Město Ústí nad Labem člověka vítá velkoryse: opraveným, evropsky elegantním nádražím (a vlastně i výborným železničním spojením už z Prahy), několika nákupními centry přímo v centru, krásným novým mostem přes Labe a moderní, elegantní úpravou nábřeží — když nepočítám monumentální hrad Střekov a Mariánskou skálu nad železničním tunelem a gotický kostel s šikmou věží. Výletní restaurace Větruše, charakteristická romantická kulisa města v německy mluvící oblasti, je osvětlena a vede na ni lanovka, kterou ale necháváme být, neboť máme jiný cíl.

Kolem nádraží je několik možností občerstvení a všude kolem opravdu velké množství nákupních příležitostí, z toho palác Zdar elegantně odkazuje k funkcionalistické estetice a ani předimenzované budovy městského magistrátu nejsou architektonicky marné. I když jakási „koupací vana“ je dost divným architektonickým prvkem Krajského úřadu. Přecházíme přes most Edvarda Beneše na střekovský břeh, protože jdeme do Varšavské ulice do Činoherního studia, kde se koná premiéra hry Tkalci, o níž víme zatím jen to, že předlohou inscenace je slavný, ale dnes nehra(tel)ný text Gerharda Hauptmanna z roku 1892, dramatický experiment německého naturalismu.

Před cestou jsem se na internetu dočetla, že na počátku stála úprava Hauptmannova textu dramaturgem divadla Vojtěchem Bártou, kterou herci už na čtených zkouškách jako nepodařenou odmítli. Skromný dramaturg se spojil k další práci na textu inscenace s německou režisérkou Vanessou Emde, která v podstatě napsala vlastní hru. V této hře jsou Tkalci „pravnuky“ těch Hauptmannových, chudými lidmi ze sociálně vyloučené lokality (u Haumptamnna to jsou slezské Soví hory, zde blíže neurčené město). Počet postav je (právem) zredukován, základní figury zůstávají a dostávají nové motivace i osobní příběhy.

Nedá mi to, abych nenapsala, v čem byla Hauptmannova hra ve své době experimentální: skládá se z pěti dějství, z nichž každé je samostatným dramatem, přičemž všechna jsou propojena jednotící linií těžkého života a vzpoury tkalců. Scény se neodvíjejí jedna z druhé, ale divák, kdyby se hra takto hrála, by byl svědkem pěti samostatných výjevů. Žádná ibsenovská kauzální nezbytnost. Dějištěm jednoaktové inscenace v Činoherním studiu je hospoda, v níž nám vypravěč v klaunském nalíčení na počátku loutkově odehraje velmi zjednodušený příběh slezských tkalců s kelímky na „kávu s sebou“; v příběhu vojsko zabije muže, ženy, děti i nakonec slepice. Stará vzpoura je potlačena a teď se podívejme, jak vypadá ta současná.

Tkalci si přicházejí pro mzdu za odvedenou práci a zjišťují, že mají dostat zase méně než minule. Jeden z nich, přesný typ divokého chlapíka, který si libuje v urážkách a provokacích (Petr Panzensberger) má námitky — a je vyhozen. Jeho vrstevník Bohouš (Jan Jankovský) klidnější, přizpůsobivý typ, je zaměstnán u majitelky podniku (zatímco tkalci jedou na švarcsystém), což ho staví proti druhům. Vzpoura vyhozeného tkalce však skončí výbuchem při výplatě, dál děj běží v řečech, chlastu, nadávání na poměry, v promiskuitních sexuálních vztazích a drobných epizodách ze života obce.

Přichází Jäger, voják, zde navrátilec z Afghánistánu, který svými frustracemi, s nimiž se na vojnu dal a také se s nimi vrací, jen rozmnožuje galerii mentálních a psychických postižení. Postupně poznáme, že mladý rebel je někdejší neklidné, špatně vzdělavatelné dysfunkční dítě, že Bohumil, sloužící paní podnikatelce, trpí neurčitou sexuální nedostatečností, projevující se sadismem vůči kočkám, že Anna, barmanka, má lesbický vztah s podnikatelkou Dreislerovou, zatímco její sestra Lída má každé dítě s jiným a za žádného není vdaná.

Nejzajímavější postavou inscenační úpravy (ale i u Hauptmanna je její předobraz zdařilý) je socio-turista, publicista, dokumentující život v sociálně vyloučených lokalitách videokamerou: zde inscenátoři opravdu sáhli sdělovacím prostředkům do svědomí připomenutím, jak je v současném mediálním provozu „sexy“ odvážně dokumentovat sociální bouře a přitom se vyhnout vyjádření názoru, co by se  mělo stát, aby se situace začala řešit. Bohužel (prozrazuji), sama inscenace se chová stejně. Postava tohoto dokumentaristy (Jiří Maryško) na konci hry končí opilá s klaunskou maskou, namalovanou na tváři luminiscenční barvou, zamrazilo mě, že tak nás vidí nejen ti, o kterých natáčíme a píšeme, ale zejména diváci a čtenáři.

Ostatní úpravy Hauptmannovo monumentální dílo sice aktualizují, ale další hodnotu k němu nepřidávají. Až se člověku vnucuje myšlenka, že režisérka Vanessa Emde s bohatým životopisem (nar.1981, vystudovala režii v Ludwigsburgu, zúčastnila se řady workshopů a přehlídek. Současně vystudovala komparatistiku a genderová studia v Berlíně a i tam se podílela na qeer-feministických performancích) prostě smíchala nejrůznější trendy současné post, cool a queer dramatiky, ze sociálních a třídních determinací udělala determinace psychologické (až psychiatrické) a zdařile tím sebrala postojům jednotlivých postav jejich důstojnost a mravní sílu. (V programu se cituje z knihy Vzpoura přichází: „příkaz být silným vytváří slabost, díky níž ... se zdá, že vše má svůj terapeutický význam, dokonce i práce a láska.“)

Je přece rozdíl, jestli někdo z hladu sní psa, protože ten jednak taky musí žrát a jednak je to jediné maso široko daleko, nebo jestli zabije oblíbené prase svých vnuků (co by se s tím prasátkem asi stalo jinak?). Nebo jestli se matka rozhoduje, zda v zájmu svých dětí má jednat umírněně a podřizovat se továrníkovi, anebo se naopak v zájmu svých dětí přidat ke vzpouře — anebo jestli je to jenom nymfomanka, která z bezradnosti spí s každým. A taky je rozdíl, jestli voják, který přijde ze světa o nějakou tu zkušenost bohatší, řekne svým zaostalým sousedům, že jinde to chodí jinak, nebo jestli je ten voják psychicky labilní vykolejenou hromádkou neštěstí.

Lesbický vztah majitelky podniku a barmanky Anny (která by chtěla studovat architekturu nebo veterinu) samozřejmě u Hauptmanna nenajdeme, rodina hospodského sice s podnikatelem kolaboruje, ale nic erotického v tom není. V úpravě a inscenaci Vanessy Emde jde jen o další módní ornament, který k významu věci nic nepřidává (co by to bylo za postdramatickou hru bez homosexuálního vztahu?).

Vlastně se nic dramatického nestane, jen podnikatelka prodá podnik, vezme peníze a odejde, a tkalci žijí dál své marné životy a pokud neumřeli, žijí je dodnes. Nedojde k tragickému zastřelení zastánce tradičního pořádku, starého tkalce Hilseho ve chvíli, kdy si zatvrzele sedá ke stavu a pouští se do tkaní. Hilse sice zemře, ale tak nějak sám od sebe, abychom viděli, že takoví nemají šanci, ale aby nás to moc nebolelo. Dnes se přece na demonstracích lidé nestřílejí…

Hauptmannův text obsahuje repliky, nad jejichž platností člověk trne: „Tkadlec, to je taková věc“ říká jeden ze starších tkalců. A podnikatel naopak ve svém monologu, v němž odůvodňuje dělníkům snižování platů, říká že „bojuje na život a na smrt a konkuruje“. Taky se dozvíme, že „cizinci se proti nám zabarikádovali cly.“ A truhlář vysvětluje u Hauptmanna turistovi, že ti lidé sice umírají hlady, ale lpějí na důstojném pohřbu, pročež se zadlužují (umírá se pořád).

V Hauptmannově hře hraje důležitou roli písnička, kterou tkalci zpívají proti textilnímu podnikateli Dreisigerovi, a roznětkou vzpoury se stane moment, kdy továrník pošle policii proti lidem, kteří mu ji pod okny zpívají. Teprve pak se rozpoutá peklo. V ústecké inscenaci o žádnou písničku nejde a taky se žádné peklo vzpoury nerozpoutá. Diváci odcházejí ujištěni o tom, že se nedá nic dělat, že lidi jsou hrozní, není jim pomoci, nedá se nic dělat a nezbývá, než to nechat tak a jít pokud možno co nejdál od toho.

Ale samozřejmě, že něco se dělat dá! Co bychom to byli za společnost, kdybychom nedokázali vymyslet, jak pomoci tam, kde do neštěstí upadají celé oblasti, zatímco jinde (jen kousek vedle) je nadbytek. Pro začátek by možná stačilo těm zbídačelým lidem přiznat důstojnost. Na samotném městě Ústí nad Labem je to výmluvně znázorněno — luxusní střed města se zbytečnou lanovkou na Větruši — a mezi kopci ukryté čtvrti, kde lidé tonou v dluzích, domy jim padají na hlavu a jejich sousedé (a političtí představitelé) na tom ještě vydělávají jako ten Hauptmannův rakvář.

Úprava Hauptmannova starého textu, jakou jsem viděla v Čihoherním studiu, potlačuje z klasika to, v čem byl veliký, a nového neříká nic, co bychom neznali z desítek jiných her současné evropské dramatiky, které se u nás už naštěstí běžně hrají. Dokonce ve mně vyvolává podezření, jestli ta dramaturgova původní, herci odmítnutá verze nebyla lepší, byť třeba nedokonalá, a jestli nakonec nenarazila na neochotu říct věci přímo a v inscenaci se utkat s fenoménem katastrofální sociální nerovnosti.

Mladá německá režiséra a dramatička Vanessa Emde přinesla na jeviště Čihoherního studia univerzální apartní a eklektickou verzi pro středně angažované sečtělé intelektuály (kterých ale v ústeckém publiku asi moc není). Je mi to líto, ale Tkalci v Ústí jsou promarněná šance vyjádřit se dramatickým způsobem k tomu, co se děje v bezprostředním okolí divadla a jeho města a kraje.