Česko má talent. A problém
Jan KubíčekDiváci se během soutěže Česko Slovensko má talent zmítají v euforii nadšení nebo nenávisti. Míra kýčovitosti a vyprázdněnosti televizních soutěží přesahuje veškeré dosavadní rekordy nikoliv náhodou ve stejné době, kdy eskaluje sociální napětí.
V neděli jsem shlédl celý úvodní večer soutěže Česko Slovensko má talent. A padla z něj na mě úzkost. Vzpomněl jsem si, že v Orwellově antiutopii 1984 byla lidská emocionalita zredukována na pouhé dvě emoce - absolutní láska (k Velkému bratrovi) a absolutní nenávist (vůči nepřátelům — pověstných „pět minut nenávisti“ na ministerstvu Lásky). Populární televizní soutěž se zdá být dokonalým ztělesněním této emocionální redukce.
Je zde obrovská tendence udělat z každého buďto supertalent nebo totálního lůzra. Jaro Slávik konstatuje objev za objevem: nejlepší taneční dvojice /nejlepší taneční skupina/ nejlepší hudební vystoupení v dějinách soutěže. Lucka Bílá neustále nadšeně výská nebo se dojetím chytá za srdíčko. Martin Dejdar, přesně jak jsem očekával, hraje roli komedianta bez vlastního názoru. Jindy se naopak porotci vyžívají ve vyjadřování opovržení, Jaro Slávik se zaměřuje na komentování účesů, Lucka Bílá si bolestně zakrývá oči. Pozoruhodné je, že se v porotě ani jednou neobjevila nejednoznačnost, všichni se vždycky shodli, jakoby bylo naprosto jasné, kdo je lůzr a kdo talent. Analytické hodnocení jednotlivých výkonů prakticky zmizelo. Slova jakoby zde existovala pouze v superlativech.
Masová kultura by nakonec nemusela být nic až tak špatného (každý asi nemůže mít pochopení pro nějaké velké umění), kdyby její kvalita neměla bohužel sestupnou úroveň (někdy to mládež vyloženě až kazí) a kdyby lidem přinášela také nějaké duševní obohacení, něco jiného než odvádění pozornosti od důležitých věcí a manipulaci s jejich myšlením. Lidem by se zkrátka mělo nabídnout něco lepšího. Ale co? A jakým způsobem?