Aniž bychom chtěli Miroslava Kalouska strašit, džin, kterého svým počínáním posledních dní vypouští z lahve, může ho postihnout způsoby, na něž se patrně snaží nemyslet s bláhovou nadějí každého dobrodruha, že tím sníží pravděpodobnost jejich uskutečnění.

Asi nejpřesnější obraz počínání českého dosud ještě ministra financí podal ve svém sněmovní vystoupení — už kvůli němu stál poslední opoziční pokus vládu svrhnout za to — Lubomír Zaorálek: řádí jako utržené dělo na lodi. Jaká je to ale loď? Není náhodou tou, o níž klasik praví: „Blázen si pluje, ani nedbá; že jeho plavbu stíhá kletba; Ač už je po krk ve vodě; dál věří šťastné náhodě.“?

O Miroslavu Kalouskovi má dnes už smysl mluvit hlavně v časech minulém a budoucím. Jak vznikl a jak skončí? Vznikl jako důsledek otřesné úrovně českých médií. Pokud by česká média nebyla v rukou korporací, které se již dávno shodly, že nemá smysl si navzájem konkurovat kvalitou, neboť péče o ni kvůli zvýšeným nákladům snižuje zisky, solidní novinářská práce by — vedle řady jiných výsledků — přivodila i to, že Miroslav Kalousek by nemohl dělat ani šéfa finančního odboru na obecním úřadě v Bechyni, natožpak českého ministra financí.

Způsob, jakým český mediální komentátoriát, s několika čestnými výjimkami, relativizuje konflikt Lessy-Kalousek, jako by jeden byl za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, je tak hrůzostrašným příznakem ztráty smyslu pro proporce, že člověk už marně přemýšlí, kdy naposledy na tom byla česká společnost tak zle: 1970? 1941? 1850? 1650? A hlavně, kde se sesuv zastaví? A čím má skončit?

Je nesporné, že bez solidnějších médií se těžko hneme z místa. Má-li se česká společnost vymanit ze své dnes už vážně nebezpečně zpříma k havárii směřující trajektorie, bude nutné velmi razantně, promyšleným souborem politických opatření změnit českou mediální krajinu. Všechny řeči o svobodě slova dnes už jen maskují nelegitimní privilegia současných vydavatelů, které ale pranic nezajímají komunikační potřeby demokratické společnosti; a svoboda projevu těch, kteří si ji nemohou koupit, je jim už úplně ukradená.

Monstrum jménem Kalousek je posledním výmluvným produktem práce českých médií. Je důsledkem absurdně nekritické práce v období před volbami v roce 2010, papouškování řecké lži a zfanatizování české veřejnosti proti sociálním demokratům a zejména jejich předsedovi, který i ve svých nejhorších excesech působí vedle ministra financí jako uhlazený gentleman, odchovaný Etonem a Cambridgí. Zásah státu do české mediální krajiny je v zájmu demokracie nutný.

To se ale pořád ještě týká především minulosti Miroslava Kalouska: toho, jak vznikl, a jaké bychom z takového neštěstí měli vyvodit praktické důsledky. Budoucnost Miroslava Kalouska je ovšem zajímavější. Uvažujeme-li nad věcí střízlivě, vězení je nejspíše tak ještě tím nejlepším, co by jej mohlo potkat.

Pokud tu bude vláda, která přestane policii v sebezáchovné panice bránit v práci a nebude zbavovat ministry spravedlnosti funkce za to, že se budou chtít řídit předvolebními slogany, pak se všechny případy, v nichž Miroslav Kalousek figuruje v krajně podezřelých rolích, prošetří. A při všem respektu k institutu presumpce neviny, na výsledek takového šetření ani nemá smysl vypisovat sázkové kurzy.

Pokud si ovšem promítneme, jak se Miroslav Kalousek choval v roce 2008, jak si počínal v roce 2009, jak v roce 2010, co dělal v roce 2011, a jak se projevuje letos, nemůžeme popřít určitou stupňující se tendenci. A tu musíme mít obavu, aby při tak progresivním vývoji vězení vůbec ještě stihl: v úvahu připadají i konkurenční disciplinační instituce, ba i defenestrace.

Fakt, že české sdělovací prostředky nejsou schopny vynutit okamžitý Kalouskův odchod z funkce (tak jako například německé sdělovací prostředky dokázaly vynutit abdikaci německého prezidenta z nesouměřitelně malichernějších důvodů), je nejen jejich výše popsaným selháním v jejich roli, ale je rovněž proviněním na člověku. Je nad slunce jasnější, že Miroslav Kalousek není způsobilý svůj úřad vykonávat, obsazuje jej jen proto, aby měl kontrolu nad finančními toky, z nichž bez skrupulí těží, a v poměrech, kde by ještě slova měla svůj obsah, by se už dávno musel odebrat do nějakého typu zotavovny.

Laskavý čtenář si patrně říká: Takto by to možná mělo být, ale neděje se to. Vláda odrazila hlasování o důvěře a pokračuje dál: nyní možná navíc padne policejní prezident Lessy, jakkoli problematický (ale jiná jmenování snad tato vláda ani učinit nemohla), a také státní zástupce Grygárek ještě před svým odchodem dost možná zvládne zastavit stíhání Vlasty Parkanové. A Nečasova loď bláznů popluje s vírou v šťastnou náhodu dál.

Proč by neměla? Důvod je prostý. I v krajně vyšinutých poměrech, jako jsou nyní ty české, existují určité meze, po jejichž překročení se spouští sebezáchovné mechanismy.

Příznaky, že míra, po níž se uvádí do chodu elementární společenská sebeobrana, je již překročena, se množí tak, že jen slepí by je mohli přehlédnout. Kalousek má už jen dvě možnosti: buď se o něj postará demokracie a právo, anebo hněv lidí a jejich touha po pomstě, projevující se způsoby, o nichž jsme jistě všichni doufali, že je tu již nezažijeme. Pravděpodobnost druhé varianty bude s časem bohužel dynamicky narůstat.