"Lidé nyní toužebně očekávají, že po malých rybách půjdou na řadu ty velké" --- Domnívá se snad autor vážně, že by bylo politicky významným posunem, pokud by se (Bělohradský:) "tekutý hněv" převtělil do (ukojeného) hněvu vůči konkrétním osobám?

Většině tvrzení v článku - a to i tam, kde se autor domnívá, že je něco "nad slunce jasné" - chybí jakékoli odůvodnění, takže mi pro tuto chvíli bohužel nezbývá než považovat Filipa Šimečka za "banánového publicistu".

Co je naopak v článku hodno diskuse a co by mohlo být politickou výzvou do budoucnosti jsou slova o "kartelu ČSSD a ODS".

Jaký je vlastně vztah mezi demokracií a parlamentarismem?

http://www.advojka.cz/archiv/2012/11/kontrarevolucni-volba-proti-novemu

Badiou píše:

"Parlamentarismus je moderní formou myšlenky reprezentace. Nazývat současný politický systém demokracií je absurdní – demokracie znamená vládu lidu, tedy jeho maximální účast na politických rozhodnutích. Tato účast je dnes extrémně nízká, nacházíme se spíše tváří v tvář jakési oligarchii. Současný režim je tedy parlamentní a jeho ideologií je, že se prohlašuje za demokracii"

Nakolik lze hovořit o "standartní demokracii" ve Velké Británii? Co to vlastně znamená v soudobému uvažování "kultivovaná standartní demokracie"?

Možná by stálo za to, soustředit se na rozbití demokratického mýtu, který legitimizuje nadvládu globálního kapitálu. Demokracie je pouhým fíkovým listem.

Byla vůbec někdy (tedy mohli občané reálně a zásadně ovlivňovat společný svět)? Anebo se jen v současnosti nějak zašmordchala?

souhlasím s jeho kritikou ohledně měření míry demokracie i s kritikou politiků, kteří si podmínek výkonu vazby a trestu odnětí svobody až doteď vůbec nevšimli. v jednotlivostech ale autor používá jen obecně uživaná, ale neopodstatněná klišé.

např. jmenování soudců ÚS prezidentem - jednak se obměňují pomalu, jednak kandidáty schvaluje senát a konečně by mě zajímalo, jaký alternativní způsob jejich jmenování navhruje, aby o jejich nepodjatosti skutečně nebylo pochyb. jmenování prezidentem funguje i v jiných státech, volba těchto soudců lidem by z ÚS učinila ještě větší politikum než je nyní.

k rathovi: autor očekává, že se rath dozná. nepochopil, že i politik má právo využívat všechny prostředky ke své procesní obraně. i kdybychom nepochybovali o vině d. ratha a neexistovaly kolem případu různé souvislosti s financováním dalších osob, bylo by jeho doznání v podstatě rezignací na vlastní obranu. to je podle mne nejen nesmírně naivní, ale jde navíc o falešné moralizování.

k modrooranžovému dinosauru: jeho existenci nelze popírat, nicméně nelze pochopit autorovu naivitu vůči "malým" stranám. to je samozřejmě stará a mnoho oddiskutovaná písnička. osobně jsem názoru, že "noví lidé" nejsou, jsou jen dobří a špatní lidé, kteří se na chodu existujících politických stran podílejí. jakékoli pokusy o nové strany jen přispívají k netransparentnosti politického prostředí, navíc s jakoukoli stranou, která se dostane k moci, se ihned spolčí osoby, které z takového angažmá mohou získat osobní prospěch. strany US, SZ nebo VV snad nemá ani cenu zmiňovat. svou argumentací se tak autor snižuje na úroveň RaJóna.

konečně, tvrzení, že ČSSD bude ODS prostřednictvím policie a justice dělat stejné věci (zaměření se na jejich korupční kauzy), je spíše přáním, které je otcem myšlenky. minulé vládní angažmá ČSSD totiž takové spekulace spíše vyvrací. ČSSD nechala odsoudit tak akorát svého ministra financí Svobodu. takže jde opět jen o další autorův plk.

ad Jiří Karen: ten Badiou rozhodně stojí za přečtení!

Mě z toho plyne, že často podceňujeme právě onu kontinuitu parlamentního uspořádání, o niž píše Badiou, a politický konsenzus právě na této kontinuitě. A ten konsenzus vychází i z lidu: každý chce přece žít v nějak předvídatelném prostředí (tj. ne determinovaném, ale ani chaotickém), a státu i jiným organizacím (třeba firmám) o to jde ještě více než jednotlivým lidem.

Myslím, že onen demokratický mýtus je sice třeba odhalit a analyzovat, tady pracovat s ním jako s mýtem, ale s takovým, který má určitou, a možná těžko zastupitelnou, funkci. A tou je, myslím, hodnotová integrace moderní silně diferencované společnosti. Tento odkaz na společného jmenovatele (sdílené hodnoty) totiž umožňuje řešit spory racionálně, kompromisně, jednat a dělat ústupky. Pokud by společný jmenovatel neexistoval, tak budou spory, k nimž v té rozrůzněné společnosti vcelku nevyhnutelně dochází, velice pravděpodobně eskalovat v konflikty a ty se stále více zostřovat (vylučování a dehumanizace oponentů, násilí, ozbrojený střet).

Z tohoto pohledu na věc mi přijde, že funkcí ústavního soudu je právě ochrana onoho hodnotového konsenzu (který je zakotvený v ústavě a listině), který teprve umožňuje parlamentarismus a funkční oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní.

To, že dnes při kdejaké příležitosti vytahují morální argumenty (třeba zrovna na toho Davida Ratha), znamená, že onen hodnotový konsenzus je, přinejmenším vratký, težko se o něj opírá a těžko se hledá základ pro další jednání. Vždyť určitý hodnotový konsenzus je nezbytný i pro aplikaci práva (pokud nemá jít pouze o jeho násilné vynucení) a právě výkonem práva se má potvrzovat i onen hodnotový konsenzus, stejně jako výkonem vlády a činností parlamentu.

Pokud ale soudy, parlament či vláda pouze konají, ale žádný konsenus tím negenerují ani nepotvrzují, tak ztrácí i vlastní legitimitu, tj. onu konsenzuální půdu, z níž vyrůstají a jíž vlastní činností vytváří.

Zdejší stanoviště rozhodně neslouží kultivaci konsensuálního, tudíž banánům nevhodného prostředí.
V tom vidím jednu z hlavních zábran občanské schopnosti používat demokracii, jako instrument umožňující prohlubování suverenity/plnoprávnosti jedince.
Jak vlastně je možné, dojít kompromisem ke shodně názorů?
Otázka kterou Klausova generace ve škole nikdy neprobírala .............. pomyslel jsem si.

Aby mohla fungovat demokracie, rozhovor, konsezus, dohoda, tak si musí být v první řadě lidé rovni. Co se týká majetku (tedy praktické "moci"), tak alespoň souměřitelní.

Prostě anonymní akcionář nadnárodní korporace má mnohonásobně větší moc ovlivňovat stát, jehož není občanem, než občan Josef z vesnice. Předpokladem demokracie asi nebude kultivovanost účastníků.

Pokud se nepodaří předat výrobní zdroje pracujícím, k opravdové demokracii se nepřiblížíme. Spousta lidí hovoří o tom, jací jsou demokraté a když se jich zeptáte, jak konkrétně funguje demokracie na jejich pracovištích, zmateně začnou tvrdit, "že to je něco jiného". Není!

existuje v různých, ideálu se přibližujících, či vzdalujících (zde) podobách. Společnosti, které po generace nevygenerovali vlastní silou despotickou totalitu se mohou opřít o zažitou občanskou schopnost identifikace a předcházení potenciálním zdrojům despocie. Jde o specifickou kultivovanost, kterou praktikuje většina společnosti (stačí 51procent) a nachází se jak mezi nižšími, tak i vyššími kruhy................řekl bych.