Z Činoherního studia prostřednictvím divadelních her zaznívala pravidelně společenská a politická kritika. To bylo vnímáno nejen radními města, ale i částí ústecké veřejnosti jako nepatřičná a neadekvátní politická a ne-umělecká činnost. Rozšířilo se heslo, které bylo opakováno nejen některými místními občany, ale i některými absolventy naší univerzity „Do ruky, která tě živí, se nekouše“, jako by úkolem divadla, ale i občanů bylo chovat se uctivě a poslušně jako dobře cvičený pes vůči městským radním, kteří zaujali místo dřívějších pánů, tentokrát však demokraticky zvolených, tedy s nezpochybnitelnou legitimitou.

Myslím, že nejde jen o skandální případ macešského chování ústeckého magistrátu vůči vlastnímu kulturnímu rodinnému stříbru, jehož pověst dalece překračuje hranice Ústí nad Labem, ale o strukturální problém našeho občanského a demokratického vědomí a sebevědomí, řečeno s Hegelem, či emancipovaného občanského a demokratického diskurzu řečeno se současnou filosofií jazyka a pragmatickou teorií demokracie.

↗

Situace okolo Činoherního klubu v Ústí nad Ladem už porodila několik nových a pozoruhodných forem protestů.

Masaryk po vzniku republiky vyhlásil program „odrakouštět“, tím mu především šlo o to, aby se z poslušných poddaných císařepána stali svobodní a odpovědní občané (nebát se a nekrást) samostatného demokratického státu. Také to vyjádřil takto „Tak demokracii už máme, teď ještě ty demokraty“. Pro etablování funkční ústavní demokracie požadoval padesát let klidného vývoje. Mezitím jsme zažili ještě dva jiné nedemokratické režimy a padesát let to není, ani když k současným dvaceti pěti letům přičteme vedle dvaceti let první republiky tři roky omezené demokracie v letech 1945—1948.

To však není důvod k tomu, abychom se litovali a vzdychali nad tím, jak jsme trpěli a jací jsme byli a jsme chudáci, ale abychom si uvědomili, jaká mentalita a jaké zvyky či spíše zlozvyky a návyky, jaké společenské a kulturní vzorce v naší společnosti vládnou. Jsou to vzorce feudálních poddaných a ustrašených obyvatel nedemokratických režimů. Je čas to změnit. A jak vidíme na událostech posledních několika měsíců v Ústí: Čas změny se blíží.

Demokracie vzniká v zemích, kde si lidé, občané řekli, že už nechtějí, aby jim vládl král a šlechta, později vůdcové, diktátoři a nedemokratické strany, ale kde se rozhodli, že si budou vládnout sami. Demokratickým revolucím předcházela kritika nesvobodných a nedemokratických režimů a společenských poměrů. Tato kritika vedla k oněm revolucím, ale vedla také k tomu, že se ustavilo veřejné mínění, občanská veřejnost, občanská společnost, která kriticky sleduje, komentuje a hodnotí činnost demokraticky zvolených zástupců.

Funkce této kritiky však nezanikla a nezaniká se vznikem demokratického režimu, ale naopak, na rozdíl od režimů nedemokratických, se stává významnou součástí běžného demokratického života a demokratických institucí. V této věci se demokratické režimy zásadně liší od režimů nedemokratických, tedy že kritika je v nich nejen respektována a tolerována, ale dokonce hýčkána a pěstována. V této věci se funkční demokratické režimy podobají tvůrčím vědám a umění, kde si věcných a ostrých kritiků nejen váží, ale dokonce je odvážní autoři, režiséři a umělci sami svými díly provokují a jejich kritiku nedočkavě vyhlížejí.

Zaběhlé demokratické režimy jsou na kritiku natolik zvyklé, že často vzniká opačný extrém, tedy že si kritiky a kritik vůbec nevšímají a volení úředníci a zastupitelé na kritiku buď vůbec nereagují či ji neutralizují paušalizujícími, zavádějícími a odvádějící nic neříkajícími soudy. To také není dobrý trend, zdánlivě to sice vypadá lépe, liberálně, ale fakticky je toto ignorování kritiky nejúčinnější zbraní v jejím umlčování či marginalizování.

V tomto smyslu bychom ústecké radní mohli pochválit, že kritiky si všímali a reagovali na ni. Ovšem už je nemůžeme chválit za to, jakým způsobem na ni reagovali. Ne způsobem věcným, tedy že by se snažili věci napravit či alespoň pochopit a vysvětlit, ale způsobem mocensko-administrativním, tedy feudálním či bolševickým, nedemokratickým. Bohužel i demokraticky zvolený zastupitel města se může chovat tak, že své demokraticky zvolené místo a demokraticky volený orgán zneužívá a místo, aby se snažil občanům a občanským a kulturním iniciativám a institucím vycházet vstříc, tak se jim snaží škodit a kritiky i kritiků se jakýmkoli způsobem zbavit.

Ovšem demokratický zastupitel se stal zastupitelem tak, že byl zvolen občany. A úkolem těchto občanů není po volbách se na čtyři roky stáhnout z veřejného života, jak si přál bývalý prezident Klaus a doporučoval už liberální ekonom a politický teoretik Schumpeter a probudit se až před dalšími volbami, ale sledovat, co jeho zastupitel či zastupitelé dělají a připomínat mu, co slíbil, případně, co je veřejným zájmem, kde pomáhá a kde škodí.

Toto připomínání může být různou formou a všechny formy mají svůj význam a svou důležitost, tedy ať už je to osobní návštěva poslance v úředních hodinách, článek v novinách, demonstrace, stávka, happening, umělecké dílo, filosofická kritika či jiná forma veřejného názoru, argumentu či protestu či odeslání finanční částky těm, kdo danou věc vyřídí a realizují lépe než my. Těmto formám se učíme a nové situace vyžadují nové reakce a nové formy protestů. Řekl bych, že situace okolo Činoheráku je v posledním půl roce natolik těhotná, že už porodila několik nových a pozoruhodných forem protestů.

V jakém smyslu kritika testuje demokracii? V tom smyslu, že demokracie nejen unese a toleruje kritiku všeho druhu, tedy kritiku uměleckou právě tak jako kritiku filosofickou, vědeckou, společenskou či politickou, ale tuto kritiku integruje a činí ji součástí své kultury. Asi nás napadne, jak je to s kritikou nedemokratickou. Neexistuje přece jen demokratická kritika demokracie.

Fašisté, nacisté i komunisté také kritizovali liberální demokracii. A zde nastupuje onen test. Akceptovali kritiku svých vůdců, svých stran, své politiky, svých symbolů, atd. Ne, ale to zároveň předznamenalo jejich konec. Tak dlouho kritiku a kritiky potlačovali a potírali, až je dostihly jejich hříchy, spojili se oni potlačovaní a potíraní a svrhli je. Aby demokracie a demokraté neopakovali chyby svých nedemokratických předchůdců, musí z nich poučit. A to poučení zní, že kritika se neumlčuje a nepotlačuje, ale přijímá a zpracovává jako podnět a inspirace ke zlepšení a zkvalitnění demokracie.

Akceptování různého typu a druhu kritiky nese jistá rizika. Jak se má demokracie a demokraté stavět k nedemokratické kritice demokracie? Myslím, že na to neexistuje jeden jednoduchý a jednotný předpis, ale musíme tu hranici stále znovu hledat a ustavovat. Není dobré, když si demokracie a demokraté vyrábějí příliš mnoho nepřátel, protože úkolem demokracie je vytvořit funkční a přátelský systém pro co největší počet různě nábožensky, filosoficky, eticky i politicky orientovaných občanů. Ukážu to na příkladu slavné knihy Karla Poppera Otevřená společnost a její nepřátelé.

Popper napsal za 2. světové války vášnivou obhajobu liberální demokracie, byl silně ovlivněn Masarykem i Churchilem. Za hlavní intelektuální nepřátele demokracie určil Platóna a Marxe, vedle nich ale i Herakleita, Aristotela a Hegela, o Nietzschovi a Heideggerovi ani nemluvě. Jistě Popper u všech těchto myslitelů odhalil nepopiratelné nedemokratické rysy, ale když přistoupíme na jeho koncepci, tak se nám demokratická filosofie smrskne jen na pár sofistů, Popperem reinterpretovaného Sokrata, J. S. Milla a několik dalších moderních liberálních demokratů jako např. von Hayeka.

Přitom u téměř každého z Popperem kritizovaných autorů můžeme najít prvky oprávněné kritiky demokracie: Platón kritizuje anarchistické rysy demokracii, které ji mohou zničit tím způsobem, že si lidé zvolí tyrana, který jim slíbí řád a pořádek, Aristoteles kritizuje demagogický populismus, Hegel přichází s pojmem občanské společnosti a teorií uznání, která se stává důležitým momentem současné kritické teorie demokracie, Marx kritizuje kapitalismus, který může dobře prosperovat i bez demokracie, jak vidíme na příkladu Číny a dává podnět k radikálně demokratické kritice, která je také živá v současné kritické teorii.

Tím jsem chtěl říci, že by demokracie a demokraté měli naslouchat i kritice přicházející z aristokratických (Platón, Aristoteles, Nietzsche) či radikálně demokratických, marxistických pozic. Samozřejmě tento potenciál nelze hledat v rasistické či antisemitské kritice. Kritika s cílem diskriminace či dokonce likvidace určitých osob, náboženských, národnostních či politických skupin je demokraticky neakceptovatelná.

Tím se blížíme k závěru našeho příspěvku. Demokracie, která neakceptuje uměleckou, společenskou či politickou kritiku není demokracií. To, co nám zde předvádí ústečtí radní, nemá s demokracií nic společného, ale je to pouze předstírání demokracie, které pracuje s konceptem demokratických voleb, ale místo aby radní občany svěřené moci užívali pro dobro a tedy i kulturní dobro ústeckých občanů, zneužívají jí k potírání jim nepříjemné umělecké a politické kritiky. Úkolem občanů, ale i demokratických teoretiků je toto nedemokratické úsilí demaskovat, odmítnout a rozšířit je na veřejnosti tak, aby takto jednající radní nebyli příště zvoleni.

Tím to ovšem nekonči, protože nejde jen o Činoherák, ale jde také o naši demokracii, o naše občanské a demokratické vědomí a svědomí, o naši občanskou emancipaci, participaci, svobodu a odpovědnost. Tedy jde o to, aby probuzené občanské a demokratické vědomí a svědomí neusnulo v případě, že se podaří vytvořit a vybudovat nový Činoherák, ale aby ústečtí i severočeští občané dál sledovali, co se v Ústí a severočeském regionu děje a neváhali přispět s kritikou a pomocnou rukou v situaci, kdy se bude dít něco podobného jako v případě tohoto divadla.

Tedy naším úkolem je v občanské a politické kritice pokračovat a to nejen v případě současných, ale i všech budoucích zvolených zastupitelů, radních, ale i poslanců, senátorů či prezidenta. My i politici se demokracii učíme a přiléhavá a aktuální kritika je testem úrovně demokracie. Ústečtí radní napsali test na nedostatečnou, ale nejsou to jediní aktéři, test probíhá i na dalších úrovních a týká se všech zúčastněných.

Předneseno na Interdisciplinární vědecké konferenci — Činoherní studio v Ústí nad Labem dne 6. 5. 2014 pořádané FUD a FF UJEP