Aniž bychom chtěli Miroslava Kalouska strašit
Jakub PatočkaSituace, kterou vláda svým počínáním vytváří, se jí může velmi nepěkně vymknout z rukou.
Aniž bychom chtěli Miroslava Kalouska strašit, džin, kterého svým počínáním posledních dní vypouští z lahve, může ho postihnout způsoby, na něž se patrně snaží nemyslet s bláhovou nadějí každého dobrodruha, že tím sníží pravděpodobnost jejich uskutečnění.
Asi nejpřesnější obraz počínání českého dosud ještě ministra financí podal ve svém sněmovní vystoupení — už kvůli němu stál poslední opoziční pokus vládu svrhnout za to — Lubomír Zaorálek: řádí jako utržené dělo na lodi. Jaká je to ale loď? Není náhodou tou, o níž klasik praví: „Blázen si pluje, ani nedbá; že jeho plavbu stíhá kletba; Ač už je po krk ve vodě; dál věří šťastné náhodě.“?
O Miroslavu Kalouskovi má dnes už smysl mluvit hlavně v časech minulém a budoucím. Jak vznikl a jak skončí? Vznikl jako důsledek otřesné úrovně českých médií. Pokud by česká média nebyla v rukou korporací, které se již dávno shodly, že nemá smysl si navzájem konkurovat kvalitou, neboť péče o ni kvůli zvýšeným nákladům snižuje zisky, solidní novinářská práce by — vedle řady jiných výsledků — přivodila i to, že Miroslav Kalousek by nemohl dělat ani šéfa finančního odboru na obecním úřadě v Bechyni, natožpak českého ministra financí.