Zajímám se o politiku od malička, minimálně od prváku na gymnáziu jsem sledoval rozhlasové zprávy, četl Respekt a následně jsem začal sledovat politické dění i přes Internet. Kromě toho jsme aktuální události běžně diskutovali u rodinného stolu. Čím dál více zjišťuju, že zkušenosti většiny lidí jsou natolik odlišné od mých, že jim přestávám rozumět. Situace se navíc zhoršuje tím více, čím hlouběji se člověk do politických témat ponořuje. Rozhodl jsem se proto promyslet problém trochu více.

Předně musím zdůraznit, že mi vůbec nevadí, pokud lidé politikou nezabývají, nebo jen okrajově. Dokonce si myslím, že nízký zájem o politiku je znakem fungující společnosti. Když jsou věci veřejné v pořádku, může se člověk soustředit na svoje blízké a své bezprostřední okolí. Zároveň si uvědomuju, že takzvaně informovaný člověk může být zmanipulovaný více než divák televize Nova, který informace pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven. Přesto si myslím, že skutečnost, kdy velká většina lidí sleduje politiku okrajově, má důležité dopady.

Pro pasivního pozorovatele politického dění je klíčové slovo dojem. Právě dojem totiž rozhoduje o vnímání jednotlivých politických představitelů. Dojem je to, co se vybaví, když lidé vidí politika na televizní obrazovce znovu a především dojem k politikům přiřazuje emoce.

Z mozaiky dojmů se potom skládá celkový pocit z politické situace v zemi. Čas od času přijde příslovečná blbá nálada, povětšinou ovšem záleží na tom, jak se zemi, potažmo jejím obyvatelům daří ekonomicky. Tam je potom důležitější, jak si vedeme v porovnání s loňskem, než absolutní čísla.

Nechci ovšem vést filipiku proti dojmům a pocitům. Více mě zajímá, jak se má s touto situací vypořádávat politická strana, případně politik sám. Mediokracie panuje, ať už chceme nebo ne, stejně tak se stále opakuje čekání na spasitele (ať už je to Barrack Obama nebo pan Čistý), který je předem odsouzen k neúspěchu. To ovšem neznamená, že je rezignace na místě.

Za rozumný způsob, jak se s touto situací vypořádat, považuji následující:

Uvědomovat si pravidla hry a hrát podle nich. Nemusí se mi líbit, že dojem je důležitější než faktická argumentace, ale nemá smysl se kvůli tomu trápit. Tak to prostě je, navíc i přesvědčivost argumentace přispívá k výslednému dojmu.

S přijetím reality takové, jaká je, souvisí i snaha důsledně se vyhýbat generalizacím. Lidé politiku logicky hází do jednoho pytle. Při přehlcení kauzami, slovními přestřelkami a osobními spory, je těžké vnímat detaily. Ďábel se ovšem skrývá v detailech, jak říkají angličani a politici sami by podle mne neměli záměrně přispívat ke všeobecnému pocitu, že politika je svinstvo. Mezi politickými stranami jsou rozdíly, stejně jako mezi jednotlivými politiky. Kdyby tomu tak nebylo, neměly by volby smysl vůbec žádný.

Těžké, ale důležité potom je nastavená pravidla nezneužívat. Televizní obrazovka nabízí nebývalý prostor pro demagogie, polopravdy a manipulace. Přesto mi přijde rozumné držet se důsledně ověřitelných informací a korektních přirovnání. Miroslav Kalousek nyní dosti odstrašujícím způsobem demonstruje, kam vede mnohaleté systematické lhaní. Možná, že na varianty Mírov, případně Bohnice nakonec nedojde, ale stejně mu není co závidět.

Stejně tak má politik prostor poskytovat informace i lidem, kteří chtějí jít do hloubky. Vítězit nejen na poli dojmů, ale i na poli argumentů, má stále smysl. Osobně jsem velkým zastáncem toho, že pokud lidé dostanou korektní argumenty z obou stran, mají tendenci rozhodovat rozumně. Bez informací je ale přímá demokracie jenom fraška.

V neposlední řadě potom mohou politici, zejména skrze své politické strany, ovlivňovat, která témata se budou řešit ve veřejném prostoru. Je tedy i na nich, zda to budou témata podružná, či podstatná.

V ideálním případě potom budou nezúčastnění pozorovatelé politického dění kroutit nevěřícně hlavou o něco méně. U politiků by se oproti tomu mohlo odtržení od reality projevovat o něco později.