Sobotní demonstrace na Václavském náměstí skončila a vedou se debaty, co přinesla, jaká byla a jaký význam do budoucna může mít. Nepopiratelné jsou následující skutečnosti: Šlo o nejpočetnější demonstraci lidí od roku 1989 a zároveň o demonstraci nenásilnou (obešla se bez rabování, zapalování aut, bez házení kamení po policistech, bez potyček). Nenásilnost akce podtrhl též výskyt malých dětí, které by rodiče do ulic nebrali, kdyby se báli, že půjde, jak se říká, do tuhého. Byla to demonstrace lidí napříč Českou republikou a zásadní je i skutečnost, že se do ní nemalou měrou zapojili i samotní Pražáci. Od pohledu byli na demonstraci zastoupeni dospělí lidé všech věkových skupin a zřejmě šlo o lidi různého vzdělání a různých profesí.

Ti, kdo demonstranty kritizují, že byli hluční, by si měli uvědomit, co je to demonstrace — a nezaměňovat hluk a násilí. Násilí vypadá skutečně jinak — o tom by mohli v mnoha západoevropských zemích vyprávět.

Demonstrace bez hluku a projevů by byla spíše tryznou. I když taková tryzna by za stávajícího stavu země měla také co do sebe. Byla by to tryzna za iluze, že v rámci kapitalismu je možné dlouhodobě udržet sociální smír, iluze, že jedinou možnou politickou i ekonomickou platformou pro demokracii je kapitalismus a iluze, že Nečasova vláda je vládou rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci. Tyto iluze však již byly pohřbeny na happeningu 17. listopadu na Staroměstském a Václavském náměstí — a bez odborů.