdělování“..I tady jsou „peníze“, jistě, ale co vidím, násobně více lidí dává přednost před hrabáním a konzumem třeba těm dětem a hlavně volnému času a nad tím vším bdí neuvěřitelně silné odbory. A to je ten klíč…., tedy silná občanská společnost a vzájemnost.
    PM
    October 29, 2011 v 10.07
    Demokracie - nejen ta severské podoby
    je zřejmě ponejprv nezábavně únavná a teprve poté jiná. Autističtí neoliberálně orientovaní seveřané emigrují na jih s provoláním: již dosti střídmého světa práce a důstojnosti pro všechny v sociálně soudržné společnosti! Nikdy více socialistické společnosti, kde všichni se dožívají vysokého věku, aby umřeli nudou!
    K pohledu za svět peněz je zřejmě potřeba nelákavé námahy ducha.
    October 30, 2011 v 0.01
    "I s lidskou tváří zůstává kapitalismus kapitalismem.
    Ta „lidská tvář“ je ale důležitá. Lidem se příjemněji žije ve skandinávských zemích a Švýcarsku než v Lotyšsku či Irsku, odkud se stěhují třeba i za oceán. Snahy o reformování diktatury, která se v 60. letech projevovala jako rozředěný autoritářský režim, koketující s politickým liberalismem, vyústily v roce 1968 v socialismus s lidskou tváří. Toto heslo mělo – zejména v době ohrožení z východu – silnou podporu čs. občanů. Lidé chtěli, a stále chtějí, nejen blahobyt, ale i mír, vnější a vnitřní. Proto tolik stojí o lidskou tvář, dnes lidskou tvář tržního hospodářství." Petr Uhl, včerejší Právo
    October 30, 2011 v 12.04
    alternativa
    Podle mého je alternativa možná a už se dokonce děje. Odehrává se v životech lidí, kteří nepřijali, nebo už odmítli pseudohodnoty současného systému a pochopili, co je skutečným smyslem a hodnotou. Souhrně bych to mohl nazvat "lidskost". Tzvetan Todorov to definuje zase jao civlizovanost, tedy schopnost přijmout druhého, jako druhého a přesto s ním vnímat společný základ, jímž je právě sdílené společné lidství. Jestli se dnešní boj dá nějak souhrně označit tak je to právě boj lidkosti proti nelidskosti. Ideologie doby, která postupně zachvacovala naše životy nám vnucovala vulgárně materialistický pohled na člověka, jako na efektivní, stroj měřený podle výkonu a materiálních statků kterých dosáhnul. Nejdůslednější v tomto pohledu na člověka a život byla a je právě současná moc politická a ekonomická, pro vlastní materální úspěch se neštítili poplivat vlastní lidskou hrdost (zlodějství, pokrytecké vztahy, to čemu v čechách tak hezky říkáme vlezdoprdelismus, nedržení slova, účelové lhaní atd.), ale především jim nevadí šlapat po hlavách jiných, zneužívat je, protože místo živých lidí vidí pouze statistická čísla. Většina lidí, přesto že do nějaké míry reduktivnímu a zcestnému pohledu na život, technokratické ekonomizaci všeho do nějaké míry také podlehla, neztratila však ve své většině (jak věřím) cit pro skutečné lidské hodnoty, které s penězi nemají nic společného. Proto je stejně tak důležité vznášet konkrétní požadavky v ekonomickém ohledu, jako se shodnout na určité sdílené ideji, určité sdílené víře. A tou by měla být renesance lidskosti a lásky. Ať to zní jakkoli utopicky, nic než víra ve smysluplnou utopii nás nespojí (Patrik Ouředník ve své knize Utopus to byl, který učinil mne ostrovem zkoumá všechny možné utopie v chronologickém sledu od počátku naší civilizace. Z jeho knihy je jasná, že byly utopie dobré a utopie zrůdné, tedy nelidské. Přesto však v závěru knihy říká, že společnost, která nemá žádnou sdílenou utopii je odsouzena k zániku). Současná moc nás drží v šachu mimo jiné právě tím, že se staví jako jediná možná realita, jako antiuopie, jako přísný realismus, kromě něhož nic jiného není možné. Nechali jsme se tím zcela srazit k zemi, dění posledních let je fronátlním útokem na city, víru a ducha člověka (nemyslím to vůbec v náboženském smyslu, tyto části reality jsou nám vlastní bez ohledu na jakoukoli církev). Právě proto je tak těžké najít správný nadhled a vidět souvislosti, když se plazíme při zemi a všechno co by mohlo být úběžníkem, transcendencí, ideálem, který by nás spojil a dal nám naději, zavrhujeme jako nerealismus a naivitu. Mezilidské dobro je jemné, není tak zřetelně viditelné, jako zlo, které je halasné, uřvané a rádo na sebe upozorňuje. Člověk musí sám začít rozlišovat, aby dobro mezi lidmi viděl. Vidím ho spoustu, ve společnosti je v současnosti dvojí pohyb, jedni zapadají víc a víc do pasti reduktivního obrazu člověka, který razí současná ideologie ( a třeba si pak dokazují svou důležitost tím, že pojídají drahá jídla s příměsí zlata - není to náhodou zřeteně symbolický a pohádový motiv?) jiní se naopak probouzí a chtějí žít v míru a smysluplných, naplňujících a pravdivých mezlidských vztazích (ano, mnoho z nás už hledí z okna ven, někteří i hází záchranná lana). Je třeba se právě v tomto sjednotit, postavit lidskost proti nelidkosti, svobodu proti takzvané realistické nutnosti, život jako příběh a cestu proti životu pojímanému jako nehybnost zcela determinovanou vnějšími okolnostmi. V rámci společně sdíleného ideálu lidskosti a svobody pak můžeme vznášet konkrétní požadavky.

    Ještě malá poznámka - jsem přesvědčen, že Václava Havla k jeho slovům o „zničujícím samopohybu industriální civilizace" inspiroval filosof Josef Šafařík, který ovlivnil celou generaci šedesátníků. Byl brilantním a přesným kritikem technokratického účelového rozumu a nadvlády reduktivního vědeckého obrazu světa, který převzal v dnešním světě roli náboženství. A stejně jako dogmatická teologie ničí a nivelizuje to nejspodstatnější - jedinečnou lidskou zkušenost. O životě se přeci nejvíc dozvídáme na základě vlastní přímé zkušenosti (to platí i v náboženském ohledu, více pravdy o Bohu lze nalézt u mystiků, než u oficiálních teologů), právě autentickou životní zkušenost, osobní svědomí, život jako otevřenou a jedinečnou cestu, která není převeditelná na vědeckou metodiku opakovatelnosti a exaktní dokazatelnosti Šafařík hájí. Jeho předpovědi a analýzy se dnes hrůzně naplnily, bylo by dobré jej znovu číst, myslím, že jeho myšlenky mohou velmi pomoci pochopit co se děje a že nejen časem nezestárly, naopak nabraly na aktuálnosti.
    October 30, 2011 v 18.20
    účast
    Ještě dovětek - Šafařík navrhuje stát se místo pozorovatelem účastníkem, který za vše co říká a dělá ručí vlastním životem. Jeho teze pozoruhodně korespondují s ekologickou Filosofií účasti Henrika Skolimowského a s konceptem občanské společnosti.

    Reálná utopie se na tomto světě už stala a sice v oblasti počítačů - operační systém Linux a vůbec celé hnutí open source programů. Programátoři se spojili a vytřeli oči nadvládě mikcrosoftu v této oblasti. A to vše ze zájmu, komunitně a zadarmo ve volném čase. Mělo to ovšem jednu důležitou charakteritisku - bavilo je to.

    Dá se totéž přenést do světa mimo počítače ? Je ještě možné, aby nás bavil náš svět, naše planeta, náš společný život ? Právě v tom je sdílená idea, sdílená utopie tak důležitá - věřit že je možné, co se možným nyní nezdá být. Respektive co je nám vnucováno jako nemožné, protože zde přeci máme hlasatele kapitalistického realismu, kteří nám jasně vymezili hranice naší svobody, našich možností a našich prý spotřebitelských povah.
    October 30, 2011 v 18.40
    Pane Štěpánku,
    teď jste na to kápnul: "Bavilo je to...". Mě když nějaká práce baví, tak jsem taky schopna ji dělat od rána do večera. Pravda je také to, že člověka může za jistých okolností bavit i práce, která není až tak atraktivní a zajímavá, ale člověk ví, že to má smysl. A úplně nejlepší je, když si člověk myslí, že tu jeho práci někdo potřebuje (nějací jiní lidé). Pak mohou být peníze vedlejší. Tohle kdyby lidi byli schopni v sobě objevit, tak to by bylo skvělé. Já taky věřím na utopie.
    + Další komentáře