Nedůvěra všude kolem

Lukáš Jelínek

O skutečné stabilitě vládnutí budeme moci hovořit až tehdy, když vláda nebude pohrdat opozicí a všechny strany si uvědomí, že tu nejsou od virtuálního válčení či ukájení vlastních sobeckých zájmů, nýbrž od odpovědného nakládání se státem.

Procházíme krizí morálky, ekonomiky, politiky. Ale je to též krize institucí a pravidel. Politické strany neplní svoji funkci, politici leckdy zastupují zájmy jiné než svých voličů.

Parlament pak osciluje mezi dvěma krajnostmi. Občas je vnímán pouze coby prodloužená ruka partají, především těch vládních. Občas, když tuší, že kabinet je slabý, se ale sápe po jeho pravomocích. Typická je například snaha zákonodárců rozhodovat o věcech, jako je energetická koncepce státu (úžasný příklad zejména kvůli vstupu lobbistických zájmů do rozhodovacího procesu), nebo sestavovat vyšetřovací komise dublující práci orgánů činných v trestním řízení.

Ústavní právníci a politologové proto často zmiňují potřebu tzv. racionalizovaného parlamentarismu, který by pomohl k vymezení prostoru mezi exekutivou a legislativou a stabilizoval postavení vlád.

Cestou k racionalizovanému parlamentarismu je i institut „konstruktivní nedůvěry“, k němuž se přihlásila Nečasova pravicová koalice a který do zákonné podoby převedla vicepremiérka Karolina Peake.

×
Diskuse
Lukáši, dvě poznámky: 1) Zrádná jsou slovíčka jako „racionalizace parlamentu“, nebo „konstruktivní nedůvěra“. Řekl bych, že musí vzbuzovat obavy v každém, kdo parlamentarismus spojuje s právem opozice vskutku bránit společnost před možnou svévolí výkonné moci – ten by měl být přece více rozumný, a kdo nedůvěru lidí v politické elity považuje spíše za zdravý instinkt, než za hrozbu demokracie – ten by měl být zase více konstruktivní. Opravdu je problémem naší demokracie „nerozumnost“ a „nekonstruktivnost“ opozice v parlamentu, potažmo společnosti mimo parlament?
2) Nestabilita vlády a vládních koalic, kterou má konstruktivní nedůvěra údajně odstranit, je podle mého soudu hodně dole na seznamu neduhů naší demokracie. Spíše podle mě vadí, že výkonná moc si může dělat takřka, co chce a kašlat na demokracii – po ruce má propagandu, která může lidi opít rohlíkem. Zářným příkladem budiž David Rath, který propagandu a hodně opoziční fakt uměl, přitom v sedle hejtmanské moci si dělal, co chtěl. Nezabránila mu v tom ani politická opozice, ani vlastní strana, ani novináři, a vlastně ani běžný lid. Pro každého měl nějaké to šťavnaté slovo, moci se ovšem držel bez ohledu na stranickou příslušnost. Pancová, Kott a Pohanka je přece úžasný trojlístek – v jejich rukou se ale splétaly otěže krajské ekonomické moci (trochu přeháním, naštěstí). Klíčovou otázkou životaschopnosti naší demokracie každopádně není ani stabilita výkonné moci, dokonce ani ne schopnost policie a soudů, klepnout tyto ruce přes prsty - to je klíčové pro právní stát, ale to, zda běžní lidé mají nějaké páky na to, aby tyto mocenské spletence pomáhaly narušovat. Nedůvěry bych se přitom hned tak nevzdával.
SH
June 10, 2012 v 20.44
Pragmatičnost návrhu.
Současné vládní koalice si s problémem hlasování o důvěře vlády nemusí, při své obrovské početní převaze, dělat starosti. Zákon si připravuje pro budoucí situace, kdy takovou převahu mít nebude. Samozřejmě že v praxi nejde o nic jiného, než o omezení opoziční činnosti, čti omezení demokracie.
Znojem připomínaná pozice veřejnosti vůči mocenským klikám podle mne není v Ústavě nejen řešena, ale ani nastíněna.