Lukáši, dvě poznámky: 1) Zrádná jsou slovíčka jako „racionalizace parlamentu“, nebo „konstruktivní nedůvěra“. Řekl bych, že musí vzbuzovat obavy v každém, kdo parlamentarismus spojuje s právem opozice vskutku bránit společnost před možnou svévolí výkonné moci – ten by měl být přece více rozumný, a kdo nedůvěru lidí v politické elity považuje spíše za zdravý instinkt, než za hrozbu demokracie – ten by měl být zase více konstruktivní. Opravdu je problémem naší demokracie „nerozumnost“ a „nekonstruktivnost“ opozice v parlamentu, potažmo společnosti mimo parlament?
2) Nestabilita vlády a vládních koalic, kterou má konstruktivní nedůvěra údajně odstranit, je podle mého soudu hodně dole na seznamu neduhů naší demokracie. Spíše podle mě vadí, že výkonná moc si může dělat takřka, co chce a kašlat na demokracii – po ruce má propagandu, která může lidi opít rohlíkem. Zářným příkladem budiž David Rath, který propagandu a hodně opoziční fakt uměl, přitom v sedle hejtmanské moci si dělal, co chtěl. Nezabránila mu v tom ani politická opozice, ani vlastní strana, ani novináři, a vlastně ani běžný lid. Pro každého měl nějaké to šťavnaté slovo, moci se ovšem držel bez ohledu na stranickou příslušnost. Pancová, Kott a Pohanka je přece úžasný trojlístek – v jejich rukou se ale splétaly otěže krajské ekonomické moci (trochu přeháním, naštěstí). Klíčovou otázkou životaschopnosti naší demokracie každopádně není ani stabilita výkonné moci, dokonce ani ne schopnost policie a soudů, klepnout tyto ruce přes prsty - to je klíčové pro právní stát, ale to, zda běžní lidé mají nějaké páky na to, aby tyto mocenské spletence pomáhaly narušovat. Nedůvěry bych se přitom hned tak nevzdával.