V případě Řecka jsme prý zase jednou svědky představení, při kterém demokracie s nemalou pravděpodobností popraví sebe sama, napsal spisovatel a nakladatel Martin Vopěnka (Řecký soumrak, MF Dnes 14.5.2012).

Stane se tak údajně v případě, že Řekové, hlasem většiny v regulérním hlasování rozhodnou o své budoucnosti hloupě a sebevražedně. Pokud totiž v Řecku dojde na opakované volby a zvítězí v nich extrémní levice, „mohou se dít věci“.

Což o to, věci se dít nejspíš budou. Až na to, že demokracii v Řecku i jinde „nepopraví“ až vláda extrémní levice. Její popravu můžeme sledovat v řadě zemí už několik let, přičemž u moci jsou strany zdánlivě zcela neextrémní, jenže zcela zkorumpované.

Vopěnka ovšem nahlíží v závěru svého textu problém jinak, s pomocí jednoduchých pravicových klišé. Hlavní příčinou současné krize nejen v Řecku, ale v Evropě obecně, je tak podle něj prý skutečnost, že „sociální stát byl zřejmě nesprávně vyložen a pochopen.“

Je prý něco úplně jiného vládnout a žít soucitně, a něco jiného kupovat voliče jejich ohlupováním. A to je údajně přesně to, co dělá i naše levice. Tam to prý všechno začíná. „Tento levicový populismus je počátkem soumraku demokracie“, uzavírá Vopěnka.

Možná by se tímto politickým textem jinak výborného spisovatele nebylo třeba zabývat, kdyby nereprezentoval, jak už bylo naznačeno, určitý druh zjednodušeného myšlení, který se u nás zabydlel více než jinde, možná z pochopitelných důvodů historické povahy. Nejvíce doma je v současnosti právě na stránkách MF Dnes.

Pokud ale v Řecku skutečně nastoupí extrémní levice, možná by bylo dobré se zeptat, co tomuto vývoji všechno předcházelo, a nezužovat problém jen na rozmařilý sociální stát. Jak nedávno připomněl v Deníku Referendum Ondřej Slačálek, Řecko nedostalo do problémů primárně to, že by tamní nezaměstnaní zneužívali sociální dávky, ale — vedle spekulativních útoků finančního kapitálu — především to, že je  to země prolezlá korupcí a že v ní bohatí neplatí daně.

Vopěnka by měl možná kus pravdy, kdyby napsal, že v některých evropských zemích byl sociální stát nesprávně vyložen a pochopen. Možná například právě Řecko bylo vskutku až dosud spíše parodií na efektivní sociální stát, jenže proč tomu tak bylo a je, úzce souvisí s jevy, které působí zároveň masivní korupci a šizení státu ve velkém.

Jinými slovy: politiku v Řecku nedovedl do možných extrémů sociální stát, ale naopak politika, zprivatizovaná velkými penězi, poškodila smysl sociálního státu, stejně jako dovolila neplacení daní a rozsáhlou korupci. Hlavním důvodem přitom nejsou, jak pravice ráda argumentuje, neodpovědní voliči, kteří volí neodpovědné politiky, ale zákulisní propojení politiky s velkým, často neprůhledným kapitálem, které známe i u nás.

K radikalizaci společnosti, která může vyústit do nástupu extrémních politických sil, jež „popraví“ demokracii, dochází nikoliv především proto, že se „šetří“, což podle pravice údajně rozmazlení voliči nechtějí „státotvorně“ pochopit.

Hlavním problémem je, že se šetří jen na určitých částech společnosti, a ušetřené peníze přitom odtékají nadále do černých děr korupce, které zprivatizovaná politika ucpat nedokáže, jakož i do rukou nadnárodního kapitálu, který problémy akceleroval svými spekulacemi, aniž by za to nesl odpovědnost a platil za to.

Na levici se vede účelná diskuse o tom, zda masivní privatizace politiky je v éře globálního kapitalismu v podstatě nevyhnutelná ve všech demokraciích, a zda tedy projekt liberální demokracie není odsouzen k zániku. Radikální levice argumentuje, že je třeba změnit celý systém, zatímco umírněná levice tvrdí, že kapitalismus, i v jeho globální podobě, je ještě pořád možné humanizovat, například i demokratizací nadnárodních integračních struktur, s nimiž si globální kapitál, už kvůli jejich síle a velikosti, nemůže pohrávat, jak chce.

Přesvědčení neoliberálové vidí svět o poznání jednodušeji. Do omrzení opakují klišé o sociálním státu a levicovém populismu coby příčinách současné krize, aniž by se namáhali vysvětlit, proč si nejlépe v současné krizi vedou státy, jako jsou ty skandinávské, které mají nejen vysoké míry progresivního zdanění i zdanění firem, ale také výkonný sociální stát.

Nahlíženo z ještě obecnější roviny, nejlépe si s krizí zatím poradily demokracie, kdekoliv na světě, které mají nejméně zkorumpovanou, tedy zákulisním kapitálem neovládanou politiku, výkonný právní stát a fungující systémy společenské solidarity.

Někteří politologové hovoří o třech modelech demokracie: polarizovaně-pluralitním (středomořském), demokraticko-korporativistckém (severo-středoevropském) a liberálním (severo-atlantickém).

Středomořský model se vyznačuje vysokou mírou ideově vyprázdněné konfrontace, v níž politici jen těžko hledají konsensus přes politický střed. Veřejný prostor je ovládán politickými stranami zprivatizovanými do rukou velkého kapitálu, občanská společnost je slabá. Instituce, které mají být ve zdravé demokracii nezávislé na tom, kdo právě vládne, včetně médií, jsou zpolitizované.

Liberální model, který praktikují USA, a který v Evropě reprezentují v podstatě jen Velká Británie a Irsko, je založen na individualizované politické reprezentaci a většinovém vládnutí, ale zároveň také politické kultuře ctící nezávislé instituce a právní stát.

Severo-středoevropský model, k němuž můžeme za hranicemi Evropy přiřadit třeba Kanadu a Nový Zéland, je naopak založen nejen na spolupráci politických stran různého zabarvení okolo politického středu, ale také na permanentní diskusi a hledání racionální politiky vládnoucích stran s dalšími aktéry, jako jsou odbory, profesní komory a občanská společnost, což vede k řešením, která jsou dlouhodobě stabilní. Politický pluralismus je méně živelný a méně konfrontační. Politika „nulové tolerance“ opozice vůči vládě, a naopak, je nepředstavitelná.

Vysoce konfrontační, zkorumpovaná politická kultura středomořského modelu, nikoliv primárně sociální stát, je hlavním viníkem problémů, kterým v současnosti čelí Portugalsko, Španělsko, Itálie a Řecko.

A před závorku bychom měli vytknout, že v globální ekonomické krizi příliš dobře neobstály ani modely liberální, kde se hledání konsensu pod tlakem nepříznivých okolností začalo bortit. Důvodem se zdá být nadvláda trhu nad slabým státem, takže krize vtrhla do těchto zemí nikoliv skrze „rozmařilý“ stát ale skrze bankovní sektor.

Nejlépe si v krizi naopak vedly typické demokraticko-korporativistické země, se silnými sociálními státy, jako jsou skandinávské státy či Německo.

Kardinální otázka tedy nestojí tak, jak ji nastoluje pravice, ukázkově například Vopěnka ve svém textu, ale spíše tak, jak o současných problémech hovoří levice: může liberální demokracie, opírající se o sociální stát, přežít alespoň v relativně slušné podobě, kterou zatím reprezentuje demokraticko-korporativistický model evropského severu, anebo jsou problémy evropského jihu i liberálního atlantického modelu jen předznamenáním krize, která ve střetu globálního kapitálu s národními demokraciemi nevyhnutelně zasáhne i ty demokratické státy, které zatím odolávají?

Jisté je jedno: český politický systém bohužel už na první pohled mnohem více patří svými rysy do středomořského modelu, než do severo-středoevropského, kam by patřit měl. A je na hony vzdálen i anglosaskému liberálnímu modelu, který někteří politici naivně považovali za náš vzor.

Jakkoliv se Česká republika na základě momentálních čísel ráda řadí k zemím, které si s krizí zatím relativně dobře poradily, zkorumpovaná politika zemi bohužel vede spolehlivě směrem k evropskému jihu spíše než severu. Českým politikům, stejně jako mnoha pravicovým komentátorům, bohužel uniká, že řecký problém není v prvé řadě ekonomický, ale politický. Hlavní příčinou rozhazovačnosti a neefektivnosti není sociální stát, ale zkorumpovaná politika.

Jinými slovy: s Nečasovou vládou jsme se o další kus posunuli směrem k Řecku, a obecně ke středomořskému modelu, a to nikoliv zatím ekonomicky, ale politicky.

Jelikož tento typ politiky nezvládá rozumné konsensuální vládnutí, protože neumí řešit zásadní problémy v dialogu s opozicí a dalšími aktéry, a navíc je ze zákulisí ovládán neprůhlednými zájmy, čeká nás další radikalizace, která může ohrožovat, ba „popravit“, samotnou demokracii. Sociální stát nebo levicový „populismus“ s tím budou mít pramálo společného.