Tenhle název hry Rainera Wernera Fassbindera, kterou v pražském divadle Komedie inscenoval režisér Dušan Pařízek s perfektně sehraným souborem, v neokázalé, ale významově i esteticky vytříbené scénické i kostýmní výpravě, mi od chvíle, kdy jsem ji viděla, nejde z hlavy. Recenzenti většinou píší o tom, jak je inscenace výborně udělaná, jak je přes třicet let stará hra německého autora citlivě a vtipně aktualizovaná na naše poměry, jak dokonale se všechno rozehraje mezi pouhými šesti herci, jak v tom krutém sdělení v nejlepší brechtovské tradici nechybí ani krása a poezie, vyjádřená v duchu avantgardy akrobatickým výkonem představitelky hlavní role Gabriely Míčové. To všechno je pravda, ale veškeré to umění a rozmysl jsou tady zejména kvůli obsahu, kvůli tomu, o čem hra pojednává. A to je to, co mi leží v hlavě.

Pavel Kosatík v rozhovoru v Salónu Práva říká: „Co si člověk myslel předtím, než si poslechl koncert nebo uviděl obraz, si myslí úplně stejně i potom a skoro nikoho nenapadne, že by to takhle být nemuselo. Když do toho potom někdo vleze a začne po bernhardovsku krákat něco protivného, tak už se na něj ani nenaštvou, hned ho vypnou.“

No tak Divadlo Komedie vypnuli pomocí peněz, jako dnes ostatně všechno, co je třeba vypnout. Dokonce se dá i zařídit, aby to vypadalo, že ten, kdo byl vypnut, si za to může sám, protože si sice vážíme toho, co říká, ale on si bohužel neváží našich poctivě odevzdaných daní, ze kterých chce navíc, nač podle finanční „spravedlnosti“ nemá nárok, za jím požadovanou nehoráznou částku musíme přece — a teď co já vím — vydláždit pět metrů chodníku. Nebo pořídit odpadkové koše do metra. Nebo zaplatit mezinárodní prohrané arbitráže a policejní zátahy proti nepřizpůsobivým. To bychom měli odpad a město, smrt ironizovat nechci.

Ta strašná Fassbinderova hra uvádí na scénu šest lidí, z nichž každý je něčím outsider, opovrhovaná menšina, asociál, a přitom jeden každý je krutý, surový, odporný. Manipulující milionář je žid, jeho týraný oficiál je homosexuál, otec s národovecko fašistickými názory je perverzní transvestita zneužívající nezletilou dceru a jeho žena je na vozíku zmrzačená. Romi, dívka z navenek proklamativně slušné rodiny, je prostitutka a její pasák je nezaměstnaný hráč a skrytý homosexuál.

Řeklo by se lidský odpad, který se během hry promísí, prolne a nakonec roztřídí a zlikviduje, tak či onak. Ta, která nikomu kromě sebe neublížila, nikoho nezneužila ani nezmrzačila a která není chráněna majetkem ani ideologickým společenstvím, nakonec zvolí smrt. Zabije ji na její vlastní žádost ten, který „bourá domy a staví domy“, bohatý žid, a nevíme, zda tím vykoná akt milosrdenství nebo ukojí jen další ze svých odporných obsesí.