V neděli ráno na Radiožurnálu promluvil pražský arcibiskup, metropolita české církevní provincie, primas český a předseda České biskupské konference Dominik kardinál Duka, O. P. Předpokládejme, že vzhledem k pozici Českého rozhlasu jako média veřejné služby, jako jeden z mnoha možných mluvčích, nikoli jako autorita s konečným verdiktem. Reagoval na sobotní masové protesty v Praze na Václavském náměstí a v přilehlých ulicích. Mluvil, jak to preláti umí, zamlženým jazykem. Vše co řekl, byl sice soud nad námi demonstranty, ale každá z vět by se dala vyložit jinak. V každé jsou zámlky a neurčitosti, které umožňují říct, že to tak přece nebylo míněno. Jazyk církevních a světských politiků ukazuje, co to znamená žít ve lži.

Primasovo hlavní sdělení je však jasné, demonstranti zneužili práva zaručeného demokratickým státem. Místo demokracie se prý prostřednictvím takových protestů směřuje k ochlokracii, tedy k vládě davu či lůzy.

Ke každé masové akci se připojují podivíni se svými nikým nesdílenými představami a vizemi. Někdo po celou dobu mával blízko řečniště zvláštním praporem, který s protesty odborářů, studentů a občanských iniciativ neměl nic společného. Někdo doma sesmolil a na transparent neuměle napsal text, který byl víceméně z jiné planety. Na obou stranách, nalevo i napravo od sousoší sv. Václava a od řečniště byla taková tlačenice, že tam propukaly hádky a projevy hysterie. Ale nic z toho demonstraci nediskvalifikuje. Jsou to průvodní jevy každého protestu.

Nejsme, občane Duko, lůza. Jsme Vaši spoluobčané. Už je pryč doba, kdy vysocí preláti shlíželi z výšin svých sídel a vynášeli tu přísné, tu blahosklonné soudy. A od Vás snad právem očekáváme, že se budete jako občan mezi občany chovat. Nemám a priori nic proti Vám. Neprohlašuju rovnou Vás a ty tři procenta obyvatel Česka, kteří navštěvují aspoň jednou týdně bohoslužby Vaší církve, za papeženskou sektu, za peleš lotrovskou a za nevěstku babylonskou. Neříkám o Vás vzhledem k minulosti Vaší náboženské organizace, že jste násilným uskupením potenciálně ohrožujícím demokratické uspořádání. Neprobírám hned jednu za druhou četné charakteristiky § 5 Zákona o církvích (č. 3/2002Sb.), které stanovují, za jakých okolností nemůže u nás náboženská společnost vznikat a vyvíjet činnost, i když by se půlka z nich na Vaši organizaci hodila. Snažím se vždy předem předpokládat tu lepší variantu a beru Vás jako standardní minoritu, která má k různým životním otázkám zajímavá, někde překvapivá, ba šokující, ale jindy inspirující řešení.

Kdybyste respektoval nejen literu, ale i ducha liberální a demokratické společnosti, tedy její humanistické principy a názorovou pluralitu, nenapadalo by nás při pomyšlení na Vaši náboženskou společnost hlavně upalování jinak smýšlejících. Nemysleli bychom na válečné výpravy pod znamením kříže proti zdejším křesťanům v prvních desetiletích 15. století, na české dragonády a jiné protireformační násilí v 17. století nebo na otevřenou podporu římskokatolických politických a kulturních reprezentantů poskytovanou fašismu zejména za II. republiky, jakož i v době Protektorátu a Slovenského štátu. Nepřipomínali bychom si, jak obhájci Vašich nábožensko-politických koncepcí uštvali k smrti Karla Čapka.

Kdybyste námi protestujícími českými občany tak okázale velkopansky neopovrhoval, snáz by se nám vzpomínalo na všechny ty skvělé osobnosti a iniciativy, na kterých byly a i dodnes jsou viditelné davné křesťanské kořeny Vaší náboženské organizace. Připomínali bychom si velký díl charitativní služby od dob svaté Anežky či Zdislavy po dnešní hospicové hnutí a současnou péči o různé marginalizované sociální skupiny, na Mistra vyšebrodského oltáře a celou devotio moderna, na české roráty a celé dědictví duchovní hudby zdejšího původu. Mysleli bychom na svědky víry v obtížných situacích 20. století. Bylo by pro mne a podobně smýšlející snazší pripustit, že máte co říct do současné situace.

Pane Duko, probrali jsme se z letargie, řekli jsme si, že už není možné dál trpět propad ceské demokracie do oligarchické a plutokratické žumpy a chopili jsme se odpovědnosti za sebe a za druhé. Aspoň na chvíli jsme přestali být rozptýlenými a atomizovanými individuy a stali jsme se občany, kterým záleží na svobodě a spravedlnosti pro sebe a ostatní zde žijící. Rozhodli jsme se státu připomenout jeho ústavní principy včetně záruk sociálních práv ve IV. hlavě Listiny základních práv a svobod, a církvím zapomenuté nebo zapřené základy křesťanské sociální etiky. A Vaše odpověď? Jsme lůza.

Nemohu mluvit za jiné, ale za sebe mohu prohlásit, že protest neznamená netrpělivost. Nepokládáme Vaše netrpělivá a neuvážená slova za poslední, co mohlo být řečeno. Nečekám nic od tanečků vládní koalice. I kdyby vláda padla, nepřinesly by předčasné volby vzhledem k nutným kompromisům při sestavování sněmovní většiny, ke třem formám politického spojenectví, které se čistě aritmeticky vzato nabízejí, žádnou spásu. Všechny tyto možnosti jsou špatné, ale jedna z nich se ukáže jako nutná. Nečekám od protestů ani od vládní slabosti spásu v sekulárním smyslu. Nečekám, že touto cestou dojde k záchraně před hrozící ekonomickou, sociální a politickou zkázou. A je mi zřejmé, že všichni, kdo ze sebe dokážeme vydolovat trochu dobré vůle, musíme hledat možnosti další cesty vpřed. Proto nad nikým není nutno předem lámat hůl. Je možný dialog a v něm vyjasňování pozic. Umím si představit Vaše prozření a návrat ke smyslu Evangelia a pak snad i kooperaci.