„Nejsme v banánové republice, kde neznají či nectí oddělení moci výkonné od moci soudní (...)“ nechal se slyšet ve středečním Právu politolog a komentátor Lukáš Jelínek, kdy ve svém komentáři reagoval na emotivní obhajobu Davida Ratha na půdě Poslanecké sněmovny.

Opět mi to připomenulo určitý diskurz, který panuje mezi českými (většinou tedy pravicovými) novináři, kteří tvrdí, že Česko je země s úspěšnou demokratickou transformací a po dvaceti letech demokracie a svobody se můžeme směle přirovnat k vyspělým zemím západní Evropy. Není však v tomto případě přání otcem myšlenky?

Problémem při měření demokracie jsou typy proměnných, jež agentury výzkumu veřejného mínění ve svých statistikách používají. Na prvním místě se zpravidla zkoumá, zda se v dané zemi konají pravidelné a svobodné volby či zda je zde důsledně aplikována tržní ekonomika. Ukazatele jako úroveň občanské společnosti či stav politické kultury jsou už jaksi podřadné. To je zásadní chyba, která pak zapříčiní, že daná země skutečně působí jako plně demokratizovaná. Formálně.

Už oddělení moci výkonné od moci soudní je něco, za co bych v kontextu české politiky ruku do ohně nedával. Uvědomme si, že nejvyšší legislativní instituce — ústavní soud — vůbec nespadá do obecné soustavy soudů a je tedy institucí politickou. V neposlední řadě je více než bláhové domnívat se soudci, kteří jsou jmenováni ikonou tuzemského neoliberalismu, budou skutečně nestranní. A jak víme z praxe, výše zmíněný, totiž Václav Klaus, svým právem veta při jmenování rozhodně nešetří.

Vraťme se však k případu Davida Ratha. Jeho úterní projev jen potvrdil, jak čeští politici chápou svou práci — tedy nikoli jako zastupování občanů, jejichž hlasy byli zvoleni, nýbrž udržení mandátů za každou cenu. Projev také poukázal na absolutní odtržení politických elit od reality těch dole. Mohli jsme se kupříkladu doslechnout, že ve vězení je nuda. Čekal snad pan Rath, že jej dozorci budou bavit ochotnickým divadlem? Rath se zmiňoval o mučení. Kde tedy byl, když policie mlátila anarchisty na služebně po demonstraci na Albertově v září 2009 či radikální ekology během blokád kácení stromů na Šumavě rok zpátky? Očekával snad obviněný, že dostane VIP celu s plazmovou televizí a koženým křeslem? Co je však nejvíce šokující, Rath i přes nahrávky dosvědčující jeho trestnou činnost není ochoten přiznat vinu. Uvědomíme-li si, že například ve Velké Británii by k (dobrovolnému) odstoupení poslance stačilo byť jen obvinění, o politické kultuře tady skutečně nelze mluvit.

Na můj druhý argument mi vlastně David Rath sám přihrál. Postěžoval si, že zatímco jeho případ byl veden s takřka chirurgickou precizností, kauza ProMoPro či Mostecká uhelná jsou vyšetřovány laxně a chybí větší politická vůle je řešit. Represivní složky mají dvě části — modrou a oranžovou. Není to však typickým rysem banánových republik? Rath navíc paradoxně láteří nad systémem, který sám pomáhá budovat. Je přece nad slunce jasné, že kdyby vládní koalici sestavila ČSSD, tentokrát by si na odposlechy a krabice s vínem musel dávat větší pozor Nečas, Kalousek či Vondra. Rath jen trapně štká nad mafiánským systémem, který se zde rozbujel již za Viktorů Kožených, přičemž za Dalíků a Topolánků postupně získal institucionalizovanou podobu.

Lidé nyní toužebně očekávají, že po malých rybách půjdou na řadu ty velké. Omyl. ČSSD a ODS je kartel, který si takový krok nemůže dovolit. Kdyby totiž došlo k zatčení velkých ryb (a to by padaly hlavy nejen v u sociálních demokratů), mohlo by dojít k situaci vskutku tragické — další volby by drtivě vyhrály dnes malé strany a modro-oranžový dinosaurus by byl nucen prosebně jednat o koaličních podmínkách. Pokud dojde k zatčení malých ryb, ODS to pomůže vyhrát volby. A to jim v současné situaci bohatě stačí.