Sobotní protestní shromáždění bylo úspěšné. Takřka zaplněné Václavské náměstí předčilo očekávání organizátorů, osobně jsem očekával polovinu. Nespokojenost občanů s vládou je obrovská, zní hlavní poselství. Lukáš Jelínek v sobotu početní údaje komentoval mj. tím, že počet demonstrantů není natolik důležitý jako skutečnost, že se nejrůznější iniciativy a spolky daly dohromady. Nepochybně má pravdu. Pokud by se ovšem demonstrujících sešlo deset či patnáct tisíc, byl by to propadák a mlýn na vládní vodu. Děláme to dobře.

Průběh demonstrace jsem sledoval v televizi, večer se podíval na Události, které o ní referovaly vcelku zevrubně. I když vzájemné, nepostřehnutelné špitnutí dvou čelných odborářů, kteří byli překvapeni masivní účastí, „ty vole to je síla co?“, Česká televize doprovodila titulky. Abychom se nemýlili, s kým máme tu čest. Česká vláda ovšem s výsledkem demonstrace pracovat nebude, což je v případě Nečasova kabinetu logické a přirozené. Sto tisíc demonstrujících je varovný vykřičník, který vnímá bystrý pozorovatel společenského pohybu, nikoliv však vláda. Já jí ale ze všeho nejvíce vyčítám to, že nedokáže s občany hovořit. Vůbec se nepokusila reformy obhajovat, a to ani před pravicovými voliči. Jak jsme se mohli dočíst,rovněž Martha Issová je z pravice zklamaná. A to už je co říct.