Město Ústí nad Labem člověka vítá velkoryse: opraveným, evropsky elegantním nádražím (a vlastně i výborným železničním spojením už z Prahy), několika nákupními centry přímo v centru, krásným novým mostem přes Labe a moderní, elegantní úpravou nábřeží — když nepočítám monumentální hrad Střekov a Mariánskou skálu nad železničním tunelem a gotický kostel s šikmou věží. Výletní restaurace Větruše, charakteristická romantická kulisa města v německy mluvící oblasti, je osvětlena a vede na ni lanovka, kterou ale necháváme být, neboť máme jiný cíl.

Kolem nádraží je několik možností občerstvení a všude kolem opravdu velké množství nákupních příležitostí, z toho palác Zdar elegantně odkazuje k funkcionalistické estetice a ani předimenzované budovy městského magistrátu nejsou architektonicky marné. I když jakási „koupací vana“ je dost divným architektonickým prvkem Krajského úřadu. Přecházíme přes most Edvarda Beneše na střekovský břeh, protože jdeme do Varšavské ulice do Činoherního studia, kde se koná premiéra hry Tkalci, o níž víme zatím jen to, že předlohou inscenace je slavný, ale dnes nehra(tel)ný text Gerharda Hauptmanna z roku 1892, dramatický experiment německého naturalismu.

Před cestou jsem se na internetu dočetla, že na počátku stála úprava Hauptmannova textu dramaturgem divadla Vojtěchem Bártou, kterou herci už na čtených zkouškách jako nepodařenou odmítli. Skromný dramaturg se spojil k další práci na textu inscenace s německou režisérkou Vanessou Emde, která v podstatě napsala vlastní hru. V této hře jsou Tkalci „pravnuky“ těch Hauptmannových, chudými lidmi ze sociálně vyloučené lokality (u Haumptamnna to jsou slezské Soví hory, zde blíže neurčené město). Počet postav je (právem) zredukován, základní figury zůstávají a dostávají nové motivace i osobní příběhy.

Nedá mi to, abych nenapsala, v čem byla Hauptmannova hra ve své době experimentální: skládá se z pěti dějství, z nichž každé je samostatným dramatem, přičemž všechna jsou propojena jednotící linií těžkého života a vzpoury tkalců. Scény se neodvíjejí jedna z druhé, ale divák, kdyby se hra takto hrála, by byl svědkem pěti samostatných výjevů. Žádná ibsenovská kauzální nezbytnost. Dějištěm jednoaktové inscenace v Činoherním studiu je hospoda, v níž nám vypravěč v klaunském nalíčení na počátku loutkově odehraje velmi zjednodušený příběh slezských tkalců s kelímky na „kávu s sebou“; v příběhu vojsko zabije muže, ženy, děti i nakonec slepice. Stará vzpoura je potlačena a teď se podívejme, jak vypadá ta současná.