V neděli jsem shlédl celý úvodní večer soutěže Česko Slovensko má talent. A padla z něj na mě úzkost. Vzpomněl jsem si, že v Orwellově antiutopii 1984 byla lidská emocionalita zredukována na pouhé dvě emoce - absolutní láska (k Velkému bratrovi) a absolutní nenávist (vůči nepřátelům — pověstných „pět minut nenávisti“ na ministerstvu Lásky). Populární televizní soutěž se zdá být dokonalým ztělesněním této emocionální redukce.

Je zde obrovská tendence udělat z každého buďto supertalent nebo totálního lůzra. Jaro Slávik konstatuje objev za objevem: nejlepší taneční dvojice /nejlepší taneční skupina/ nejlepší hudební vystoupení v dějinách soutěže. Lucka Bílá neustále nadšeně výská nebo se dojetím chytá za srdíčko. Martin Dejdar, přesně jak jsem očekával, hraje roli komedianta bez vlastního názoru. Jindy se naopak porotci vyžívají ve vyjadřování opovržení, Jaro Slávik se zaměřuje na komentování účesů, Lucka Bílá si bolestně zakrývá oči. Pozoruhodné je, že se v porotě ani jednou neobjevila nejednoznačnost, všichni se vždycky shodli, jakoby bylo naprosto jasné, kdo je lůzr a kdo talent. Analytické hodnocení jednotlivých výkonů prakticky zmizelo. Slova jakoby zde existovala pouze v superlativech.

Masa diváků se během celé soutěže zmítá buďto v euforii nadšení nebo v euforii nenávisti. Skoro u každého postupujícího celé divadlo včetně poroty povstává, tleská a křičí, k neúspěšným se však chová s mrazivou krutostí. Plastičnost lidských emocí je zredukována na jednorozměrnou osu. Skutečný cit je nahrazen prázdnými intenzitami. Přes ně pak prakticky není možné zaujmout adekvátní estetický postoj k předváděnému výkonu a skutečně ho vnímat. Kýčovitý prožitek odstraňuje smysl pro realitu. Myslím, že toto je jedna z podob „jednorozměrného člověka“, o němž psal v šedesátých letech Herbert Marcuse.

V soutěži se objevil i jakýsi mladík sotva odrostlý základní škole, nervózně se kymácející, který si hloupými řečmi a dotěrnými žádostmi o autogram popudil porotu i publikum ještě předtím, než vystoupil. Poté začal zpívat „sprostonárodní“ verzi jakési odrhovačky. Už po prvních tónech publikum začalo hučet a postupně přešlo do skandování „Vypadni! Vypadni!“. Mladík plně pociťoval svoji prohru a chystal se pódium opustit. Porota ho však zadržela a dokonce ho přinutila zazpívat další píseň, která byla podobného ražení. V tu chvíli se k němu publikum otočilo zády. Když dozpíval, Lucka Bílá si od něj vyžádala zpátky papír s autogramy a pateticky přeškrtla srdíčko, jímž předtím doplnila svůj podpis: „Poprvé za svou pětadvacetiletou kariéru srdíčko škrtám…“, Jaro Slávik pak papír roztrhal a jal se komentovat mladíkův účes. Martin Dejdar nejdříve nasadil chápavý otcovský výraz a zdálo se, že směřuje k otázce, která by v této situaci byla jedinou adekvátní reakcí: Proč? Proč se ten nebohý mladík vydává do takového zcela jednoznačně sebedestruktivního podniku? Avšak dříve, než se ve své těžko šroubované formulaci dostal k otazníku, byl zaskočen další nejapnou mladíkovou poznámkou, náhle zcela změnil směr, nasadil přísný výraz a přidal se ke sdílenému opovržení. Tím se zavděčil hučícímu publiku a učinil zavržení jednoznačným a totálním.

Tento moment, toto krátké vychýlení se z proudu nenávisti považuji za klíčový moment. Otázce, která se snažila prodrat z bavičova hrdla, nebylo dovoleno, aby byla vyslovena, byla přelita vlnou emocí valící se za jeho zády. Milan Kundera ve své úvaze o totalitním kýči (Nesnesitelná lehkost bytí) píše, že v říši totalitního kýče jsou veškeré odpovědi předem dány a vylučují jakoukoliv otázku. Největším nepřítelem totalitního kýče je tudíž člověk, který se ptá. I v říši televizního kýče jsou odpovědi dány předem. Jakmile jednou zasvítí kontrolka plus nebo minus, otázky po příčině a smyslu jsou němé. Ze smetiště dějin ani ze smetiště showbyznysu není cesty zpět.

Nevím, ale cítím nepříjemnou podobnost mezi publikem této soutěže a záběry davu pochodujícího Rumburkem. Míra Brož napsal v DR o demonstrujících: „Vždy po několika okamžicích se v jejich obličejích střídají dva výrazy, strašlivé nenávisti a nevýslovného štěstí.“ Ve větě není nutné vůbec nic měnit, aby byla platná i pro diváky soutěže Česko Slovensko má talent. Na demonstraci byly jakékoliv otázky či pochybnosti řečníků utlučeny jednolitým hlasem davu, stejně jako otázka Martina Dejdara v televizní soutěži. Zarážející a děsivá je samozřejmost, s níž diváci a porotci vystavují soutěžící výsměchu a opovržení. Existuje pro to hezké označení „vraždičky“. Velice se podobají skandování „černý do plynu“ a „spálíme je všechny“, které se rozléhalo Rumburkem.

Nechci tím samozřejmě říci, že za rasové nepokoje mohou televizní soutěže, to by byla zavádějící kauzalita. Domnívám se však, že míra polarizace, kýčovitosti a vyprázdněnosti televizních soutěží přesahuje veškeré dosavadní rekordy nikoliv náhodou ve stejné době, kdy eskaluje sociální napětí. Jde tedy spíše o paralelní projevy obecnější tendence v současné společnosti. Z podobného ranku jsou i akce typu „vajíčko pro Paroubka“. Vyjasňuje se mi pomalu otupující funkce masové kultury, jak o ní píší nejen marxističtí teoretikové. Masová kultura otupuje smysl pro realitu, a to i pro tu mediální. Její modelový konzument se stěží může vyznat ve složitém sémiotickém světě, v němž žije, stěží dokáže kriticky číst mediální obrazy, které ho obklopují, stává se bezbrannou figurkou svých vlastních emocí a snadnou obětí mediálních a politických manipulací.