Sporné panství odborových starších
Matěj StropnickýPůvodně pestrý společný protest odborů a občanských iniciativ odborářští vůdcové přečíslili k vlastní škodě svým siláctvím, ostatní pak najednou působili odvozeně. I bez ohledu na nudu na tribuně, pod ní mělo společnou radost sto tisíc lidí, a to je podstatné.
Začnu pocitem. Včera mi na Václaváku bylo prostě dobře. Tam mezi píšťalkami a klaksony, různě barevnými vlajkami, mezi nápisy ruční výroby i předtištěnými. Udržitelné počasí i neudržitelná politická situace spolu způsobily, že nás bylo sto tisíc. A tím množstvím bylo hned veseleji než obvykle, až se zdálo, že snad opravdu „je na čase, zbavit se Nečase“. Zastřešujícím svolavatelem byl společný podnik odborářů a iniciativ STOP vládě se třemi požadavky: zastavení asociálních reforem, demise vlády a nové volby.
Novináři začali také pocitem, jenže měli jiný. Čtu tak, že nikdo nenavrhoval k reformám žádné alternativy, že žádat konec vlády je destruktivní a že paralyzovat tuto zemi generální stávkou — tak se vyjádřil jeden z odborových mluvčích —, nepřistoupí-li vláda na podmínky demonstrantů, je nezodpovědné. Stotisícové těleso je vykresleno ještě nelichotivěji: pískající, hlučící, se vším z tribuny souhlasící a tedy snadno manipulovatelná lůza, inteligence mdlé jsoucí a jen na svůj osobní prospěch myslící pralidé. Dokonce svačí na náměstí z domova přivezený řízek. U pocitu však na rozdíl od nich nepojďme zůstat.
Řečníků bych se rád zastal: Tak velký prostor nelze dokonale ozvučit. Shromáždění ani nepřišlo na přednášku či na veřejnou debatu. To jsou odlišné situace, a projev tomu musí odpovídat. Ke stotisícové demonstraci je nutno hovořit jednoznačně, srozumitelně, výstižně. Opakování ani zjednodušení nevadí, vzadu je beztak stěží rozumět. Přijdu-li na demonstraci, vím předem, zač demonstruji. Stačí mi, když z tribuny zní hlas vyjadřující základní myšlenku, která těch sto tisíc lidí na náměstí přivedla. Na předkládání alternativ je jednání (tripartita), připomínkování (legislativní proces), lobování (kontakt s volenými zástupci). Na diskutování možností, na sestavování podrobných programů a postupů je členská schůze.
Ti, kdo píší, že odbory nemají konstruktivní návrhy, patrně neumějí ani vyhledat jejich web. Jenže oni to umí, jen zadání je jiné. Takže ani kdyby z tribun zazněl ucelený projekt hodný Nobelovy ceny, ohlas v tisku by se nelišil. Právě tak komentáře a blogy psané podle minutových televizních sestřihů.
Demonstrace se vydařila. Lidé, kteří přišli, nepromarnili ten čas. A ti, kteří námi pohrdají a cítí potřebu vymezit se nad lůzu z pater "aktivních, pracovitých, úspěšných", nechť si tedy uleví, když to tak potřebují. Cítí se pak zajisté výluční a vynikající ... tak vzácní a ... ohrožení. Zralí na zápis do červené knihy a přísnou zákonnou ochranu.
Společný postup odborů a iniciativ "Stop vládě", a jistě i sám kontakt a společná práce na přípravě denonstrace, je vynikající zprávou. Je totiž nadějí. Jen máloco by bylo horšího, než triumf beznaděje.
tak jistě - byli demonstrace, kde hrály hlavní roli společenské iniciativy, zejména ProAlt
určitá žárlivost je pochopitelná - a je vcelku už pak jen otázka obratnosti, jak to podám, aby to jako žárlivost nevypadalo
Jinak co takhle začít přemýšlet i o společném kandidátovi na presidenta, který by byl přijatelný jak pro odboráře, tak pro iniciativy? Osobně bych rád na Hradě viděl někoho jiného než "profíky" Zemana s Fischerem...ten současný enthusiasmus a snaha občanské společnosti semknout se, by mohla změnit politickou mapu daleko více! VEZMĚME TO OD HRADU! VOLBY SE BLÍŽÍ, není nač čekat...prezident je taky součástí moci výkonné, není-liž pravda? ;-D
Inteligencia břitkého jazyka a úderných myšlenek, či úderného jazyka a břitkých myšlenek vzala transparent s malovaným nápisem Pouta pro neviditelnou ruku trhu a vyrazila s ním ještě za vlídné pozornosti kolemjdoucích postávat před četné bankovní instituce ve středu města.
Mezi trpké povinosti demokrata patří znalost ambivalence mezi elitarismem a masovým projevem.
V závěru své eseje s podtitulkem „Unesená (střední) Evropa po 25 letech“ poukazuje Bělohradský na tři nejnebezpečnější démony, které odsud dosud nevypudila žádná politická změna. Tím třetím je stálá touha po uzavřené společnosti národnostně, kulturně a rasově vzájemně podobných, namísto otevřené civilní společnosti protichůdných postojů „vzájemně nepodobných“.
Ta naše Inteligencija pražáckého ducha se nám tu opět kulturně vymezovala.....pomyslel jsem si.