Ztraceni v provozu
Jiří PeheAčkoliv kapitalismus ve své současné globální podobě útočí na samotné paradigma liberální demokracie tím, že privatizuje politiku, a zároveň vytváří ekonomické nerovnováhy i rozpory, které mají sebevražedný potenciál, nikdo přesně neví, co by jej mohlo nahradit.
Zatímco stále více lidí začíná tušit, že systém pozdního, tedy globálního, kapitalismu, v němž žijeme, produkuje rozpory a problémy, které mohou vyústit nejen do zničení jeho samotného, ale i do vážného ohrožení naší civilizace, intelektuální reflexe této hrozby je podivuhodně slabá.
Jedním z důvodů se zdá být jakési široce sdílené přesvědčení, že současný systém nemá alternativu. Celou knihu věnoval tomuto jevu nedávno například Mark Fischer. Jeho Kapitalistický realismus (s výmluvným podtitulem Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu) je popisem bezradnosti současné civilizace bez „alternativ“.
Ačkoliv kapitalismus ve své současné globální podobě útočí na samotné paradigma liberální demokracie tím, že privatizuje politiku, a zároveň vytváří ekonomické nerovnováhy i rozpory, které mají sebevražedný potenciál, přičemž způsobuje vysokou míru nespokojenosti a nejistoty, nikdo v traumatizované „společnosti risku“ či „tekutého hněvu“ přesně neví, co by jej mohlo nahradit.
Francis Fukuyama dokonce vyhlásil po zhroucení komunismu „konec historie“ v podobě nezvratitelného vítězství liberální demokracie a tržního hospodářství. Jenže do myslí přemýšlivějších lidí se začíná vtírat myšlenka, že konec historie by mohl ve skutečnosti nastat v podobě konce naší civilizace, pokud se nezačneme sebevražedným tendencím globálního kapitalismu věnovat.
Potíž je v tom, což naznačuje i výše zmíněný Fischer (nebo třeba opakovaně též Slavoj Žižek), že celá naše civilizace je intelektuálně natolik pevně „uzamčena“ uvnitř systému, že se jen málokdo dokáže na „systém“ podívat jakoby zvenčí a podrobit ho skutečně kritické analýze.
Jan Štern nedávno velmi trefně napsal: „Globální kapitalismus důsledně a systematicky pracuje na tom, aby podobné úvahy nevstupovaly do veřejného vědomí a do základních rozhodovacích procesů. Tisíce novinářů, vědců, bankéřů a expertů pracují v mediální sféře na tom, aby odvedli pozornost od nebezpečných apokalyptických témat ke každodenním starostem kapitalistického provozu. Je to stejný proces, jaký popsal Heidegger ve svém Bytí a čas, když líčil jak dasein uniká před nevyhnutelností konce do každodenního provozu a společně sdíleného plku. Zde se něco podobného odehrává jenom na vyšší a profesionálnější úrovni.“
Tato tendence moderní západní civilizace žít uvnitř sebe sama, jen pro svůj „provoz“, a vystačit si jenom s tím, co se děje v jejích útrobách, ba dokonce bránit tomu, aby pronikavější duchové vystupovali jakoby „nad ní“ a upozorňovali na „systémová nebezpečí“, je svým způsobem ohromující. Už proto, že ve své „předkapitalistické“, nebo, chcete-li, „předmoderní fázi“ většina intelektuální reflexe byla pravým opakem toho, co zažíváme dnes.
Západní myšlení až do nástupu modernity jen velmi málo reflektovalo civilizační „provoz“, ale o to více se zaobíralo „smyslem“ všeho, jakkoliv samozřejmě bylo takové „transcendentální“ myšlení pevně ukotveno v křesťanském náboženském kontextu. Osvícenstvím a následným nástupem stále více sekulární modernity byl tento typ „filozofického“ či „teologického“ myšlení postupně zcela upozaděn.
Západní civilizace se začala stále více věnovat sama sobě—jakoby uzavřena „v sobě“. Přestala se nahlížet z pozice transcendentna a věnovala se stále více v lepším případě sociologické, politologické nebo ekonomické analýze sebe sama, v horším případě jen stále povrchnější mediální reflexi svého provozu.
Bipolární rozdělení světa tuto narcistní tendenci Západu zaobírat se svým provozem poněkud zmírňovalo, protože ideologický souboj s komunismem vyžadoval i jakousi vyšší reflexi smyslu industriální civilizace vystavěné na principech liberální demokracie a tržního hospodářství. Po roce 1989 se ovšem reflexe „smyslu“ téměř zcela vytratila. Fukuyamův „konec historie“ toho byl pěkným dokladem.
Nástup globálního kapitalismu měl ovšem ještě jeden efekt. Nejenom, že bylo zcela upozaděno přemýšlení o „smyslu“ a směřování, ale i sociologizující a politizující myšlení zcela podlehlo ekonomizujícímu pohledu na svět. Celé armády „expertů“ tak zaplevelují média i odbornou literaturu myšlením, které se pokouší vysvětlit fungování světa nebo nabízet řešení pro náš svět jazykem, který už někteří trefně popsali jako „mentalitu MBA“.
Tato mentalita „ekonomických inženýrů“ a „provozních“ byznysu donekonečna vysvětluje a „řeší“ i zásadní „systémové“ problémy v jazyku ekonomických pouček a technických opatření. Můžeme si tak do sytosti užít úvah o neodpovědnosti či odpovědnosti bank, rekapitalizaci a kapitalizaci, záchranných balíčcích, ratingu toho či onoho, včetně celých států, dluhových pastích. „sofistikovaných“ či toxických finančních produktech, úrokových mírách, měnových a fiskálních politikách, dluhopisech, atd.
Trochu to přitom připomíná situaci domu, který strhnul dravý proud, nese ho k vodopádům, ale jeho osazenstvo si toho jaksi nevšimlo, takže se uvnitř hádá o to, jak natřít tu či onu zeď, nebo jak spravit kapající kohoutky, přičemž všemu vládnou experti, kteří těmto technickým věcem rozumí. Když náhodou někdo otevře okenici a začne upozorňovat, že se dům řítí v proudu řeky do propasti, vysvětlí mu tito „šamani“ provozu, že má okenici okamžitě zavřít, protože tím ohrožuje konzervaci tepla uvnitř domu.
Univerzitní průmysl současné civilizace produkuje už vlastně jen převážně „experty provozu“. Jsou všude: na burzách, v médiích, v bankách, v právních firmách, ve státní správě, v politice.
To, že i politika západních demokracií je cele v zajetí „provozu“, a nedokáže už téměř vůbec přemýšlet o „smyslu“ a dlouhodobém směřování, vede zákonitě k tomu, že když mají politici řešit jakoukoliv větší krizi, nejsou schopni nabízet vize a systémové změny, ale pouze „údržbu“. Na nic jiného nejsou koneckonců „vytrénovaní“, i oni už jsou oběťmi „mentality MBA“.
Když už nějaký politik, jako byl svého času Václav Havel, začne mluvit o „zničujícím samopohybu industriální civilizace“, někteří uznale pokyvují hlavami nad jeho filozofickou originalitou, jiní mu ale vysvětlí, že to jsou jen „večerníčky pro znuděnou západní civilizaci“, a jede se dál postaru.
Pěkným příkladem je diskuse o krizi eurozóny, potažmo Evropské unie. Politici se sjíždějí na summity, horečně se scházejí k bilaterálním jednáním, telefonují si, ale výsledkem je pokaždé jen nějaké technické opatření z oboru „údržby provozu“: navýšení toho či onoho fondu, rekapitalizace toho či onoho, menší či větší regulatorní opatření. Smysluplný cíl se vytratil.
Jsme tak chyceni v pasti „provozu“, který má stále menší schopnost reflektovat „smysl“ a nastolovat vize, a má tudíž při všech svých vnitřních rozporech výrazně sebezničující tendence. Optimista by řekl, že se západní civilizace z tohoto módu fungování ještě nějak sama probere.
Pesimista si může po právu myslet, že pád do propasti je nevyhnutelný, protože kapitalismus je nejenom vnitřně rozporuplný systém, jehož globální verze má značný destruktivní potenciál, ale také systém, který vytvořil určitý typ konzumní kultury „zapomnění“ a narcistního opojení, jež má stále menší schopnost hluboké kritické sebereflexe.
Provoz založený na překonávání plošně kladených laťek plodí šikanu. Dusí svobodný prostor pro kritické myšlení, pro utváření názorů, pro rozvoj individuality. Bohužel jen málokdo věnuje tomuto problému větší pozornost, chybí zejména hlas mediálně známé intelektuální elity.
Mám trochu jiné pozorovací stanoviště. Tady na Severu se nic nemění, tady je stále demokracie, když vám tedy někdo bude tvrdit, že nevyrabovaná, neprivatizovaná, nevytunelovaná demokracie vlastně nikdy neexistovala a není v lidských silách se k ní alespoň přiblížit.
To je vlastně největší výtka k článku, který napsal Jiří Pehe, že zase a zase v diskursu podléháme zjednodušení, že všade je to „globální kapitalismus“, nikde nic jiného není a podobné realitu vyprazdňující zkratky.
Kapitalismus je pouhé slovo ve větru. Globální rozměr našich životů tu byl vždy a vždy bude. Ale téměř v každém městě, vesnici je jiný model, jiná kvalita života a mezilidských vztahů. Jedno slov k popisu interakcí opravdu nestačí. Není nic, co nám jako lidem může někdo globálně nařizovat, když sami nebudeme chtít, když setrváme na liberální demokracii a jejím obsahu. A to se neděje! Jejich svět „papírků“, jak zopakoval nedávno i Bělohradský, je přeci pouze jeden úhel pohledu. Jsou ale tisíce dalších možnosti pro popis či hlavně vlastní život sám. Osvobodit lidi od té jedné jediné „pravdy“, ratingu a šestáků, to je myslím nutné činit v první řadě.
Například včera jsem do pozdních hodin čekal na polární záři, těšil se, až jí nafotím a podělím se o to. Příroda jako celek (člověk je její nedílnou součástí) je obrovský zázrak.
Jsou ale lidé, kteří to nevidí. Ale co mi je v tu chvíli do těch, kteří ve stejný čas někde tupě sledují burzovní indexy a upoceně nahánějí nějaká podřadná, pomíjivá, nicotná čísla, nahánějí si tím ztracené ego, jelikož peníze jsou pro ně jediné možné pozlátko, kterým mohou zastřít svou bez duchapřítomnost. Mají na to ale právo, je to legitimní, očekávatelné, neopovrhuji jimi, ale nesdílím jejich hodnoty, preferuji mír, nabudou-li ale nahánět ty, kteří v tom s nimi jet nechtějí a upřednostňují místo hrabání třeba výchovu dětí, filozofii, přesah, budoucnost či já nevím procházky přírodou a chtějí pouze důstojně žít. Bůh je tedy chraň, jestli budou rušit kruhy lidem na podobné filozofické vlně, jestli polezou lidem do životů s jejich jedinou pravdou. V takovém případě je nutné si znovu vzít třeba i silou důstojnost a svobodu, jsou-li lidé zjevně vytlačováni a naháněni burzovní lichvou modrých límečků, malostí, nicotností a asociální závistivostí. Deklasovaní nevedou třídní boj, pouze se brání ve válce, která jim byla vyhlášena.
To je myslím jádro protestů, které se oprávněně odehrávají po celém světě. „Důstojnost a budoucnost.“
Nepředpokládám, že se někdy podaří vytvořit ideální svět levitujících myslitelů, křišťálově čistý svět čestných a stejně šťastných lidí, svět naprosté sdílené rovnosti, svět zásluh a pohody, tedy svět bez kapitalismu. Kapitalismus či třeba jinak nazvaný střet jsoucen tu bude stále. Vyhrát se válka nad opravdu nedá, tím méně od stolu, není možné vykořenit tu či onu součást lidské identity, je ale nutné neprohrávat humanismus, což se nyní zjevně děje, a už vůbec ne do toho zatahovat přírodu jako našeho rukojmího, našeho největšího věřitele, kterému všichni dlužíme stále víc.
Zrovna včera jsem na ČT24 sledoval se zatajeným dechem nějakého postprivatizačního rádce, prý ekonoma pana Dlouhého, který na kamery ČT tvrdí, že za vše krizové může prý rozhazovačný stát a rozežranost lidí, kteří si žijí nad poměry. Pan Kalousek to po něm jako v deliriu opakuje a s ním celá česká vláda. No nevím, já se spíše obávám, že ty miliony zadlužených „na život“, exekuovaných, o důstojnost ožebračovaných, sociálně vyloučených a vylučovaných občanů se pohnou, bohužel naprosto logicky a právem. Vláda to ale neřeší, po nich potopa, tuneluje poslední torza evropského modelu. Ten ale neselhal, jak jasně dokazuje třeba Skandinávie milá vládo, naopak selhala zjevně vaše celosvětově privatizačně-tunelářská chamtivá, bezskrupulózní cesta neregulovaného, odhumanizovaného neoliberalismu.
Vzepětí zájmů elitou opomíjených parijů tak zřejmě ještě nenastane?
Ale přece jen bych se chtěla připojit k poznámce Oty Novotného. Každý z nás žije v jiném sociálním a intelektuálním prostředí. Proto nemohu souhlasit s tvrzením, že "nikdo přesně neví, co by kapitalismus mohlo nahradit", a že je "široce sdílené přesvědčení, že současný systém nemá alternativu". To jen u nás je mistrně blokován prostor pro prezentaci vědomostí o reálných alternativách podmáčeného domu, ať již z důvodů uchránění si svého místečka v ještě suchém patře, ať již z obav internacionální pomoci humanitárním bombardováním.
Já sama se přikláním k těm poznatkům o "industriální civilizaci, vystavěné na principech liberální demokracie a tržního hospodářství", které upozorňují nejen na "samozničující pohyb industriální civilizace" (jak upozorňuje V. Havel v souladu s K. Marxem), ale na skutečnost, že tato civilizace současně plodí i základ civilizace nové, civilizace digitalizované, založené na solidární demokracii svobodných individuí, jejichž rovnoprávnost je založena pouze na výsledcích jejich vlastní práce pro společnost.
V současnosti jde o to, aby byl tento zdravý zárodek nové civilizace z rozpadajícího se domu, unášeného divokým proudem, přenesen bez zbytečných humanitárních ztrát na dobrou loď, která by ho bezpečně dopravila na pevnou zem. Pak snad i dnešní údržbáři budou mít možnost konat smysluplnou práci pro společnost.
Ale CESTA k záchraně zárodku a upevnění nové civilizace u nás snad už byla založena? Nebo se mýlím?
Uvědomovat si toto a zbývat se takovou skličující skutečností je zřejmě nepříjemné (nejen intelektuálně?), proto se účastníci zájezdu Západ nikoliv ztrácejí, nýbrž se ještě rádi utíkají k problémkům "provozu" a hlavně do bezpečí kolektivního "kapitalistického ne/myšlení". Spíš v religiozní mentalitě tžního a ztržněného žití a vlastního myšlení jsme zajati. Kapitalismus se stal živoucí ideologií, proto nelze říct že je "jen" prázdným slovem, zatím ještě není..
Pozn: Nezpochybňuju práci Norů ani možnost státních regulací k sociálnímu(tj. funkčnímu) státu. Jen naznačuju, že kapitalismus (pomiňme ten norský) má tendenci exploatovat nejen sociální, ale i enviromentální smír.
Jo, je to zvláštní situace, že ropné peníze jsou všade jinde, jen téměř ne v Norsku, jelikož je to zakázané.....aktuálně se za ně nakupují nemovitosti, prej je to dobrý tah...a tak se kupují domy v Paříži....nedávno se také zakázal "tabák v Mexiku"...etická rada globálního fondu to prostě zatrhla....sakra, ale to už snad zase také není kapitalismus, mít slzičku u oka a vyklízet "mravně pochybné investice"....Popravdě, celý ten balík peněz mi je naprosto ukradený....pravicoví populisté ho chtějí rozdělit mezi norský lid...že by jako každý měl přes milion na české na ruku na každého, nebo tak nějak...ale kupodivu to nikdo nechce, stále tedy ta demokratická většina, jelikož by to zruinovalo ekonomiku a celý ten norský model....a stejně by to časem odteklo do jedněch či několika kapitalistických rukou...a tak tu máme ropný fond, či spíše je mimo Norsko….zaplaťpánbůh
V krizových dobách je povolen schodek do 4% krytý z úroků z tohoto fondu...nic víc...
K pohledu za svět peněz je zřejmě potřeba nelákavé námahy ducha.
Ta „lidská tvář“ je ale důležitá. Lidem se příjemněji žije ve skandinávských zemích a Švýcarsku než v Lotyšsku či Irsku, odkud se stěhují třeba i za oceán. Snahy o reformování diktatury, která se v 60. letech projevovala jako rozředěný autoritářský režim, koketující s politickým liberalismem, vyústily v roce 1968 v socialismus s lidskou tváří. Toto heslo mělo – zejména v době ohrožení z východu – silnou podporu čs. občanů. Lidé chtěli, a stále chtějí, nejen blahobyt, ale i mír, vnější a vnitřní. Proto tolik stojí o lidskou tvář, dnes lidskou tvář tržního hospodářství." Petr Uhl, včerejší Právo
Ještě malá poznámka - jsem přesvědčen, že Václava Havla k jeho slovům o „zničujícím samopohybu industriální civilizace" inspiroval filosof Josef Šafařík, který ovlivnil celou generaci šedesátníků. Byl brilantním a přesným kritikem technokratického účelového rozumu a nadvlády reduktivního vědeckého obrazu světa, který převzal v dnešním světě roli náboženství. A stejně jako dogmatická teologie ničí a nivelizuje to nejspodstatnější - jedinečnou lidskou zkušenost. O životě se přeci nejvíc dozvídáme na základě vlastní přímé zkušenosti (to platí i v náboženském ohledu, více pravdy o Bohu lze nalézt u mystiků, než u oficiálních teologů), právě autentickou životní zkušenost, osobní svědomí, život jako otevřenou a jedinečnou cestu, která není převeditelná na vědeckou metodiku opakovatelnosti a exaktní dokazatelnosti Šafařík hájí. Jeho předpovědi a analýzy se dnes hrůzně naplnily, bylo by dobré jej znovu číst, myslím, že jeho myšlenky mohou velmi pomoci pochopit co se děje a že nejen časem nezestárly, naopak nabraly na aktuálnosti.
Reálná utopie se na tomto světě už stala a sice v oblasti počítačů - operační systém Linux a vůbec celé hnutí open source programů. Programátoři se spojili a vytřeli oči nadvládě mikcrosoftu v této oblasti. A to vše ze zájmu, komunitně a zadarmo ve volném čase. Mělo to ovšem jednu důležitou charakteritisku - bavilo je to.
Dá se totéž přenést do světa mimo počítače ? Je ještě možné, aby nás bavil náš svět, naše planeta, náš společný život ? Právě v tom je sdílená idea, sdílená utopie tak důležitá - věřit že je možné, co se možným nyní nezdá být. Respektive co je nám vnucováno jako nemožné, protože zde přeci máme hlasatele kapitalistického realismu, kteří nám jasně vymezili hranice naší svobody, našich možností a našich prý spotřebitelských povah.