Jde o demokracii

Marek Řezanka

Pokud má společnost fungovat, nemůže mít masu nezaměstnaných, masu zadlužených a masu nevzdělaných. Bohatí potřebují konsensus s chudšími, jinak to nebude k životu pro nikoho z nich.

Sobotní demonstrace na Václavském náměstí skončila a vedou se debaty, co přinesla, jaká byla a jaký význam do budoucna může mít. Nepopiratelné jsou následující skutečnosti: Šlo o nejpočetnější demonstraci lidí od roku 1989 a zároveň o demonstraci nenásilnou (obešla se bez rabování, zapalování aut, bez házení kamení po policistech, bez potyček). Nenásilnost akce podtrhl též výskyt malých dětí, které by rodiče do ulic nebrali, kdyby se báli, že půjde, jak se říká, do tuhého. Byla to demonstrace lidí napříč Českou republikou a zásadní je i skutečnost, že se do ní nemalou měrou zapojili i samotní Pražáci. Od pohledu byli na demonstraci zastoupeni dospělí lidé všech věkových skupin a zřejmě šlo o lidi různého vzdělání a různých profesí.

Jako první jsme použili termín „obchod s chudobou“. Podpořte nás, abychom mohli dál otevírat témata, která v hlavních zprávách chybí.
×

Ti, kdo demonstranty kritizují, že byli hluční, by si měli uvědomit, co je to demonstrace — a nezaměňovat hluk a násilí. Násilí vypadá skutečně jinak — o tom by mohli v mnoha západoevropských zemích vyprávět.

Demonstrace bez hluku a projevů by byla spíše tryznou. I když taková tryzna by za stávajícího stavu země měla také co do sebe. Byla by to tryzna za iluze, že v rámci kapitalismu je možné dlouhodobě udržet sociální smír, iluze, že jedinou možnou politickou i ekonomickou platformou pro demokracii je kapitalismus a iluze, že Nečasova vláda je vládou rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci. Tyto iluze však již byly pohřbeny na happeningu 17. listopadu na Staroměstském a Václavském náměstí — a bez odborů.

Naštvaní lidé mají právo na „hluk“, mají právo na svobodu slova — a měli by mít právo i být vyslyšeni. Měl by s nimi být veden dialog. Způsob, kdy na jedné straně bude vláda horko těžko hledat deset hlasů k tomu, aby se udržela, a na druhé straně se bude spontánně scházet čím dál větší dav lidí (nestačí-li sto tisíc, může jich být také půl milionu či milion, rezervy zde budou), není šťastným.

Co lidé, kromě tzv. reforem, k nimž má výhradu řada ekonomů i sociologů a které jsou vymýšleny jednostranně, aby veškerá zátěž dopadala na střední a nižší vrstvy obyvatelstva s tím, že stát se zbavuje veškeré odpovědnosti za potřebné a privatizuje i to, kde privatizace znamená bariery (zdravotnictví, školství, bezpečí a spravedlnost a sociální systém), na vládě kritizují? Neustálé rozbroje, hádky, vzájemné osočování, věčné odposlechy, úpadek jakékoli politické kultury. Tak, jako dítě nesnáší hádky rodičů, kteří jsou spolu jenom kvůli majetku, a je z nich časem deprivované, nesnáší občané ustavičné spory tří stran, jež se nenávidí navzájem a jež se nenávidí i ve svých frakcích. Jediné, co je spojuje, je zájem dokončit „reformy“. Vláda se tváří, že tyto reformy mají zabránit úpadku společnosti na úroveň Řecka — a někteří její fanatičtí voliči jí to zobají z ruky jako nové náboženství.

Co záleží na faktech? Co záleží na tom, zda státní dluh místo deklarovaného poklesu reálně stoupá? Co záleží na tom, že investice se zasekly a koupěschopnost středních a nižších vrstev se zhoršuje? Co záleží na handicapovaných lidech, kteří se po zrušení některých úřadů mají nově hlásit na úřadech práce, kde často bezbariérový přístup chybí? Ano, co záleží na lidech?

Skalním věřícím ve všemocnost vládních škrtů je naprosto jedno, co říká profesor na VŠE, Tomáš Fiala k důchodové reformě, co vadí ekonomce Iloně Švihlíkové na daňové politice vlády a jakými riziky společnosti se zabývá sociolog Jan Keller a co říká politolog a filosof Václav Bělohradský k tzv. technopolis a k úpadku západních demokracií a k úloze levice v obrodném systémovém procesu. Nechtějí to slyšet, nechtějí argumentovat, není zájem na kompromisech. Pokud je nějaký výpočet založen na chybné hypotéze, téměř nikdy neobstojí. Hypotézou těch, kdo věří vládě Petra Nečase je, že ČR se vyhne osudu Řecka, když podlomí svůj nadstandardní (dnes již decimovaný) sociální systém, když nevybere daně od podnikatelů a bohatých, když odpustí daně velkým firmám včetně těch nadnárodních, a když bude lidem s nižšími a středními příjmy vše neustále zdražovat, a současně jim bude snižovat příjmy. Jako chemický pokus by to bylo možná zábavné, z hlediska lidské společnosti se situace jeví spíše tragicky. Řecko nepatřilo k zemím s vyspělým sociálním systémem, naopak. Zato však vydávalo nemalé prostředky na zbrojení, na armádu. Jenže o těchto výdajích, na něž bylo i po vypuknutí krize, se již tolik nemluví.

Věřící ve vládní odpovědnost a protikorupčnost se drží řecké karty zuby nehty. Omílají si to patrně jako kolovrátek před spaním i po probuzení a při čištění zubů. Bojí se připustit, že vláda nemá šaty a že na ně již dlouho vystrkuje něco neslušného. Bojí se zejména proto, že svou víru vystavěli na slepé nenávisti ke všemu levicovému — a levice nemůže mít nikdy pravdu. Levice je fuj. Z posledních zoufalých sil tak obhajují neobhajitelné. Jako například, že tato vláda má právo na existenci i poté, co odumřela koaliční smlouva, a Veverky byly spuštěny pod zem. Že nevadí, když se ustanoví nová platforma s novým programem, a to díky lidem, kteří byli voleni pro program zcela jiný. Program je mrtev, ať žije program, chtělo by se zvolat. Aby toho nebylo málo, nevznikne možná ani nová platforma a vláda se tak bude muset spokojit s těmi, komu se zrovna bude chtít ji podpořit. A že to zadarmo být nemusí, si cvrlikají vrabci na střeše. Co na tom, že se původní trojkoalice usnesla, že na přeběhlících vládu nezbuduje? Vždyť už napojení „Véček“ na ABL bylo minimálně sporné — a navíc, trojkoalice je mrtvá. Dvoukoalice už zábrany s „přeběhlíky“ mít nebude. A lidé by měli důstojně mlčet a nedemonstrovat, abychom se v zájmu zachování pár poslanců, kteří by na tom po odchodu z vlády byli velmi špatně, zvlášť poté, co vše odhlasovali a co by začalo platit i pro ně, nedostali do Řecka.

Zoufalá situace mnoha lidí se stupňuje a žene je do ulic, ať původně chtěli nebo ne. A řadu lidí čeká kocovina poté, co budou konfrontováni s realitou, v níž současný kapitalismus nejenže na demokracii nestojí, ale přímo je s ní neslučitelným. Kdy se jim jejich náboženství začne hroutit, protože bylo vystavěné na iluzi.

Ano, lze čekat sílicí tensi ve společnosti, lze čekat vyhrocení emocí mezi levicí a pravicí, lze čekat odlákávání pozornosti k různým menšinám, jen aby se lidé nespojili jednotně proti vládě a těm, s nimiž je vláda propojena finanční lobby. Největším paradoxem je, že má tato vláda zastání i u lidí, v jejichž bytostném zájmu by bylo tuto vládu nepodporovat. Když ale ta víra v kapitalismus jako jediný správný systém zapustila hluboké kořeny…

Výtka, že v sobotu šlo o akci opozičních politických stran a odborů napojených na sociální demokracii, neobstojí. Ano, odbory mají velkou zásluhu na zorganizování akce. Ale té akce se účastnili lidé, politické strany se pouze připojily. Byla zde řada hnutí, jako např. Ne základnám, Alternativa zdola, Iniciativa za svobodné vysoké školy, ProAlt, Iniciativa za demisi vlády, Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, Hnutí za přímou demokracii, aj. Byly zde zastoupeny tedy zájmy napříč společností, a tato informace by neměla zapadnout. Celoevropský rozměr sobotní akci pak dodala podpora Bernadette Ségol, generální tajemnice evropské odborové konfederace, jež se také demonstrace zúčastnila.

Co by bylo zapotřebí, aby ti, jimž zatím nehoří sociální půda pod nohama, se dokázali aspoň částečně vcítit do situace těch, jimž se již všechny hodnoty a sny hroutí, pro které je již celý stávající systém nefunkční. Mají snad být předhozeni psům? Nebo se tiše omluvit vládnoucí elitě, že existují? Nejhorší musí být pro ně ten okatý nezájem okolí, nezájem těch, kteří si doposud žijí slušně. Pokud ale má společnost fungovat, nemůže mít masu nezaměstnaných, masu zadlužených a masu nevzdělaných. Nemůže zločince propustit jen proto, že nemá na placení jeho pobytu ve vězení či na jeho lékařské ošetření. Nemůže fungovat na pár placených bodyguardech, když v ulicích budou sta tisíce hladovějících. Nebude zdravá, když všude kolem budou masy nakažených a nemocných. Bohatí potřebují konsensus s chudšími, jinak to nebude k životu pro nikoho z nich.

Možná potom i dnešním kritikům mimořádně poklidné a kultivované demonstrace na Václavském náměstí dojde, že tito lidé nejsou lůzou, jako jí nebyli lidé v ulicích a na náměstích v roce 1989. A že to, za co se opět bojuje, je udržení demokracie jako takové, která čím dál více ztrácí půdu pod nohama. Že se dokázalo tolik různých profesních skupin, tolik lidí různého věku a vzdělání sjednotit, je rozhodně příslibem pro posílení práv samotných občanů na úkor elit. První krok chůzi nedělá, jakkoli je nezbytný a důležitý. Bez něj to ale nejde.

    Diskuse