Po návratu z  demonstrace proti vládě jsem strávila odpoledne listováním v novinách a internetových archivech, abych se něco dozvěděla o tom, jak vláda, proti níž se shromáždilo na Václavském náměstí sto tisíc lidí, reaguje na lidové hnutí odporu. Pustila jsem si ze záznamu debatu, v níž vystupuje pretendentka na středočeskou hejtmanku Helena Langšádlová z TOP 09 s Terezou Stöckelovou z ProAlt a viděla jsem, že paní poslankyně Langšádlová neměla co říct. Vládní koalice mele, že reformy jsou nutné a úsporná opatření nezbytná, ale neumí vysvětlit jejich strukturu. Musím ale říci, že na některé věci se redaktoři neptají, zda je nutné a k čemu je dobré snížit příspěvky lidem starým, nemocným a postiženým, například.

Poslouchala jsem na Václaváku Václava Krásu, který řečnil ze svého invalidního vozíku, a vzpomněla si, jak byli organizovaní invalidé pravicoví, vždyť Václav Krása byl poslancem za ODA! Segregace lidí zdravých a handicapovaných byla součástí dědictví minulého režimu, zájem o slušný a aktivní život tělesně postižených reprezentovala Olga Havlová a skutečně se leccos po převratu změnilo k lepšímu. Velice se změnila společenská atmosféra ve vztahu k handicapovaným lidem a začaly platit zákony, poskytující výhody zaměstnavatelům, zaměstnávajícím zdravotně postižené. To je přece civilizované, ostatně i v Našich furiantech se vede spor mezi válečným vysloužilcem a chudým krejčím o to, kdo dostane obecní ponocenskou službu. Slušná obec nedělá z nemohoucích žebráky.

Mezi lidmi na Václavském náměstí bylo hodně vozíčkářů, ještě víc lidí s berlemi a holemi a mezi nimi také hodně starých lidí. Slova řečníků byla tlumočena do znakové řeči. Bylo zřetelně vidět, že současná politika naší země zradila ty, kteří ji dlouho podporovali a vkládali do ní naděje. Hodila je přes palubu a nemá pro ně jinou odpověď než blahosklonné úsměvy, jaké předvedla v Událostech — komentářích paní poslankyně Langšádlová (pokud tedy pomineme protivnou demagogii ministra Kalouska).

Představovala jsem si chvílemi, jak by vypadalo, kdyby záběry z demonstrace někdo protáhl tím programem, co umí udělat film jako by byl kreslený (tak, jak je upraven třeba Valčík s Bašírem). Uviděla jsem mnohotisícový dav starců a mrzáků, obraz jako od Hieronyma Bosche. Něco takového si vláda civilizované země přece nemůže dovolit, s tím nemůže souhlasit ani pravicový volič, takový obraz přece popírá všechny konzervativní hodnoty. To si jsou předseda vlády a jeho ministři financí a práce a sociálních věcí tak jisti loajalitou televize, že věří, že její kameramani ten středověký výjev ve zprávách neukážou? A zahraničních agentur se neobávají? Vždyť politické ztráty z takové humánní necitlivosti musí mnohonásobně předčit eventuelní úsporu pro státní kasu!

Nad našimi představiteli by kolega Machiavelli zlomil hůl.

Ministr financí Kalousek si zakládá na tom, že je otevřený a přímočarý, ve skutečnosti je ovšem jenom cynický a zlý. Tam, kde by bylo potřeba jasného slova o příčinách zadlužení státu, neříká nic, a  hraje cynickou hru o sympatie těch, kteří jsou přesvědčeni, že „na chudý lid musí být přísnost“.

Demagogií mimořádného kalibru je neustálé tvrzení, že schodek státního rozpočtu se musí snížit za každou cenu a dotknout se to musí každého. Nemusí. Musí se  zavést pořádek do výběru daní, stanovit a veřejně prodiskutovat společenské priority a řádně vysvětlit strukturu státních výdajů. Vzít vážně dotační program fondů Evropské unie a aktivně spolupracovat v rámci EU na omezení daňových rájů a globálních kapitalistických fíglů.

Už se o tom hrají divadelní hry, ale předseda vlády Nečas neústupně a tupě vede svou, vraští čelo a mluví o  politizaci sobotní demonstrace. Měl by si ovšem uvědomit její političnost.